FIDLÁTKA
O svaté Dorotě nejtišeji v životě.
Ano…
Ale aspoň po krk zachumlaný výkřik!
Sakr! Zajík! Zpěv!
Mléčné prostory teras.
V rozesklené vile dítě nad komiksem,
v náručí kočku —
obě tříbarevnou mašli.
Co včera znělo si, nezní.
Co osvobozovalo,
vězní.
Aspoň jek!
Aspoň kňučení štěňat, že umírá metafora!
(Střez, bože, její okno v modrém jíní,
v popínavé růži…)
Stradivárky — starobylé housle.
Ale doslechnout je pořád nesmírné štěstí.
x
Třicet stromů po nebesa,
jeden malej…
Šine si to z mého lesa
platanová alej
Platanová alej
k jedněm černým očím
jedné malé básně,
za kterou se točím
Která zrovna trvá
Která zrovna prvá
Kterou nepřekročím.
x
Dala se do mě zima.
A v syrém obstojnu zhoupla se ulice,
jak by šla ve zvonové sukni
sama mi naproti,
problesklo oblé sklo
a holkám i v tom mlíce kvetly oči.
A šizuňk západ ucukal mi níž a níž
až k rampě,
kde štosoval se led,
a šrekou okudlané, rozklácené jeřáby —
pod krkem sněžnou šálu.
A jak takhle pořád kočuju si v sobě,
jak si tak větřím, kde by nahá řeč
v drahotné kožešince…
nějaký rampas,
chlap jak hora rozeběh se ulicí
a rozkřičel se za někým,
kdo někde vpředu dekoval se…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.