Český orloj

ČERVEN

Svítá,

v sadech svatodušních dřímou Bílé
paní.
Střežím je —

schoulené do korun višňových —

a sedmihlásci v nebi křičí:

„Blázen!“

A sněží kadidlo.

A poprchává med.

Ryšaví pytláci — tenátka v záňadří —
hrabou se po čtyřech lepkavým lupením,

neboť bludnej kořen

od ďábla je stvořen

— však dřevec boží nebo barvínek umějí
vidět i v noci.

Bronzovým krchovem jde pradědkova
smrt.

Jde jako princka.

Až se krčí Říp.

Až otřásá se v Koněprusích kámen.

„Nauč mě dělat kříž,“

klekáš si na kraj světa onoho

a hroby kolkolem jsou náhle o prst
výš, jak by si mrtví podepřeli hlavy.

Tam leží biřic.

Tady kat.
A

v řadě chasníci v rakvičkách na míru,
co bičem práskali do čtyř stran vesmíru —
by bylo panství oukladných čar prosto.

„A kdeje král?“

zpytuješ svatou zem.

„Ty mladíčku!“

chci vykřiknout.

„Houf je ti málo?

Počkej za pár let — — — Skřípnou tě
veřeje před prvním nádvořím — dřív, než
se doptáš, kolik nohou trůnu!“

„Králů už bylo,“

říkám pošeptmu.

„A všichni prchali, když končil svatý
Duch

a šavle hrály jim, že kraj div
neohluch —

těch padlých korouhví!

té zvadlé rozmarýny!“
Mlčíš.
Jdem domů —

lípa nade vsí skví se jak čistcový
kalich.

Náhle jí utíkáš přes pole naproti.
A třeseš větvemi, až to v ní rachotí — — —

květ hustě mží —

máš pozlacenou hlavu!
„Co děláš?!“

utíkám přes pole za tebou.

A ty se obracíš — v očích půl
království a slzu jako hrách:

„Pojď,

budem žít jak na počátku světa!“
Stojím —
spílám

staré hlavě, že spíš kývá, nežli trne,
stojím —
spílám

mladé trávě, že je duše povětrné,

ale co platno —

rajský strom se chví,

kamejkem prchají střevíčky z hadí
kůže!

Jdou královničky v hedvábí,

jdou od Kosti,

jdou od Rábí,

kladou kol studánek brusinky od krve
a zimostrázné listí.

Neb kraj má žízeň. Kdo ho vyslyší —
jak by si volal z mokrý čtvrti štěstí.

Jdou samý panny,

žádná padlá.
Jdou,

patří v tůň jak do zrcadla.

Jen jedna nahá jako prst

kleká si po prs v ryzí vodě

a nese k nebi hrst
a hrst —

a posílá ji po svobodě.
Ó,

a kdo tobě, má zlotřilá lítosti,
vycídí studánku?

Kdo něžně přiklekne na kámen u srdce
a hrstí čistotnou pozdvihne ode dna mé
mramorové záští!

Oborou pádí bělorusý kůň.

A hrádek Kost a hrádek Rábí se na dvou
vrších odvrácených tlačí až do nebe.

Jak párek ňader.
Vábí,
vábí —

a hněvají se na sebe.

Sbohem,

jdu spát.

Zítra je Boží tělo — narciskový den,
cítíš?

chlum čpí

a malý sněžný chrám už už se hýbá
v zemi sudební, by nocí přízračnou
ze starých Lidic rozešel se ke mně.

Chodí tak třicet let.

Zvonky a monstrance drobounce cinkají

a skřípou lavice

a vítr o překot listuje v misálu, jak
Bůh by náhle nebyl k nalezení.

Pár kroků před chrámem jdou moučnou
silnicí faráře Šternberky natřikrát
podražené boty.

Jdou —

volám přes potok:

„Blýská se, Velebnosti!“
A ryby obloukem skáčou mi do řeči:
„Mlč!“
„To už neplatí!“

„Ta bouřka už je třicet roků stará!“
Ano.

Ví pámbu,

kde se ještě dnes

bere v nás místo pro dvě kněží p…