Poslední stupeň důvěrnosti

6
Hana

Ředitel nemocnice si povolá staniční sestry a oznámí jim, že už dluží prádelně platby za tři měsíce. Dohromady to dělá tři čtvrtě milionu. Pokud se mu nepodaří získat nějaký úvěr anebo přesvědčit prádelnu, aby ještě měsíc posečkala, budou muset nemocnici zavřít nebo prát sami. Prozatím je žádá, aby prádlem šetřily, menší znečištění se pokusily na místě odstranit a přeprat. Ví, že to bude práce navíc, ale zaplatit ji nemůže, bude rád, když sežene tenhle měsíc peníze na výplaty. Pojišťovny mi dluží víc než milion korun, řekne ještě. Pak je propustí a Hana se vrátí na oddělení, aby s nechutí tlumočila sestrám ředitelovu žádost. Poslední dobou jí přibývá v práci starostí a ubývá pocitu uspokojení.

Uvaří si kávu, sedne si ke svému stolku a snaží se myslet na něco příjemného.

Před několika dny zavolal ten novinář, který ji zahrnoval laskavými slovy. Trochu si stěžoval na své zdraví, došly mu prášky a jemu se prý nechtělo pro nové k lékaři, nechce se mu vůbec ven, necítí se na to, i když na něj doma civí jen Buddhové a vycpaný kanárek. Pak ji znovu zval, aby se přišla podívat na jeho sbírku. Řekla, že se přece nehodí, aby ho navštěvovala, ledaže by mu, napadlo ji, donesla ten Ulcosan.

Pak se u něho skutečně zastavila, nevěděla sama, proč se k tomu rozhodla, a samu sebe přesvědčovala, že to udělala jen proto, aby tomu člověku donesla lék.

Také mu řekla, když jí otevřel dveře, že ani dovnitř nepůjde, ale dala se přemluvit, aby se na chvíli posadila.

Uvařil jí čaj, opravdu voňavý a zajímavý čaj. Pili jej ze skoro průsvitných koflíčků a on přitom neustále hovořil. Hana si uvědomila, jakkoli se to zdálo neuvěřitelné, že ten chlapík, který objel snad celý svět a zřejmě se mnohokrát setkal s význačnými osobnostmi, teď cítí ještě větší rozpaky než ona.

Pili čaj a ona myslela na to, že by měla vstát a odejít.

V jednu chvíli, když jí ukazoval nějakou japonskou rytinku a přistoupil až těsně k ní, se polekala: co by udělala, kdyby se ji třeba pokusil obejmout?

Ale nepokusil se o to.

Přečetl jí několik básní, v nichž nenalézala příliš smyslu, jen smutek z nich vycítila a touhu uniknout z denního koloběhu do nějakého lepšího a neskutečného světa, kde panují láska, čistota srdce, přátelství, klid a řád. Ale knížku, o které mluvil, jí nepůjčil. Verše musí sám ještě jednou přečíst, vysvětlil, pak se teprve odváží jí je půjčit.

Stejně se zdržela déle, než měla. Ale co na tom bylo špatného? Daniel je z domova často až dlouho do noci. A ona se mu hned ten večer o své návštěvě zmínila. Jenom s tím se nesvěřila, že když se na ni ten novinář díval, cítila podivné vzrušení, anebo snad přesněji: jakési zadostiučinění z toho, že ten muž cítil rozpaky z její přítomnoti, také o tom se nezmínila, že ji požádal, aby mu tykala, a ona to neodmítla. Byla zvyklá tykat si s lidmi ze sboru. Když konečně odcházela, podala mu ruku. Jeho stisk byl, jak očekávala, měkký a chlapecky nejistý. Zeptal se jí, jestli někdy zase přijde, a ona odpověděla: Kdybyste potřeboval prášky a nemohl si pro ně dojít...

Určitě je bude potřebovat, ujistil ji, ale ona na to už neřekla nic.

Během té návštěvy ji znovu přesvědčoval, že by mohla dělat něco jiného, než dělá.

Hana teď sepisuje, kolik kdo na oddělení odpracoval přesčasových hodin. Vlastně se nikdy předtím nezabývala myšlenkou, že tady přece nemusí zůstávat a nutit sestřičky, aby honem spěchaly přeprat pokálené prostěradlo. Daniel zdědil a prodal dům za velké peníze. Pověděl jí za kolik, ale ona tu sumu raději ani nevnímala. Rozhodně už nejsou závislí na tom, co ona vydělá.

Mohla by pracovat třeba v diakonii, dokonce by mohli založit středisko přímo v jejich domě. Jsou tam hostinské pokoje, jeden je prázdný a v druhém dosud pobývá Lojzík, ale stejně už je na čase, aby si hledal místo k přebývání jinde.

Nedávno, když jeli s Danielem do severních Čech, viděla středisko, kde postižení vyráběli keramiku, postavili si dokonce pec, oni by se mohli zabývat něčím jiným, třeba tkát látky, malovat na sklo, květiny na sklo, to by se snad sama mohla naučit a pak to učit postižené.

Když si představí své nové možné poslání, připadne jí, že by se tím před ní přece jen rozevřely brány do nějakých nových prostor, rozhodně by o tom měla povědět Danielovi, snad její nápad nezavrhne. Dokonce zvedne telefon a zkusí mu zavolat, ale Daniel není ani v kanceláři ani doma, ohlásí se jenom Eva, která jí řekne, že Daniel má nějaké jednání se synodním seniorem, ale je dobře, že Hana volá, táta jí vzkazuje, že se večer nedostane do Rudolfina na koncert, kam měli spolu jít. Kdyby Hana chtěla, Eva by šla s ní místo Daniela, ale jenom, pokud bys, mámo, opravdu chtěla. Hana řekne, že samozřejmě bude ráda, zeptá se ještě, jestli Marek s Magdou už přišli ze školy.

Magda už doma je, Marek má odpoledne praktika. Vzápětí se v telefonu ozve Magda: „Mami já mám pro tebe něco super. Já dostala jedničku z Husa.“

„To je dobře.“

„Já věděla, co řek o pravdě. Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, drž pravdu, braň pravdu a tak.“

„Tos mi udělala radost.“

„Ale něčím jsem ti jí neudělala.“

„Cos provedla?"

„Já napsala I has. Ale já to věděla správně, já jen tak zblbla, že jsem měla trému. Počkej, ještě jsme měli v češtině doplňovat i, kde bylo vynechaný. A já ve větě: Had se neslyšně přibližoval k hlodavci místo neslyšně doplnila neslušně. Ale Koroptev se smála a řekla, že mi to odpouští, od toho hada to opravdu bylo neslušný, protože toho hlodavce chtěl sežrat.“

„Dobře, Magdo, já už musím končit, tady na mě čeká pan doktor.“

„Tak čau, mami, a přijď brzy.“

Hana jde po své práci s jakýmsi neurčitým pocitem zklamání anebo dokonce sklíčenosti, který už neplyne z toho, co ráno slyšela od ředitele nemocnice. Něco nepříjemného se přihodilo, co si nedokáže přesně uvědomit, co si nechce ani připustit. Souvisí to zřejmě s jejím domovem, souvisí to s Danielem. Kdy se naposledy stalo, že by dal čemukoliv přednost před koncertem? Ještě k tomu mají hrát Bacha. A proč jí ne…