Český orloj

ČERVENEC

„Zaklínám tě, mračno,

skrze svatej kříž,

na kterýmžto kříži

visel Pán Ježíš!“

Tos ještě spal.

Mníškové křížem znamenali vzduch —
lamento stálo v krajině jak sochor.

Do poutní kaple vhrkly vlaštovky.

A jedna z nich —

snad slepá radostí z kousíčku Říma
v pohankoví Čech —

se v letu srazila s mrazivým kamenem

a padla střemhlav do nejvyšších strun
— div nezvrhlo se chromé harmonium.
Zoufale,
tence,
vysoce to zní.

„A to je léto!“

chraptí kohouti

a kmotra Ptačí Smrt dere se do proutí

— neb kůr je na klíč a pták netuší,
že kostelnička stěhuje se k dceři.

V polích jsou prostřeni kredenční
stolové.

„Nepůjdem na Kladno?“

O svatém Prokopu

připnou si havíři vavřínek na klopu
a — v zádech muziku —

hrnou se ke skalám vybrat si každý
svůj, předplatit hrobní kámen.

Hlava mi třeští.

Sem tam se obilím rozlehne temný zvuk,
zvonkový,
sveřepý,

jako když praskne obruč.

Jak to jenom tenkrát bylo?

Stál jsem na třešni —

tam na té poslední, vzpřímené povětřím,

a plody krvavé bily mě do spánků a
do očí a do rtů.

Bělounké stvoření mihlo se rákosím.
A

voda

vystříkla —

z rozbité hladiny hledělo do nebe
něžnýma, těžkýma, rudýma očima

sedmiradostné tělo!
Strom
samý uzel

pode mnou se třás.

„Paní!“

můj horký dech ojínil ovoce.

A tělo plynulo naznak tím žírným dnem
— náručí dokořán — jak čekalo by boha.

Ach —

krev mi z třešní tekla po rukou!
„Má paní!“

šeptal jsem do uší listíčka —
(snad natruc vědomí, že už je pár let
vdaná).

Koně se lízali, kousali v maštalích.

Slyšel jsem Ďábla. Kradí obcházel

a tiše ustýlal v tom pekle horoucím
zelené pryčny luk a kanapíčka lásky.

Vtom někde blízko kdosi zakašlal.

Omráčen hanbou,

sjel jsem se stromu — přede mnou stála
v senosení

matka!

Sad

jak by hořel.

Jako by chytaly všecky zlý jazyky —

v olšové aleji troubili hasiči, že
ze všech požárů v berounském poříčí
uhasili jen žízeň!

Matka mě objala.

„Chodil sem jednou jeden přes pole —
chtěli se s jednou vdanou.“

Hlas měla cizí —

kdesi v kovárně zatlouklo do ticha
nejtěžší kladivo jak něčí k smrti unavené
srdce.

„Tajně se scházeli.

Ale ten její si je vyčíhal — a
v Panské rokli, když se milovali, střelil
je oba dva — — —“
matka se shrbila

a pak mě mazlivě přitiskla k rameni —

sud prostřed sadu, plný dešťovky, měl
břicho plné slz, jak by se k stáru učil
tiše plakat.

Šli jsme a mlčeli.

V polích se svírala zaječí tenata —

svícník a svícnice sušili na šňůrách
neposkvrněné knoty.

Bál jsem se ohlídnout.

A matka řekla:

„Stáli jsme tam den. Ta žena měla
v očích samy štěstí.“

Maminko!

Bílá duše má!

Na kolenou vás prosím, odpusťte mi
den,

kdy třešeň padla

a král cizinec opouštěl za tmy
zaslíbenou zem, aniž se tázal, co si
počne sama!

Nad hlavou Venušin hedvábný podolek —
zamířil k domu Mikše kožešníka.

A tam se ohlíd.

Malinká jak trn,

zvolna jste klekala na jedno koleno,
zvolna jste smetala na černou lopatku
královské vlasy, samý knot, a na kousíčky
roztříštěnou lunu — — —