Pro pět ran blázna krále

3
LICOMĚRSKÉ POSVÍCENÍ

Dlouho ležel na zemi, už bylo
tma – v tom spatřil, jak
v Litoměřicích vyšel oheň. Jedenáct
stodol plných obilí hořelo
po obou stranách silnice – – –

      Klejte si mně.
      Aťsi sinám.

      Žádám na truc nejít jinam.
      Chci své psy.
      A chci své vlky.

      Sněžná zem si
      k autodafé

      bude mlít svý bílý kafe –
      a já plakat
      do pomlky.

Noc jak kanár, pupci s mašlí!

Bijou zvony,
cecky bijou…

leč kohouta nezabijou –

toliko k márnicím stezka jak lineál

a na nebi nad vinicí
purpurovou cyrilicí

dátum konce světa!

A Licoměrsko spí.

Pařezy jak moudré zuby
lezou gruntům z líné huby –
a cpou se pavoučím kalupem k hranicím,

jak by tam trojčil šrafovaný kůň

a čísi příští svatosvatý akt
hrál k tomu tanci na vínové housle.

Co se křeníte, prasečkáři?

Noc je prosvícená jako vajíčko!

A z pater špejcharů
na špitál,
na faru

sypou se v kusech démantový certle!

Hoří vám ouroda!

Dva tři trotli,
dva tři cvoci
mocímermo třesou nocí,

dva tři cvoci,
dva tři trotli
hlavou dolů visí v kotli,

aby na nich vlasy chytly
o chlup dýl
než proso v pytli…

Prší prach.
A strach jak Golem
po rukou tu chodí kolem,

aby snad ty obří oudy
nenapadlo prosit.

Hoří slípky.

V mraku peří
dřepí satan na pazdeři –

drolí,
drobí proti větru
čtvrtodenní tvaroh.

Padni na zem, příživenstvo!

Zobej z ruky –
hrab se v blátě –
pojištěnej dvůr i gatě…

ať to lůze v svatý hrůze třeba srdce utrhne!

Ký žár!

Obecním kozlům,
napůl svlečeným,

pukají v kvelbech na smrt znavené
porculánové oči.

Hraje vítr.
Hraje z hlavy
tenounce jak u popravy –

dva tři trotli,
bez košile,
na střeše jak na kobyle

křičí z cesty,
že jim blaze,
že se musí po provaze

pro živýho Boha!

A toť ámen.
Konec pátku…

A teď zase od začátku –
od bělounký soboty.

Růžový se deštík lije
po krakorcích histórie
pomatencům za boty.

(Ač tu…