Rozestřeno časem

Karel Šiktanc – básník z Čech

Jaké jsou zdroje a jistoty vaší poezie?

O jistotách se líp mlčí. Vždyť já s každou novou knížkou veršů jako bych o ně o všecky vždycky přišel. Pořád jako bych začínal znova… i když to samozřejmě není pravda, člověk se nikdy nemůže zbavit sama sebe, svého způsobu, svého hlasu, své tóniny. Snad mě dost poznamenává mé vesničanství (i když žiju už dávno v Praze a vesnice je už dávno jiná než za mého dětství). Ale je-li poezie něco jako trvalá posedlost, jako věčné umanutí, pak mám v sobě umanutost po řádu vsi. Po jejím zákonu. Po jejím mýtu… S čímž asi souvisí mnohá umanutí další; umanutí ryzostí, umanutí spravedlivostí, umanutí pravdou… A umanutí láskou. Ve vsi bylo z kopce všecko jako na dlani. A kdeco odkrokováno: ke studni, ke kapli, k propasti, k hrobu. A všeho bylo tak akorát pro jednu ves: i blízkosti, i zloby, i tajemství, i cest do světa… Vím, že to takhle zní až banálně naivně – ale mluvím o předznamenání. Podobně bych mohl mluvit asi o zákonu rodu, o tom, jak těžko překračuju vědomí náležitosti k těm přede mnou i po mně, k místu narození, k zemi (ale tím prý jsou postiženi všichni narození v Raku.) A k těmto poznamenáním patří samozřejmě vrozená potřeba kdeco pojmenovat, kdeco nazývat a vyslovovat… co nejobyčejněji, co nejúsporněji… tu s cirátem, tu nahatě…, ale přesně… najít znak, najít šifru, najít znamení. Bez toho to v poezii asi ani nejde, poezie se občas jeví jako sestřenka osudových soubojů: pár kapek krve vypovídá všecko o vítězstvích i prohrách.

Patříte k těm nemnohým, pro něž je zacházení se slovem až magickým obřadem. Jestlipak máte blízko třeba k Josefu Palivcovi?

Jistě. A stejně k Halasovi, k Ortenovi, k Holanovi a dalším a dalším. Protože v každém uměleckém oboru, tedy v poezii, jsou ti, kteří uhranují svým darem, svým virtuózním nástrojem, a pak ti, co uhranují svou dennodenní rvačkou o každou slabiku, o každou pomlku… svou trvalou ctižádostí posunout, poponést alespoň o píď (nebo o naději na ni) tu čarodějnou lampu, která plaší tmu. Proto je asi moderní poezie stokrát víc dřina než štěstí. Kterážto dřina je jenom jiné pojmenování toho tajemného magického obřadu. Ano, prostor rodné řeči, rodného jazyka je pro mě takřka svatý. Asi proto k němu přistupuju čím starší, tím víc úzkostlivý… Asi proto, že věřím v moc té řeči. Nevěřím, že by byla vyčerpaná. Že by pozbývala smyslu. Že by se nechala zastrašit vezdejší veřejnou hluchotou.

Umělec-básník je popíračem všednosti, netečnosti, duchovní prázdnoty. Vaše poezie je nemilosrdná vůči nemyslivé devalvaci života, vůči plazivé žoviálnosti…

Tolik už se toho namluvilo o potřebě umění své doby, že je teď těžké docela obyčejně říci, že vedle touhy být prostá a smělá a hluboká a krásná (a tak dále) má poezie touhu být především i v pravém smyslu slova živá. To není program. To je nezbytnost vyřknout nahlas něco, co patří k přítomnému osudu této vsi, tohoto národa, této země. Naše generace byla, myslím, touto potřebou silně poznačena… „je to klet…