Mariášky

Karel Šiktanc

2,42 

Elektronická kniha: Karel Šiktanc – Mariášky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: siktanc13 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Šiktanc: Mariášky

Anotace

O autorovi

Karel Šiktanc

[10.7.1928-26.12.2021] Významný český básník, autor knih pro děti Karel Šiktanc se narodil roku 1928 v Hřebeči u Kladna. Jeho otec byl truhlářem a později železničním zřízencem v ocelárnách. Středočeský venkov, kde Karel Šiktanc prožil dětství, podstatně předurčil jeho dílo. Šiktanc studoval v Praze na Amerlingově učitelském ústavu (1943–1947) a Vysoké škole pedagogické (1948–1950). Roku 1950 však školu opustil a zvolil...

Karel Šiktanc: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Mariášky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Bílá Černoc

Vystupoval sám.

Konečná stanice byla tichá a bez bar-
vy, jen žlábkem ve střechách nad táhlou
čekárnou stékala dlouze popelavá mlha.
Stál zády ke městu. A slyšel průvodčí a
kladky v povětří, jak tlučou o dráty, a
jako postrčen přeběhl silnici a stanul u
hodin, kde už nic nebylo, jen listí pod
stromy a prázdné rozcestí a čtyři strany
světa.

Bylo čtvrt na jednu.

Díval se po nebi, marně se vzpíralo
na tenkých stožárech a kousek za tratí už
skoro leželo — zmaten se ohlížel, neboť to
nečekal, odněkud z minula si připomínal
pláň a draky v nebesích, kterým jsou krát-
ké šňůry.

Stál skoro bez moci.

A strach, že vrátí se, a strach, že
půjde dál, stály mu u srdce zase jak po
ránu a jak teď každý den, takže se marně
ptal, proč vlastně utíkal z překřičeného
města. Otřel si z očí pot. Ale i stát a
nebýt schopen volby ho náhle bolelo víc,
než to posud znal, a tak se pohnul, na-
zdařbůh, a přes moc dal se boční temnou
cestou.

Nebe ho tlačilo, ze všeho nejvíc bál
se letos sněhu, že začne padat dřív a vše-
chno přikryje, bolest a zmatení a strach,
s nímž se teď všude nosil, a zprávy o mrt-
vých a marnost nad světem, že zmrznou na
sto let, a kam pak složit v těsném bytě
hlavu!

Díval se po polích. A chytal se v nich
každé hroudy hlíny a každé houštiny,
kde pohnul se jen list, jako by čekal as-
poň nápovědu něčeho většího, než bylo
k vidění.

Silnička mokvala. A stromy za škar-
pou, plovoucí v bílé mze, jak by se trha-
ly korunou od země v zoufale marném
gestu. Uhýbal očima. A tiše pískal si, aby
se ujistil, že ještě pořád má dost vůle pře-
hlušit ten strach ze sebe sama.

Cesta se kroutila. A vedla bůhvíkam,
neviděl nikde nic, jen kdesi daleko ve-
předu štěkal pes a hrkotaly neviděné vozy.

Zrychlil. A vzápětí se tomu mlčky
smál, té hloupé naději, že něco nalezne —
snad je tam vesnice s vyhřátou hospodou a
dva tři dědkové, od kterých uslyší, že už
je krátký den a že se tu už blízko toulá
zima.

Děkuju, šeptal si, děkuju, to už znám.

Leč cosi známého ho přesto oválo ně-
jakou vzdálenou, pletoucí vzpomínkou,
takže se na kopci udýchán zastavil a dlou-
ze vyhlížel do bělostného ticha.

Zahlédl dole ves. Pár domků kouřilo
a rybník na konci se, matný, temně skvěl,
díval se po nebi, které v něm plynulo, a
nohy samy ho provedly alejí ke krajní cha-
lupě, kde ve zdi skřípala dvě otevřená ok-
na. Hledal v nich někoho, kdo by se nahlas
smál. Však celá ulice se ani nehnula a ani
nehlesla, jen sem tam řetězy, na kterých
asi psi obcházeli své boudy, kamenně řin-
čely za zavřenými vrátky.

Naschvál se nedíval na padlou tabuli.
Však stará posedlost dobrat se dat a jmen
mu náhle nedala, vzhlédl — a zůstal stát:
na žlutém černě stálo: BÍLÁ ČERNOC.

Marně šel pomalu.

Jen jednou za oknem se zvedla záclo-
na a zase poklesla, bez ruky, bez tváře,
byl skoro uražen, že za víc nestojí, však
ještě těšil se, že není na konci, někdo se
namane, na návsi, v hospodě, a něco zeptá
se, nač není odpověď, a&…