Starý muž byl polomrtvý strachy, ale Smile v něm viděl jakési odhodlání, kterému nerozuměl. Jaké odhodlání, když člověka poutají k mučicí lavici?
„Začneme prostým vykloubením,“ oznámil Smutley a luskl prsty.
Jeden z mužů hlídající plukovníkovi záda, sympaťák s vousy i vlasy stejné délky, předstoupil a sklonil se ke starci. V nastalém tichu znělo lupání ničených kloubů nepatřičně hlasitě. Při třetím začal starý muž sténat.
To byly prsty, uvědomil si mechanicky Smile.
Smutley stále stál ve svém groteskně výhružném postoji, rybí oči těkající po davu.
„Teď přijdou na řadu ramena,“ oznámil lidem suše.
Smile si uvědomil, že stojí s křečovitě zatnutými zuby. Zvuk kloubní hlavice navracející se do svého lože znal důvěrně z vlastní zkušenosti.
„Zkurvenej svěl,“ zamumlal a otočil se, co na mučení kapitán.
Tvářil se nezúčastněně unaveně jako vždy.
Smile mu záviděl jako nikdy v životě. Pak si všiml napruženého Winga, mladík se už téměř neovládal. Přiblížil se k němu a položil mu ruku na rameno.
„Synu, ničemu nepomůžeš, zabijou tě, než řekneš švec.“
Nevěděl, co zapůsobilo víc, zda dotek, nebo hlas, ale mladý muž se uvolnil. Alespoň na pohled.
„Omdlel, pane,“ ohlásil mučitel plukovníkovi.
„Stále nic?“ rozhlédl se Smutley po okolí.
„Nechte téct krev, je to spektakulárnější podívaná,“ poručil.
Smile už jen stál a snažil se nevidět a neslyšet, ale bylo to marné. Ani za nic by se nechtěl ocitnout v roli čaroděje, po kterém šli. Pro toho to muselo být ještě tvrdší, samozřejmě, pokud to nebyl podobný zmrd jako Smutley a spol. Možná jsou takoví všichni, usoudil.
„Umřel, pane, omlouvám se.“
Plukovník mávl rukou, jako by pochybení jeho podřízeného bylo naprosto pochopitelné.
„Přineste Jakuba Salského,“ řekl pouze. Uniformovaná trojice se opět vmísila mezi vyděšené vesničany, jedna z žen začala ječet, úder bijákem ji srazil do bezvědomí. Muži se vrátili k lavici a položili na ni kokon látky. Smíle polkl a zavřel oči. Tohle přece není možné, tohle nejde. Prosím, já tady nechci být, slyšel svuj vnitřní, stále dokola opakující hlas.
„Podle informací, které mám k dispozici, nemůže být toto sedmiměsíční dítě hledaným objektem. V době, kdy byl na tržišti v Sandbridki zaregistrován pohyb talentovaného, nebyl ještě na světě. Začněte hned s noži.“
„Zkurvenej bastard.“
Smileho slova nezněla jako zaklení, ale zasténání.
„Já jsem ten hledaný čaroděj,“ postavila se Zuzana.
Věděla, že tohle přiznání znamená selhání, že nesplní úkol, ale nedokázala – nechtěla jednat jinak. Dělej, co považuješ za správné, a klidně přitom umři, připomněla si. Schované v dlani do prstové klece se tetelilo mocí nabité kouzlo. Po vyčerpávajících dnech a noci strávené skrytou válkou se Smutleyem a jeho pohůnky jí trvalo dlouho, než ho sestavila, ale nakonec se to podařilo. Věděla, že dokáže zabít jakéhokoliv císařského čaroděje.
„Žena? To by mě nenapadlo,“ utrousil překvapeně Smutley.
„Zabij to děcko,“ rozkázal.
Zuzana reagovala instinktivně, třeskla ostrá rána a voják u mučicího stolce zmizel v krvavých cárech. V dalším okamžiku už ležela na zemi bez dechu, sražená něčím, co vnímala jako ze železa kovanou stěnu ježící se desítkami ocelových trnů. Jenomže to nebylo železo, ale vlákna moci strukturovaná do vražedného kouzla. Pokusila se zdvihnout, rozbít drtící tíži tisknoucí ji k zemi, jenomže struktura se před ní proměňovala a nedokázala najít vhodný bod.
Pochopila, že na ni spojenou silou útočí čtyři čarodějové současně, v čele se Smutleyem. Ten bídák počítal s tím, že bude připravena, a také předvídal, že se za každou cenu pokusí zachránit batole. Podařilo se jí roztavit několik hrotů směřujících na její životně důležité orgány, ale za nimi se skrývaly další. Umře.
Smile bez dechu pozoroval mladou ženu ležící na zemi. Netušil, co se děje, ale její tělo bylo neviditelnou silou zatlačováno do rozměklé hlíny. Plukovník a tři jeho poskoci na ni poulili oči, ruce sevřené v pěst; pokud to dokázal posoudit, každý v dlani skrýval nějaký předmět. Dívka už na…
