7
JAK JSME LÍTALI
To je fakt, že někdy se hádáme, kdo co dovede nejlíp a kdo je z nás nejsilnější. Já si myslím, že nejvíc dovede křičet Aleš a nejvíc se dovede vytahovat Čenda. Mirek se sice taky trošku vytahuje, ale jen málo, asi jako já.
Ten nápad s deštníkem dostal Čenda. Našel někde na hromadě starých krámů, co jsou o železných nedělích před každým domem, starý a potrhaný černý deštník. Deštník byl hrozně legrační, protože v něm byly díry, a hrozně velký, takže jsme se pod něj mohli schovat všichni čtyři, kdyby pršelo. Jenže schovávat se pod něj v dešti nemělo cenu, protože v něm byly ty díry.
„Zahoď ten krám,“ řekl opovržlivě Aleš, když Čenda přinesl deštník na hřiště, kam chodíme hrát po škole fotbal.
„Je celej děravej,“ poznamenal Mirek.
„K ničemu se nehodí,“ řekl jsem já, ale Čenda se urazil, protože si myslel, jak všichni budeme koukat a jak nás děsně překvapí.
„To je náhodou bezvadnej deštník, takový se už dneska neprodávaj,“ hájil ho Čenda.
„To je jasný, že se takovýhle neprodávaj,“ zachechtal se Aleš, „leda blázni by si kupovali děravý deštníky.“
„Vážně, Čendo,“ řekl Mirek, „co chceš s tím deštníkem dělat?“
Čenda prohlásil, že jsme padlí na hlavu, což ví už dávno, ale že nemáme fantazii, to vidí teprve dneska.
„Takovej deštník,“ řekl Čenda, „dovedete si ho představit jako padák?“
Aleš poznamenal, že si dovede docela dobře představit Čendu jako parašutistu s deštníkem, protože Čendovi by normální padák nikdo nepůjčil. Čenda se ušklíbl a řekl, že kdyby ten normální padák půjčil někdo Alešovi, on, Čenda, by se se svým deštníkem určitě nepotlouk tolik jako Aleš s padákem, protože s Alešem by praskly popruhy. Aleš se zeptal Čendy, jestli náhodou nechce pár pohlavků, a Mirek otráveně zazíval, že buď budeme hrát fotbal, anebo se budeme hádat.
„Mě dneska fotbal nebaví,“ řekl Čenda, „a kdo není zbabělec, půjde se mnou za nádraží skákat s deštníkem.“
Za nádražím jsou veliké kopce písku a někdy tam chodíme se školou na brigádu, protože ten písek se vozí na hřiště a sypou se s ním cestičky.
„To se teda uvidí, kdo dovede nejlíp skákat,“ řekl bojovně Aleš.
„To se teda uvidí,“ přidal jsem se k Alešovi a Mirek řekl, že když nikdo nechce hrát fotbal, tak s námi jde taky. Mezi hromadami písku stojí budka hlídače, pana Kačírka, a leze se do ní po žebříku. Budka je dost vysoko, protože písku je hodně a pan Kačírek musí mít přehled, jestli mu ten písek někdo nekrade.
„Skákat můžeme z budky,“ řekl Mirek, „to bude bezvadný.“
„Jen jestli tam není pan Kačírek,“ dostal strach Aleš.
Aleš se vždycky do všeho hrne, ale taky má z nás největší strach.
„To se uvidí,“ řekl Mirek a sebral z hromady pár větších kamínků.
Jak Mirek hodil kamínky na budku, přikrčili jsme se a čekali. V budce nikdo nebyl, protože jinak už by se pan Kačírek vyklonil a křičel by na nás, že jsme uličníci.
„Já polezu první,“ řekl Mirek, „za mnou poleze Bořík, potom Aleš a Čenda s deštníkem poleze nakonec.“
„Ani mě nenapadne,“ protestoval Čenda, „ať poslední leze Aleš. Co když pod ním žebřík praskne a já už se nahoru nedostanu?“
„Jestli Čenda nepřestane, dám mu jednu do nosu!“ vyhrožoval Aleš.
„Tak pojď, ty bábovko,“ postavil se bojovně Čenda a dráždil Aleše deštníkem.
„Nechte toho,“ řekl Mirek, „nebo ten deštník rozbijete.“
Aleš s Čendou dali konečně pokoj, a tak jsme vylezli nahoru. Budka měla dvířka ze dvou stran a z každé strany byly hromady písku. Ta větší se žlutým a hrubým a ta menší s jemným a bílým říčním pískem.
„Na kterou stranu budeme skákat?“ zeptal jsem se.
„Snad na tuhle, ne?“ přiškrceným hlasem zašeptal Aleš a prstem ukázal dolů na větší hromadu.
„Aleš má strach,“ zachechtal se vítězně Čenda.
„Nemám strach!“ protestoval Aleš, „ale namouduši nevím, proč bych si měl kvůli vašim hloupejm nápadům zlomit nohu.“
„Kdo nechce, skákat nemusí,“ řekl Mirek, „kdo se bojí, ať radši sleze dolů.“
Podívali jsme se na Aleše, ale Aleš se tvářil, jako kdyby se vůbec nebál a jako kdyby nevěděl, kvůli komu to Mirek povídá.
„No, nebezpe…
