Ubírati se

Skleněný den

Měkké kontury bezů     a přívozu —
                 a přísná symetrie svatyň —
autokar s Číňany odjíždí ke Hradu.
Sklonek jara:
před radnicí kočár, ještě prázdný,     zubí se trh,
                 záliv má bílý ubrus.

V loktech něžně nakasané,     dvě tři tanečnice
jdou krokem z divadla:
z klasického baletu rovnou do trapu světa.

Tvarováno i povětří.     I svit.
                 A vodorovné akcenty železničního mostu …
zahrádka před kavárnou plná.
(Svatá prostota lip si mlčky trvá na svém.)

Nějaké zdráhání … nějaké naléhání …
u stolku přede mnou sedí otec a syn,
smějí se na sebe,     skvěle …
tak skvěle,     že musím zavřít oči.

Skleněný, neprůhledný den:
                 nevyloudíš si, nevyhrozíš nic —
železné schody v mlze div ne do nebe.
Ti dva vstávají —
                 otec zaplatil
a dlouho rovná židle:

„Řekni mámě, že teď třikrát nemůžu.
Jsem v cizině.“
A muchlá účtenku,     a kluk se zas už směje,
pořád tak zhurta, rozsvíceně zírá otci do očí …

ohlíd jsem se k divadlu:
jak by se smálo něco z toho klasického baletu.

Namouduši:
v zrcadle dveří vztyčen usedavý žár!
Jak by se svět chtěl zalíbit. Jak by se udobřoval.

Zmínka

Před kočárem načesané hřívy,
za kočárem listí,     listí …
a ta zmínka.

Z kotviště člunů jde chlap s hadicí
(neskutečně nahý obličej!) —
šerosvit v klenbách viaduktu.

Sama,     holka před poštou skáče
Nebe, peklo, ráj —
šeptem to říkadlo, naznak ty čtverce křídou,

při tobě ta zmínka…

O něčem.
O někom.
Kdo někde za tebou, v dlouhaté aleji,
v níž čím dál outleji,
češe se prsty u prvního stromu.

A možná za ní vyšňořený vůz.     S černým
a bílým koněm … (házeli kytky po něm) …
a v tře…