Ivan Klíma

Český prozaik, dramatik a publicista. Ivan Klíma se narodil v Praze roku 1931 jako Ivan Kauders. Je to bývalý disident, spoluzakladatel Obce spisovatelů (1989) a předseda českého PEN-klubu (1990-93).

V době druhé světové války strávil jako školák tři roky v terezínském koncentráku. Po gymnáziu (1951) vystudoval FF UK, obor čeština a literární věda (1956). Po absolutoriu pracoval v 60. letech jako redaktor Literárních novin a Listů (až do jejich zákazu). Roky 1969 a 1970 strávil pracovně v USA a po návratu mu byla znemožněna další publikační činnost. Dalších 20 let se živil převážně jako svobodný spisovatel a pracoval v dělnických profesích. Jako „protisocialistický autor“ však musel vydávat své knihy buď v samizdatových edicích nebo v zahraničí – získal zahr. ocenění za knihy Moje první lásky a Moje zlatá řemesla. Své texty publikoval v časopisech ‚Květen‘, ‚Plamen‘, ‚Host do domu‘ a v exilovém ‚Svědectví‘.

Klímovo literární dílo je značně rozsáhlé a žánrově pestré: zahrnuje prózu, dramata, reportáže, eseje, fejetonistiku i knížky pro děti. Jeho prózy (především povídky a novely) se v různých kontextech vyrovnávají s problémem lidské samoty a střetnutí jedince s mechanismy moci (Bezvadný den, 1960; Hodina ticha, 1963; Milenci na jednu noc, 1964; Loď jménem Naděje, 1969; Milenci na jeden den, 1970).

V povídkách a románech ze 70. a 80. let, kdy z politických důvodů nesměl Ivan Klíma v Československu publikovat, nastoluje téma životního osudu spisovatele, mocí vyvrženého na okraj společnosti, a proti bezpráví staví mravní sílu opřenou o důstojnost člověka (generační román Stojí, stojí šibenička, 1978, přepracovaný pod názvem Soudce z milosti, 1986; povídkové soubory Má veselá jitra, 1979, 1990; Moje první lásky, 1985, 1990; novela Láska a smetí, 1988, 1990).

Z polistopadového období vytěžil Klíma román Ostrov mrtvých králů (1992) a novelu Čekání na tmu, čekání na světlo (1995). Odpor proti mocenské manipulaci lidí a životní pasivitě vyjadřují též jeho hry Zámek (tisk i prem. 1964 ), Porota (tisk 1968, prem. 1969), Cukrárna Myriam a Klára a dva páni (tisk 1968, prem. obou her v New Yorku 1969) aj. Humor a úsměvná pohoda naopak charakterizují jeho tvorbu pro děti (moderní pohádky Kokrhací hodiny, 1965; próza Markétin zvěřinec, 1990). V Klímově esejistice má zvláštní význam esej Karel Čapek (1962, přepracovaná verze 1965), vyjadřující autorův vztah k Čapkovu ideovému a literárnímu odkazu. Souborné vydání Spisů Ivana Klímy vychází od roku 1995 v nakladatelství Hynek.

Značná část Klímova díla vyšla v cizojazyčných překladech v zahraničí (bylo přeloženo do 31 jazyků). Ivan Klíma patří k nejpřekládanějším a ve světě nejznámějším českým autorům.

Na Západě jsou spisovatelé obětí svého životního stylu. Ti

úspěšní si musí strašně vymýšlet. Lidé jako Philip Roth nebo Arthur Miller chodí

do nóbl restaurací, kde potkávají jenom další milionáře. U nás jde Hrabal do

hospody a vyslechne si desítky příběhů obyčejných lidí. Já se můžu nechat

zaměstnat u popelářů a nikomu to nebude divné.

Za nejvyšší důkaz lásky lidé často považují sliby, které se nedají splnit.

Smutné je, když člověk nemůže být s tím, po kom se mu stýská. Smutnější je, když nemá nikoho, po kom by se mu mohlo stýskat. Nejsmutnější je být s někým, po kom by se člověku vůbec nestýskalo, kdyby s ním nebyl.

Nejvyšším projevem lásky je ctít svobodu toho, koho miluju. Ctít svobodu druhého znamená i přijmout, že mě (už) nemiluje.

Člověk touží po důkazech a jistotě lásky, ale není důkazu, který by ho mohl zcela přesvědčit. Naštěstí máloco živí lásku tak jako nejistota.

Člověk buď překoná své slabosti anebo ony překonají jeho.

Ivan Klíma