Opovážení

Slova

Zase pouť.
Střílí se na šampaňské růže.     Muž
ve střelnici utřel lauf     a rozpustil si vlasy.
Semhletámhle hatmatilka houfu.
Semhletámhle stačí mi jen slovo…

                 Slovo do větru
                 (jako je rozmarýna kvítí jen tak z rozmaru).

                 Slovo pocestné
                 (jako štěstí nemá stání,     jako by je nikde
                 pranic nedrželo).

                 Slovo zbůhdarma
                 (jako pomodlení za někoho,     kdo o to vůbec
                 nestojí).

Zahradní tančírna je prázdná.
Místa jenom k stání.

Ale tu dopřáno dobrat se vlastního slova.
A snad i tajemství     být na ně lakomý.

— — —

Divné dni.
Na plátýnku ještě ani čára,     a už kdeco
v paspartách a v rámech.

A vysazené dveře     opřené o laťový altán
nikam nepatří.     A seštosované pytle cementu
ve dvoře jak kámen.
Svět     zdá se     ochladl sám k sobě.
Jen táhlý klakson z čtvercového náměstí:
z paláce stěhují koncertní křídlo…     drnčí
provazy…     kolemjdoucí se ohlížejí, zůstávají
stát.
Doména okamžiku!
Piáno se zdlouha kolíbá     a oslnivě, mrazivě
se blyští…     lidi je zaraženě,     zamlkle sledují
očima     jak by se stěhovala sama virtuozita,
sama hudba!
Jas na glazuře hýří     až křik.
I věci někdy mocny slova.

— — —

„Hele, ten prsten!
S tím nehnu.     Mám ho zařízlej jako drát do stromu.
Svatební…
A my jsme s Édou od sebe skoro dvacet let!“

„Já budu mít svatbu v zimě.     Pod sněhem…
Dvakrát bílou…“

„Mít se!     A nemít nikdy dost,     tečka.
Svět za víc nestojí!“
Chodí svatí nestydatí
chodí do kolečka
na zdejším orloji.

Zadostiučinění?
Zadosti radosti.
Národní shromáždění
o tučném od kosti.

— — —

Vysokánská prázdnota poledne.
Někam chvátá.     Někam si mizí po svém,

k hromadám škváry,     k ovocným stromům
(pruty, větve, holky samý pupen)…

chce se mi za ní:     ven,     z pusta do prázdna
a být si za blázna…

Ale je tu ten vrch.
To ohromné omamné území svitu     a vanutí,

a zednickou křídou vikýř,     a nedělním jazykem háj
a Ty,

opřená o Vítkovic jabloň:
máš pořád stejně krásné oči!

Stojím před nimi.     Nemůžu z místa.
Prší v nich drobounce,     sadu zůstaven jásot.

Skláníš se k trávě,     hladíš ji po srsti, po rose,
jak by nebe upustilo drahocennos…