Český orloj

BŘEZEN

„Večer si zpíváš,

ráno se tě bojím.“

„Jdi,

ukroj chleba.

Schody utři chvojím.“

„Třás se ti hlas.

Stál na posledním schodě.“

„Kousek dej ohni,

kousek ulom vodě.“

„Večer máš křídla.

Ráno jsi jak vězeň.“

„Včera byl únor.

Dneska už je březen.“

„Slíbils mi bryčku,

slíbil jsi mi koně.“

„Nespěchej.

Zhasnou,

půjdeme si pro ně.“

„Maminka,

ty

a já — — —

Zapřáhnu pro tři.“

„Lipovým lýkem podpěnky jim potři!“

„Dám půl světa, že nás v lesích

ani hromy na nebesích

nechytí!“

„Leží,

leží snílci v rokli,

na smrt zabití — — —“

Odcházíš — hlavu svěšenou, jak bych tě
zradil.

Ale já natruc kazím vábnou hru! Vědom
si světa — na němž prostřed hřišť leží
jak zasněžený míč má bláhová, má už už
přebytečná hlava.

Je Kazimíra krále.

Ulice jako rukávníček cpe se do dveří

— a světlo sluneční lije se po stole,
až je ho plný talíř.

A tone les.

A tonou luka.

Neb není místa na zemi pro vodu
v naději,
leží

— klín dokořán — jak obří žena
napínaná na sníh,
hýbá se,
líbá

jilm i klest

a korálové ryby hrkají jí z úst a
z podpaží a z lůna.

Metají kočky divoké a poběhlice kuny.

A Kryšpín — boží švícko — sedí
za verpánkem hor a vztekle pobíjí děravá
nebesa démantovými cvoky!

A tone les.

A tonou luka.

Vítr jak zoubek

kolčaví.

Na straně půlnoční — jak by si
stýskala — v polesí křížů skřípou dvířka
hrobnic.

A starým dřívím vsi jde nahlas
červotoč —

kdosi snad natáhl umrlčí hodinky už
před stvořením světa!
Vytáhni stavidlo!

Vody je na devět jičínských střevíců
a ledu na loket —
dělej,

hrň kamení!

— naděj, co v okolí zbyla tu
po hrázných, kratší než zaječí láska!

A tone les.

A tonou luka.

Vítr jak zoubek

kolčaví.

A tone ves.

A boží muka

jsou samá noha,

samá ruka.
Mží —

sedm volavek tísní se na tisu.

A už jdou svatí Crha se Strachotou —
ach,

jak je čisto na nebích —
jako by mandlíři,
jako by handlíři

spínali nad Tasovem ruce!

Od strany epištolní k evangelní
kousek.
Chceš?

Půjdem do Slanýho na výroční trh.

Koupím ti cukrpannu a křídy barevné —
namalujem si nydrlandské psy a hvězdu
Hantares (co chrání před strázní)
na povodňovou vodu!
Chceš?

Jezem špitálním hrne se černý led.

A tone les.

A tonou luka.

Vítr jak zoubek

kolčaví.

A tone ves.

A boží muka

jsou samá noha,

samá ruka.

Zvon Jakoubek

bit do hlavy.

Kdybys teď plakal — z pár hrobů
po mužích začnou se trousit kosti.

Tvař se jak pastýř. Nebo ras.

Rasi a pastýři, a bludní hrnčíři
na všecko znají lék —

co tahle vodička po prahy, po paty!

— stálo tu moře k břichům žen — a
chlebné lavice, i sem tam masný krám
pluly v něm náměstím jak marnotratné
lodě!

Vylij si z bot.

Je Čtyřiceti mučedníků — nedělňátko
den —

pod mlejnem kvete nebeselí a žluté
kalhotky

a karavany se solí už přelézají vrch
a krášlí mezky verpánovým mlázím!
Křič!

Slabí jeleni shazují parohy —

povětří — včera samy pláč — rve Svaté
Hoře z hlavy hraběcí slonovinový hřeben!

„Josef s Pannou Marií

zimu …