Mariášky

Černé peří

Nebylo vidět nic. Jen střepy louží
u nohou a bledé okno maringotky, trhala
sebou v temné aleji, jak by se chtěla zne-
nadání rozjet.

Bál jsem se na to myslet.

Tiskla mi ruce na oči, kladl jsem
do nich celou těžkou hlavu, však škvíry
mezi drobnými prsty hrozily mi každou
vteřinou vypálit oči. Objímal jsem ji ne-
motorně a dlouze, byla mi tenkrát první
po matce, bál jsem se pohnout nebo pro-
mluvit, cikánské penízky zněly jí na rukou.

Pak někdo z dálky hrubě zavolal, se-
smekla se mi k nohám, zděšená, a líbala
mi ruce. Bylo to závratné a k nevěření
sladké — kdykoli od těch čas mě ženy, jež
jsem znal, líbaly na ruce, klesal jsem
před nimi, jak by se ke mně z dálky vra-
cela ta její dávná malá černá láska.

Pak nebylo už nic.

Neviděl jsem ji utíkat, jen štěkal
pes a zavanul pach hřebců, myslel jsem na
brus v patách maringotky, na drsný kámen
v ledovaté vodě, a sáhla na mne smrt.
Čtvereček okna, plavý, ujížděl, plakal jsem
nahlas mezi švestkami, chlapecký pláč se
jako cizí za mnou táh a tloukl hlavou
o kmeny a ploty.

Běžel jsem domů, bylo k večeru, po-
vozy ve svazích brzdily, skřípaly, a větve
napořád trkaly o střechy, v brejličkách
plných slzí viděl jsem humna, za hrob
opuštěná, sirá.

Doběhl jsem k vrátkům. Dům studil
jako mrtvý, vpředu na schodech válel se
hrubý prach, otevřel jsem branku do dvo-
ra a chvíli stál, pláč jako vzteklý pes skákal
mi na prsou.

V prádelně bylo rozsvíceno.

Šel jsem ke dveřím, slyšel jsem tiché
hlasy, zněly důvěrně, však nepatřily matce
ani otci (a z toho jsem měl radost, neboť
ty dva jsem toužil právě teď ze všeho nej-
míň potkat).

Otevřel jsem dveře.

Prádelna byla bílobílá, na dlouhém
dřevěném stole zdvihlo se z kupy proti
mně drobounké husí peří. Zavřel jsem za
sebou. A peří pokojně lehalo k rukám žen,
které jsem dobře znal, draly a mlčely, má
bába, Smidarka a stará Libišová. Stál jsem
a hleděl po stěnách. Z malého rádia na
zídce pod oknem plynula hrkavě stará
a smutná hudba.

V lampě se třepilo netrpělivé světlo.

Díval jsem se po zdech a po dveřích a
cítil jsem, jak mi znova vyhrkují slzy. Ale
bába v tu chvíli zdvihla ke mně hlavu a já
jí, zoufalý, klek podle stolu k nohám a pad
jí do klína, až židle zaskřípala. Plakal
jsem dlouho. Bez konce. Už nejen z boles-
ti, ale i ze studu, že na mne ženy vidí takhle
zblízka.

Snad mě konejšily.

A snad to byla jenom lest. Cítil jsem
jejich měkké bílé ruce, draly mi z vlasů
hebký černý žal, hlava mi hořela, každým
dotekem prstů byl jsem lehčí a lehčí. Po-
lena v bubínku čistounce praskala. Slyšel
jsem jejich měkký ohořelý pád a stůl se
třás a hodiny šly po špičkách jak k tanci.

Co se to dělo?

I hudba v rádiu jak by se rozsvěcela,
nějaká věčně povědomá píseň kroužila
kolem dokola a ženy nade mnou, najed-
nou hřmotnější, měly teď jiný hlas a měly
jiný smích, co to jen bylo — tou mou bolestí
jak by vše omládlo, hudba i hoření i věci.

Zvedl jsem hlavu.

„Babičko…“

řekl jsem zmateně,

a dál …