5
KOSTIČKAMA NA KOST
„Tedy skutečné mrtev?“
„Ano. A já jsem hrobař;
přicházím vašeho p. bratra oblíknout,
a do rakve položit.“
„Není oblečen? Kdy bude pohřben?“
„Za hodinu, právě se vyzvání…“
Zvoňte si mně.
Ať si zvykám.
Chci mít vzdor všem apatykám
jedy s léky
v jedné skříni.
V čirou noc,
jak rozťal by ji,
svlíknu Káču v komédii,
s níž mé mládí
má tři syny.
Tatínek se neozývá.
Jen tu a tam.
Že po všem bejlí
belhá se mha jak svatá Nermuť
a že chcípou psi i říše…
Ouzkost,
ta mi hustěj píše.
Ačkoli co si psát?
Klečíme dva a dva u oken bez kliky,
na uzel křidýlka,
na uzel kotníky,
a svět si na štacích, mrazivě nahatý,
třaslavě rozpíná
maso až po paty
a – hanbou udaten –
cpe kůži do šaten
a šacuje se kostičkama na kost.
Spínáme želízka.
Však zvoní potichu –
krev už se spustila
po stehnech,
po břichu,
a země hrbáček – ta obtíž obecní –
na levé ruce les
a pravou na své přespanilé hanbě,
kličkuje v kalužích
od čtvrti
ke čtvrti
a děti svolává
na pátek po smrti
k apelačnímu soudu.
Proboha, Petrovští!
Kde jsme to zajati?
V temnici rozumu?
Či teprv před vraty?
Kolkolem na stříbře kostičky z kuřátek,
co jsme už – obraný –
vymetli ze vrátek.
Kolkolem madony. Prchají z pašijí
krásnou svou hlavu psí
zahrabat po šíji
do ohničího stohu.
Na nebi mraků zlých jak hostí ze přízně.
Na zemi rasíci něžně si cepují
růžové štěněčí
akorát na svou nohu.
Co mlčíš, tatínku?
Tvůj vnuk mi volá třikrát do týdne.
Má strach,
že láskou schází.
Jsi dlužen mu tu pohádku.
Jak beránek se toulat chtěl –
a vše svý rouno roztrácel,
než vypletl se z mlází.
Zde není čas.
Sníh – jak by se nechumelil,
pláč – jak by se z očí nelil…
hvězdy převysoko.
Jdou Smrtholky k jarní vodě,
kozičky jim na svobodě
spí na jedno oko.
Proboha, Petrovští!
Je svátek Zvířátek –
bratří nám napekli medových oplatek
až do naší
smrti kratší,
ámen.
Táhnou sem z roviny
procesí bez viny.
Lezou,
lezou mračna plaček –
nikde však ni jedináček
kámen.
Vystříleli koně – zakoupili…
Karel Šiktanc
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.