12
JDEME NA VĚC
Fakt je, že člověk pořád potřebuje peníze a že je šíleně těžké je získat, když člověk dostává jen maličké kapesné.
„Ale tak je to správně,“ říká maminka, „protože peníze člověka jen kazí.“
„Tak proč se s tátou kazíte?“ namítl jsem, „proč nechodíte do práce zadarmo?“
Tatínek se zachvěl hněvem a řekl mi, abych mu laskavě vysvětlil, z čeho bych chtěl být živ, kdyby s mámou nenosili domů peníze.
„To nevím,“ řekl jsem upřímně, „to bych si musel ještě promyslet.“
Ale maminka řekla, abych nic nepromýšlel, protože není jisté, jaká ničemnost by mě zase napadla, a že když řekla, že peníze kazí člověka, tak myslela na člověka v mém dětském věku, který ještě nemá dokonale vyvinutý rozum a neumí peníze vhodně používat, protože to dokáží jedině dospělí.
„Kromě tvé tety Hermíny,“ řekl tatínek, „která je vyhazuje oknem.“
„To sem teď, Bedřichu, nepleť,“ zamračila se máma, „strýc Chrobák není o nic lepší. Ba dokonce, pokud jde o vyhazování oknem, to není zcela přesné. Chrobák vyhazuje rovnou celé budovy, a pokud jde o peníze, tak ty si ještě na ty své výbuchy půjčuje.“
„No dobře,“ prohlásil smířlivě otec, „já s tím nezačal. Já se Boříkovi snažím jen vysvětlit, že my dospělí dostáváme za svou práci peníze, protože se nadřeme.“
„Já se ve škole taky nadřu,“ namítl jsem.
„Ano,“ řekla maminka, „protože jsi lajdák. Kdyby ses učil pravidelně a denně si opakoval, pak by pro tebe Škola nebyla žádnou dřinou, nýbrž naopak hrou!“
„Zkrátka a dobře,“ řekl táta, „jestli jsi nás chtěl umluvit, abychom ti zvýšili kapesné, pak jsi mluvil, hochu, zbytečně.“
„Ano,“ řekla maminka, „protože, hochu, peníze člověka jen kazí.“
Rodiče mi zkrátka vždycky všechno vysvětlí a já musím uznat, že mají pravdu, jenže je fakt, že člověk potřebuje peníze. Zrovna teď jsme si totiž s klukama vymysleli, že si dohromady koupíme poplašňák, který stojí 65 korun, protože s poplašňákem se dají podnikat různé zajímavé věci.
„Například loupežné přepady,“ navrhl radostně Čenda, „kdo ve tmě pozná, že tasíš obyčejný poplašňák, a ne třeba revolver ráže 6,35?“
„Dát se na dráhu zločinu považuji za velice ukvapený nápad,“ řekl Mirek, „já se tedy rozhodně nechci dostat do vězení.“
„Já taky ne,“ informoval jsem kluky, „naši by z toho měli smrt. Oni to říkají.“
„Co?“ zajímal se Aleš.
„Chceš snad říct, že se doma bavíte o tom, jak plánuješ loupežné přepady?“
„Ale ne, o takových detailech ne. Naši mají strach ze všeho, co by mě mohlo svést na šikmou plochu.“
„Aha,“ řekl Čenda, „to je zajímavé. Jen tak mimochodem, čeho se vaši tak nejvíc bojí?“
„Mých špatných kamarádů,“ vzdychl jsem.
„Ale fuj,“ řekl Aleš, „to od nich není hezké. Copak já se například chci dostat do vězení? Samozřejmě že ne! Když uvážíte, že ve vězení je nejspíš dost jednotvárná strava…“
„Chacha!“ skočil Mirek Alešovi do řeči a Čenda řekl: „Tak já ty loupežné přepady odvolávám.“
„Správně,“ řekl Mirek.
Ale že koupíme poplašňák, to jsme si odhlasovali, teď šlo jen o to, jak seženeme peníze, protože podobně jako já jsou na tom i všichni ostatní kluci, co spolu kamarádíme. Také mají rozumné rodiče, a tudíž maličké kapesné.
„Mám nápad,“ řekl Mirek.
„Namouduši?“ zeptal se Čenda, jelikož mu nejspíš bylo líto, že ten jeho nápad na loupežné přepady jsme zamítli, nehledě k tomu, že loupežné přepady by se daly páchat až po nabytí poplašňáku, a ne už předtím.
„Mám nápad,“ opakoval slavnostně Mirek, „co kdybychom prováděli v našich barákách drobné údržbářské práce a tak si nejen počestně na poplašňák vydělali, nýbrž pomohli i mnoha lidem, kteří nejsou zrovna moc šikovní.“
„No dobře,“ ušklíbl se Čenda, „drobné údržbářské práce. Já neříkám, že nejsem šikovný, ale momentálně si nemůžu vzpomenout, co bych zrovna dokázal v našem baráku opravit. Nám momentálně v baráku nefunguje výtah.“
Načež já s Alešem jsme se přidali k Čendovi a Aleš řekl: „Fakt, Mirku, co umíme, ty chytrej?“
A Mirek se ušklíbl ještě víc než Čenda, pak si zaťukal na čelo a řekl, že je přeci snad jasné, že žádný …
