Pro pět ran blázna krále

4
DUŠE Z HOUSLÍ

„Ale vás, darebáci, budu
věšet s radostí zadarmo!“

Městský pohodný a mistr
popravčí města Litoměřic
Jan Ledvina

      Mlčte si mě.
      Aťsi scházím.

      Chci jen saně kryté mlázím.
      Prutem na sníh
      psal sám Pámbu.

      Píšu, píšu
      ortel zimy.

      Zem pod rýmy obkročnými
      omývá si
      hanbu.

Den sloupový.
Den dórský chrám.

Morové kostřičky tísní se po sklepích,

plyšově po patrech vrážejí do sebe
naběhlé
dorotí prsy.

V metropoli
na psí holi

dřepí v koutě Bílá Hora,

drbe si pupíček krvavým prstenem –
na ocet královna vdova.

Nikde kočár.
Nikde ženich.

Kolik je nás, pomatených?

Vedou nás špalírem ze dveří ústavu,

kape nám za futro,
kape nám na hlavu,

metropole
v širým kole,
rozsazená na šancích až k nebi!

Parter tleská.
Štábní štěně

chlemstá rosu po aréně –

jako monstranc v Bráně hostí
břitvičky dle velikosti
na slonové stolici.

Jdem,

jak bychom táhli z moře.

Dva tři trhlí,
dva tři rapli,
kterejm sněží na mši v kapli,

dva tři snílci,
dva tři z Tróje,
kterejm prší do orloje

na trojúhlý kolečka.

Šum –

jak by se, zpřeházené,
milovaly smrtí šaty.

Či se tu i lom na křišťál,
zurážen,
pídí po písečné řeči?

Jdeme na zem.

A pak v řadě
po kolenou k balustrádě –

dva tři slepí
na půl cesty,

dvě tři věže
na půl šestý,

dva tři šejdrem,
dva tři tropi,
kterejm šplouchá do Evropy

na cukrovej Amstrdám.

Nebe se brabčí –
blinká Týn.

Den hraje z listu všech svých sedům kousků.

Chodí, chodí
Kukulíni,

chodí, chodí dokola,
stříhají nás v soudní síni,
škrábou si nás
jako svini

dohola.

Letí vlásky,
letí chlupy,

litujou se nad zemí.

Sivý déšť jak Štědrej večír
bliká,
stříká na zástupy

v přízemí.

Múzy ječí.

Po lbích v mlze
řinou se nám břitví slze –

sem tam si rozepnem zbrocený límeček,
sem tam si hrneme z hrstí a ze stehen
lepkavé horoucí uši.

Chce se mi spát.

A slyším hro…