Poslední stupeň důvěrnosti

7

Dva dny na to, co Daniel směl přijímat návštěvy, se objevila v jeho pokoji Eva. Šaty, které měla na sobě, neznal, byly ušity volně, aby zakryly její stav. „Ahoj, tati, jak je ti?“

„Děkuju, je to každý den lepší. A jak se máš ty?“

„Mně přece nic nechybí." Naklonila se k němu a políbila ho. „Možná mi něco chybí, ale nejde mi o život.“

„O život jde vždycky.“

„Přinesla jsem ti broskve," vytáhla z tašky velký pytlík. „Já rozumím, jak to myslíš.“ Přitáhla si k posteli jednu z volných židlí. „Chtěla jsem přijít už včera s Markem, ale měla jsem celý dva dny školu. A předtím to nešlo.“

„Neomlouvej se, jsem rád, že jsi tady teď.“

„Tati, já jsem na tebe myslela celou tu dobu. Strašně moc. Taky, že ti musím říct něco, co jsem ti neřekla. Mám ti umejt broskev?“

„Děkuju, radši mi pověz to, co mi chceš povědět.“

„Teď hned?“

„Je lepší nic neodkládat.“

„Dobře. Já ti neřekla, že když jsem poznala, že se mi to s Petrem přihodilo, napadlo mě, že to tak přece nemůžu nechat a šla jsem k doktorovi, že si nechám udělat zákrok. Čekárna byla plná ženských a skoro všechny se bavily o tom samým. Mně z toho bylo hrozně. Vzpomněla jsem si na takovou skotskou baladu o mámě, co probodla svýmu děťátku srdce, a pak se s ním potká a ono ji vyčítá, že místo do kolíbky ho položila do hrobu. Taky jsem si uvědomila, že ten doktor znal ještě dědu a asi zná i tebe, že až mě uvidí, řekne si: ta to dopracovala. Nebo se zeptá: A co tomuhle říká tvůj táta?“

„To, co bych tomu řekl já, přece není to nejdůležitější.“

„Já vím, jen vykládám, co jsem tam cítila. Já věděla, že tě strašně zklamu, když se dozvíš, co se stalo, ale tam v tý čekárně mě napadlo, že by tě ještě víc mrzelo, kdyby ses dozvěděl, že jsem to dala zabít, že bys mi řek, že moje máma by tohle nikdy neudělala. Tak jsem se zas sebrala a odešla.“

„Tos dobře udělala, Evo. Ale proč pořád mluvíš o tom, co bych cítil anebo řekl já? Šlo o tebe a o tvé dítě!“

„Já ti jen chtěla říct, že jsem na tebe myslela i v tý chvíli. Protože, tati, co se ti to stalo s tím srdcem, já si vyčítám, že to třeba bylo kvůli mně!“

„Zrovna tak jsem si mohl vyčítat já, že to, co sis začala s Petrem, jsem zavinil já.“

„Právě. Já vím, žes ode mě čekal něco jinýho. Že jsem tě zklamala.“

„Ne. Jestli mě někdo zklamal, byl jsem to já sám. Pamatuj si, že člověk musí žít tak, aby nezklamal sám sebe.“

Já vím, tati, ale tys vždycky chtěl, abych byla ne jako já, ale jako máma."

„Teď ti nerozumím.“

„Tys ji ve mně viděl, tati. Ale já nemohla být jako ona, protože já jsem já.“

„To je v pořádku, to přece vím.“

„Ale tys mě s ní srovnával čím dál tím víc. A já to musela vždycky prohrát, protože nikdo nemůže být tak dobrej, jako ten, kdo už umřel. Z kterýho zůstalo už jen to krásný na vzpomínání.“

„Vidíš, to mě nenapadlo. Neuvědomil jsem si to. Jestlis to takhle cítila, mrzí mě to.“

„Já o všem hodně přemýšlela. Od tý chvíle, kdy tě odvezli sem a my se o tebe strašně báli. Tati, když jsem ti říkala a taky psala v dopise, že si Petra vezmu třeba hned, tak to bylo právě proto. Já chtěla ukázat, že jsem někdo jinej. Že nejsem jako máma, že jsem to já. A přitom jsem věděla, že máš pravdu, že bych měla počkat, že bych možná jen jednu blbost napravovala jinou a větší.“

„To je dobře, že sis to uvědomila.“

„Já si nebudu Petra brát. Aspoň zatím. Než poznám, jestli se změní.“

„A děláš to kvůli sobě, ne kvůli mně?“ „Kvůli sobě.“

„To jsem rád. Nechtěl bych tě vydírat svou nemocí.“ Natáhl se ke své dceři a stiskl jí ruku. „Jsem rád. Rád, že ses tak rozhodla, a taky, žes mi řekla to, cos mi řekla.“ „Chtěla bych, aby ti to pomohlo se uzdravit.“ Kdosi zaklepal na dveře. Pak vstoupila Bára s velkou kyticí růží. „Pane faráři,“ oznámila, „já jsem vám přinesla jen pár růží, nechci vás rušit.“ Srdce se mu bolestivě sevřelo.

„Jen zůstaňte,“ nabídla jí Eva, „táta bude rád, že má návštěvu, a já už stejně jdu.“

„Ty tvý holce to sluší,“ řekla Bára, když osaměli. „Nezlobíš se na mě, že jsem přišla?“

Vzal od ní kytici růží a dal je do vázy na svém stolku. „Chtěla jsem tě jen pozdravit. Jen tě uvidět a zeptat se, jak se ti daří. Nezlob se na mě, prosím tě, nemohla jsem to vydržet, abych tě neviděla.“ „Naposled?“

„Naposled. Pokud si to přeješ.“ „Tak jsem to nemyslel.“ „Chtěla jsem vidět, že už ti je líp.“ „Je mi líp. Už můžu chodit, včera jsem se byl projít na chodbě. Dneska už smím na zahradu. Jestli chceš, můžeme tam spolu zajít. Děkuju ti za krásné růže a za to, žes přišla.“ Vytáhl ze stolu obálku a dal ji do kapsy svého županu. I když teď byli v pokoji sami, bylo lepší nezůstávat tady.

„Já tě nebudu zdržovat, Dane,“ řekla, když vyšli na chodbu, „chtěla jsem tě opravdu jenom uvidět.“

„Jak ses to dozvěděla?"

„Přece v kostele, od Ivany."

Sestoupali ze schodů, za budovou bylo několik laviček, na které teď svítilo slunce. Posadili se. „Cos mi to udělal, Dane?" zeptala se.

„Nevím. Kdysi jsem četl, že Kafka krátce před smrtí napsal: Můj mozek a plíce se dohodly za mými zády proti mně. Asi se moje srdce a mozek dohodly za mými zády."

„Proti mně?“

„Ne, proti mně."

„Nevadí ti to slunce?"

„Ne, slunce mi nevadí."

„Vadí ti, že nás tu může někdo uvidět?"

„Neřekl jsem, že mi něco vadí."

„Mně se po tobě stýskalo, Dane. Strašně moc. A pak jsem se o tebe bála, od tý chvíle, kdys v pondělí nepřišel."

„Bylo to poprvé, co jsem nepřišel, když jsem to slíbil. Myslel jsem na to, když jsem se probral, žes mamě čekala."

„Dane, to přeci nebylo důležitý. Nic nemohlo být důležitý kromě tvýho života, a já od tý chvíle, co mi to Ivana pověděla, nemyslím na nic jinýho."

Připadlo mu, že Bára potlačuje pláč. „Nechtěl jsem ti přidělat starosti k těm všem, co už máš. Nikdy jsem to nechtěl."

„Přeci se nebudeš omlouvat!"

„Co je nového u tebe doma?" zeptal se.

„Nic. Saša Tě pozdravuje, že na tebe myslí, aby ses uzdravil. Jinak je u nás zima a ticho jako v mrazničce. Teplo mi bylo jenom u tebe. A když jsi nepřišel, věděla jsem, že se něco stalo. Něco hodně zlýho, protože ty bys mě přece neopustil jen tak bez jedinýho slova."

„Volal jsem ti odsud. Několikrát, ale nikdy jsem se nedovolal, přišlo mi to jako znamení.“

„Znamení čeho?“

„Nevím. Že se ti nedovolám.“

„Já vím, co myslíš. Znamení, že k tobě nepatřím. Ne, to nebylo znamení, byli jsme několik dní pryč. Nemohla jsem vydržet ve městě, kde ty ležíš, je ti zle, a já nesmím za tebou.“

Vnímal její blízkost, už zase seděla vedle něho, už zase ho stahovala k sobě.

„Víš, že už je to dýl než rok, co jsem prvně přišla na tvý kázání?“

„To vím. Ten den přece nemůžu zapomenout.“

„Taky jsme spolu jednou seděli na lavičce v zámeckým parku, pamatuješ se?“

„Mám bolavý srdce, ale hlava mi zůstala.“

„Některý věci si člověk pamatuje spíš srdcem.“

„I srdce mám zatím ještě živě.“

„Chodí sem za tebou tvoje žena?“

„Ano. Stará se o mě.“

„To je dobře. I když jí závidím. Chtěla bych za tebou chodit a starat se o tebe.“

„Děkuju ti. Děkuju ti za to, žes přišla teď.“

„Dane,“ řekla, „netrap se ničím. Já na tebe navalila spoustu svýho soužení, teď si to vyčítám, protože to byly jen rozmazlený soužení. Nesmíš se ničím trápit. Musíš srdci dopřát klid.“

„Pokouším se o to.“

„Napsala jsem ti dopis, ale teď ho nečti.“ Vyndala z kabelky obálku. „Anebo ti ho ani teď nebudu dávat. Až někdy příště.“

„Moje příště je dosti nejisté."

„Ne, ty budeš žít. Chtěla jsem ti říct, že tě budu milovat až do konce svýho života. Byl jsi pro mě zjevení a zůstaneš takovej, i kdybysme se už neměli nikdy vidět."

„Děkuju ti. Napsal jsem ti taky dopis." Vytáhl z kapsy obálku.

„Dobře, dám ti ho tedy taky. Je to jako výměna diplomatických nót," řekla. „Vzájemné setkání proběhlo v přátelském ovzduší. Mám tě doprovodit nazpátek?"

„Snad radši ne."

„Chtěla bych tu s tebou zůstat. Nikdy jsme neměli čas spolu zůstat, hlavně já. Teď mě to mrzí. Vyčítám si to. Třeba to ještě napravím."

„Nic si nevyčítej. Nezáleží na množství času. Většinou nezáleží na množství, i když se množstvím skoro všechno měří."

„Já vím. Já jsem ti vděčná za všechno. I když se to nemá měřit, bylo toho víc, než jsem kdy dostala. Než jsem si zasloužila. Teď už radši půjdu, než sem přijde tvoje žena. Uzdrav se. Uzdrav se co nejrychlej a ničím se netrap."

Natáhl ruku, aby ji objal, ale pak se zarazil. Byli tu příliš na očích. Ale co na tom záleželo, když možná už zítra nebude žít?

Všimla si toho nedokončeného pohybu a políbila ho na ústa. „Děkuju ti za všechno, Dane!"

„Já tobě taky."

„A neopouštěj nás, co tě potřebujeme!"

Díval se za ní, jak odchází rychlým krokem. Jak jeho láska od něho odchází.

Nohy se mu trochu podlamovaly, musel se dvakrát posadit, než došel nazpět do svého pavilónu. Na nohách nezáleželo, ale jeho srdce vydrželo to setkání.

Když se vrátil na pokoj, čekala tam na něho Hana.

„Byl jsem se na chvilku projít,“ řekl.

„Neměl bys chodit sám.“

„Cítím se už dobře.“

„To jsem ráda.“ Vybalovala z tašky ovoce.

„Co děti?“ zeptal se.

„Taky přijdou. Až jim skončí škola.“

„A jak jde stavba?“

„Dobře. Myslím, že příští měsíc bychom mohli přijmout první děti. To už budeš nazpátek. Musela jsem taky platit nějaké faktury, ale tím tě teď nechci zatěžovat.“

„Těším se na to. Moc se na to těším.“

„Že budeš doma?“

„I na tu práci.“

„Aby toho na tebe nebylo moc! Víš, že se budeš muset šetřit, aspoň nějaký čas!“

„Člověk není na světě proto, aby se šetřil. A kromě toho už přece nebudu kázat.“

„Ty že nebudeš kázat? Ale proč?“

„Myslím, že by to nebylo poctivé.“

„Třeba ti to tak připadá jenom kvůli tomu srdci. Ale to bude zase v pořádku.“

„Srdce možná.“

„Co jiného nebude?“ Hana se na něj upřeně dívá. Pak se z ničeho nic zeptá: „Ty růže máš od ní?“

„Od koho?“

„Bára jí myslím říkáš.“

Odkud to ví? Na tom nezáleží. Ví to, a je to dobře, pokud zemře, nezemře s tím, že jediné, co ho přesáhne, bude lež. „Ano, přinesla mi je.“

„Jsou hezké.“

„Chtěl jsem ti o ní povědět, ale nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy v životě jsem ti nechtěl ublížit. Měl jsem tě rád. Mám tě pořád rád," opravil se.

„Dane, bylo mi strašně. Nedovedla jsem si představit, že bys mi mohl lhát. Tak dlouho lhát."

„Myslíš, že mi to dokážeš odpustit?"

„Já už jsem ti přece odpustila. Copak jsi to nepoznal?" A jeho žena vytáhne z kabelky kapesníček a pláče. Pláče proto, že ji oklamal, protože neví, jestli mu ještě někdy dokáže uvěřit.