Moje zlatá řemesla

Řidičská povídka

Nadcházela sezóna plesů a zločinnost stoupala. Plesy mě zajímaly málo – netančím. V okolí našeho obydlí se pohyboval pedofil. Ve škole nás varovali: nemáme připustit, aby děti chodily samy po ulici. Dcera mi sdělila, že když se vracela se svou mladší kamarádkou ze cvičení, uviděly na rohu u telefonní budky cizího chlapíka, chtěl, aby mu vyměnily korunu za dva padesátníky.

„A co jste udělaly?“

„Já měla jen jeden,“ sdělila mi dcera, „ale on mi za něj dal stejně celou kačku.“

Chlapík se ještě vyptával, kde bydlí ony a kde tu bydlí Novákovi. Řízením osudu se právě v tu chvíli objevil inženýr Novák, jediný toho jména, jenž se v našem okolí vyskytuje, a neznámý chlap, když uslyšel, o koho jde, se rychle vytratil. Dal jsem si ho popsat, ale popis nic neprozradil.

Nedávno manželku její kolegyně pozvala k sobě do psychiatrického ústavu na klubové setkání, jehož se zúčastnili vesměs pedofilové. Žena mě vzala s sebou. Žasl jsem, když jsem zjistil, že většina léčených vypadala nejen nenápadně, ale i docela sympaticky; jejich chování bych označil jako jemné a zdrženlivé. Však je také, pokud se chovají slušně, pouštějí na sobotu a na neděli domů, sdělila nám manželčina kolegyně.

„A neprovedou nic?“ zajímal jsem se.

„My je na cestu zklidníme!“ zklidňovala moje obavy paní doktorka. Stane se ovšem, že deviantům se v hlavě cosi zadrhne, v pondělí se nevrátí. V takovém případě se ústav ihned obrátí na Bezpečnost, aby nedošlo k maléru. Jenže orgány mají jiné starosti než honit pacienty z psychiatrie. A tak pedofilové spolu s ostatními uprchlíky a s neodhalenými zločinci pobíhají po městě. Pokud nikoho nepřepadnou, kromě vylekaných rodičů se nikdo příliš neznepokojuje.

Když jsme se dostali v řeči na bezpečnostní orgány, paní doktorka si vzpomněla na schizofrenního zápasníka, který býval jejím pacientem. O životě anebo spíš o smrti si vytvořil teorii, která mě zaujala, sotva jsem ji uslyšel. Smrt se prý nepřetržitě pokouší o vládu nad světem, k tomu cíli si zjednává nesčetné pomahače. Ti se spolu s ní mezi námi živými pohybují v převleku, který neustále mění. V zelených dnech, které dokázal určit jen on sám, si pravidelně oblékají policejní uniformu a tehdy bývají nejnebezpečnější.

Nikdy nikomu neublížil, pokračovala o něm paní doktorka, jen nesměl uvidět uniformovaného příslušníka o zeleném dni. Dokázal se k němu nepozorovaně přiblížit, pak se na něj vrhl. Síly měl vždycky dost, záchvat ji ještě znásobil. Sebral přepadenému nejen pistoli a obušek, ale strhl mu i čepici, serval výložky a pak se ho pokusil vysvléknout z jeho svršků. Pokud uspěl, naházel všechno do kanálu anebo nacpal do popelnice a zmizel. Obvykle ho chytili, vyřídili si to s ním po svém, pak ho s varováním vrátili do ústavu.

Chtěl jsem vědět, ne bez škodolibosti, jak často si dopřával tohle povyražení. Paní doktorka se zarmoutila. Pouštěli ho ven sotva jednou za půl roku, pouze když se jim zdálo, že se úplně zklidnil. Minulý podzim se jim však nevrátil, našli ho až za týden s přeraženým vazem v poli pěkný kus za ústavem.

Takže se vlastně nemýlil.

Paní doktorka jen pokrčila rameny.

Hranice mezi bláznem a tím, kdo geniálně zahlédne, co jiným zůstane utajeno, bývá uzoučká.

Dcera se nebojí ani úchylných chlapů, ani těch, kdo by je měli stíhat. Na smrt pomyslí málokdy, ale když ji zahlédne a navzdory jejím převlekům rozezná, pláče. Raději se ovšem, jak odpovídá jejím čtrnácti letům, chichotá, i když nemá čemu. Miluje rychlou jízdu, potají kouří, a jakmile k tomu najde záminku, toulá se po večerech s pochybnými spolužáky. Když ji vezmeme na divadelní představení, prožívá hru, jako by šlo o opravdový život. Na rozdíl ode mě hraje na klavír, brnká na kytaru a na mandolínu a umí tančit. Mě by prý také naučila, pokud bych projevil dobrou vůli.

Dobrou vůli jsem však vyčerpal v jiných oblastech svého počínání.

„A jak s námi teda půjdeš na ples?“

Opravdu, dostal jsem se do úzkých. Až dosud jsem se plesům vyhýbal, teď však mě přátelé přemlouvali, abych pro jednou svůj záporný vztah k tanci překonal. Mohl jsem jen těžko odmítnout. Přátelé patřili mezi pronásledované stejně jako já, anebo dokonce víc než já. Tím má neúčast na plese, i když mě to zlobilo, přestávala být otázkou mého vztahu k tanci.

Ples pořádali železničáři. Většina z mých přátel sice na železnici nesloužila, zato téměř všichni podepsali Chartu, v níž se zavázali jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě, což držitelé moci, pevně přesvědčeni, že oni jediní byli povoláni, aby chránili lid a jeho práva, přijali jako výzvu k boji. Ihned dali chartisty předvést, vyslechnout a jejich byty prohledat. Když vykonavatelé nenalezli nic závadného kromě myšlenek a knih, které pobuřovaly pouze je samy, držitelé moci aspoň přikázali chartisty propouštět z práce, sledovat je, veřejně jim spílat, zbavit je cestovních pasů, řidičských průkazů a telefonních přístrojů a tak dokázat celému světu, že boj za lidská práva se u nás stal nenáležitou, ne-li přímo svatokrádežnou činností.

Už rok trval ten zápas, v němž jedni umíněně dokazovali oprávněnost svých tvrzení a druzí předváděli svoji mnohonásobnou převahu. Tehdy někoho z mých pronásledovaných přátel napadlo, že by bylo užitečné si v plesové sezóně dopřát aspoň chvíli zábavy a oddechu. I když vlastní ples pořádat nemohli, věřili, že v účasti na plese pracovníků tak nezávadných, jako jsou železničáři, jim nikdo nebude bránit.

Tušil jsem, že plán připojit se na jeden večer k ajznboňákům nezůstane utajen. Očekávání mých přátel, že jim ti převlečení dopřejí potěšení ze společného tance, mi připadalo bláhové. Zato žena s dcerou, jen co nám přátelé nabídli lístky, se hned začaly radit, co si vezmou na sebe.

V den plesu bylo pošmourno, chladný vítr rozvinul nad městem plachtu z kouře, sazí a popele. Ulice pokrývala slizká mázdra. V neblahé předtuše příštího dění jsem jel obzvláště opatrně a zaparkoval pokud možná v bezpečné vzdálenosti od budovy, v níž se měl konat ples. Žena si pro ten výjimečný večer dala upravit své maturitní šaty, v nichž pořád ještě vyhlížela jako děvčátko, zatímco dcera si ušila šaty z lesklého šarlatového taftu. Byly to její první společenské šaty; viděl jsem na ní, jak si v duchu přehrává chvíli, kdy odloží kabát a vstoupí do sálu.

Na vlhkém chodníku se ženy plně věnovaly chůzi, zatímco já více koukal po okolí a znamenal, že na náměstí Míru, kam jsme směřovali, právě v místech, kde je zakázáno zastavit, parkuje žlutobílý vůz s dvojicí obrovských a obecně vysmívaných písmen. Jiný žlutobílý vůz s kvílením své sirény vjížděl na náměstí a hnal se k plesovému domu.

Zřejmě, to jsem postřehl i já, nadešel obávaný zelený den.

Parčík před kostelem svaté Ludmily bývá v tuhle roční a denní dobu spíše prázdný, teď se tu hemžilo chlapy, jejichž vzezření prozrazovalo, že nepatří mezi běžné návštěvníky. Dýchalo to tu zmarem, a jakmile se člověk zaposlouchal, mohl zaslechnout tichounký skřípot, jak brousky přejížděly po ostří kos anebo aspoň skrytých stiletů. Brzy jsme potkali první přátele, a ti nám oznamovali, že do sálu se nedostaneme. U vchodu, pokud poznají, že nejsme železničáři, nám sice vrátí vstupné, ale nás vrátí rovněž.

Pro mne z toho plynulo, že nemá smysl, abychom šli dál, ale žena i dcera protestovaly. Když už se jim jednou podařilo vytáhnout mě na zábavu, přece se aspoň přesvědčíme, jestli opravdu není možné dostat se dovnitř.

Žena se do mě zavěsila z jedné strany, dcera z druhé, a snad by mě přemluvily, abych se vydával za železničáře, jímž jsem se ostatně jako kluk toužil stát, kdyby se náhle v parku neobjevil podpírán svou ženou můj přítel Pavel.

Můj přítel patří mezi ty lidi, které sužuje myšlenka, že musí přinést ostatním poselství o tom, jak mají žít, aby bylo na světě lépe. Proto se také opakovaně zaplétá do osidel politiky. Také teď se zapletl snad ještě o maličko víc než jiní, a to nejspíš bylo příčinou, proč jako jediný, když nastalo hromadné vypuzování tanečníků, utržil ránu do hlavy.

Sám zbaven řidičského průkazu teď hledal někoho, kdo by jej odvezl k lékaři.

Chtěl jsem se stát strojvůdcem. V době mého dětství na tom nebylo nic výjimečného, automobily téměř nejezdily a řidičské povolání tehdy ještě nevešlo do obecného povědomí ani do dětských tužeb. Nedovedu už přesně vymezit, co mě na strojvůdcovství přitahovalo: zda přání vládnout pohybem obrovské hmoty anebo spíš touha po dálkách. Ale vydržel jsem dlouhý čas stát u okna v kuchyni, vyhlížet dolů k trati a čekat, dokud se neobjeví vlak. Když jsem pak zdálky zaslechl šupot mohutného stroje a zahlédl blížící se mračno dýmu, v němž se za šera anebo ve tmě rozžíhaly a zase hasly ohýnky podobné svou velikostí hvězdám na nebi, rozechvělo mě blažené očekávání – jako bych tím vlakem měl odjíždět já sám anebo naopak jako bych očekával někoho, kdo mě navštíví snad až z nebes, odkud se vlak zdál vždy znovu vynořovat. Tehdy jsem nic netušil o nákladních vlacích, které po úzkých, normálních i širokých rozchodech převážejí a budou po většinu let mého života převážet nespočitatelně lidí, které si Ona a její naháněči vyhlédli za oběť.

Pavel, sotva nasedl do vozu, se nám pokusil sdělit, co právě zažil a co mu připadalo nepochopitelné. Pak se zarazil. Napadlo ho, že by před naší dcerou měl raději o tom všem mlčet, podobné zážitky jsou pro ni předčasné a jistě skličující.

Dcera ho poněkud drsně ujistila, že právě naopak, takovéhle zážitky ji baví, aspoň trochu jí nahradí zbabraný večer. A rozepnula si kabát, aby poodhalila své plesové šaty.

Byl bych svému příteli rád sdělil něco ze svých válečných zkušeností, ty mi totiž pomáhaly pochopit mnohé z dějů, které později následovaly. Žlutobílý vůz za námi mě však rozptyloval.

Pronásledování vybraného vzorku obětí, poučil jsem se v oné době, přinášelo Její moci několikerý užitek: vzbuzovalo nejen strach mezi ostatními nevinnými, ale často také těm, kteří nebyli do vzorku zahrnuti, mohlo poskytnout zadostiučinění, že oni byli shledáni jako důvěryhodní. Nejúzkostlivější z občanů dokonce přimělo, aby aspoň nepatrně přiložili ruku k Jejímu dílu. Postupem času se mlčení o Jejím díle stávalo samozřejmostí anebo pochopitelnou a omluvitelnou nectností. Pronásledování nevinných také uspokojilo zvrhlé vášně, které kolují v krvi mnoha pomahačů.

V době, jež předcházela těmto mým zkušenostem, už vařila mýdlo slavná firma Helada. Ta přidávala do podlouhlých krabiček se svým tovarem obrázky lokomotiv. Firma dokonce vydala album, obrázky všech parostrojů i motorových lokomotiv se v něm měly nalepovat do předepsaných okének.

Album jsem vlastnil a okénka zvolna zaplňoval. Když jsem si v albu před spaním listoval a hleděl na stroje oděné do barev, v nichž jsem je na kolejích nikdy nespatřil, na lokomotivy s nádherně rudými koly anebo s modrými či zelenými boky, zmocňovalo se mě nadšení, a já si představoval, že to jsem já, kdo se smí dotýkat tušených táhel a páček.

Pavla i jeho ženu jsem dovezl k nejbližšímu zdravotnímu středisku. Žlutobíle žíhaný vůz, který nás celou dobu následoval jako věrná hyena, zaparkoval u chodníku za mnou, a já mohl nerozptylován jízdou sledovat jeho osádku. Byla čtyřčlenná. Pomahač vedle řidiče právě cosi hlásil do své vysílačky. Když umlkl, on i ostatní zřejmě naslouchali odpovědi. Dokonce mi připadlo, že slyším z jejich vozu tlampačově dutý hlas. Potom jeden z mužů vystoupil, obešel můj vůz a zaklepal mi na okénko.

Otevřel jsem, a on vyslovil přání, abych mu ukázal svoje doklady. Řidičský průkaz jsem měl téměř nový, papíry od vozu byly v pořádku stejně jako vůz. Požádal mě ještě, abych se podrobil dechové zkoušce, a já tedy dýchl do trubičky jist si, že v mé krvi nekoluje ani krůpěj alkoholu. Moji bezúhonnost vzal na vědomí, dokonce mi poděkoval, pozdravil a vrátil se do svého vozu, odkud jistě odeslal radiodepeši o výsledku šetření.

Má sbírka byla už téměř úplná, v albu mi chyběly jenom dvě kartičky, dva portréty rychlíkových lokomotiv. Jedna z nich se jmenovala Mikádo, druhou přezdívali Všudybylka. Údaje o nich jsem měl předtištěny ve svém albu, jakými ušlechtilými tvary se však vyznačovaly? K čemu je člověku neúplná sbírka? Kdykoliv jsem otevřel album, vnímal jsem především ta dvě prázdná okénka, která volala po zaplnění. Doma jsme měli zásobu mýdla nejméně na tři roky, chybějící obrázky jsem nesehnal ani výměnou ve škole. Už jsem se vzdával naděje. Tehdy mě obchodník, u něhož jsme nakupovali, pozval za pult a dovolil mi otvírat krabičky s mýdlem, dokud neobjevím obě chybějící podobizny parostrojů.

Byl to tak nezvyklý pocit ocitnout se za pultem, že snad ještě překonal radost z konečně nalezených obrázků. Vytušil jsem, jakkoliv jsem svůj objev ještě nedokázal zhodnotit, že člověk za pultem, i kdyby se ukláněl sebehlouběji, vládne mocí uspokojovat touhy a potřeby lidí. A kdo vládne takovou mocí, podobá se králům anebo jiným panovníkům.

Se skutečným strojvůdcem jsem se prvně setkal až nedávno. Přinesl mi vzkaz od jednoho z mých mimopražských přátel.

Vzkaz se za doručitele Martina B. přimlouval a žádal mě, abych mu vybral a půjčil nějakou dobrou četbu.

Strojvůdce Martin se nepodobal mým dětským představám muže, jenž vládne mohutnému stroji. Byl až nadměrně útlý, mladý a navíc oblečený do džínsové uniformy.

Chvíli jsme se bavili o folkových zpěvácích. Pochlubil se, že má doma fonotéku protestních a většinou umlčovaných zpěváků a sbírku knih od zakázaných autorů. Ty knihy si on sám anebo jeho přátelé opsali.

Podivil jsem se, že někdo tak mladý věnuje svůj čas opisování cizích knih.

„Něco přece dělat musíte!“ Zaslechl jsem v těch slovech naději, že ho povzbudím a stvrdím mu jeho počínání jako smysluplné. Přikývl jsem tedy a zajímal se, jak je spokojen se svým zaměstnáním.

Mé otázce se podivil. Nikdy po tomhle zaměstnání netoužil.

Řekl jsem, že já jako kluk velice. Čím si přál být on?

Zasmál se. Jediné, co si vzpomíná, že chtěl lovit na Aljašce. Režíroval hru o Jacku Londonovi, hráli ji na internátu. Ten si taky nedovedl představit, že by člověka mohlo něco bavit celý život. Měli by dovolit, aby se každý zaměstnával chvíli jedním a pak zase něčím zcela jiným anebo vůbec ničím. Dělal by třeba půl roku šestnáctky, kdyby se pak mohl stejně dlouho toulat po světě.

Zeptal jsem se, jestli by se rozjel na Aljašku.

Odpověděl, že dřív by jel do Dánska.

Proč zrovna do Dánska?

Protože tam mají slušného vládce, vysvětlil. A celá země se dá projet na kole, člověk musí po půstu začít lehčím soustem. Rovněž Hamlet byl princ dánský.

Proti jeho důvodům se nedalo nic namítat.

Odešel s balíkem těžko dosažitelných knih. Pokud by mě to opravdu bavilo, nabídl mi na oplátku, vezme mě někdy k sobě na stroj a nechá mě řídit. Ovšem jen náklady, na lepší se ani on nedostane, není dost angažovaný.

Jeho nabídku jsem nebral vážně, nicméně tu noc se mi zdál sen: šel jsem v pusté krajině pěšinou mezi kolejemi a vysokou zdí. Najednou se ve zdi přede mnou otevřela vrata a z nich vysupal parní stroj. Přeťal moji cestu a zastavil přede mnou.

Uvědomil jsem si, že to je vlak, který čekám, a měl bych tedy rychle nastoupit do vagónu. Místo toho jsem okouzleně zíral na lokomotivu před sebou. Byla ocelově modrá a zdála se velice lehká, jakoby zhotovená z trubek. Vpředu se podobala všem parním lokomotivám, dokonce z komínu stoupal dým, ale zato celá zadní část se podobala odkrytému hodinovému stroji. Velká i zcela maličká ozubená kola se žlutě leskla, jako by byla vysoustruhována z ryzího zlata. Zahlédl jsem v okénku tvář strojvůdce i jeho ruce kmitající mezi pákami a táhly. Chtěl jsem na něj zavolat, aby mi dovolil přistoupit, ale než jsem se k tomu odhodlal, vlak se rozjel a téměř v mžiku zmizel v dálce, zatímco já osaměl u pustých kolejí.

Když jsem sen vykládal svému neexistujícímu psychoanalytikovi, dovedl mě k tomu, že se mi vůbec nezdálo o tom, jak rád bych řídil lokomotivu. Zahlédl jsem jen obraz své touhy překonat izolaci, v níž se už dlouho nacházím. Vlak, zvláště složitý parovůz, představuje nedosažitelné společenství – lesklé a lákající, i když ve své podobě nepřijatelně zastaralé. Symbolizuje však přátelství, sounáležitost, lásku, po nichž prahnu. Chci přistoupit, ale vlak se rozjede a zmizí, zůstanou koleje jako naděje pro budoucnost anebo jako připomínka nevyužité možnosti.

Kdy jsem promarnil svoji možnost? Na to jsem si nedovedl přesně odpovědět. Člověk míjí své příležitosti dennodenně. Mohu se jedině snažit, abych je postihl včas, abych se jim z pohodlnosti anebo ze strachu nevyhýbal.

Přítel se vrátil s obvázanou hlavou a v jeho výrazu jsem rozeznal nečekané uspokojení. Lékař, pochlubil se, mu dal najevo svoji účast.

Můj druh, stejně jako já, zapomínal na bolest, jakmile se mu zdálo, že ji s ním ostatní sdílejí.

Žena se ke mně naklonila a šeptem mi nabídla, že by řídila, pokud jsem příliš rozčílený.

Proč bych měl být rozčílenější než ona?

Představuje si, stejně jako většina lidí, že kdo strávil nějakou dobu ve vězení anebo v táboře, už se po zbytek dní, aspoň v podvědomí, strachuje o svou svobodu.

Ve skutečnosti tomu bývá spíše naopak – častěji podléhají strachu ti, kdo znají věznění jen z doslechu. Fantazie dokáže více děsit než skutečnost. Anebo je to ještě prostší: kdo jednou přečkal, doufá, že přečká i po druhé, zatímco ostatní nevědí. Nemají, oč by opřeli své doufání.

Má dosavadní zkušenost mě dovedla ke dvěma jednoduchým, i když protichůdným závěrům. První zněl: všechno zlé, co si člověk dovede představit, se může opravdu přihodit. Druhý dovozoval, že nic z toho, co mě v životě ještě potká, nebude horší než to, co už mě potkalo.

Vůz sledovačů se držel za mnou tak těsně, jak jen to dovolovala bezpečná jízda. Snad se báli, že se jim pokusíme uniknout, anebo si přáli vylekat mě natolik, abych začal prchat. Oni by mě pak rádi zadrželi pro rychlou jízdu.

Jenže proč bychom měli prchat my, kteří jsme se ničeho nedopustili?

Kolik se asi právě v téhle chvíli odehrává honiček a stíhání? Zhruba každou vteřinu prý někdo ve světě spáchá zločin. Jenže pro zločin neexistuje žádné obecné přijaté vymezení. Někde se zločiny tají a jinde počítají za zločin i to, že se člověk se ženou a s dcerou vydá na železničářský ples. A kolik zločinů zůstane utajeno, neoznámeno a hlavně neoznačeno? Kdo sčítá zločiny, které napáchají zločinci, kteří se dovedně převlékli za pronásledovatele zločinu?

Jistě však i v téhle chvíli někde ve světě právě prchají pronásledovaní i se svým lupem či kontrabandem, utíkají od znásilněných žen, od vražd a loupeží, od zhanobených dětí. Naše stíhání si zasloužilo pozornost leda pro jediné: bylo pravděpodobně tím nejnesmyslnějším, a tedy nejmarnotratnějším mezi všemi.

Evropa se ptá, napsal nedávno Pavel v jednom ze svých fejetonů, které si mladí strojvedoucí a jim podobní opisují, kde je svoboda, rovnost a bratrství, pro něž se krvácelo pod Bastillou. Ptá se, jak funguje všechna moc sovětům, pro kterou se umíralo pod Zimním palácem. Ptá se, kdy skončí mocenská hra, která nás uměle rozděluje, abychom nemohli mít dnes, co nám proroci šťastných zítřků slibují v budoucnosti.

Můj přítel se ptá jménem Evropy, ale ránu do hlavy dostane on.

Mně připadá, že když už člověka mají praštit za nějakou otázku, má to být jeho nejosobnější otázka – zvláště pokud je spisovatelem.

Když se spisovatel táže jménem Evropy anebo vlasti anebo třeba lidu, jménem koho se pak mají ptát politici? Jenže co má spisovatel dělat, když politici se už dávno přestali tázat, starají se jen o to, aby nerušeně vládli, byť by jejich vláda byla sebeškodlivější?

Pavla a jeho ženu jsem provezl celým městem až k domu, kde hodlali přespat. Když jsme se rozloučili, napadlo mě, že bych měl vystoupit zároveň s nimi a odvést ženu i dceru na tramvaj, anebo se pokusit, zda bych nesehnal taxíka.

Ale předpokládal jsem, že pozornost těch ve žlutobílém voze se upírala spíše k mému vzdornému příteli. Jakmile vystoupí, oni se ztratí. Teď jsem tedy s nadějí pohlédl do zpětného zrcátka.

Jeli za mnou. Zabočil jsem do postranní uličky, i oni zabočili.

Kupodivu mě to napadlo až teď – ten, koho sledovali, jsem byl já. Dopustil jsem se přece jednoho ze zločinů, který neradi nechávali bez trestu, projevil jsem solidaritu.

Mohli jsme ještě stále zastavit a vystoupit. Jenže člověku připadá, že ve voze je aspoň maličko chráněný.

Mnoho lidí považuje auto za svůj druhý domov, a dokonce, aspoň někteří, mu dávají přednost před skutečným domovem, jenž jim nenabízí změnu, tajemství ani požitek z rychlé jízdy. Záleží na lidech – i na autě.

Pokračoval jsem v cestě domů. Když jsem pohlédl do zpětného zrcátka, zjistil jsem, že se mí sledovači rozmnožili o další žlutobílý vůz.

Inženýr Novák sice bydlel jen několik domů od nás, ale až donedávna jsme se spolu nedali do řeči. Byl to hezký člověk stejně jako jeho žena. Měli tři dcery a společně hrávali golf, aspoň jsem je několikrát zahlédl, jak do své škodovky nakládají golfové hole. Myslím, že na svoji ženu hleděl jako na kněžnu, kdyby byl kníže, jistě by jí dopřál víc než jen ten golf, ale byl jenom inženýr. Loni o posledním dni v roce jsme se spolu vraceli od stanice autobusu. Byl maličko v náladě a nesl košík vrchovatě naložený vajíčky. Sám mě oslovil, pravil, že mu nedávno na den půjčili moji knížku, která koluje v rukopisu, od té doby čeká na příležitost, aby mi vyjádřil své sympatie. Dovede si představit, jak těžké chvíle musím prožívat, když se nesmím živit prací, kterou dovedu.

Potom mluvil o svých těžkých chvílích, kolikrát se musí ponižovat před tupci, jichž si neváží, pokořuje se jen proto, aby nepřišel o svou – ještě ke všemu mizernou – mzdu. Copak je možné, tázal se mě, jako bych byl věštcem, aby život pokračoval tímhle beznadějným směrem? K čemu tu pak člověk je a proč tu má vůbec setrvávat? Nebyl jsem si jist, zda má na mysli pobyt v naší zemi anebo pobyt na Zemi vůbec.

Nacpal mi ještě do kapsy několik vajíček, popřáli jsme si vše nejlepší do nového roku a s tím jsme se rozešli.

Za několik dní nato jsem ho zahlédl, jak v mrazivém ránu obskakuje lesknoucí se mercedesku.

Neudržel se a dotázal se, co jí říkám. Sedm let stará, ale v bezvadném stavu. Po takovém voze se ženou toužili, teď se mu naskytla jedinečná koupě, jenže se musel zadlužit tak, že kdyby v dohledné době natáhl brka, neměla by rodina ani na věnec, a hadříkem namočeným do nějakého chemického svinstva přejížděl chromované součástky.

Už jsme minuli střed města, projeli jsme vyšehradským tunelem, za nímž nás čekala rovná silnice podél Vltavy. Od domova nás dělilo sotva pět minut jízdy. A tu druhý ze žlutobílých vozů za námi náhle zrychlil, předjel první žlutý vůz, předjížděl i nás, na okamžik jsem zadoufal, že nás opustí, aby se věnoval jiné, prospěšnější činnosti, ale vtom už se z okénka vystrčila uniformovaná paže, která předpisově vysunula zastavovací terč. Zabrzdil jsem – a totéž učinili i sledovači za mnou.

Z prvního vozu se vysoukali hned dva uniformovaní a mířili ke mně. Otevřel jsem dvířka.

„Vystupte si, pane řidiči. Vaše doklady.“ Ten, co ke mně promluvil tónem, jímž pravděpodobně oslovoval dopadené zločince, byl menší a zavalitý. Druhý, urostlejší zůstal o několik kroků za ním.

Namítl jsem, že doklady už viděli jeho kolegové z vozu, který nás dosud neopustil. Nezajímalo ho to. Natáhl ke mně ruku a čekal, dokud jsem mu nepodal své dokumenty. Chvíli si v nich listoval, pak mě překvapil: „Pane řidiči, vaše jízda prozrazovala, že jste pil! Jste ochoten podrobit se dechové zkoušce?“

Protestoval jsem, vždyť jsem dýchal před hodinou jeho kolegům, kteří mě celou dobu nepřestali sledovat. Není pravděpodobné, že bych během jízdy něco vypil.

„Odmítáte tedy podrobit se?“

Vytušil jsem léčku, kromě toho jako šaškové se chovali oni – nikoliv já. Podrobil jsem se.

Přijal ode mě nazpět trubičku, otočil se ke mně zády, a aniž na mě pohlédl, oznámil, že se trubička zbarvila. Uvědomuji si důsledky, které z toho pro mě plynou?

I když jsem přivyklý ledačemus, žasl jsem. Celá léta se snažím, abych se nezapletl do té hry, která u nás nahrazuje politiku a která se z jedné strany vede nečestně a neřestně a z druhé strany sice čestně, ale zoufale. Nestraním se, pokud může člověk sám sebe posoudit, ze zbabělosti, rozhodně už ne z vypočítavosti, nemám prostě už k té hře dosti sil, času ani schopností.

Vím, že špatné politické poměry ovlivní život každého člověka, tedy i můj život, ale neodvažuji se tvrdit ani sám sobě, že natolik vím, jaké poměry jsou dobré, abych o tom mohl přesvědčovat druhé.

Nejsem si jist, zda člověk má nárok na vlastní automobil, letadlo či naplnění všech svých potřeb v době, kdy většina lidstva hladoví. Nevím, komu mám stranit v různých zápasech a válkách, o nichž denně slyším a čtu, i když tuším, že většina těch zápasů bude rychle zapomenuta, zatímco příběhy Antigoné či Hamleta budou žít stejně dlouho jako lidstvo.

Ale všechny mé pochybnosti ve mně nezdusily vědomí, že nestoudnosti je nutno vzdorovat.

Trubička se zbarvit nemohla, ať mi ji ukáže!

Odpověděl, že to není jeho povinnost. Přece jen se styděl vystavit své tvrzení střetu se skutečností. Začal mi nesouvisle vysvětlovat, že jsou případy mírné opilosti, tekutina se zbarví pouze nepatrně. Nemá smysl, aby mi trubičku ukazoval. Mé necvičené oko by zbarvení stejně nesvedlo postřehnout. Netvrdí, že jsem pil mnoho, ale tekutina změnila odstín, a to znamená, že jsem porušil své řidičské povinnosti a ohrozil bezpečnost provozu. Hlas mu rozčilením přeskakoval.

Napadlo mě, že tento nízko postavený pomahač se za svou nestoudnost dosud stydí. Přikázali mu, aby mě zadržel a usvědčil, a vůbec nedbali na to, jestli v sobě nechová zbytek cti a sebeúcty, které musí potlačit, aby mohl rozkaz vyplnit. Řečí, kterou vedl, nepřesvědčoval ani tolik mne, jako sebe.

Zřejmě si uvědomil, že vůči mně neprojevuje dostatečnou ráznost. Už se nebude se mnou vybavovat. Řídil jsem motorové vozidlo, ačkoliv jsem předtím požil alkohol. Zadržuje mi tedy řidičský průkaz. Osoby ve voze ať si vystoupí, vozidlo mám uzamknout a jemu odevzdat klíčky. Vůz až na další nechám odstavený na tomto místě.

Pohlédl jsem k autu a uviděl v okénku zlatavou hlavu; dcera napjatě sledovala scénu, která jí určitě utkví v paměti víc než většina divadelních scén, co kdy spatří v lepších hrách a v provedení lepších herců. Bohužel v téhle hře jsem účinkoval. To, jak obstojím, jí rovněž utkví v paměti.

Řekl jsem, že nikdo z vozu nebude vystupovat, klíčky mu nevydám, na jeho jednání si budu stěžovat.

„Když klíčky nevydáte, budete muset s námi!“ hlas mu znovu přeskočil.

Nešlo mi o klíčky. Už dávno jsem pochopil, že člověk nesmí lpět na věcech, nechce-li se stát jejich otrokem. Ale jak je tomu s právy? Nelpí-li člověk na svých právech, postupně ho o ně připraví, a rovněž se stane otrokem.

Tu se pohnul druhý z uniformovaných, který až dosud mlčky přihlížel. Sotva patrným gestem poslal prvního stranou a postavil se na jeho místo. Vidí, že jsem rozrušený, řekl. Lidé v rozčílení jednají nepředloženě. Měl bych pochopit, že v téhle chvíli nemá smysl se přít o maličkosti. Spadl jsem do akce, kterou neřídím já – ani on. Oni mi musí odebrat průkaz a klíčky. Pokud se budu vzpírat, budou nuceni mě zadržet, klíčky mi pak stejně odeberou, a jaká panuje nálada, určitě se hned tak od nich nedostanu. K čemu by mi to bylo dobré? Když jim vydám klíčky, můžu se jít domů vyspat, klíčky přece, až se všechno uklidní, dostanu zpátky. Naklonil se ke mně a téměř šeptem mi poradil: „A zatím…? Přece máte doma ještě jedny.“

Vím, že při výsleších bývají role rozděleny, jeden z vyslýchajících hraje zlého muže a druhý se pak snaží získat důvěru lapeného laskavostí. Jenže tohle nebyl výslech, také mi nepřipadalo, že by ti přede mnou měli přiděleny nějaké složitější role. Dokonce ani rekvizity, ani tu jednu trubičku, která by se zbarvila normálním dechem, jim nepřidělili, ani je nenaučili, jak nenápadně zaměnit nezabarvenou trubičku za zabarvenou. Zdálo se pravděpodobnější, že muž, který se mnou nyní mluvil, opravdu chtěl ušetřit sobě námahu a mně nepříjemnosti, jejichž rozměr dovedl odhadnout lépe než já.

Ale nedokázal jsem překonat vnitřní odpor. To se člověk má podrobit lživému obvinění jen proto, aby si v dané chvíli ušetřil nepříjemnosti? Podrobím-li se teď, jak se později dovolám spravedlností?

Z mé nehybnosti mě vytrhla dcera, kývla na mě, a když jsem se naklonil do vozu, rozhodla se navzdory své nezletilosti mi zašeptat radu: „Vykašli se na ně! Ať si je sežerou, blbý klíčky!“

Můj známý strojvůdce a ctitel Hamleta by to možná vyjádřil jemněji:

… Rightly to be great
Is not to stir without great argument…

Člověk se vzpírá Té, která nám v různých převlecích panuje, chce si na ní vyvzdorovat aspoň právo na šlépěj, kterou by po sobě zanechal, na čin, který by považoval za svůj. Vede s Ní zápas o právo na důstojný život. Ona a její pomahači se však snaží znicotnit vše, oč zápasí, změnit předmět sporu, v němž jde o bytí, na malichernou šarvátku, která leda poníží toho, kdo do ní vstoupí. Tak člověka lapí do svých sítí, změní i jeho vzdor na šaškovský výstup v manéži, do níž mu promění svět.

Když jsem tomu slušnějšímu podával klíčky, požádal jsem ho, aby mi aspoň potvrdil, že je převzal.

„Ano, to je samozřejmé!“ Vypadal, jako by se mu ulevilo, že už bude mít tuhle trapnou záležitost za sebou. Vytáhl z brašny svůj služební notes, pak se zarazil, požádal mě o strpení a odešel do svého vozu. Vrátil se za malou chvíli: „Tak je mi líto,“ oznámil mi, aniž na mě pohlédl, „potvrzení vám dát nemůžu.“ O osudu klíčků se dozvím na jejich oddělení v místě bydliště, odpověděl na můj dotaz.

Podařilo se nám zastavit taxíka. Jeho řidič se podivil, kde se vzaly na opuštěné dálnici dvě ženy v plesových šatech. Pokusili jsme se mu to vysvětlit, ale nezdálo se, že by nám porozuměl, natož uvěřil. Také na záchytné stanici, kam jsme se už převlečení rozjeli, se tvářili nedůvěřivě, když jsem požádal, aby mi odebrali vzorek krve. Sestra dlouho zkoumala můj občanský průkaz, jako by doufala, že tam nalezne poznámku, která jí vysvětlí, co mě dohnalo k tak nezvyklé žádosti.

Seděl jsem na lavici v místnosti se špinavými zdmi ověšenými protialkoholními výzvami a čekal, až mě zavolají do ordinace. Zdálky ke mně doléhal nesrozumitelný řev, pak dva chlapi v bílých pláštích kolem mě přetáhli vzpírajícího se opilce, třetí zřízenec kráčel za nimi připraven jim přispěchat na pomoc. Z opilce tryskaly sprostoty a pach piva.

Před deseti lety jsme byli v texaském Midlandu hosty presbyteriánské církve. Hostitelé se zajímali, co bychom si u nich přáli uvidět. Nevěděli jsme o ničem, co by v městečku mohlo být pamětihodné, až mě napadlo, že bych si rád prohlédl místní věznici.

Vězení nás překvapilo nemocniční čistotou. Ve velkých celách věznili vesměs černochy, muže i ženy. Měli na sobě civilní šaty, někteří leželi na pryčnách a spali, jiní na nás zírali se zjevným nepřátelstvím. Průvodce, podobný v tom jistě všem vězeňským průvodcům, chválil žalářní pořádek. O vězních tvrdil, že to jsou prostitutky, noční výtržníci a opilí rváči – většinu z nich během dne zase propustí.

Na cestu sem od kanadských hraníc, kde jsme žili, jsme potřebovali tři dny a na zpáteční cestu ještě o den a noc více. Ujeli jsme kolem pěti tisíc mil, nocovali jsme v různých hotelích, také jsme se dali převézt na pramici do Mexika, kde jsme den pobyli. Když jsme se konečně vrátili na svůj poloostrov mezi jezerem Michigan a jezerem Huron, uvědomili jsme si neuvěřitelnou okolnost: za celou tu dobu od nás nikdo nepožadoval jakýkoliv průkaz, dokonce ani v té věznici nás nepodezírali, že bychom se mohli vydávat za někoho jiného, nežli opravdu jsme.

Krev mi odebrali, složenku mi pošlou poštou stejně jako výsledek zkoušky.

Když jsme se vraceli noční tramvají plnou opilců, ulice už zely prázdnotou, nikde se nemihl žlutobílý vůz, nezahlédli jsme ani jedinou uniformu – zelený den skončil.

Auto stálo tam, kde jsme je zanechali. Žena odemkla svými klíčky, sedla za volant a rozjeli jsme se domů. Nesledoval nás nikdo. V naší ulici panovala tma – zřejmě vypnuli proud. Doma při svitu svíčky jsme se svlékli. Můj první ples mi přinesl zážitků nad očekávání.

Pokusil jsem se na svém tranzistoru vyladit nějakou slušnou stanici, abych se dozvěděl, co je nového nejen ve světě, ale i u nás doma, dostalo se mi však pouze jekotu rušiček. Pak jsem aspoň zachytil bohoslužby v jazyku, jemuž jsem nerozuměl. Kněz hovořil zapáleně. Doufal jsem, že káže o lepším stavu věcí, jenž podle Izajáše už brzy z vůle Hospodinovy nastane. „Hle, král bude kralovat spravedlivě a velmožové budou vládnout podle práva…“

Příštího dne dopoledne jsem se vydal na místní oddělení. Zarazil mě však hlouček čumilů před domem inženýra Nováka. Hlouček obstupoval naleštěnou mercedesku, která tu stála se zvednutou kapotou.

„Pojďte se podívat!“ volal na mě inženýr, jakmile mě zahlédl, „tohle jste ještě neviděl!“

Když ráno sedl do auta, marně se pokoušel nastartovat. Sotva zvedl kapotu, pochopil proč. Někdo mu za temné noci ukradl motor.

Proč by zloději riskovali, že někdo zaslechne či zahlédne, jak odjíždějí s ukradeným autem? Motor rozprodají po součástkách, nikdo jim už nic nedokáže. „Vždyť sem museli přijet s pojízdnou dílnou,“ vykřikoval inženýr. „A to mi povězte, jak mohli tušit, že zrovna v naší ulici bude celou noc tma?“

Zeptal jsem se, jestli už tu byli od kriminálky anebo aspoň z místního oddělení, aby ohledali stopy. Tak jsem naivní. Když je volal, řekli prý, že se zastaví během dne, jestli jim vybude čas. Jako bych to nevěděl lépe než on. Včera v noci přece byli „na akci“, a já bych jim nedopřál ani ten den náhradního volna.

Stejně, když přijdou, vykládali si v hloučku, krádež jen zaregistrují pro statistiku, jeden ukradený motor jim nestojí za to, aby zahajovali pátrání.

Klíčky od auta, vysvětlili mi na místním oddělení, se zásadně neodebírají. Jsem si vědom, čeho se dopouštím, pokud falešně obviňuji úřední činitele?

Vrátil jsem se domů bez řidičského průkazu.

Zkušenost mě během let mého života dovedla i k dalším protichůdným závěrům. První zněl: Co člověku silnější vezme, nikdy mu už dobrovolně nevrátí. Druhý mě utěšoval: Úřad vždy potřebuje dovést případ do konce, aby jej mohl založit jako vyřízený. Moje klíčky někde musí ležet a brzy začnou překážet.

Rozhodl jsem se, že na ně nebudu myslet, vzal jsem si rýč a šel připravovat záhon pro jarní setbu.

Nedávno jsem se dočetl, že deset procent Američanů považuje automobil za největší vynález všech dob a dalších dvanáct procent uvedlo za největší vynález kolo, měli přitom určitě na mysli zase jen kolo od automobilu.

Nebyl bych asi dobrým Američanem, docela dobře se obejdu bez auta, i po městě raději než vůz řídím vlastní kroky.

Auto, toho jsem si vědom, není však jen dopravním prostředkem. Na autě více než toho, že jede, napadá mě občas, si ceníme, že se dá řídit. Ve světě, kde už člověk nic neřídí, mu auto poskytuje příležitost, aby se projevil osobitěji, než se může projevit v ostatním životě. Jako řidič se každý může vzdálit svým každodenním rolím i závislostem – anebo si to aspoň může namlouvat. Sedne za volant, už není účetní, klamaný manžel anebo neúspěšný a bezvýznamný obyvatel města, je řidič. Tím, jak řídí, uskutečňuje své nenaplněné touhy, svoji představu o sobě. Ze šaška zahnaného do manéže ke každodenně stejnému vystoupení se mění v bojovníka, ve vládce či v přemožitele. Místo běhu v kruhu, který otupuje svou jednotvárností, se řítí po cestách, jež vedou do neznáma, za dávnými touhami a přeludy.

Řítí se po cestách a stává se nebezpečným – svou nespoutanou jízdou stejně jako svým sebevědomým sněním. Proto musí být ustaveni bdělí strážci cest i bezpečnosti v jízdě.

Když mi strojvůdce Martin vracel knížky, zmínil se i o zločinnosti na dráze. Vagóny přijíždějí do cílových stanic s utrhanými plombami a jen s částí toho, co do nich naložili. Je to pochopitelné i omluvitelné. Když se z vagónu ztratí něco pomerančů, jsou to jediné pomeranče, které se tam u nich na venkově dostanou mezi normální lidi. Pomeranči to ovšem jenom začíná. Tuhle odstavili patnáct vagónů s wartburgy. Když je chtěli po několika dnech vypravit, zjistili, že na straně odvrácené od nádraží chybějí všechna kola i s pneumatikami.

Podal si také žádost o příslib na cestu do Dánska, jak se dalo čekat, zamítli mu ji.

Večer se u mě zastavil Pavel – hlavu dosud obvázanou. Oznámil mi, že několik našich přátel cestou z plesu zatkli, o jejich osudu nikdo nic neví. Naše sdělovací prostředky, jak bývá jejich zvykem, se o tom ani nezmínily.

Pokusili jsme se zachytit nějakou cizí stanici, ale řeč hlasatelů přeřvávaly rušičky.

Rušičky jsou zvukem života, který řídí podle své představy Ona – ta v převleku. Ví, že člověk má jinou představu svého osudu a štěstí, že si chce vyvzdorovat právo na vlastní šlépěj, na čin i větu, na pravdivou myšlenku, kterou by nahlas pronesl anebo aspoň uslyšel. Ona však je přesvědčena, že o tom, co je naším štěstím, co je dobré a co zlé, může rozhodnout jen Ona sama. Přeje si, aby její věty převlečené stejně jako ona, nás provázely od rána do noci, od kolébky do hrobu, kam nás jednou sklátí. Všechny hlasy kromě svého označí za lživé a zakáže je. Aby nemohly zaznít ani z dálky, ani zpoza hranic, které přikázala přísně střežit, dala nahrát chrastot svých kloubů a kvílení větru ve vlastní prázdné lebce. Ty zvuky tisícinásobně zesílí a přikáže, aby zněly nade vším životem.

Po třech týdnech se úřad ozval. Dostavil jsem se na místní oddělení, kde mladík, který mi nedávno vyložil, že má žádost o klíčky by se dala chápat jako falešné obvinění úředního činitele, se teď pohoršeně otázal, proč se nezajímám o svoje klíčky. Myslím si snad, že oni jsou nějaká nádražní úschovna? Pak mi oznámil, že se mám ihned dostavit k veliteli pohotovostního pluku.

Kasárna pohotovostního pluku sousedí s ulicí, kde jsem prožil dětství, našel jsem je tedy bez obtíží. Před branou jsem se však zarazil. Snad to dělal název elitní jednotky, anebo se mi opravdu připomněla léta mého dětství a podoba tehdejších pohotovostních oddílů – Její lebka na čapkách tehdejších pomahačů – nechtělo se mi dovnitř. Ještě když jsem v doprovodu stráže kráčel dlouhými chodbami, vtírala se mi představa urostlého, světlovlasého Teutona v šedivé polní uniformě, který ví, že vůči nepříteli má vše dovoleno.

Náčelník se Teutonovi nepodobal: byl malý, silný, téměř holohlavý a obrýlený. Pod jeho rozepjatou blůzou jsem zahlédl pruhované šle, jež mu přidržovaly spodní součást uniformy. Tvářil se otcovsky.

Ano, opravdu, viděl můj řidičský průkaz, dokonce si vzpomíná, že u něho byly nějaké klíčky. Tři, že? Dva? Je to možné. Jeden byl větší a druhý menší. Vždyť to říká, ale když jsem se tak dlouho neozýval… Teď už mají všechno na Vinohradech. Na náměstí Míru, vím, kde tam je oddělení? Radši mi to přesně popíše.

Za zády měl velkou mapu hlavního města, zacouval k ní.

Řekl jsem, že náměstím jsem patnáct let projížděl téměř každý den, naposled jsem se tam dostal, když se konal ples železničářů.

Ano, správně: ples železničářů, to už budou nejméně tři týdny, že? Vždyť to říká, plesová sezóna nám končí, pokud se chystám někde si zatancovat, obezřetně vypustil slůvko zase, které se mu dralo na jazyk, musím si pospíšit! Podal mi ruku; byl jsem už ve dveřích, ještě se starostlivě přeptal, zda si jsem jist, že oddělení na náměstí najdu.

Oddělení bylo na místě, klíčky ani můj průkaz tam, samozřejmě, neměli.

Zločinnost stoupá, i když se plesová sezóna chýlí ke konci. Pedofil, kterého zjevně nikdo nehoní, se stále potuluje v našem okolí. Neznámý vrah znásilnil a pak uškrtil v mezinárodním rychlíku studentku medicíny. O řediteli automobilky se povídá, že rozdal nebo za cenu šrotu rozprodal vlivným soudruhům nejméně vlak automobilů, které mu pochopitelně nepatřily.

Navštívil jsem přítele dramatika, který jediný z mých kolegů smí publikovat a má tedy přístup i mezi soudruhy. Tvrdil, že ředitele přeloží na méně odpovědné místo, poměry se začínají zlepšovat. Během mé návštěvy zastavilo před domem auto, z něho vyskočila paní v zahradnickém úboru.

Paní učila, jak jsem pochopil, přítelovu dceru. Oblečení, v němž přijela, bylo nouzové, měla je na sobě, když se včera vrátila z chaty – víc jí pro tuto chvíli nezůstalo. Dosud neodhalení zloději jí totiž během neděle vykradli byt. Co neodnesli, zničili, a to důsledně. Zásuvky vytahali ze skříní i z komod a rozšlapali je, látky potrhali anebo polili fermežovou barvou, její cestovní pas a vkladní knížky spálili na parketách, porcelán rozmlátili, obrazy rozřezali. Alkohol vypili, co nevypili, vylili na perský koberec.

Jako by se jí za něco mstili, jako by je ničení těšilo víc než loupež sama. Přitom Bezpečnost odhaduje, že pachatelů byla celá parta. To ničení muselo být slyšet po celém domě, a sousedé pod ní i vedle ní byli po celou neděli doma – ani z bytu nevyšli, aby se podívali, kdo to u ní tak řádí. Co to je dneska za lidi? A těch věcí, co zloději navynášeli, bylo toho na půl náklaďáku. Měla slzy v očích nejen nad zvrhlým vandalstvím, ale i nad netečností sousedů, kteří nechránili její majetek, a nad nezájmem vyšetřovatelů, kteří se ani nevzrušili tou spouští.

A tu mě napadlo zeptat se jí, co vlastně přednáší.

Učila marxismus.

Jistě se zaujetím vykládala o zákonech dialektiky, ale ani tolik jí nedošlo, že dokud budou Její pomahači stíhat nevinnost jako zločin, bude se zločin jevit jako nevinnost.

Nepřipadalo mi, že bych postrádal možnost řídit svůj či jakýkoliv jiný povoz, ale kupodivu v noci se mi teď častěji do snů draly dálnice, čítal jsem na tabulích jména exotických míst anebo jen čísla silnic, které se táhly prériemi a šplhaly po úbočích hor. Také se mi zdálo, že v autě, které se nepodobalo ani jednomu z těch, které jsem kdy řídil, vezu dívku, ani ona se nepodobala žádné dívce, kterou jsem kdy svezl, nicméně jsem věděl, že se spolu budeme milovat, jakmile jen najdu příhodné místo. Ale lze najít takové místo na silnici? Odbočil jsem tedy na lesní cestu, ani ta se mi však nezdála dost opuštěná, stromy tu byly vysoké a řídké a nenabízely skutečný úkryt. Z lesa jsem vyjel na pustou písečnou pláň. Tady se široko daleko nepohybovala živá duše, i cesta zmizela. Ještě stále jsem jel, písek pod koly křaplavě vrzal, ale už jsem sahal vedle sebe a vnímal, jak se ke mně přimyká nahé dívčí tělo, má milenka se stačila za jízdy svléct. Zastavil jsem konečně, chvatně povolil sedadla, která se změnila v dokonalá lůžka.

Už jsme si leželi v objetí, když jsem si uvědomil, že auto, teď nikým neřízeno, se rozjíždí. Nadzvedl jsem se a okénkem zahlédl okraje srázu, k němuž jsme se blížili. Chtěl jsem se vrhnout k řízení, sešlápnout brzdu, ale sklopená sedadla mi překážela, už se nedalo nic udělat, auto se přeneslo nad okrajem srázu, a já uviděl hlubinu pod sebou. Hrůzou jsem vykřikl, ale nikdo mě neslyšel. Natáhl jsem aspoň ruku po své milence, ale hmátl jsem do prázdna, nebyla už ve voze, zůstal jsem ve svém pádu sám.

Když jsem sen vyprávěl svému neexistujícímu psychoanalytikovi, dovedl mě k tomu, že se mi nezdál sen o tom, jak rád bych opět řídil vůz, ani o tom, že bych se toužil vášnivě milovat s cizí ženou. Zdál se mi sen o vyděděnosti, v níž jsem se ocitl. Milenka mi symbolizuje svět mimo rodinu, touženou blízkost druhých lidí. Ve chvíli, kdy se objevuje skutečné nebezpečí a propast se rozevírá, milenka, symbol toho vzdáleného společenství, mizí – zůstává samota, která se hrozivě rozevírá.

Na dopravním inspektorátě, kam mě pozvali za dalších čtrnáct dní, seděl drobný a maličký major. „Tak to jste vy,“ řekl, když prostudoval moji předvolánku. Přistoupil ke stolu, chvíli předstíral, že v něm hledá, než vytáhl složku, kterou měl navrchu. „Jakpak se nám tohle tady vzalo?“ vytáhl moje klíčky, uchopil je mezi palec a ukazováček, pozvedl je užasle do vzduchu a zazvonil jimi. „Tohle jsou přece klíčky od vašeho auta!“

Podal mi je a pak se zahloubal do spisů ve složce. „Ale tedy čtu o vás věci,“ žasl znovu, „večer dvacátého února vás na nábřeží chvíli sledovala naše hlídka, a jen mezi Karlovým a Železničním mostem jste se dopustil pěti vážných dopravních přestupků. U Národního divadla jste dokonce projel křižovatku na červenou!“ Pohlédl na mě vyčítavě, snad opravdu věřil tomu, co říká. „Taky vám naši soudruzi provedli dechovou zkoušku na alkohol,“ vytáhl ze spisů známou trubičku, uchopil ji mezi palec a ukazováček a pozoroval stejně jako já její bezbarvost. „Dopadla, jak víte, negativně!“ vrátil trubičku do složky. „Soudruzi vám přesto oprávněně zadrželi řidičský průkaz. Pět přestupků – to je moc! Byl jste snad něčím rozrušený?“

Odmlčel se, jako by očekával na svoji nesmyslnou otázku smysluplnou odpověď. „Stane se to,“ poučil mě, „řidič je sice střízlivý, ale v rozrušení se nedokáže soustředit, místo aby zastavil a opustil vozidlo, pokračuje v jízdě a ohrožuje bezpečnost ostatních účastníků silničního provozu.“ Opět se odmlčel. Když ani já se neměl k řeči, zeptal se, zda jsem ochoten podrobit se přezkoušení.

Podrobil jsem se, abych mu příliš neusnadňoval úlohu, a on mi podal formulář s předtištěnými otázkami.

„V pořádku,“ řekl, když přehlédl mé odpovědi. Vyňal můj téměř nový řidičský průkaz ze složky, s ošklivostí jej uchopil a pozvedl do výše, pak jej rozevřel, zase zavřel, znovu rozevřel, pohlédl na fotografii, potom na mě, a štítivě jej vrátil do složky.

Průkaz v takovém stavu mi nemůže ani nesmí vrátit. Vždyť fotografie vůbec nesouhlasí s mou podobou. Bude třeba, abych si požádal o nový.

Zeptal jsem se, zda mi, vzhledem k tomu, že se nyní jedná už jen o výměnu fotografií, vystaví prozatímní průkaz. Byl však zřejmě natolik rozrušen, že se nedokázal soustředit, a můj dotaz vůbec nezaznamenal. Povstal na znamení toho, že náš rozhovor skončil.

Doma mě čekal strojvůdce Martin. Doslechl se o mých svízelích a napadlo ho, že teď nastala příhodná chvíle, abych si zkusil řídit vlak. Ale nesmíme to odkládat, koncem jara odchází od dráhy, nabízejí mu místo na farmě, kde by měl pěstovat norky.

Řekl jsem, že ještě stále mám zadržený řidičský průkaz. To ho rozveselilo. Proto je přece tady. Kromě toho můj průkaz by mi byl u nich leda…, vím na co!

Dal jsem si do tašky věci na spaní a odjeli jsme spolu. Vysedli jsme až v městečku na úpatí Krušných hor.

Toužíme řídit také proto, abychom unikli Jí.

Stoupneme si za řídicí či dirigentský pult, posadíme se do královského (nyní předsednického či tajemnického) křesla, anebo dokonce jen za volant a zdá se nám, že ovládáme živé i mrtvé. Ohromeni vlastní mocí, podléháme klamu, že vládneme i Jí, která se k nám přece nemůže bez našeho svolení připlížit a pojmout nás do své náruče.

Kdysi v dávné minulosti lidé věřili, že ti, kteří řídí, jsou zároveň bohy, později předpokládali, že i nad těmi, kteří řídí, je ještě síla, jež ovládá osudy všech. Řídí běh světa, či dokonce vesmíru. Věřili také, že ta nepředstavitelná a v podstatě nepojmenovatelná síla, ať už ji nazývali jakkoliv, je nejen svrchovaná, ale také soudná, nadaná vědomím dobra a zla, dokonce právě ona je vnukla lidem.

Ti, kteří se odhodlali řídit, musili vědět, že budou řídit jen nedokonale; co učiní, mohou učinit pouze odvozeně a zástupně. Věděli také, že všechno, čeho se přitom dopustí, podléhá vyššímu soudu. Jistě to mnohým nezabránilo, aby se neoddali sebeklamům a opojení, jež skýtá moc. Ale jakým sebeklamům, jakému opojení z moci teprve podléhají ti, kdo řídí a nevědí, netuší nic o soudci nad sebou?

Mluvili jsme dlouho, teprve o půlnoci jsem se dostal na palandu, která byla ze tří stran obložena knihami. Věděl jsem, že budeme ráno vstávat o čtvrté a mně pak bude svěřeno řízení stroje, o němž zatím nemám tušení, a nemohl jsem usnout. Naslouchal jsem, nezazní-li odněkud houkání vlaku z mého dětství, ale všude panovalo jen ticho venkovského domu. Ráno jsme vyšli za tmy tak hluboké, že trvala ještě, když jsme nasedali do dělnického vlaku, který nás měl dopravit do stanice, kde na nás čekal náš vlak.

Vagón byl nacpaný rozespalými dělníky i dělnicemi, které hnala povinnost do práce. Zůstali jsme v chodbičce. Rozumím aspoň trochu návěstem? zajímal se můj průvodce.

Řeči návěstí, předzvěstí, upozorňovadel a sklonovníků jsem se učil rozumět ještě v době, kdy jsem si přál stát se strojvůdcem. Doufám, že tak konzervativní instituce jako dráhy svou řeč nezměnila.

Dobře, však si mě přezkouší.

Na nádraží jsme došli ke stroji, který teprve teď, když hrozilo, že jej snad opravdu budu řídit, mě ohromil svou mohutností. Můj známý strojvůdce musel ještě do kanceláře pro jízdní rozkaz. Já bych udělal nejlíp, kdybych se zatím schoval za stroj a zbytečně se neukazoval čumilům, on mi pak otevře z druhé strany.

Osaměl jsem. Nádraží působilo pustě. Vlak, kterým jsme přijeli, už zmizel, lidé se rozprchli, osamělý děda v modré uniformě obcházel s maznicí nákladní soupravu.

Kola se olejově leskla ve světle luceren, dýzl páchl naftou. Poslušně jsem obešel stroj, za poslední kolejí se tyčil strmý násep porostlý křovím. Posadil jsem se na vyvrácený patník a čekal. Nebyl jsem rozčílený ani netrpělivý, už jsem se přece jen vzdálil věku, kdy člověk touží zkusit všechno, co ho vábí, stejně jako by se rád miloval se všemi ženami, které se mu líbí.

Proč jsem tedy vážil tu cestu sem?

Vtom se na stroji rozsvítilo okénko, vzápětí se rozžehly reflektory. Ve výšce se otevřela dvířka.

„Tak pojďte honem,“ volal na mě zevnitř, „za chvíli máme odjezd.“

Vyšplhal jsem se po strmých schůdcích a vstoupil do kabiny.

„Jestli si chcete náhodou odložit?“ otevřel přede mnou skříňku. Na vnitřní stěně dvířek jsem zahlédl pornografické obrázky doprovázené suchým návěstním komentářem: Stůj! Výstraha! Potom volno! Volno!

Řekl jsem, že se snad převlékat nebudu, radši ať mi ukáže, co k čemu slouží.

Zvenku se z dvířek skříňky usmívala světlovláska na břehu jakési vodní nádrže, hned vedle obrázku Kromborgu, zámku Hamletova:

The time is out of joint: – o cursed spite,
that ever I was born to set it right! –

Není moc co ukazovat, řekl, řídí se to snadněji než koloběžka. Ale ukázal mi, jak se spouští motor, a upozornil mě, že půlkolo uprostřed řídícího pultu není volant, nýbrž kontrolér. Ten má osm stupňů, jím budu řídit rychlost. Tohle je rychlobrzda! Tlačítku vedle kontroléru se říká živák, mou povinností je stisknout jej každých deset vteřin. Než si zvyknu, bude mě asi rozčilovat. Ještě mi ukázal rychloměr. Musím jej mít pořád na očích, rychlost se totiž zaznamenává tady na proužek, po jízdě se proužek odevzdává, kdybychom někde překročili, bude pokuta.

Ještě mi pověděl, že zatím vezeme jen tři sta dvacet tun, dalších osmdesát přibereme cestou, není to moc, ale do těch kopců tady přiměřeně, zvláště kdybych to musel někde do vrchu rozjíždět. Rozjíždění je jediné, co potřebuje trochu cviku, aby se vlak neroztrhl anebo aby se nezačala protáčet kola. Napoprvé to rozjede sám. Také si musím uvědomit, že nesedím v automobilu, čtyři sta tun je slušná váha, když jedu z kopce, musím dát pozor, abych nenabral rychlost a nevylítl z kolejí. Naopak do kopce musím hlídat, abych rychlost neztratil. Jak ji začnu ztrácet, zastavím se, ani nebudu vědět jak.

Vtom jsem zahlédl, že na návěstí namísto červené naskočila zelená, a přece jen jsem pocítil slabé vzrušení.

„Teď se moc neukazujte!“ požádal mě vládce stroje. Vyklonil se z bočního okénka a pokynul rukou výpravčímu, pootočil půlkolem, a zatímco já jsem se poslušně krčil v koutě, vyjeli jsme ze stanice.

Kolem nás začala ubíhat probouzející se krajina, ale příliš jsem ji nevnímal, hlídal jsem návěstí; povolená rychlost tu byla nízká a jeden pískáček následoval za druhým.

„Už si to můžete přebrat,“ otočil se ke mně a uvolnil mi místo na židličce. „Nezapomeňte na živák! Jestli chcete, budu vám ho zatím mačkat!“

Řekl jsem, že to zkusím stihnout sám, sedl jsem si za řídicí pult, mašina o tom ani nevěděla, jela sama, jak byla naučená. Světélko nad tlačítkem bdělosti se rozsvěcovalo v pravidelných intervalech, ale stačil jsem je vždy včas zneškodnit, takže si přístroj nedovolil na mě houknout. Trať začala mírně stoupat, pamětliv rady svého učitele, pootočil jsem ihned kolem kontroléru. Tak jsme projeli několika stanicemi, nejméně dvaceti chráněnými i nechráněnými přejezdy, motor stejnoměrně hučel, ručička rychloměru se téměř nehýbala. Povolená rychlost kolísala mezi třiceti a padesáti kilometry v hodině a mně se celkem dařilo tu velkou masu hmoty, kterou jsem za sebou spíše jen tušil, plynule zpomalovat a zase zrychlovat. Teprve po chvíli jsem si uvědomil nezvyklý pohled na úvoz, jímž se přede mnou vinula trať, a také stejnoměrný zvuk kol narážejících na mezery mezi kolejnicemi.

Po hodině jízdy můj instruktor, který až dosud bedlivě sledoval trať, přístroje i moje počínání, si vytáhl svačinu, opřel se o stěnu vedle skříňky a pokojně si naléval čaj. Tím, víc než jakýmikoliv slovy, projevil důvěru v mé strojvůdcovské schopnosti.

Na stanici přistoupil do kabiny vlakvedoucí, mě si vůbec nevšiml, jako by to bylo naprosto běžné, že stroj řídí někdo jako host, a hned začal vykládat o lidech, které jsem nemohl znát, o kolegovi, který se ve službě tak opil, že se už nedokázal ani postavit, a přesně v tom stavu ho zastihla kontrola.

Vyprávění mě začalo zajímat, ale zároveň jsem se na ně nemohl soustředit, tolik jsem však pochytil, že opilému vlakvedoucímu se nic nestalo, předstíral záchvat ischiasu, a kdo by si odvážil projevit takovou krutost, aby kolegovi zkrušenému bolestí vnucoval trubičku s balónkem?

Zdálo se mi, že ti dva se dobře baví, ani nevnímají trať, ale najednou můj přítel zavolal: „Vidíte je? Teď si na ně můžete houknout!“

A já si teprve všiml, že u přejezdu, k němuž se blížíme, stojí žlutobíle žíhaný vůz se známými a obecně vysmívanými písmeny.

„Kdyby vás tak viděli,“ zaradoval se strojvůdce, „ti jejich bráškové, co na vás ušili tamtu boudu!“

Zahoukal jsem. Snad jsem Ji v té chvíli opravdu zahlédl, aspoň se mi zazdálo, že tam sedí: kostnatá ve svém nejoblíbenějším převleku – cenila na mě zuby, já se však kolem ní jen mihl. Teď jsem si uvědomil ta sta tun hmoty, jíž jsem vládl, zahlédl jsem vagóny v oblouku trati a podlehl jsem přeludu, že jsem to já, kdo je za sebou svou obrovskou silou táhnu a křížím tamté v převleku cestu.

„Můžete si trochu přibrzdit, stejně jedeme z kopce,“ vybídl mě.

Pochopil jsem, že proto mě pozval, nabídl mi příležitost, abych aspoň na okamžik Jí překřížil cestu, abych poznal, že s Ní nezápasím sám.

„Zapomněl jste na živák,“ ozval se vzápětí káravě.

Kvapně jsem se vrátil na své místo a zmáčkl tlačítko na znamení, že dosud žiju.

(1987)