Ubírati se

O tom stromu

Od pokory k pýše
bylo přes ulici.
         Že v ní potmě šero?     Žádné neštěstí.
Hůř teď zpátky.     Tiše.     Neprobudit spící.
Najít po paměti sedum rozcestí.

Krajina naznak,     starozlato dne     a na počátku
nebe
         hoden sebe     strom.
Bytost strmá,     storamenná,
div ne před ní na kolena,
div ne aspoň uklonit se,     smeknout.

Zpříma něžná síla.
Tichý, bolestivý jásot.
Jak by na strom někdo shůry ukazoval prstem!

A ta rovina před ním!
ta povlovná příkrost,     někde uprostřed
měkce,     vláčně promáčknutá …
půl záhyb,     půl úkrok v táhlé luční rzi,
takřka podpaží,
takřka slabina země.

Ten, co se psal „z Okoře“, se tomu někde nahoře
směje.

Já tu zticha.
Nezván.     Poslušen však daru
stát tu do němoty, hledět,     hledat v boží hlavě
         oči …
         hledat černé oči v tísni ze zelena.
Větřit šeptem jazyk, co ví o všem všecko.
I nic neznamená.

Ano,
někdy i námaha, že jsi.
Někdy i spatření zlověst: dobrá tráva od zlé krve.
Leč jak níčko:
         zlaté hromování!
Stařec strom skrznaskrz ťatý plavou milostí
poltí se,     páčí,     skřípá,
rozpíná se vůkol vším, co má —
a příkrým křížem v tetelivém listí
tane v něm útlá, bledá svíce světelnosti
jak kostra horoucí,     jak malá duše tmy,
jak pomysl …
jak žena.

Až Áve!
Až fanfár!

Stojím,
civím do němoty,     loudím o ty oči.
         O ty černé oči v urputné zeleni,
         aby mě viděly,     abych byl v nich celý,
aby se v nich smálo moje samocení.
S celým tím svým dosud.
S tím, co asi osud …
abych stál v těch očích, kterým smutno není.

Žár, až tma.
Sám, až ostych, ohlížím se. Po vsi. Po rodičích.
Co by nakázali.     Co by zpátky vzali.
A kde ten vítr, co nás rozpínal, ani jsme nevěděli?
A višně po květu?     Kružítko v sametu?
A kam se poděly ty, co tak bolely?
Z těch přísah     aspoň větu!

Ucukám,
umlkle šinu se pozpátku …
prubuju poklonu …
někdo, kdo není tu, bere mě za ruku: „je pozdě,
jdeme domů.“

A ten strom do nebe, ta krásná nečesaná hlava
bezhlavosti zdejší …
   …