Poslední stupeň důvěrnosti

8
Dopisy

Můj drahý,

Jsem Tě tak plná, tak se mi chce s Tebou mluvit (a když jsme spolu, na nic se nedostává čas, proč člověk musí jíst a spát?), že Ti aspoň budu vylévat svoje srdce do počítače, ale neboj se, krev na papíru nenajdeš, jenom inkoust (tiskárnu mám inkoustovou).

Jak se pohybuju blízko smrti, je zvláštní’ ze ji nedokážu vnímat jako něco reálnýho, vnímám ji rozumem, nikoliv celou bytostí. Jako by se mi smrt zjevovala mnohem silněji v okamžicích, který s ní zdánlivě nesouvisejí. Třeba když umře láska nebo nadšení nebo když si řeknu: tohle už přece znám. Snad to bylo tím, že jsem byla jakoby v šoku a neměla čas přijmout to, co se stalo jako něco skutečnýho. Teď, jak se pomalu vzpamatovávám, padá na mě smutek, musím myslet na to, jak je život křehkej, a jak ta hranice mezi tím, kdy člověk ještě je, a kdy se změní v tělo, který už má před sebou jen zánik, je tak nepatrná, tak přehlídnutelná, že ji můžeme kdykoliv překročit: bez varování, bez rozloučení.

Všichni umřeme. Nejsme nic víc než třeba květina, která zvadne, nebo zvíře, který zdechne.

Možná mi je smutno, protože jsou lidi na mě hodný, zatímco ten, komu jsem věnovala nejvíc svý péče a svýho času, svý energie, svýho života, mě chce zraňovat, chce mě srazit na kolena, i kdyby ho to mělo stát život. To jsem si uvědomila, jak si rafinovaně vymyslel svoji pomstu (za co, panebože, za co?), buď přežije, a s tím počítal, a nade mnou bude viset jako výhrůžka, že to udělá znovu, anebo nepřežije a obtíží mě navždy vinou, udělá ze mě vražednici. Srazit mě, to byl jeho záměr, ne se zabít. Kdyby se opravdu chtěl zabít, má doma pistoli, stačilo ji vytáhnout, přiložit k hlavě a zmáčknout spoušť. Jenže to by... Už o tom nebudu mluvit.

Miláčku, tak mi je smutno, že když se ráno vzbudím, napadá mi, jestli vůbec mám vstát, jestli má smysl žít. Ale pak si vzpomenu na děti, na mámu, na Tebe, že byste třeba byli smutní, kdybych už nebyla, a tak vstanu a jdu dál.

Myslela jsem dnes na Tebe, na to, že jsem se včera ráno vzbudila a Tys tam byl. Myslím na to, jestli si Tě vůbec zasloužím a přesvědčuju se, že ano, ale za chvíli nechápu, proč mě máš rád. Myslím na to, jakou cenu má člověk a co je v životě důležitý. Myslím na to, že na mě nikdo nikdy nebyl tak hodnej jako Ty. Nikdy si na to nezvyknu, nikdy to nepřijmu jako samozřejmost; vždycky to bude zázrak a vyznamenání, přízeň a rozmar osudu, možná náhoda, ale v tom případě náhoda je Bůh nebo jeho milost (vidíš, jak už jsi mě lapil do svých sítí?), tedy něco, v co jsem nechtěla uvěřit, ale čemu jsem snad přece jen kráčela vstříc. Obdaroval mě Tebou, i když se to příčí jeho vlastním přikázáním, a jeho dar bude trvat tak dlouho, jak si to zasloužím. Nemyslím tím zasluhování konkrétní, myslím zasluhování, které se nedá spočítat ani vyjmenovat. Třeba to bude tak dlouho, jak dlouho budu čistá, doufající, nezištná, nesobecká, věřící v to, že život má smysl jenom s čistou láskou. To, co žijeme, přece nemůže být nečistý, i když v očích svatoušků a všech, kdo to nedokážou, je každý milování nečistý. Jsi výjimečnej a já děkuju Pánubohu, že mě k Tobě dovedl. Kdybych ještě někdy směla volit, s kterým mužem bych chtěla žít; byl bys to Ty.

Tvoje Bára

* * *

Milá Báro,

Dneska v noci svítil měsíc, den po úplňku, podivně zastřený jako za svítící a průhlednou oponou. (Manichejci prý věřili, že Slunce i Měsíc se zatmívají proto, že používají zvláštní závoj, aby se nemusely dívat na kosmickou bitvu). Magda mi včera říkala: to je zvláštní, že se měsíc pohybuje tak rychle, za chvíli se posune o velký kus. Řekl jsem, vždyť má taky dlouhou cestu: obletět zemi za jeden den. Na to poznamenala, že to se tedy pohybuje hrozně pomalu. Řekl jsem: protože je daleko. Co je daleko, zdá se pohybovat pomalu. Co je daleko, zdá se pohybovat pomalu, i když to letí jako zběsilé.

Jsi daleko. V jednom městě, a tak daleko od člověka k člověku. Když jsi blízko, když jsme spolu, čas letí jako zběsilý; protože nad chviličkou setkání visí neodkladnost loučení. Čas, kdy Tě nevidím, se táhne jako noc na mučidlech. A chtěl jsem Ti povědět, abys nepropadala smutku. Chápu, že myslíš na smrt, ale smrt patří k životu. „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se báti ničeho zlého,“ neboť on je se mnou. Sdílím s Tebou Tvá trápení a myslím na Tebe nepřetržitě.

Píšeš, že někdy ráno se vzbudíš s pocitem, jestli má vůbec smysl žít a pak Ti v tom pomůže pomyšlení na ty, kteří by byli bez Tebe smutní. Pro člověka je jistě důležité vědět, že žijí lidé, kteří ho milují tak, že bez něho by jim bylo přetěžko, ale stejně člověk má žít pro to, že on sám žít potřebuje, sám se raduje z daru života. A žena jako Ty si přece nemá zapotřebí svoje bytí zdůvodňovat tím, kolik lidí by po ní truchlilo.

Nevím, jestli naše láska může být úplně čistá, ale to vím, že Tě miluju.

Tvůj D.

P. S. Napsala jsi o mně, že jsem výjimečný. Nejsem. Ale ty jsi! Jsi zvláštní, nikdy jsem nepoznal, nedovedl si ani představit ženu Tobě podobnou, jako by se v Tobě svářely všechny živly, jako by Tě skládal Beethoven i Bach.

* * *

Miláčku milý,

Dnes jsem zase smutná. Proč? Protože nežiju bohulibej život? Protože Ty si myslíš, že nemám čistý srdce? Protože je pořád něco k trápení? Vždyť bych mohla zrovna tak vykřikovat do světa, že jsem šťastná, když jsem poznala Tebe.

Nebo můžu být šťastně smutná?

Byla jsem dneska jako každej den u Sama, už mu ty jeho smutky aspoň trochu rozehnali, už je zas ve svý kůži, už mě může a chce týrat. A za dva dny už bude doma a to znamená, že mě může trápit dnem i nocí. Když jsem se vracela z nemocnice, jela jsem za tmy domů, proti mně šňůra aut, byla neděle večer a já si říkala, hlavně musím dojet, nemyslet na to, co bude.

Dozvěděla jsem se, po kolikátý už, že za všechno zlý v jeho životě můžu já. To, co udělal, udělal kvůli mně, už se tou myšlenkou prý zabýval nejmíň rok. Před rokem jsem Tě neznala, před rokem jsem kolem něho běhala a snažila se, aby se na mě aspoň usmál, když už se mě jinak ani prstíčkem nedotk. Ale byla jsem mu už tehdy jen…