Hrad Svícen

KOMTESKA A KOLODĚJ

Hrčí, hučí, stříká voda…

šplíchancem se lije z břehů… trochu moc jí na potůček, jindy krotký, mírný.

„Krindapána, co to je?

Koláři!

Matoušku!“

Ta, co tak křičí blízko brodu, co hraje v ránu všemi barvami: to je tetka Pletka. Duše dobrá, náramná – leč v hlavě jak by si nosila celý včelí úl… sem tam mluví moudře, sem tam trochu z cesty, jak den dá.

„Copak, tetičko?

Polekala jste se velké vody?“

Matouš je užuž chlap. Mladý, statný, pořád je mu něco kouskem k smíchu.

„Pánajána, hochu! Tohle že je Lejavec, ta líná vodička? Dyť mám plný botinky už teď?

Jak se dostanu na druhou stranu?“

„Co by?“ culí se Matouš.

„Někdo vám nastaví náruč… a vy hupkyhupky! A budete za vodou!“

Tetka má úsměv od ucha k uchu:

„Nepovídej! Ty že bys mě…“

A Matouš se uklání po zem:

„Matouš – kolář, koloděj… jaký už se neroděj!“

A už si vyhrnuje nohavice. A už ji nese pomatenou vodičkou, zná tu každý kámen. Ať si to dneska jak chce bouří, cáká – bosé nohy jdou si řečišťátkem jako k muzice.

„Máte krásnej klobouk, tetičko. Štráfovanej^[6].

Ten vám, moutěkotě, sluší!“

Pletka se hihňá roztomile jako holčička:

„Viď? Tralaláček, tralalák. Lítá lepčí nežli pták!

Hele… nechceš ho, Matouši?

Ten je pro holky i pro mužský! On ti umí zvláštní věci. Fakt!“

Matouš si tetku Pletku zdvihne v náruči trochu výš – a ohlídne se nazpátek ke břehu, protože zaslech nějaké rachocení a křik. A tetka se ohlíží taky.

„Jé… hele! Nějaká honorace! V kočáře. A koníčky z alabastru!“

Matouš se znova ohlídne – a zastaví se v chůzi na hlaďoučkých kamenech. Protože z dálky někdo haleká jak divý.

„Hééj! Ty jsi kolář? Ty jsi koloděj?

Honem sem pojď. Dělej! Polámalo se nám kolo. Musíš nám ho vyměnit… Ale honem!“

Matouš se už zase zvolna rozešel zdivočelým potokem.

„Honem, nehonem… Teď nesu tetičku na druhou stranu.

To snad vidíš?“

Z halekání na břehu je natotata křik:

„Zbláznil jsi se?

My jsme ze Sirotčí tvrze! Od pánů! Nemáš ani tuchu, koho vezu!“

Ale Matouš nenechá panského kočího domluvit. Zastaví se v přívalu podruhé:

„Mám tetu v náruči… koukni!

A odkládat ji nebudu.

Takže zatím sundej to vadné kolo – já jsem tam cobyvevodičcedup.“

To už jsou s tetkou skoro na druhé straně. A tetka Pletka mu hučí do ucha, že vezou určitě nějaké panstvo. „Možná slečnu Magdalénu. Co se teď vrátila odněkud z dálky. Z kláštera.“

„Z kláštera? A co dělala v klášteře?“

Matouš si přehodil tetku na druhou ruku – a zkoumavě hledí do vody u druhého břehu, kde je trochu hloub.

„No na vychování!“

div nešeptá tetka Pletka.

„A teď ji bratři vzali zpátky domů. Aby žila tady. Ale ona prej je z toho, jak by z nebe spadla. Samej stesk a smutek.“

„Tak ať jde trochu mezi lidi…,“

prubuje Matouš posledních pár kroků pod vodou. A hledá, kde by nejlíp vykročiti z hloubky.

„No jo. Jenže bratříčci se o ni bojí.

Jsou tři: Martin, Michal, Marek. A prej k nerozeznání. Tři bratři – a jeden jako druhý. Nevíš prej, kterej je kterej.“

„Tetičko… jsme na místě. Vystupovat!“

volá kolář. Ale …