Český orloj

DUBEN

Šli tři šťastní bratří šťastnou cestou.
I potkal je Perun a řekl jim: „Kampak to
jdete, tři šťastní bratří?“ „Pane, jdeme
rozličného koření rýt na rány na rozličné,
na bodné i na sečné.“ I řekl jim Perun:
„Jděte a vezměte z beránka vlny a z révy
vína a z olivy oleje — bolest jen to, co
dlužíte své zemi.“

Ach,

zaříkání babicí! Zbyl mi tě k jaru
po sklepích jen kousek.

„Vstávej, synu!“

Tři bratří za horama

— a v sirých kostelích už rozdán
sakrament,
jdi,

nakup v podloubí komáří pečínku a peří
zaječí a ze tří kaprů sádlo!

V jedné z bran jak ve výloze
buk

na jedné tlusté noze:

„Apríl!“

směješ se do větví

a z nebe najednou hrne se lijáček —
hustý jak sekané zelí!
Věř,
nevěř,

po ránu orli tu letěli.
Věř,
nevěř,

zvali mě na Květnou neděli.

„Pojď!“
prý

„Ať rozkveteš!“

křičeli v nebesích

a já se za nimi trmácel po lesích —
začlo mě píchat v boku.

Kulhal jsem nazpátek.

A tu mě napadlo:

dnes je mé mamince šestašedesát roků!
„Apríl!“

řvou rorejsi, rozprchlí po kraji.
„Apríl!“ —

a motejli křídla si rovnají.

Ano,

ach ano, lžu: je ještě děvčátko!

Les je tu navěky.

Stromy jen nakrátko.

Ano,

ach, co vlastně na světě k věření?

Hodiny sotva jdou.

Od pravdy odřený.

Apríl!

Psi mňoukají

a středa Škaredá je spanilejší pouti.

Kam letíš, anděli?

Na ouzkých ramenou dřeš putnu od sazí
— leť, sic tě v Kadani dohoní havrani —
krapítek usypou ti!
Ou,

já Bláha — věřil všemu!

Že hrom hřmí.

Že zlato platí.

Že jak dřív jsou na meč katí

znamenáni všichni sťatí.
Ou,

já Bláha! —

pospěš,

synu — potřem chleba husím křídlem,
svážem klest o Velký pátek pašijovou nití.

Otevřou se hory doly.
Jdi,

vnoř oči do potoka —

já zatím opláchnu v zimoucí maštali
hříbata měsíční krví.

Je mi tak lehko.

Je mi tak čisto, nevěřícímu —
cosi se ptáš, já šťasten křičím:

ví pámbu!

aťsi!

možná!

snad!

A na nebi mi anděl stříhá z oblaku

Okoř, truchlý hrad.
„Apríl!“

řve Jakoubek, zvon prchlý do Říma.
„Apríl!“ —

zní Glória, kdosi mě objímá.

Kdosi mě objímá — mám v zádech nůž,
co mu patří.

Jdou šťastnou cestou — jeden stín —
jdou tmou dva šťastní bratří.

Je Velká noc.

Otevři okna do čtyř stran —

konšelé sedí na rynku a jedí jeřábka —
tříšť bledých kostiček svítí se v kamení,

jak by kdo svatý z žaltáře vysypal
latinkové písmo.

Psi kladou hlavy na korkový dub.

Voní tu rozinky a zelí jitrocí

a v šeru brunátném jiskrno nade vsí —
v pekařských nebesích snad roztloukají
mandle!

Je mi tak lehko.

Je mi tak čisto, nevěřícímu —

zažehni voskovici a zhasni lojovku —
lůj rodem z hovada, vosk věkyvěků
ze včeličky čisté.

Tak.

A teď klekněme:

den prostřed náměstí dá sbohem pohaně
i dobré pověsti

a na schod usedne houf němých řemesel:

zlatnictví,

apatyka,

cukrařina

a hodinářství,

a jedno přes druhé začnou si ze srdce
vysoko, táhle zpívat.

Neb všechno mlčení, co je ho po živých,
je strašlivější řeči!

Směješ se?

Arci. Já se taky smál, když otec líbal
mě, jak by mě křižoval.

Zaplaťpámbu z…