Hora Zlodějka

HORA ZLODĚJKA

HRABĚCÍ HRAD HRABYNĚ

není žádný velkolepý palác, žádné přepychové sídlo. Ale pěkný na pohled je. Spořádaný… Jak si ho tak nový mladý kočí Cyril ze dvora prohlíží, sám sebe v duchu přesvědčuje, že si našel dobrou práci.

„A s koňmi umíš?“ Pomenší, statný stájný ho obchází v dlouhém kroužku a přimhouřeně si ho prohlíží.

„Trochu jo… Odmalička.“

„Tak co? Buď umíš, nebo neumíš, bastafidli!“ Stájný se přibližuje a trochu ubírá na hlase:

„Tady se to pozná, nemysli. U hrabátek. Na hraběcím dvoře. U honorace. Lidi jsou tu nóbl. Nervózní… Hlavně pán.“

„Prej je sám. Prej má jenom dceru,“ ohlíží se od nablejskaného kočáru Cyril. Stájný už je skoro u něj a napůl šeptá:

„No právě. Je furt jako na jehlách. Durdí se a čertí se… Všecko kvůli mladé hrabince. Bastafidli!“

Kuchařka Kordula vyšla před kuchyni. Oba mužští jdou pomalu k ní, ona se ohlíží tázavě po Cyrilovi:

„Tak co, líbí se ti tu? Hrabyně je vlídná… Jen lidi na ní někdy hrom a blesk.“

„Mluvili jsme o mladé hrabince. Že je kvůli ní hraběpán jako na trní.“

„Na trní?! Nešťastnej! Navztekanej! Z té její spavé nemoci.“

S Cyrilem to cukne:

„Ona nemůže spát?“

„Bodejť. Jsou dny, kdy prochodí po Hrabyni celé noci!“

„A z čeho to má?“

Stájný se k oběma nakloní a hlučně, rozčileně špitá:

„Z čeho? Z uřknutí! Ze zlýho čarování!“

„Ale jdi…,“ odhání ho Kordula.

„Spíš hraběpán je na vině. Ještě za života paní hraběnky to byly samý hostiny a turnaje a štvanice a ponocování… někdy den co den. A v tom mladá hrabinka vyrůstala…“

Ale stájný mává rozhorleně rukou:

„Láryfáry! Kdybys nemluvila… Víš dobře, že to bylo Apoleny dílo. Bastafidli!“

Kordula se rozhlíží po dvoře, mávne hadrem za slepicemi, co se sbíhají blíž a blíž:

„No jo… Bába Apolena malou hrabinku chovala. Sloužila na Hrabyni dlouhá léta. A vlastně ji i vychovala.“

„Jó, bastafidli, dyť říkám! A teď se za to mstí. Že ji pán vyhnal! Zaříká kdekoho, vaří ty svý jedy pod horou Zlodějkou!“

Cyril se rozbíhá zpátky do dvora:

„Pánajána! To je zase co: hora Zlodějka? Tam se krade nebo co?“

Stájný spěchá k maštalím, hlasitě se směje:

„Dyť si to zkus! Vyjdi na špacírek! Tam tě sakumpakum oholí…“

Ale najednou je ticho.

Protože skříplo v hradních vratech a na kraji dvora náhle stála štíhlá plavá dívka, celá v bílém, slunce jak by ji po kouskách rozsvěcelo.

A kočí Cyril zapomenul jít dál. Stojí prostřed nádvoří jako sloup a ohlíží se po kuchařce:

„To je ona?“

A Kordula honem potěšeně kývá:

„Ano. To je slečna hrabinka. Klárka.“

„Páníčku…,“ drmolí pro sebe Cyril.

„Ta je jako prstem na sníh nakreslená. Na sníh plný slunce!“

A asi chtěl ještě říkat něco dál… ale není čas…! Užuž utíká rozdupaně, rozdýchaně nádvořím… protože té krásné slečně zrovna v tu chvíli uletěl z hlavy krajkový klobouk!

Darmo stájný i kuchařka volají, aby se vrátil, že tohle se nesmí.

Cyril už je tady s kloboukem v ruce a klaní se:

„Tumáš. Je hezký. Ale radši si ho nenasazuj… Dneska je řáckej fičák!“

Hrabinka se celá usmívá:

„Děkuju. A ty jsi kdo?“…