Český orloj

SRPEN

Říkej po mně:

„Pámbu může — — —“

Říkej po mně:

„Člověk smí — — —“

Říkej po mně:

„Chraň bůh muže

s hrůzným hrbem svědomí!“
Modli se,
slyšíš?

Začla polní mše —

slaměným andělům chytají křidýlka,

vypřahlá fůra strmí na návsi jak
poutní oltář, zasvěcený Slunci.

Myslím na křivopřísežné.

Padali se skal do běhutých vod,
zašití v pytli s prašivými psy a
perleťovou zmijí.

Ach břímě zralosti!

Ach křišťálová zoufalosti léta!

Myslím na něčí ruce v liduprázdné
vsi —

jsou samy,

leží na stole

a jedna druhé obírají ostí.
„Chceš?“

Můj bože, kdo to mluví?

Kde to hoří jako tenkrát totenová
luka?

Běží laň

a les je něžný —

zas je Marjápanny Sněžný,

zas mi řeže pilou srdce

něčí mrtvá ruka.
Řeže,
řeže —

horké zoubky koušou jako žena.

Hlava moje pod kozičkou

celá zasněžená!
„Chceš?“

Můj bože, jako tenkrát — hlas jí v nebi
zůstal!
Den

jak prsa ulíbaná k smrti.
Zem

jak nikdy nelíbaná ústa.

„Má první!“

křičím přes pohoří let —

dva zmrzlí holoubci klovou mě mezi
prsty.

Pláče.

Proč chlapci nepoberou víc?
Mlč!
Slyšíš?

Mlč!

Už třicet let mám obě plné hrsti!
Hřmí.

Dlouhou Mílí kamsi ku Praze jdou temné
zlověsti a deště pro štěstí —

Perun si na Babě ohřívá želízko
a kadeří si přeleželé vlasy.

Je svaté Heleny.

Hospodští topí pod kohoutkem sklo,
v lekavém listíčku tančí prach s povětřím
a ženy se ženami.

Potok se sápe jívám po stehnech.

A na skok dámy jsou jak peříčko — a
na skok páni mají hrubý smích a nestydaté
oči.

Je to vzpoura všeho proti všemu.
Ohně proti klesti.
Vody proti mlýnům.
Otců proti štěstí,
které přejí synům.

Jsme tu všichni?

Mraky jak slivky tečou od vinic,

psi jako polití horoucím máslíčkem
střásají ze sebe malátnou těžkou řeku.

Chlípí se,

vlhnou siná nebesa.

A náhle v tísni, jímající les, řine se
po pních pryskyřičný lep —
škube se,
zmítá

v nebetyčné tmě

teplounká bolest drceného listí.

Ach břímě zralosti!

Ach křišťálová zoufalosti léta!

Je svaté Heleny,

vlaštovky z Budína

sypou už matce tvé hrozínko do klína
a kozli trkají do jív a do tůněk

a blesk jak po mrtvých zbylý tu posuněk
hrozí!

Jsme tu všichni?

Otec,

matka,
v kole dříví,
v houfu stáda.

Netopejři.

Nekřtěňátka.

Za práh věrnost.

Za hrob zráda.

Sčítej se mnou!

Čím nás méně — tím víc trnu, že se
zmýlím. Že někoho zapomenu.

Jednu slípku.

Jedno záští.

Jednu ženu v pršiplášti.

Jedno teplé stvořeníčko — zradivší tu
ženu.

Kam jsme to jen šli,

ten pátek?

Říp měl hrb

a houstlo trní — bzučel chlum jak včelí
králka.

Dřel jsem klasy:

„Co se mračíš?“

Otec pil.
A

— zemi v ústech — hrubě plivl:

„Bude válka.“

Nechápal jsem.

Kraj byl mírný,

měsíc august — srdce v hrdle — vrkal
jako holub.
Šli jsme

a hvízdali.

Dvojhlasně,

jako dřív.

A mračna za námi hnala jak s keserem

a kdesi před námi, v lesíčku některém
začali ládovat k bouři.

Kam jsme to jen šli,

ten pátek?

Pláň byla bledá jak řeznická zástěra —

v kachlových nebesích nad Malým
Přítočnem viselo na hácích od kraje
do…