Hora Zlodějka

O HROMOVÉM KAMENI

V DLOUHATÁNSKU, VE VSI U DVOU JEZER,

vše spíš šeptem, cvrlikavo… semtam zahafání, semtam zakejhání… a teď rány na poslední vrátka ve vsi.

„Betynko!“ volá děda Matyáš.

„Jdou k nám hosti! A nějací nedočkaví…“

„Už jdu, dědečku!“ běží vnučka Bětuška přes rovný, poklizený dvůr – ve vrátkách chasník jako jedle.

„Dobrý ráno. Já jsem Jonáš. Bydlí tady ptáčník Matyáš?“

„Bydlí. Co mu chceš?“ trochu se mračí Bětka, protože kluk má v zádech oslepivé sluníčko.

„Já… Já leccos už umím… Ale – jak jsem tak sám na světě – chtěl bych se s ním o něčem poradit.

On prej všecko ví. Každý to říká…“

„Nesmíš hned všemu věřit, chasníku!“ volá od zápraží děda Matyáš.

„Pojď dál!“

Ale vnučka Bětuška ustupuje návštěvě dost nerada:

„Děda je slepý…,“ šeptá, jak jdou po chodníčku k chalupě.

„Nechci, aby sem lidi tolik chodili. Je moc hodný – a neumí nikoho odmítnout.“

„Ale jdi, Betynko! Všecko děláš stejně ty!“ směje se děda. A nabízí mladému hostu místo vedle sebe na dlouhé lavici.

„Je to moje dobrá duše. Bez ní by tu neklapalo nic. Pro holubí pírko by přes plot skočila!“

To už tu Bětuška není, slyšet ji v kuchyni, jak chystá něco do hrnku a na talíř. A děda vyzvídá:

„Něco tě na světě trápí, chasníku?“

„Trápí? To bych neřek, stařečku. Jen mi pořád něco leží v hlavě jak by kousek šutru. Ničeho se nebojím, to ne. A s každou prací se dovedu popasovat…“

„To je dobře,“ kývá Matyáš.

„Jenže… Víte, dědečku, já bych rád ještě něco jinačího, víte? Něco víc. Člověk by měl aspoň jednou za život zkusit něco velkýho. Něco… jestli mi rozumíte?… na co si málokdo vykasá rukávy.“

„Krutíbrko!“ div nevstává z lavice Matyáš.

„To je slovo!“ A otáčí se po Bětušce, co zrovna přichází s malým pohoštěním:

„Betynko… To musíme večer zapsat husím brkem do naší moudré knihy!“

„Děláte si ze mě legraci, stařečku?“ cukne se Jonáš. Ale děda už ho popadl za rukáv a rozčileně vrtí hlavou:

„Ani slovem, hochu! Copak bych se smál lidský chuti na něco si troufnout? Ale to víš: svět je velikej. Nesmíš ho jen tak pronic zanic pokoušet… Moh by ti šlápnout na kuří oko! Ty už to máš nějak promyšlený? Myslíš snad na nějaké zázraky?“

„No… zázračný by to být mohlo. Víte… aby to bylo i pro druhý lidi. Třeba… Třeba najít živou vodu! Pro ty, co stůňou, nebo…“

„Prosím tě! Těch už bylo, co ji hledali!“ volá Bětuška od chlívků.

„A přišli s prázdnou!“

„Počkej, Betynko. Nech ho… Myslí vysoko!“ obrací se Matyáš slepýma očima po hlase.

„To víš, chasníku, Betynka nemá na takovýhle nápady ani pomyšlení. Ani čas… Víš, kolik my máme ptactva po chlívkách a po klecích? Jestlipak bys uhád, o co všecko se stará?“

Jonáš vstává z lavice, dlouho se rozhlíží, trochu se drbe v zátylku:

„Tak to asi sotva uhádnu… Ale říkal jste nejdřív, že by Bětuška pro holubí pírko skočila. Tak to asi budou holubi a holoubátka. Pak jste výkřik: Krutíbrko! Tak asi máte i krůty a krocany. A taky, že to budete do knihy moudrosti zapisovat husím brkem. To vypadá na husy a housata. Jo… a ještě jste povídal, že b…