„K zajatcům. Nikdo nesmí utéct, nikomu z nich se nesmí nic stát! Je vám to jasné?“ houkl na ně.
Horác se teprve teď líně zvedl ze svého místa, věnoval Wingovi posměšný pohled a houpavým krokem se přemístil mezi klímající vesničany. Smile neměl čas, aby zjišt’oval, jak si tam povede.
Jezdci se blížili. Pohledem vyhledal kapitána. Ten se ke spánku ještě ani nezačal připravovat. Právě schovával poslední mapu do nepromokavého pouzdra.
„Promluvím s nimi,“ oznámil suše a shodil ze sebe plášť, aby bylo vidět jeho důstojnické výložky.
Z melasovité mlhy vytrhované z temnoty plápoláním ohňů se vynořili první jezdci a zastavili hned za hranicí světelného kruhu. Z koní stoupala pára, jejich srst stejně jako postroje se vlhce leskly. Muži měli na hlavách klobouky s širokými krempami a nikomu z nich nebylo vidět do tváří. Postroje koní vypadaly jako standardní císařské. Smile se trochu uklidnil, ale ne moc. Postroj, uniforma, všechno se dá ukrást. Někdy dokonce i vzhled.
Postupně dojížděli další a další jezdci, ale ti zůstávali vzadu. Bylo jich okolo dvaceti. To znamenalo, že by oni sami neměli šanci. Možná si zachránit holou kůži, ale nedokázali by se postarat o jejich drahocennou kořist.
Jeden z opozdilců se protlačil mezi dvojstupem jezdců. Jel na výstavním grošákovi s hřívou, která i v noci zářila barvou zralého obilí. To musí být velitel, usoudil okamžitě Smile. Nikdo jiný by tak skvělé zvíře vlastnit nemohl.
Muž si sundal klobouk, čůrek vody z krempy zažbluňkal na zemi. Byl holohlavý, výrazný nos dělil protáhlou tvář na dvě nestejné poloviny. Jedna se tvářila zachmuřeně, druhá ještě zachmuřeněji. Brada výrazně vystupující dopředu by docela dobře posloužila jako kloun pancéřované bitevní lodi.
Pohledem obsáhl celé jejich skromné tábořiště, na okamžik se zaměřil na vesničany namačkané mezi třemi ohni v jednom hloučku. Pokud si všiml lučištníků, kteří na něj mířili, nebo čtveřice připravené zaútočit na muže z boku, nedal to najevo. I když zaútočit by znamenalo podepsat nad sebou ortel smrti. Tím si byl Smile jistý.
„Plukovník Smutley,“ představil se neznámý bez jakýchkoliv otázek.
„A vy, pane,“ otoěil se k ostražitě stojícímu kapitánovi, „budete zajisté kapitán Gat.“
„Ano, pane.“
Smile byl rád, že nemusí s plukovníkem mluvit on sám. Jeho hlas řezal a mrazil současně. Nemohl přijít na to, čím to je.
„Přejímám nad touto operací velení. Vy a vaši muži nyní podléhají mým rozkazům.“
Neptal se, nepřikazoval, pouze a jen konstatoval.
„Nebudeme čekat. Čím dříve oddělíme zrno od plev, tím lépe pro nás všechny.“
Seržanta zamrazilo – oddělit zrno od plev.
Plukovník to myslel, přesně jak to řekl.
„Ano, pane.“
„Budeme potřebovat víc světla.“
„Ano, pane.“
Smile se snažil odhadnout, kolik je Smutleymu let, ale nedokázal to. Mohlo mu být třieet stejně jako padesát.
„Seržante, pošlete šest mužů na dřevo, ostatní ať dál hlídají tábor,“ obrátil se na něj kapitán.
Smile zasalutoval a odspěchal ke své jednotce. Dva lučištníky však nechal stát na místě. Opatrnosti nikdy nebylo nazbyt.
Zuzana s rostoucím znepokojením pozorovala horečnatou aktivitu. Skomírající ohně se změnily ve vatry, hlouček vesničanu hlídal z bezprostřední blízkosti tucet mužů, odhadovala, že další okruh strážných se ukrývá o pár kroků dál ve tmě. Teď se o útěk pokusit nemohla, bylo by to čiré bláznovství.
Smutley se usídlil mezi dvěma vatrami čelem k vesničanům, jeho ordonanc ze dvou zavazadel vykouzlil skládací stolek a židli. Plukuvník teď z jezdeckých vaků vytahoval několik knih a tři malé truhličky hustě pobité železem.
Malý Tomáš vedle ní se neklidně zavrtěl, ona sama to pocítila vzápětí.
„Teď mě musíš na slovo poslouchat, jinak tě najdou a odvezou, je ti to jasný?“ zašeptala, ale k chlapci se přitom neotočila.
Úkosem zahlédla, jak se hoch podíval na svého děda. Ten se k němu sklonil, jako by ho konejšil, registrovala uklidňující zvuk jeho slov, ale nerozuměla mu. Mlha zhoustla, prohrábla si vlasy, ruku měla mokrou, jakoby ji právě vytáhla z potoka.…
