Mariášky

Michelangelo

1

Ostrov se drobounce chvěl. Ti, kdo
vystupovali v přístavu z lodí, smáli se,
že je mu asi zima, samotnému, v tom ol-
břím, kypějícím moři. Ti, kdo tu žili, o-
hlíželi se k severnímu pobřeží a hleděli
po větru, aby zaslechli duté údery kladiv.

Ale nebylo slyšet nic. Neboť vítr byl
pomalý a mírný a v sirých rovinách trhal
se od země, jak by se trav a rzího obilíč-
ka štítil…

Bylo, nebylo.

Sochař stál prostřed skal, do pasu
svlečený, a tloukl s rozmyslem, až kámen
táhle zněl, nadarmo z plošinky, kde žloutl
autobus, na něj cos slečinky a dědci kři-
čeli, tloukl a neslyšel, jen sem tam utřel
pot a sem tam smetl prach z ramen a z pr-
sou a z očí.

Neboť směl zhroutit se po zvyku vod
a skal do sebe jako kámen. Neb to byl jeho
čas. Čas navyklého zapomenutí sebe a svě-
ta, čas ustrnutí, o nějž se okrásti sic
bolelo už mnohem míň než dřív, však plné
vědomí marného prostoru hrozilo za vším
krutěji než včera.

Byl mladý. Však ještě mladší byl,
počítal-li svá léta od konce namísto od
počátku, ba často se i bál a tajně stýs-
kal si, že snad je ještě dítě.

Ostrov se drobně chvěl. Pozdvihl
hlavu, aby chytil dech, a viděl orly, jak
se vzdouvají, tři v řadě, otec, matka,
syn, a honem sklonil se a tloukl tvrději.
Neb starých myšlenek, co vyčkávaly v kru-
hu jako psi, hotovy ke skoku, bylo v něm
sdostatek na čtvero lidských rodů…

Bylo, nebylo.

Měl domov. Nadarmo mraky z hor,
nadarmo parníčky míjely, vábily od rána
do noci, byl příliš zahleděn do krajin pamě-
ti, v nichž marnost najít řád trýznila
míň než tam, kde bylo v neznámu tušiti
lež i zázrak.

Znal tu každý strom. A každý paří-
zek. A ač tou známostí byl stokrát za den
jat a poután na řetěz a mučen k zoufání,
rád ruce napřahal a nohy k sobě klad, ne-
boť v tom stařičkém, obraném obřadu
bylo cos vlídného, co mu jak v horečkách
připomínalo matku.

Měl ženu. Krásnou jak vodopád, když
do něj prší tma. Ač jí už ve vlasech stří-
brně svítalo, jak by kdos hladil ji nítě-
nou rukavičkou. Ač spolu žili už bezmála
patnáct let. A jeho věčný stesk a pro nic
za nic žal jí za ten dlouhý čas zůstavil
tisíc ran, jak po nocích v ní bil zmatenou,
těžkou hlavou.

Ač byla smutnější, než si ji tenkrát
bral. Takže se o ni bál víc nežli před
svatbou. Takže jí zaléval tajnými slzami
pod okny vavřínek, aby se usmála, až začne
litovat, že muž, jenž přiřčen jí, je někdy
ještě dítě.

Měl syna. Zaplaťbůh, celého po
matce. Nehledal v kameni tvář ani du-
šičku, bral ho jak ostatní,…