Český orloj

Karel Šiktanc

55 

Elektronická kniha: Karel Šiktanc – Český orloj (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: siktanc04 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Šiktanc: Český orloj

Anotace

O autorovi

Karel Šiktanc

[10.7.1928-26.12.2021] Významný český básník, autor knih pro děti Karel Šiktanc se narodil roku 1928 v Hřebeči u Kladna. Jeho otec byl truhlářem a později železničním zřízencem v ocelárnách. Středočeský venkov, kde Karel Šiktanc prožil dětství, podstatně předurčil jeho dílo. Šiktanc studoval v Praze na Amerlingově učitelském ústavu (1943–1947) a Vysoké škole pedagogické (1948–1950). Roku 1950 však školu opustil a zvolil si...

Karel Šiktanc: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Český orloj“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

LEDEN

 

Zase je leden.

Zas tři husy sněžní za spárek visí
na sirotčím stěžni

a v lesích císařských se svatě
rozsvěcí, jak by si v saních ženy
z mysliven ukazovaly prsy.

Zase je leden.
„Stůj, synu!“

Kam běžíš?

Pojď, kleknem na sníh, srazíme se
na zem pod jedinou hvězdu.

Zas bude Třech Králůw.

A na jméno Ježíš

korunku nám sváže kozorožím chlupem
Její Milost Zima v Trněném Oujezdu.

Je broných koní, povřísel a kostí.
Budeč,

má bába, dřepí mezi hroby —

v nebesích stojí alpaková lžička.
Pojď.

Země snídá —

na kůr modře sněží —

smrt mezi stromy kolíčkuje plátno
a tence, tence do kroku si hvízdá.
„Smrt?“

Nechceš věřit.

Hlas máš náhle cizí — jako bych slyšel
v křivonohých lesích uprostřed letu
hrdličky se rdousit.

Lžu.

Honem lžu ti, dřív nežli jsem stačil
říci ti aspoň na sám leden pravdu —

ač s tebou mluvím prvně dnes jak
s mužem.

„Ty neznáš Perchtu?“

směju se, půl kámen.

„Jde světit po vsích česnek, sůl a
křídu —

Podmoráň,

Hostouň,

Dubí,

Dříň — — —
co jméno,

zázrak — o dvanácté v noci vyhrkne
ze skal místo vody víno!“

„Na to si počkám!“
křičíš.

A už řinčí sklo —

a koně bubnují kopejtkem do dveří —

a krouží ledňáčci —
a

všecko nadarmo — — — spíš dřív, než
na věži zhoupne se první zvon,

neb táhne od jezer vzduch hrubě
škrobený jako valencijánská krajka.

Kněžívka,

Sobín,

Černuc — — —

z nor a propustí skleněným okem Čechy
do tmy hledí.
„Vstávej!“

Už buší!

Mží jim do korun a stezky královské
voní, až kejchá ves —

Kašpar a Melchior a Balthasar — a
hvězda!

Jdi.

Popros křídu. Uřknem sklep i sad. A

stavidlo. A sekyru. A studni.

Stačí tři křížky.

Naděj, co ji znám, stonala dřív, než
vybrali jí jméno.
Práší se,

práší od štíska, až bílo.
A co sůl?

By na pláč zbyla.
A co čest?

By podražila.
A co síto?
A co líto?

Kdyby krev tu křídu smyla!

Poběhlík Prouza táhne od Lidic,
na voze košťata a křen a klestíčko —
svět se s ním houpá—

stoupá níž a níž.

„Svatí, svatí, svatí,

půjčte mi tři zlatý!“

Hlas má jak biskup. Světci prchají —
dým kadidlový letí po návsi jak pomatená
svátost.

„Až já budu svatým,

já vám je oplatím!“
a skřípá kolečko —

a v humnech strmí oheň!

Neboj se.

Slyšíš? Kdesi prostřed Hor se divě
smekají hejtmanská kopyta —
ach,

Kutná hoří! —

bože, to je let! — zrada jak polínko,
a ještě dnes jde po nebesích hrůza!

Neboť jsme staří.

Metem na hromadu sníh —

a náhle cinkne v nás bělostný cylindr —

či cos jen ukápne—

či chrstne krev, až není v nás kam
šlápnout.
Neboj se,

Petře. Spi. Kdo ví — na pravdu boží
nikdo nevidí —

snad bába suší louč —

snad dědci prchají od včelích
královen —

snad stáhli králíka — a čekají, až
přijdem.
Spi,

mrtví nekoušou.

Zítra je osmý leden — svátek Mramoru.
Kdo z jakobínů stlal si na zemi, spal celý
rok jak kámen.

Snad leccos říkám dřív, než smím.

Však bude čas?

Zima je matkou mrazení — a já chci
vyzradit svou závrať nade vším, co — nahé
po paty a odpradávné — trvá.

Nad vodou.

Nad vším osením.

A nad vším …