15
JAK NA MNE SEDLA NOČNÍ MŮRA
Člověk si dovede spoustu věcí odříct, například krupicovou kaši nebo špenát, jelikož člověk si nejspíš dovede odříct právě ty věci, o které zrovna dvakrát nestojí. Ale jsou věci, bez kterých se člověk neobejde, ačkoliv by si je klidně nejradši taky odřekl, například spaní.
Když si čtu pod dekou při baterce nějakou senzační knížku, tak bych si ji nejraději četl až do rána, jenže to nejde, protože ráno musím do školy, a když se člověk pořádně nevyspí, například já, tak ho ráno neprobudí ani střílení z děla, natož obyčejnej budík. Ale jsou různý důvody, pro který se do školy nemusí. Například nemoci. A nemoci jsou různý a nejlepší je úplně slabounký nastuzení, jelikož to člověku vlastně moc není, horečku má taky jen slabounkou, ale tahle nemoc dokáže trvat i tejden, což je dobrý. Zatímco není dobrý, když si třeba člověk zlomí nohu, jelikož to nemůže utíkat, a ještě ke všemu se stejně musí belhat do školy, ačkoliv je nemocný.
I když na druhý straně, když je noha v sádře, dají se na ni kreslit různý obrázky a psát nápisy. Jednou jsem viděl člověka, co měl na sádře namalovanou hlavu Indiána a pod tím nápis VINETŮ. Asi ten člověk neměl tak přísný rodiče jako já, že si to mohl dovolit. Protože já mám velice přísný rodiče a vůbec nejhorší je vstávat do školy v zimě, když je za oknem ještě tma. Kdyby byl budík pes a začal takhle po ránu štěkat, tak bych na něj zařval: „Kušuj!“ což jsem se naučil od pekelecký babičky, a byl by klid. Ale jelikož budík pes není, drnčí tak dlouho, dokud z postele nevylezu, protože máma mi ho vždycky dává na stůl, abych na něj z postele nedosáhl a vylézt musel. A zrovna tenhle večer se mi nechtělo spát, tak jsem si vzal pod peřinu baterku a četl si. Četl jsem takovou starou knížku z knihovny našich a v tý knížce povídá hajný bábě kořenářce: „Cože, babo, po ránu tak zle vyhlížíš?“
„Inu proto, panáčku,“ povídá bába kořenářka, „že jsem celou noc oka nezamhouřila, neb mě tlačila můra.“
Knížku jsem nedočetl, protože byla moc tlustá, ale tohle jsem si pamatoval ještě ráno, když do mého pokoje přilítla máma: „Vstávej, Boříku, budík ti drnčí už nejmíň pět minut!“
Napřed jsem vystrčil nos, pak otevřel levý oko a pak pravý. Máma rozsvítila a v pokoji byla zima. Ještě se mi strašně moc chtělo spát.
„Mami,“ pravil jsem pohřebním hlasem, „nezdá se ti náhodou, že špatně vyhlížím?“
„Náhodou nezdá,“ pravila máma s úsměvem a drsně ze mě strhla peřinu.
„Koukej vylézt!“
„Fakt ne?“ pravil jsem nešťastným hlasem a zkusil peřinu dostat zpátky na sebe.
„Nezdržuj,“ řekla máma netrpělivě, „já pospíchám, ty pospícháš a táta taky pospíchá. Mám ho zavolat?“
„Ne, to ne,“ řekl jsem rychle a vstal.
„To je zbytečný. Já jen, že mám fakt pocit, že dobře nevyhlížím, víš?“
Máma si mě kriticky změřila.
„Až se osprchuješ studenou vodou a učešeš, rozhodně budeš vypadat líp.“
„Pch,“ řekl jsem.
„Cos to povídal?“ zeptala se máma podezíravě.
„Nic,“ zabručel jsem.
„No proto.“
V koupelně jsem se zamknul a pustil vodu. Jen tak, neboť jsem přemýšlel. Jak asi může vypadat taková noční můra? Jako obyčejná můra rozhodně ne. Ta taky nemůže nikoho tlačit, jelikož je jako pápeří. Noční můra je rozhodně větší a docela dobře může mít lidskej obličej, jelikož třeba táta říká o tetě Hermíně, že je to stará můra. Ačkoliv to se pletu, protože tetě Hermíně táta neříká můra, nýbrž satorie.
Což je rozdíl. Neboť satorie asi nikoho netlačí. Aspoň ne v tý knížce, co mám rozečtenou.
„Co tam tak dlouho děláš?“ povídá za dveřmi máma, „už sis vyčistil zuby?“
„Už,“ pravil jsem a začal kloktat.
„Tak si pospěš, snídaně je na stole.“
Přišel jsem do kuchyně v dost mizerný náladě, ačkoliv táta s mámou se tvářili vesele. To je zajímavý, jak některý lidi, co nemusej chodit do školy, se dovedou hned po ránu radovat.
„Víš, co Bořík povídal?“ řekla máma a dala tátovi na talíř volský oko, „že se mu zdá, že špatně vyhlíží!“
„Hohó!“ zakuckal se táta a ukázal na mě vidličkou.
„To že povídal?“
„Náhodou,“ pravil jsem uraže…
