9
JAK JSME HRÁLI RAGBY
Seděli jsme na hřišti a trošku se hádali. Když totiž hrajeme fotbal dva proti dvěma, tak nás to brzy přestane bavit.
„Budeme hrát něco jinýho,“ řekl Mirek.
„Třeba vybíjenou,“ navrhl Aleš.
„Vybíjenou hrajou holky,“ ušklíbl se Čenda.
„Tak si vymysli něco lepšího!“
„Taky že vymyslím!“
Čenda se zatvářil děsně důležitě, podrbal se na hlavě a předstíral, že vážně přemýšlí.
„Ragby,“ řekl jsem, „to je hra pro správný chlapy.“
„Zrovna jsem to chtěl navrhnout,“ pospíšil si honem Čenda, „budeme hrát ragby.“
„Jenže nemáme šišku,“ řekl Mirek.
„Tak se říká ragbyovému míči, viď, Boříku?“
„Správně, potřebujeme šišku.“
Aleš okamžitě navrhl, že by stačilo, kdyby nám Čenda půjčil svou hlavu, ale Čenda řekl, že jestli Aleš nepřestane s pitomými vtipy, tak buď on půjde okamžitě domů, anebo Alešovi okamžitě napráská.
„Chachá!“ zasmál se bojovně Aleš, neboť se cítil velice silný, protože před chvílí snědl svačinu, která by klidně mohla nasytit smečku hladových vlků.
„Sundej si svetr,“ řekl jsem Mirkovi. Mirek po mně udiveně loupl očima.
„Ty se chceš prát?“
„Ale ne. Svážeme rukávy, svetr vycpeme a budeme mít prima ragbyovou šišku.“
„Ragby se hraje tak, že se utíká s šiškou v náručí a šiška se musí položit za brankovou čáru,“ podotkl Čenda.
„Hm, to nic není,“ prohlásil opovržlivě Aleš, „to jsou obyčejný závody.“
„Ale smí se přihrávat jen dozadu a taky se smí bránit v tom utíkání,“ pokračoval jsem já.
„To už je lepší,“ ožil Aleš, „a jak se brání?“
„Chytá se za nohy,“ skočil mi do řeči Mirek.
„A když ten, kdo má šišku, padá, musí ji pustit.“
„To je báječný,“ zaradoval se Čenda, „jdeme hrát!“
Vycpali jsme svetr Alešovou bundou a mou košilí.
„Já hraju s Mirkem,“ prohlásil Aleš.
„Dobře,“ řekl Čenda, „já teda s Boříkem.“
Šli jsme do prostředka hřiště a Mirek vyhodil šišatý svetr do vzduchu. Zmocnil se ho Aleš.
„Z cesty!“ zařval a nakopl Čendu, který mu chňapal po noze.
Rozvážným poklusem a s mohutným funěním se blížil Aleš k brankové čáře. Snadno jsem ho sice dohnal, ale náš tlouštík kolem sebe tak mlátil volnou rukou a tak mrskal nohama, že jsem ho nemohl složit. Radši jsem ho proto předběhl a nastavil mu nohu. Aleš se skácel, ale šišku nepustil.
„Pusť!“ křičel Čenda, „to je proti pravidlům!“
Jenže Aleš si dal šišku pod hlavu a začal klátit nohama.
„Aha, proti pravidlům! A podrážet nohy, to se smí?!“
Aleš zvedl naši ragbyovou šišku, totiž Mirkův svetr vycpaný Alešovou bundou a mou košilí nad hlavou a mrštil ji po mně.
Z Aleše asi nikdy nebude žádný střelec. On vůbec neumí mířit.
„Chachá,“ řekl jsem, neboť šiška bacila do hlavy Mirka, až si musel sednout.
„Dělají se mi mžitky,“ oznámil nám a mrkal přitom pořád očima, „a vidím takový oranžový, modrý a červený kolečka. Patrně otřes mozku. Asi tě, Aleši, zmlátím.“
Aleš se poněkud rozpačitě škrábal na hlavě a Čenda pravil, že má Mirka na svědomí, neboť z něj klidně může být blbeček nadosmrti.
„Kdo je u tebe blbeček?“ zachmuřil se Mirek a mrštil po Čendovi neblahou šišku.
Mirek určitě umí dobře mířit, ale nesmí předtím dostat ránu do hlavy. Takže jsem se místo Čendy svalil já.
„Cheche,“ pravil Aleš, „no to se povedlo! To máš za toho tlouštíka, Boříku.“
„Vy nejste žádní sportovci,“ pravil jsem naštvaně, „a vůbec neumíte hrát ragby.“
„Hele,“ řekl Čenda, „tak to zkusíme znovu a bez surovostí a bez hádání, jo?“
„No tak jo,“ řekl Aleš a Mirek vyhodil šišku, totiž svetr vycpaný košilí a bundou, do vzduchu. Zmocnil se jí zase Aleš, protože složil Mirka pěstí k zemi a já s Čendou jsme se srazili.
„Ty nejsi žádný spoluhráč!“ spílal mi Čenda a držel si žaludek, „ty jsi blbeček, jelikož jsi mi vyrazil dech.“
„Co vykládáš,“ řekl jsem naštvaně, „jak jsem ti mohl vyrazit dech, když žvaníš, a pak, to bych tě musel praštit do zad, a ne do břicha, ty chytrej.“
„Opovaž se mě praštit do zad!“ prohlásil výhružně Čenda.
„Jestli se mě dotkneš, uvidíš, tak tě…“
Čenda nedořekl, jelikož jsem si ho přestal všímat a hnal jsem se za Alešem. Tlouštík držel ši…
