Český orloj

ŘÍJEN

Je Andělů strážných.

Na dranc křidýlka —

jdou staré panny bosy ke kostelu
a hrozí do dvorů vypřahlým povozům.
Ano,

tak přesmutně chodí se po světě
od vlastní duše k tělu.

A přichází se o rozum.

Ještě se fintí sad.

Ještě i z nás

kdo zešílí —

však tam, kam krást jsme chodili,
už se jen sami kradem.

Zbyla tu po slunci hrst třísek
na podpal.

Zbylo tu —

zlámané —

po hradu Děvíně kolečko se Ctiradem.
„Co tak teskně?“

směješ se mi. A ptáci za tebou se
v houfech stěhují,
prchle
a překotně,

jak v náhlé úzkosti se někdy stěhuje
z lidského těla srdce.

Chci se bránit.

Však běží mi přes tvář jejich něžný
stín —

a já si bezděky sunu dlaň přes oči,
jak bych si stíral něčí dálné slzy.

Tráva se plazí,

vrže,

vrže

hejl.

Zimní král Bedřich jede z Buštěhradu,
sám —

v syrém kočáře jen pomněnkový šál
a zázvorové cukroví, co pošeptmu se v divé
jízdě tříští.

Kdo to tu loudí?

Kdo to naříká?

Bělostný sloužící —

jehož tu asi v letu zapomněli —

klopýtá zoufale přes pole ku Praze
a třeští do mlhy své za hrob pokorné
porcelánové oči.

Zní tvrdošíjné vytí psů.

A mnich — jelínek bez parohů — za sebou
táhne chromou nohu

a troubí na lesy cosi jak zvěstování:

„Slyšte čtení

svatého Lukáše!

Kdo už není mocen hříchu,

ať ho nepáše.“

Papírky,

tabák
sněží

z božích švů.

Chodím tě tajně vyhlížet ke dveřím
gymnázia —

vzrušeně bledý stáváš na schodech

a mladé ženy, co tě míjejí, tisknou
tvé jinoší soužení na prsou, jako by nesly
palivové dříví.

Trochu je hřeje.

Trochu tlačí.

Já býval přespolní.

Když tenkrát v Unhošti stanul můj
první vlak,

jak by byl zarostl po kola do země.
Darmo se mašinka škubala v kamení, darmo
se valila pára až do oblak — — —

musel jsem natřikrát zamávat naší

vsi —

a teprv potom utrhla se zem, jak by se
hnuly celé jitřní Čechy.

Je režné ráno —

svátek Konopí.

Kdo z jakobínů rozhoupal kdy zvon,
aniž se pokorně rozloučil s provazem —
uhlídal ve snách šibeniční pole.
Jdi,

promluv s vodou,

ta se nestará —

pluje v ní na zádech hromová almara,
které v čas půlnoční vyhrkne ze šuplátek
šperčí!

Strojí se rybníky.
Jdi,

svět je veliký —

křikni si na kládu z bludného polesí —

řeky teď v říjnu tečou jednoho dne tam
a

na druhý se navracejí zpátky.

Plesniví pařízky.

Z Nouzova do Netřeb, od jezu do jezu
vidět pár ouklejí

a svatou Terezu,

jak nasazuje v mlýnech zimní okna.

„Svatá panno!“
křičím na ni.

„Já mám taky lehké spaní!“

Kývá,

kývá —

až z ní zbývá

jen pár stop

a pelerínka s rozparkem až k srdci.
Ano.

I ženy se někdy zavírají na noc jako
květiny —

darmo si klekáme na obě kolena,

darmo se křižujem,

jen luny nad našimi hlavami prohnaně
přimhouří své krví podlité oči.

Počkej — — —

co je to?

Někde v revíru zadula horna —
slyšíš?

Jak si stýská!

Jak hořce vábí —
temná,
nízká,

jak taloupí se přes želízka — — —

Tak neodvratně ze zdejších se blíží
jenom osud.

Jsme v kole,

synu.

Ať chceme, či nechceme.

Někde v něm na dostřel — někde v něm
d…