„Co se to tady děje?“ rozbil napětí seržantův hlas.
„Jak to, že ta holka ještě není uvnitř? Pokud se ti líbí válet se v bahně, Horáci, bez problémů. Ale nejdříve chci, aby byly splněný rozkazy, jasný?“
Smile v duchu zuřil. Incident znamenal, že bude muset postavit k domu se ženami ještě jednu hlídku. Nemohl riskovat, že se Horác nebo někdo z jeho bandy pokusí vkrást dovnitř a některou ze žen znásilnit. Zvláště po tom, co ho Wing tak uzemnil, to bude považovat za otázku cti. Každá hlídka navíc znamenala dalšího unaveného chlapa, a oni budou potřebovat sílu a schopnosti každého z nich.
Naposledy prošel vesnicí, spíš shlukem chalup na konci dlouhého údolí, zkontroloval, zda
Jsou dvě hlídky na místech, a zastavil u chalupy, kterou si vybrali k přenocování Horác a spol.
Vstoupil dovnitř a rychle za sebou zavřel, aby s sebou přinesl co nejméně sychravosti listopadové noci. Muži si nerozdělali oheň v ohništi, ale přímo na podlaze, aby se kolem něj mohli lépe rozložit; topili rozštípaným stolem a židlemi. Tím způsobili majitelům značnou škodu. Parchanti, zaklel v duchu a pak si uvědomil, že nikdo z místních se sem s největší pravděpodobností nevrátí. Tohle byla opravdu zkurvená služba, pokračoval v duchu v nadávkách – akce proti civilistům.
„Jestli zjistím, že kdokoliv z vás porušil mé rozkazy, zařídím mu, že bude viset. Je vám to jasný?“
Nevěřili mu to, viděl jim to na očích.
„Už se stalo, že jednotka jako naše dostala obdobný úkol. Doručit skupinu lidí na velitelství. Chlapi neměli ženský, tak si vybrali jednu z nich. Doručili ji živou, ale protože se jich na ní vystřídalo hodně, pomátla se. A pak se ukázalo, že právě ona byla tou hledanou osobou. Celá jednotka včetně velitele byla pro výstrahu popravena. Takže se ptám ještě jednou! Je vám to jasný?“
„Jedno zašukání ještě nikoho nezabilo,“ řekl Horác tiše.
Smile potlačil nutkání vytáhnout toho spratka z kutlochu a osobně mu vysázet dvanáct ran bičem. Jenomže to by ničemu nepomohlo.
„Kdo poruší mé rozkazy, bude viset,“ zopakoval a odešel.
„Wingu, na hlídku k ženským, o půlnoci tě vystřídá Tom,“ vydal rozkazy v domě, kde přenocovali veteráni s jedním mladíkem, a sám se vydal za kapitánem Gatem.
Sloužili spolu už dvacet let. Na některé okamžiky by nejraději zapomněl, protože naháněly děs a hrůzu. Některé nebyly tak špatné a jiné přežili, jen proto, že on a starý se v řemesle vyznali.
První, co ho překvapilo, když vešel do jejich
provizorního velitelského stanu, byl poštovní holub procházející se po stole. Nechápal, jak tihle novošlechtění ptáci dokázali najít místo, na které byli posláni. A proč tam vůbec byli ochotni letět.
„Něco zajímavého?“ zeptal se ho kapitán, než se stačil ohlásit.
„Ne,“ pane. Lidé ze samot jsou místní, tady v téhle dědině jsme chytili pět cizinců. Podle mě nic neobvyklého. Vede tudy stezka přes Zelené sedlo. Pro docela velký kus země nejpohodlnější cesta přes hory. Vlastně se zde lidé usadili právě kvůli tomu. Příbuzenské vztahy máme zaznamenané.“
Velitel jen přikývl.
Smile byl zvědavý, zda se dozví něco bližšího o nově doručených rozkazech. Až teď si uvědomil, že kryt křišťálu je na svém místě. Už dříve měl podezření, že ve skutečnosti jde o jakési oko, kterým jejich nadřízení vidí, teď si byl jistý. Když s ním kapitán promlouval více méně soukromě, pokaždé krytku nasadil.
„I my máme přejít přes Zelené sedlo a nejpozději pozítří se na stezce máme setkat s majorem Gubernym a stovkou lidí jeho doprovodu. Poskytnou nám ochranu. Za další tři dny, ve vesnici…,“ kapitán nahlédl do miniaturního svitku pergamenu, „… ve vesnici
Gorovo, bychom se měli setkat s plukovníkem Smutleyem a jeho specialisty.“
„Ale to jsou mučitelé, inkvizitoři,“ vydechl Smile dřív, než si uvědomil, že mluví nahlas.
„Ano. Pak, už v režii Smutleyho, doprovodíme jím vybraný objekt na Rachwondu,“ nechal kapitán jeho přerušení bez povšimnutí. „Až do té doby jsme za zajatce zodpovědni my.“
„To znamená, že mezi obyvateli tohoto zapadákova je nějaký talentovaný. Možná i …
