Hrad Svícen

JEDNA HRŮZA

Lesy nikdo nezamyká. Lesy jak by se otvíraly všem. Ale kdo vejdeš, kdo jdeš čím dál hloub… jak otvíral bys temnější tmu tmoucí. Jak by v nich ubývalo dne. A přibývalo noci.

Však jsou i lidi, co by večer nevkročili do lesa, i kdybys penězi jim platil!

A jsou zase takoví, co si v něm potmě vykračují jako po polední silnici. A potichu si pohvizdují. Nebo zpívají. A žádné bloudění: jdou jak by po paměti, rovnou za nosem. Ač tu jdou dneska prvně.

Jako tuhle Abrhám. Chtěl jsem říct: kluk jak bříza… Ale to se v lese asi nehodí – podívejte se, jak si to štráduje, jen se tráva tetelí. Ať si je málo hvězd a jehličí se sype a sůvičky klidně houkají si.

„Jo, jo… Jen si houkni.

Už se bojím. Koukni!“

A myslí na maminku, po které má oči – jak ta si potmě zlehka, zpříma chodila, jak by ji někdo černým, chudým světem vodil. Jo… ta když byla ještě naživu – to ještě nemusel vandrovat sem a tam. A bloudit od vsi ke vsi.

„Počkej?!“

Abrhám se zastaví a merčí:

„Nějaké divné zvuky.

Jak by si někde holky něco šeptem zpívaly…“

Abrhám se trochu ohne pod stromy a jde tápavě po těch divných hlasech někam dolů doprava, kde špetka měsíčního světla zlatí dlouhý průsek. A za tím průsekem…

„Krutíbrko, Abrhámku! To je jak v nějakým zámku!“

A za tím průsekem najednou mýtina… a za ní jak by rozžala se záře! Přes celej les!

A v té záři ten zpěv:

„Vlk sedí v rokli,

uši mu zmokly…

ene bene pinky linky

vlk neslyší lesní žínky,

jak se točí, jak se kroutí,

jak se leklo lesní proutí…

udělalo bác!“

Páníčku!

Sedum holek v dlouhých šatech jako o muzice. A tancují! A běhají, jak by neuměly ani chvilku stát. Sivá, modrá, žlutá, zelená… A uprostřed jedna starší. Ale taky krásná. A tajemná. Asi Lesní paní. A tleská rukama. A volá:

„Která je Světluška?“

A ta do zelena křičí:

„Z Kamejka Maruška!“

„Která Divoženka?“

A ta do žlutá:

„Z Horoměřic Lenka!“

„Která Černá panna?“

A ta do růžova:

„Z Bělé Radovana!“

Abrhám už je z toho trochu nesvůj. Jó, je to podíváníčko, to ano… to člověk nevidí každý den – ale takhle tady potají stát, ještě řeknou, že jsem je přišel okukovat. Jenže ta další holka v řadě ho nenechá takhle přemýšlet.

„A která Jezinka?“ volá Lesní paní.

A ta do modra, celá světlá, plavá, jak by jí měsíc hrnul vlasy do čela a oči rozsvěcoval:

„Z Libovic Rézinka!“

Jak tuhle holku Abrhám spatří, jak ji špehuje skrze chvoj, něco si v něm šeptem zavýskne i vzdychne zároveň. Nějaký úlek, že se mu jen zdá. A že to žádná pravda.

Ale byla. Les mi svědek… Zase už z divoženek dlouhej had – a houfem smály se a houfem ztichaly, když Lesní paní rozmrzele křikla:

„Ticho!

Ticho! Jste tu za trest! Žádné velké žerty.“

„Za trest?“

Abrhám cukne o krok do temnější houštiny. A divoženky kývají a už se točí, drandí si to v kole sem a tam… rozpočitadlo sotva v divém smíchu slyšet:

„Žilo sester pohromadě sedum.

Tatíček je vyprovodil před dům.

Jedna měla v míse hrozen,

druhá měla vlasy po zem…

třetí vonnou mast.“

Na chvilku se zastavily. Ztichly všec…