Moje zlatá řemesla

Posílkářská povídka

1

Do ústavu jsem přišel až po deváté, dřív stejně pro mě k odnesení nic nemívali. Obvykle nic neměli ani po deváté, bylo léto a většina zaměstnanců odjela na dovolenou. Kromě toho na velkém počítači ve Strašnicích se něco porouchalo, takže nebyly ani archy od počítače, které programátoři, asi ne zcela v duchu českého jazyka, nazývají: sjetiny. Vystoupal jsem do třetího poschodí, výtah nepoužívám, nedůvěřuji mu, nevím, proč právě výtahy by se měly vymykat ze stavu všeobecné zvetšelosti, taky se mi protiví vozit se někam, kam se mohu dobře dostat po svých. V kanceláři sedávaly sekretářka a ekonomka, obě byly mladé a milé, každá jinak hezká, a obě si rády povídaly. Poštu, pokud nějaká byla, jsem míval připravenu na stole vedle dveří. Dneska jsem tu zastihl jenom ekonomku a můj stůl zel prázdnotou nebo přesněji: spočívala na něm jenom váza plná gladiol. Pozdravil jsem, ekonomka ke mně vzhlédla. „Ani jste dneska nemusel chodit,“ přivítala mě.

„Vždyť já chodím rád, těším se, že vás uvidím!“

Zasmála se. „Už jste slyšel, co to je socialismus?“ Pověděla mi jednu z mnoha nelítostných definic toho, v čem žijeme a proti čemu máme zakázáno reptat, neboť je to údajně nejlepší, nejspravedlivější a nejhumánnější uspořádání lidských záležitostí. Pověděl jsem jí na oplátku jinou definici.

Naši protizákonnou zábavu přerušil telefon. Když ekonomka domluvila, zeptala se: „Nevíte, jak se daří Julince?“

Nevěděl jsem.

Julinka Vandasová byla žena jednoho z programátorů, nikdy jsem ji neviděl, znal jsem ji jenom z fotografií, které měl inženýr Vandas na svém stole pod sklem. Vypadala na nich jako křehká a jemná žena. Včera jí měli operovat nádor. Nádor prý nebyl zhoubný, ale Vandasovi měli dvě malé holčičky, a všechny ženy v ústavu si dělaly starost, jestli to inženýr Vandas doma sám zvládne. „Já ráno volala na Chodov,“ oznámila mi ekonomka, „ale Petr ještě nedorazil. Vy tam pojedete?“

„Musím se podívat, jestli pro mě něco nemají.“

„Nemají,“ řekla, „já se ptala. Vždyť víte, že ve Strašnicích už se končí a na Múzu je prý tlačenice.“

„Stejně,“ řekl jsem, „třeba se něco objeví během dne.“

„Jak myslíte! Já kdybych byla na vašem místě, kdybych já mohla…“ zasnila se o tom, co by všechno mohla, kdyby byla na mém místě a dělala jenom posílkářku. „Když tam stejně jdete, vemte s sebou aspoň tohle. On to sice nikdo nečte, ale zrovna to přišlo!“ Vytáhla ze stolu několik sešitků závodního zpravodaje. „A kdybyste mohl dát Vandasovi…,“ vstala a oddělila z vázy tři gladioly, „že je posílám Julince!“ Zabalila květiny do mokré utěrky a já jsem je i se svazkem časopisů vsunul do své tašky na kolečkách.

„A ještě tohle pro inženýrku Kosinovou,“ vzpomněla si. „Ona to pro někoho sháněla.“ A podala mi tři roky starý katalog od Neckermanna.

Před domem mě to horce ovanulo, rychle jsem přeběhl na neosluněnou část ulice a vydal se směrem k Staroměstskému rynku. Oblečení jsem měl lehké, kalhoty plátěné, košili s krátkým rukávem a mokasíny z jelenice, ty jsem si před lety koupil v Chicagu, pak jsem na ně zapomněl, až teď, když musím hodně chodit, jsem je znovuobjevil a ocenil jejich malou váhu i měkkost. Spěchat jsem nemusel, neměl jsem kam. Časopis nikdo neočekává, tři roky starý Neckermann jistě taky nespěchá, jen květiny by měly přijít do vázy.

Před dvěma dny jsem inženýru Vandasovi přivezl několik krabic pásek z Letné. Seděl sice ve své kóji, ale místo aby hleděl na obrazovku, civěl do pusté, rozkopané louky pod oknem, před sebou poloprázdnou sklenku vína. Přiměl mě, abych si k němu přisedl a napil se s ním. Řekl, že ráno odvážel ženu do nemocnice. „Víte, byl to takový podivný pocit,“ svěřil se mi, „když jsme se loučili. Přišlo mi, že dělám něco nedobrého, když ji tam nechávám napospas někomu cizímu, který ji položí na stůl a bude řezat. Já vím,“ dodal kvapně, „že to je v jejím zájmu, ale přece – člověk by měl mít právo, aby se směl položit na místo toho druhého a dát se rozříznout místo něho. Taky jsem se v tu chvíli o ni bál,“ přiznal. „Já se vlastně pořád bojím. O ni, o děti – a sám se samozřejmě taky bojím. Znáte to? Slyšíte o někom, kdo zašel na rakovinu, a hned zkoumáte, jestli nemáte tytéž příznaky. Víte, mělo by to být zařízeno nějak rozumněji, třeba, že by každý měl vyměřený minimální čas. Čtyřicet let! Aspoň. Ale zatím… Koncem zimy mé sestřence umřela holka, bylo jí necelých pět. Od tří let už to měla spočteno. Nakonec ji už krmili jen sondou. V poslední chvíli jsme sháněli nějakého léčitele, ale už bylo pozdě. Na první jarní den mělo děcko pohřeb. Rodiče pláčou, a co můžete říct? Dřív se dalo aspoň utěšovat, že se všichni jednou sejdou, ale dneska? Řekl jsem sestřence: Musíš být statečná! A ona se mě zeptala: Ale proč? A já nevěděl, co jí říct, vlastně jsem ani nevěděl, nač se opravdu ptá. Nedávno jsme jeli po silnici k Hradci – ještě s Julinkou – koukám, že z jedné strany natáhli zbrusu nový plot, strašně dlouhý drátěný plot, a za ním, víte, co tam bylo? Nic. Pýr, zarostlá, pustá louka. Žádné staveniště, cvičiště anebo vojenský prostor, prostě nic! A před ním ten parádní nový plot. Dával jsem pozor, byl pět kilometrů dlouhý, najednou skončil, a z druhé strany zůstalo to nic otevřené. Bylo to jako zjevení toho, co žijeme. Chápete mě?“

Nakoukl jsem do výkladu knihkupectví, i když jsem věděl, že zajímavou knížku tam uvidět nemůžu; i kdyby zázrakem nějaká vyšla, do výkladu ji nedají, ale schovají pro známé pod pult. Před hospodou stálo několik chlapů, nejspíš stavbařů, a s půllitry v ruce tu spokojeně trávilo svoji pracovní dobu. Náměstí už bylo skoro celé opravené, zářilo novotou a barvami. Podobalo se velkolepému Sachrovu dortu, ale mně se líbilo, přímo jsem vychutnával, že tu můžu lelkovat. Pro mne to byla vzácnost: takhle se loudat po městě. Než jsem si našel práci, která mě sem denně přiváděla, dostal jsem se do města sotva dvakrát do měsíce, a to jsem ještě spěchal, abych vyřídil, co jsem vyřídit měl, a nemarnil tu čas, zatímco mi doma stojí práce. Ale teď mi práce nestála, naopak, …