11
JAK JSME JELI STO DVACET
„Už je tu zas,“ řekla mi s povzdechem máma, když jsem se večer vrátil domů. Byli jsme s klukama na hřišti a hráli hru, kterou si vymyslel Aleš. Hráli jsme totiž fotbal, ale ne s míčem, nýbrž s balíkem starých školních učebnic a sešitů, což dalo sice pořádnou práci, ale zato byla ohromná legrace, jelikož úplně navrchu balíku byly naše žákovský knížky. Bylo to skoro stejně prima, jako když jsme hráli ragby, ale to už hrát nemůžeme, protože Mirek je proti němu zaujatý.
„Kdo?“ zeptal jsem se.
„Tvůj strýc Chrobák,“ pravila máma takovým tím syčivým hlasem, jako když uniká plyn. Strýce Chrobáka znám moc dobře. A vůbec není pravda, že k nám často chodí, jak máma naznačovala, což je ovšem škoda. Strýc Chrobák byl u nás naposledy, když se rozhodl, že zbaví náš byt hmyzu, což maminku velice rozčililo. A to už je aspoň půl roku. Já si to náhodou pamatuju moc dobře, protože jsou to sotva dva měsíce, co nás sousedi začali zdravit a požárníci přestali telefonovat, jestli opět nechystáme nějaký veselý večírek.
„Aha,“ řekl jsem, „ty nejsi zrovna moc nadšená, že k nám přišel, viď?“
„Nadšená!“ vykřikla máma.
„Až budeš, Boříku, starší, pak to možná pochopíš. Tvůj strýc je něco jako větrná smršť. Kam se přižene, tam po něm zůstane jen zkáza a rozvrácený domov. Ostatně, už nejsi malé dítě, a tak si jistě pamatuješ, jak u nás hubil hmyz!“
„Ano,“ zachechtal jsem se, „na to se pamatuju moc dobře. Ohromná legrace!“
„Hm,“ řekla máma, „mně to k smíchu vůbec nepřipadalo. Ta ostuda!“
Máma se na chvíli odmlčela, neboť zalomila rukama, a já se zeptal, kde vlastně strýc Chrobák je, jestli zase sedí s tátou v pokoji.
„To se ví,“ řekla máma, „a moc ráda bych věděla, co ti dva tam spolu mají za řeči. Vždycky tvému otci marně vykládám, že jednoho krásného dne ho strýc Chrobák jako vždycky přemluví a půjdou třeba vyloupit banku.“
„To snad ne,“ řekl jsem.
„Se strýcem člověk nikdy neví,“ vzdychla máma a já už viděl, jak táta se strejdou Chrobákem vbíhají s revolvery v ruce do banky, přes pusu mají černé šátky a venku na ně čeká pekelně rychlé auto.
„Uvidíš, Boříku, že díky tvému strýci se ještě dožijeme věcí!“ zaprorokovala máma, ale já si jen povzdychl, kdepak, představit si tátu jako gangstera, to rozhodně nešlo, i když musím říct, že v opačném případě by to bylo ohromně napínavé.
„Co tě to, mami, prosím tě, napadlo s tou bankou?“ zeptal jsem se.
„Přišel v koženém kabátu a s tlustou šálou kolem krku,“ vysvětlila mi máma, „jako lupič.“
Najednou se otevřely dveře pokoje a já slyšel tátu: „Ale to je nesmysl, to se vytahuješ!“
„Nevytahuju,“ bručel strýc Chrobák, „sto dvacet a možná ještě víc.“
„Ahoj, strejdo.“
„Ahoj,“ strýc mi podal ruku, pořádně ji stiskl a řekl tátovi: „Hele, Bořík by mohl ject s náma a milostivá paní případně taky.“
Strejda říká mámě milostivá paní a mámu to děsně štve.
„Kampak pojedeme?“
„On si udělal auto, víš?“ vysvětloval táta, „stojí před domem, tak se v něm trošku projedeme.“
„Ale beze mne,“ pravila tvrdě máma.
„Jak si přejete, milostivá paní,“ uklonil se strýc Chrobák.
„Já jedu s váma!“ vykřikl jsem vesele a hned se začal obouvat.
„Boříku!“ máma se zatvářila, ale táta mávl rukou: „Jen ať jede s náma, když chce.“
„V tom případě se k vám připojím,“ pravila důstojně máma, „nemohu své jediné dítě nechat ve spárech tvého bratrance.“
Strýc Chrobák se ďábelsky usmál a pak jsme museli chvíli čekat, až se máma obleče a namaluje, a pak teprve jsme šli.
To, co stálo před domem, byl možná bagr nebo nějaká nová strašná zbraň, ale auto určitě ne. Jinak to mělo kola jako náklaďák, kabinu jako obrovskou rakev a dovnitř se lezlo po žebříku.
Táta párkrát polkl a máma si zahalila tvář do šátku, jelikož se obávala, že nás z oken pozorují sousedé, což nejspíš byla pravda, protože vozidlo strýce Chrobáka budilo takovou pozornost, že jsme se k němu museli protlačit bandou kluků a třemi strážníky, kteří na strýci chtěli řidičský průkaz a technický průkaz a nás se zeptali, jestli jsme pojiš…
