Rozestřeno časem

Hodně exhibice, málo tvorby

Už přes půl století se věnujete literatuře, jste jejím tvůrcem i čítankovou součástí. Jaký kus cesty česká poezie za tu dobu urazila?

Na to se dá takhle zkrátka asi těžko odpovědět. Ti, kdo psali před námi, odevzdali veliké dílo a nastavili vysoký nárok. Dostát mu není lehké. Dnešek je deprimující zmatek. Ale věřím, že tvorba si ponechá svůj zákon a řád.

Je pro básníka nutné reagovat na to, co se kolem děje?

Pro můj typ je nutné hledět si celé okolní reality a vnitřně na ni reagovat. Být jí pokud možno pořád hoden (i když třeba přivádí ke vzteku či marnosti).

Inspiruje vás také literatura? Všímáte s i současné poezie?

Ale ano, pořád mě to ještě dost zajímá. Ne že bych se přímo nějak pídil – spoléhám, že si to, co mě může oslovit, samo najde cestu. Neboť si zároveň nalhávám, že poezie má ještě svůj vlastní život, že se dennodenně vyvíjí a proměňuje, posunuje se. Jako realita sama. Proto sleduju i ty, kdo mě v poezii zajímají. Ozve-li se třeba Emil Juliš novou básní, je to pro mě větší událost než sedm rozhovorů s momentálními hvězdami českého či evropského nebe.

Mají dnes básníci usilovat o „společenskou rezonanci“?

Řekl bych: usilovat moc ne. Poezie je asi blíž nástrojům strunným než dechovým. Společenská rezonance – z toho už jde trochu strach. To už je něco jako sborový zpěv…

Asi jsem se nevyjádřil šťastně, myslel jsem spíš na čtenářský ohlas, na to, čemu Halas říkal „být i kýmsi čten a pochválen“.

Jistě, s tím asi píšeme všichni. Ale nemělo by to být za cenu humbuku. Za tajtrlickou cenu. Připadá mi, že je dnes všude hodně exhibice a málo tvorby. Jak se v tom kalupu bůhví za čím tratí přirozený zájem kulturní veřejnosti o kvalitu a spoléhá se na to, co si doba sama za nápěvy přinese, předvádějí se mnozí tím víc, čím míň lze předvést. Sama tvorba je málo zajímavá. A je s ní moc práce. Samozřejmě nejen v literatuře. Z čehož pak povstává i ten utkvělý pocit celkové pokleslosti všech žánrů.

Jak se díváte na snahu zasnoubit literaturu s televizí, třeba při vyhlašování literárních cen Magnesia Litera?

Všechno, co chce pomoci literatuře, budiž aplaudováno. Ale má-li to být v televizi, ať se nalezne odpovídající televizní tvar. Přejímat zajeté způsoby z atraktivnějších oborů asi nejde. Souvisí to podle mého s nezbytnou potřebou jasného rozlišení prostorů umění a zábavy.

Jenže ty hranice se naopak stírají…

Kritici jako by se báli rozlišovat, pojmenovávat vyšší a nižší. Za poslední roky se tu kulturní prostor značně zašpinil nejen bulvárním tiskem či televizí, ale i tou obecnou snahou splácat to všechno na jednu hromadu a dělat, že to nějak patří k sobě. Nepatří! Ale abych se vrátil k vaší otázce. Myslím, že televize si pořád ještě neví s literaturou moc rady.…