Muž klečel ukrytý za kmenem rozložitého buku a pozoroval pramen před sebou. Před okamžikem holinou prošel sám a teď čekal, až se objeví pronásledovatelé. Čelo měl orosené potem, dokonce i v jeho šedých, na ježka ostříhaných vlasech se leskly kapičky vlhkosti. Z batohu vytáhl halenu z lehké pleteniny a přehodil si ji přes mokrá záda. Netušil, za jak dlouho se jeho pronásledovatelé objeví. Doufal, že nebudou příliš pomalí. Vědomě zpomaloval, aby svůj náskok zbytečně nenatahoval, ale současně si dával pozor, aby o něj ani úplně nepřišel. Doufal, že najde podobné místo, jako bylo tohle. Za poslední dvě hodiny se terén zvedl, přibylo kamení a dubo-jilmový prales vystřídaly buky s jeřáby, dlouho nekřižoval žádný potok. Až narazil na tenhle vydatný pramen.
Nezaregistroval kdy, ale ve stínu zakrslého modřínu se objevil obličej. Všiml si ho jen proto, že se muž při rozhlížení pohnul. Čapka ze špinavě zabarvené králičiny dokonale splývala s terénem, stejně tak i sluncem a deštěm zešedlá látka jeho oděvu. Když věděl, co má hledat, objevil další podobně oblečené typy. Byli rychlejší, než očekával, mnohem rychlejší. Když se shromáždili na planince, napočítal jich dvacet, jeden jako druhý vychrtlí, s výraznými tvářemi, ozbrojeni krátkými meči nebo tesáky a kompresními luky. On sám byl jejich opakem. Vážil zhruba dvakrát tolik co největší z nich, na první pohled vypadal zavalitě, až tlustě, a zdálo se nemožné, že uplynulé dvě hodiny unikal smečce cvičených chrtů. Dokázal by běžet ještě další hodiny, i dny, kdyby bylo třeba. Teď jen čekal, jak se situace vyvine, a nabíral síly.
V sázce bylo hodně, ale on nehyl napjatý, nervózní. Udělal, co bylo třeba a jak nejlépe to šlo.
Víc nebylo v lidských silách.
Poručík si doplnil polní láhev, zhluhoka se napil a rozhlédl se po okolí. Voda byla studená, skoro ledová. Další doušky polykal jen opatrně, nepotřeboval se nachladit. Jeho muži se zachovali stejně.
„Tak, Hermane, jak daleko jsou před námi?“ zeptal se stopaře zkoumajícího otisk v rozměklé půdě u pramene.
„Ne víc než čtvrthodinku, pane,“ odpověděl voják. „Nějakou dobu se tu zdrželi a pak vyrazili tímhle směrem,“ ukázal po vrstevnici k suťovišti. „Ale jsou po čertech rychlí. Tímhle
tempem bysme uštvali i jelena, sakra,“ ulevil si.
„Divný, celou dobu mířil do kopce, a teď najednou změní směr?“ přemýšlel nahlas poručík.
„Mrkněte se, co dělá stopa dál!“ rozkázal. Herman se podíval na Kritliho s Ňagunem.
Bez řečí přikývli a ztratili se mezi stromy.
„Pořád si nejsi jistý, kolik jich je?“
„Ne víc než pět,“ zavrtěl Herman hlavou. Protože nedostal žádnou další otázku, začal
planinku obcházet. Bylo to okouzlující místo, obklopené vysokými stromy a hustým podrostem, chráněné strmým svahem. Ideální pro tábořiště, odpočinek. Dokázal by si představit, že by se tu na pár dní utábořil, zalovil by si a nebo se jen pořádně porozhlédl po kopcích. Kdyby nebyl v armádě, jo, to jo. Už měl tý podělaný armády plný zuby. A smlouva mu měla vypršet až za dva další roky. Nedalo se nic dělat.
„Po třech stech metrech se stopa stáčí vzhůru, chvíli stoupá a pak směřuje zpátky. Mohla by to být léčka, proto jsme se vrátili,“ zaslechl Kritliho hlášení poručíkovi.
Léčka, při tom slovu ho zamrazilo. Ideální místo pro léčku bylo právě tady, pokud nepřátel bylo dvacet třicet.
„Musíme odsud vypadnout,“ vyhrkl směrem k poručíkovi a pak s úžasem sledoval, jak se tři stojící muži hroutí, vzápětí ležel na zemi i on sám. Necítil nohy od kolen dolů. Co to, k sakru?
Pak si všiml, že se za mohutným bukem o kus výš ve svahu objevil muž. Herman nikdy nikoho tak obrovského neviděl. Jeho gigantičnost se neskrývala ve výšce, ale v proporcích.
Měl na sobě jen černěnou drátěnou košili bez dalších chráničů, ale i tak vypadal, jako by bylo celé jeho tělo oplátované. A ono bylo oplátované – desítkami kilogramů svaloviny. A tohohle valibuka jsme honili? nedokázal pochopit Herman.
Muž přešel k prameni, zalovil ve vodě a zpod jednoho z kamenů vytáhl skleněnou kostku se spoustou d…
