Moje zlatá řemesla

Ivan Klíma

89 

Elektronická kniha: Ivan Klíma – Moje zlatá řemesla (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: klima28 Kategorie:

Popis

E-kniha Ivan Klíma: Moje zlatá řemesla

Anotace

 

O autorovi

Ivan Klíma

[14.9.1931] Český prozaik, dramatik a publicista. Ivan Klíma se narodil v Praze roku 1931 jako Ivan Kauders. Je to bývalý disident, spoluzakladatel Obce spisovatelů (1989) a předseda českého PEN-klubu (1990-93).V době druhé světové války strávil jako školák tři roky v terezínském koncentráku. Po gymnáziu (1951) vystudoval FF UK, obor čeština a literární věda (1956). Po absolutoriu pracoval v 60. letech jako...

Ivan Klíma: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Moje zlatá řemesla“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

7. Půda

Výjimečně jsme se vrátili ještě za světla; inženýr musel projednat škody, které podnik utrpěl, když v polích vyorali několik našich kamenů. Než jsem vstoupil do své místnosti, všiml jsem si, že dveře na půdu jsou pootevřeny. Neodolal jsem a vylezl po vrzavých, zaprášených schodech. Půda byla rozlehlá a plná krámů. Zastavil jsem se a naslouchal, ale nic se tu nepohnulo, jen několik much s bzučením poletovalo pod vikýřem. Trámy byly mohutné a věkovité, zato tašky se zdály téměř nové. Mezi vlaštovčími hnízdy, přehozeny po trámech, tlely tu pytle a staré ženské šaty. Ve skříních beze dveří se hromadila kupa plesnivých bot, mezi slámou a hromadou starých tašek jsem nalezl rezaté roury a několik prázdných krabic a bedýnek od ovoce.

Nic cenného tu jistě nezůstalo, ale já nehledal zlato ani cínové svícny, vždycky mě nejvíc přitahoval potištěný papír – a opravdu jsem v jedné z krabic objevil sto let starou „Čítanku pro školy rolnické a zimní hospodářské“. Vtom za mnou cosi zapraštělo, a když jsem se ulekaně ohlédl, uviděl jsem hlavu paní Pokorné, jak se vysouvá nad podlahou půdy.

Pozdravil jsem a zatvářil se provinile, vědom si, že jsem byl přistižen v prostorách, kde nemám co pohledávat. Ale ona byla zřejmě ráda, že mě zastihla. Hned mi sdělila, že na půdě, než je lidé roznesli, byla spousta zajímavých věcí. O hulánskou uniformu po pradědečkovi projevilo zájem dokonce muzeum, taky buben po dědečkovi tu zbyl, i když už protržený. Dědeček sloužil u pěšího pluku hraběte Haugwitze. Nebylo tehdy vůbec tak zle, jak se dneska píše. Svítilo se sice lojovkami, zato se míň lidem lhalo a nekradlo se vůbec. Když dědečka přeložili k jízdě, hrál tam na harfu tak velikou, že ji museli na vozíku táhnout poníci. V roce šestašedesátém dědeček zažil bitvu u Hradce, rád na ni vzpomínal, i když jsme tam tak bídně dopadli.

„Tehdy jsme měli taky okupaci,“ a pamětnice uplynulých dob na mě spiklenecky zamrkala, „jenže pruskou! Ale Prušáci,“ dodala hned, „na zdi vylepili provolání, že nepřicházejí jako dobyvatelé, nýbrž s plnou úctou pro naše národní práva! Pane inženýre, tenhle dům pamatuje. Za války, k…