XII.
ZAŘÍKÁVÁNÍ ŽEN
„Čí jste?“
ptala se žena ve třináctém domě.
(A že byl úplněk a dveře dokořán,
svítalo z nedbalek a z alpakových nožů.)
„Ničí,“ hlesl jsem pravdu tišeji než sníh,
„i sami sobě patříme tak málo,
jakpak se ještě darovati cizím?“
„Mám málo místa,“ řekla přísně žena.
„Málo tu místa, nevejdem se všichni.“
Sněžilo hustě.
Vypřažené saně strměly při mně na prostředku dvora,
jak bych táh s sebou předplacenou hrobku.
„Jsem sám, co chcete?“ usmál jsem se vlídně
(vědom si klamu – neboť není samot,
pokud nám věrno ještě aspoň slovo),
„jsem sám jak plamen, když mu zvrhnou svíci,
jak pláč, když prší,
jako čára na zdi…“
„Mlčte!“
„Proč lžete?“ rozkřikla se žena
a pes tu vrávoral ve sněhu po kolena.
„A co ten chlapec, co ti visí v rukou?“
„A co ten starý, co ti visí v zádech?“
„Copak jsem slepá?“
„Lžete, všichni lžete!“
Záblo mě pláčem.
Ale kdesi v dálce
jako by kdosi cosi bíle pravil,
snad
„Kde máš maminku? Bývala kdysi, mladičká,
jak obraz“
anebo jinou, stejně krásnou větu,
nevím, sníh houstl, dvůr se modře točil,
snad bych byl padl,
nebýt při mně žena…
Vešli jsme dovnitř.
Čtvero prázdných židlí
stálo tu zády ke všem stranám světa
a čtvery boty patou ke všem dveřím.
„Polož ho k oknu,“ poručila žena,
„tak staře dýchá, ještě mi tu umře…“
A vzala džbán
a roztočila vodu
a pes jí lízal postříkané nohy.
„Myslí jen na smrt,“ řekl jsem jí, zmaten,
když přisedla a smála se, že mlčím
a že už spí
a že musím mít s…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.