Milenci na jeden den

2

Až v hrdle cítil přiboudlou mastnotu řízku a chuť špatného vína. Ta dlouhá cesta autem a teď ten večer, bezkonečný večer v místnosti, která úpěla nudou. Cítil se unaven až k vyčerpání.

Ti tři domorodci, svědci jeho falešné svatby, usilovali splatit za řízek a víno svými životy, aspoň ve slovech nabídnutými životy, ten s bulkou pod uchem strávil osm let po žalářích a druzí dva neustále doplňovali jeho vyprávění, jako by byli při tom všem, co on prožil.

Snažil se neposlouchat je. Znal ten příběh, ten v podstatě jediný příběh v nepatrných obměnách, aspoň pro tenhle večer mu chtěl uniknout: kriminálům, strážním věžím, reflektorům a chodbám z ostnatých drátů. Utéci útěkům.

Kdykoliv byl s ní, oddělil se alespoň ve své paměti od celého svého života, vše, čím žil, nechal propadnout do úplného zapomnění, a nemyslel tedy ani na svou rodinu, ani na svoji práci, vstoupil v jinou řadu příčin a následků, činů a slov. Snad ta strhující úplnost téhle lásky spočívala v naprostém vytržení ze všeho, čím kdy žil.

Teď tančila s vojákem při rozskřípané hudbě, která se za korunu linula po celé tři minuty z italského stroje. Vnímal ji, jak tančí, i když se na ni nedíval. A tančila už příliš dlouho.

Věděl, že její tanec má jen ten jediný smysl, ten stejný smysl jako všechno její ostatní konání. Milovala se každým svým pohybem. Milovala se, když tančila, když jedla, i když kráčela sama po chodníku, všechny její pohyby byly ty stejné pohyby, ale možná, že se mýlil, že to on byl posedlý.

„Osm let života,“ řekl muž s bulkou, „v mým věku už je nikdy nedoženu.“ Pohlédl na toho muže a napadlo ho, že mohou být stejného věku, ale ten druhý už byl zřejmě ponořen jen ve své minulosti. Těch osm let to byla příliš velká prázdnota, aby nepřitahovala, přílišná hlubina, ostatně každému nadejde den, kdy už zbývá jenom minulost, třeba sebestrašnější, ale jediná skutečná a živá, protože budoucnost už není živá, už nenabízí ani náznak naděje. On měl ještě naději, tančila teď několik kroků od něho, ještě si mohl představit zítřek a nezasténat přitom zoufalstvím. Ale jak dlouho ještě?

Na nepatrný okamžik se spatřil. Viděl sám sebe, jak tu sedí s unavenýma očima, obtížený celým svým dlouhým životem, a čeká. Má ještě na co čekat, a proto tedy pln netrpělivosti čeká, až dotančí to děvče, přijde a posadí se k němu.

V tom se liší od těch tří mužů, kteří tu s ní sedí u stolu, jeho život se ještě vzepjal k poslednímu výkřiku před tichem, které se už k němu po nocích vkrádá, vydal poslední paprsek před setměním, miluje, a proto tu sedí a hraje hru, hru, kterou se posmívá sám sobě a své lásce, hraje její hru, pro ni to ovšem je hra, celá ta láska, dlouhé jízdy bez cíle, ta stále opakovaná vyznání, která měla asi zvláštní podmanivost slov pronášených nad pokrajem hlubiny, bylo to pro ni jen vyplněním času mezi ránem a večerem, mezi večeří a nocí, mezi poslední cigaretou a milováním.

Ten čas jí mohl zaplnit kdokoliv, věděl to. Byl pro ni zaměnitelný, naprosto zaměnitelný.

Pohlédl na…