Moje zlatá řemesla

12. Hřbitovy

Papírnice chodí v černém.

Příběh její matky byl jednoduchý. Pracovala dvacet let v továrně, většinou v expedici, práce se tam sice špatně platila, ale zato se zdála málo nebezpečná. Její muž dělal skladníka. Od závodu dostali dvoupokojový byt na sídlišti. Kolik pokojů, tolik měli dětí. Papírnice nevěděla, co by víc o matčině minulosti sdělila. Občas v neděli po obědě, když vybyl čas, odjeli společně za babkou. Ve vlaku matka vybalila buchty anebo řízky, a oni je pojídali, zatímco lokálka se courala směrem k cementárně. Občas se večer společně dívali na televizi, která byla tak stará, že obraz neustále mizel. Otec býval doma málokdy, sedal v hospodě, domů se vracel opilý, ale choval se vlídně, nikdy nekřičel ani nikoho nebil.

Na dovolenou nejezdili, děti část prázdnin trávily na pionýrském táboře a část u babky pod cementárnou.

Matka však slibovala: jednou si všichni vyjedeme k moři! Spočítala si, že když přejde na anilín, ušetří za dva roky na cestu do Bulharska pro celou rodinu. Otec proti tomu nic nenamítal, nikdy proti ničemu nic nenamítal. Ale několik týdnů před tím, než měli odjet, si sbalil své věci a odstěhoval se k nějaké couře. Papírnici bylo tehdy čtrnáct, bratrovi deset – do Bulharska je však matka stejně odvezla. Na Zlatých pískách bylo umrtvující vedro a spousta lidí. Matka neuměla plavat, lehla si na pláž a hned první den se spálila tak, že dvě noci proplakala bolestí. Třetí den všichni dostali střevní infekci, když se jim udělalo líp, změnilo se počasí, moře se rozbouřilo a nesmělo se do něho ani vstoupit.

Matka si vyšla aspoň na břeh. Všimla si obrovského bílého ptáka, jehož nedokázala pojmenovat. Vznášel se těsně nad vlnami, dokonce usedl na hřebeni jedné z nich, jako by to byla paluba lodi. Matka na něj hleděla u vytržení, pak se rozběhla za dětmi, aby se také podívaly na podivuhodného tvora. Než se však dostaly znovu k moři, pták zmizel.

Matka pracovala v anilínce ještě tři roky, pak se vrátila do balírny. Loni začala močit krev, ale neřekla o tom nikomu, k lékaři se bála jít. Teprve před deseti týdny ji odvezli do nemocnice, a to už bylo na všechno léčení pozdě.

Papírnice ji byla za tu dobu třikrát navštívit. Když za ní přijela naposledy, matka už ji nepoznala, byla pod morfiem. Měla pevně zavřené oči, dýchala hlasitě a pomalu. Papírnici však připadalo, že se usmívá. Třeba se opravdu usmívala, protože cítila, jak odchází od všeho trápení. Anebo zahlédla už něco, co nikdo z nás tady neuvidí. Možná nějakého mimozemského tvora anebo jen toho obrovského bílého ptáka, který už tehdy nepřilétl z tohohle světa.

Tu noc umřela a z nemocnice poslali telegram. Pohřeb bude mít zítra, doma, na hřbitově kousek za cementárnou. Mrtvým prach nevadí, jen květiny tam rychle zešednou, musejí se častěji vyměňovat.

Obec s cementárnou nepatřila do oblasti našeho měření. Na hřbitovy jsme však vstupovali často, přiléhaly většinou ke kostelům, kde jsme měli svoje značky.

Inženýr musel navštěvovat faráře či kaplany v jejich zašlých sídlech, aby zjistil, jestli od posledního měření nebylo ničím hnuto, nic se nepřestavovalo, především ne na věži anebo na báni. Někdy jsem je zahlédl – stařečky s bílým kolárkem – jak ve dveřích vrtěli hlavou, ujišťovali, že nikoliv, kostel se neopravoval. Někdy inženýra zvali dovnitř, aby si postěžovali právě na to, že jejich chrám chátrá. Já se zatím odebral na hřbitov, který býval vždy otevřen. A jen jsem prošel brankou, ocitl jsem se v jiném světě. Všechny hřbitovy se podobaly – jako onen hřbitov, kam jsem vstoupil hned první den – pečlivě udržovaným zahradám, jeden hrob se zdál soutěžit s druhým v množství květů, a pokud jej kryl trávníček, zelenou plochu útlých stébel neznešvařoval ani lístek plevele. Na náhrobních kamenech sedali ptáci živí i mramorové holubičky, které sice nemohly vzlétnout ani se očistit, ale vždycky byly bez jediné poskvrnky. Napadalo mě, když jsem čítal jména cizích lidí, z nichž někteří umřeli před mnoha desetiletími, tedy ještě v dobách, kdy nic netušili o rozvitém inženýrském věku ani o světlé budoucnosti, v níž se my ocitneme, že tady přetrvává něco ze starých časů, z dávných hodnot, zvyklostí a návyků, které všude mimo toto ohrazené území upadají v zapomnění. Téměř vždy také i v těch nejvylidněnějších obcích jsme právě tady někoho potkali, jak s lopatkou či s hrabičkami pečuje o hrob anebo aspoň z konve osvěžuje žíznící květy, a když nijak nepracuje, aspoň stojí v zadumání anebo snad v tiché modlitbě.

Za zdí jednoho hřbitova jsme měli dva kameny, pracovali jsme na nich až do setmění. Zpovzdálí pozoroval naši práci houf dětí. Nad nízkými střechami domků se vynořil měsíc a s ním se objevil i místní farář, který se přišel zeptat, nepotřebujeme-li se občerstvit.

Pili jsme kávu, a on nám přitom vyprávěl, že v márnici na hřbitově se v padesátých letech skrýval starý sedlák. Přátelé ho totiž včas varovali, že ho přijdou „tamti“ zatknout. Márnice byla zamčená, leta se už nepoužívala. Lidé přece umírali v nemocnici anebo je nechali ležet až do pohřbu doma. Klíče od márnice měli jen hrobník a farář – ti také přinášeli sedlákovi jídlo. Třetí klíč dostal dobrovolný vězeň, aby mohl v případě nutnosti opustit tenhle příbytek mrtvých. Zámek byl naštěstí obyčejný, dalo se odemykat i zevnitř, ačkoliv to bylo vzhledem k původnímu určení místnosti zbytečné. Hřbitov se pro úkryt hodil, jistě jsme si všimli, že je obehnán vysokou zdí, dovnitř je vidět jen z kostelní věže. Má i svoji vodu a kompost hned v rohu za márnicí.

Tak tu žil ten člověk bezmála rok, v noci, když svítil měsíc, vykonával tu trochu práce, kterou hřbitov potřeboval. A za dne? Snad si četl, také prý něco psal o svém životě, ale nic se z toho nezachovalo. Pak ovšem, jak přicházela zima, pobyt tu byl stále svízelnější. Chladno uvnitř a venku sníh, na němž ulpívaly stopy. Farář i hrobník sedláka přemlouvali, ať se skryje u nich doma, ale vězeň váhal, asi je nechtěl ohrozit, v těch dobách se všechno posuzovalo jako velezrada anebo rozvracení a sabotáž.…