Rozestřeno časem

Karel Šiktanc

55 

Elektronická kniha: Karel Šiktanc – Rozestřeno časem (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: siktanc22 Kategorie:

Popis

Karel Šiktanc: Rozestřeno časem

Anotace

Karel Šiktanc – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Rozestřeno časem“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Omlouvám se…

Omlouvám se – přednášku na téma „Česká poezie dnes“ nemám: jednak bych o poezii přednášet neuměl, a potom to není ani v mých potřebách a silách… mám dost vlastních starostí se svým způsobem psaní a uvažování o poezii, než abych mohl obhlédnout a objektivně posoudit i snažení a počínání druhých.

Na první pohled se toho dneska děje v poezii hodně. Už v tom, že se ozvala spousta hlasů různých vyznání a škol, i hlasů bez vyznání, které často mají tradici za ukončenou, za uzavřenou, s tím, že teprve teď – s koncem totality či s koncem století – začne či začíná něco nového, něco už jinak. Ta mnohost je dobrá. A na velkou škodu asi není ani jí způsobený bábel ve vědomí veřejnosti či v občasných aktivitách recenzentů, kteří často jediní promlouvají o poezii na malých prostorech novin a časopisů, a často jediní tvoří povědomí o současném básnickém dění. To není zas tak velké neštěstí. To už spíše pak ten nedostatek pracně vydupané, soustředěné atmosféry, která by i v čase trhu neodbytně nastolovala svrchovaná témata literatury a jejího dnes trochu bláhového žánru.

Sám popravdě ani příliš nebažím obsáhnout všechno, co je psáno do veršů, a vyznat se v tom – spoléhám spíš, že to, co je pro mě znělé, co mě dokáže zneklidnit, se mi ozve samo. A tímhle utvrzován, přicházím čím dál naléhavěji k domnění, že to základní a snad i společné dnešní ptaní v poezii je i nadále ptaní po nosnosti slova. Po jeho mocnosti. Po příštích možnostech jeho váhy v novém, neznámém vztahu – a v novém, neznámém napětí. Ptaní, zda v různě nastavených světlech je ještě schopno ani ne tak nového nebo ještě jiného lesku – ač ani ten není bez vážnosti – jako jeho nové či ještě jiné stability ve verši, jeho nového či ještě jiného kompozičního daru, jeho nového či ještě jiného souznění či kontrastu ve stále těsnějším sousedství slov druhých. Ptaní po nalézání jeho plného znění ve verši. Po jeho schopnosti být znovu svěceno a křtěno novým nebo ještě jiným plným významem. Čímž vlastně by bylo schopno i nového elektrizování pomlk, tedy uměním mlčet na pravém místě. Toto mi i dneska připadá pořád jako věc základní.

A uvěříme-li, že ta nově nastavovaná světla jsou v moci různých současných i příštích autorských osobitostí, uvěříme-li i nadále v magický klasický prostor básně, i na to, že stále nová – i když v kruhu dílem osudová, nezvratná realita – si přečasto osobuje právo nevyhýbat se ani tomuto výsostnému prostoru – a nevyhýbat se ani přímému vlivu na slovo samotné… máme toho při této víře dost na stále rozehranou krutou partii o takovouto příští možnost.

Ano, jde o víru. Řekněme: o mou malou víru – bránící se malověrnosti. Nosnost, mocnost slova, a vlastně tedy i příští životnost daného prostoru básně byly už několikrát před námi i za nás zpochybněny i zatraceny – a nejen histriony či prázdnými provokatéry, ale skutečnými velkými zjevy poezie, a často velice blahodárně a často velice úrodně pro básnictví. Přesto se mi zdá, že ani po těchto krásných velkých kacířstv…