Moje první lásky

2

Cestou k tramvaji, v bílé skládané sukni a v zelené blůze, musí okolo staré barabizny s Pozor, padá omítka a se dvěma ošklivými anděly nad vchodem, chvíli váhá, potom projde kolem jednorukého vrátného, vlastně jsem neměla, ještě tu potkám toho jejího, o kterém nemám vědět, už se s ním ani moc netají chudák mamka, s tím tlustým holohlavým obejdou. Zaklepe na dveře, potom je otevře, vylije se z nich zmatený rachot psacích strojů a také bledě modré zářivkové světlo a cigaretový pach s pachem laciné kávy, ale nevstoupí.

„Co chceš, Kateřino?“

„Nic, já jen tak.“

Nad žlutou tváří váčky, ústa pečlivě namalovaná, celá je taková pečlivá a vlasy nedávno obarvené na černo, chce se ještě líbit.

„Já jedu ven, mami!“

„S kým?“

„Sama, mami!“

„Nelži!“

„No sama, neboj se!“

Ohlédne se a odstoupí trochu ode dveří: „Zase lžeš, proč mi lžeš i ty?“

„Já nelžu, my jsme se rozešli.“

„Tak dej na sebe pozor!“

„Proč mi nevěříš?“

„Netrap mě, Kačenko.“

Dveře se otevřou, čarodějnice s kávovou konvicí vypustí něco bledě modrého světla a rachot psacích strojů: To jsi ty Kateřino jak se máš děkuju dobře a sluší ti to úplná slečna kde jsi koupila tu sukni a větší seš než máma ukaž no skutečně to dělají ty moje vlasy že je tupíruju.

„Nechceš něco provést, Káčo?“

„Nic, vůbec nic, mami.“

Kolem očí má vrásky zasypané pudrem, to kvůli tomu obejdovi, ale co má dělat, když jí táta zahýbá? „Vůbec nic, mami. Je tam hezky.“

„Co to s tebou je, Kačenko, jsi taková cizí. A vrať se včas.“

„Ano!“

Pozdraví jednorukého, venku je oslnivě – a podivně prázdno, hodina spěchu už minula: on asi teprve vstává, na kolejích se vstává pozdě, kdybych byla mohla taky studovat, mě by to bylo bavilo, nejradši biologii anebo literaturu, jenže by mě museli čtyři roky živit zrovna ti dva, a kde by na to vzali – chudáci inkousti. On musí mít něco pro svoji děvku a taky ona pro toho obejdu, když si chce ještě něco užít, radši se oběsit; termoska nejede ani v dálce, aspoň si zavolám.

Budka je prázdná, udělá si v ní pohodlí, loktem se opře o poličku a nohou o výstupek ve stěně, mám docela pěkné nohy, to vím, holky mi je závidí, když se svlíknu, a jenom jeden pětadvacetník. Mohla bych si zavolat, ale k čemu – to si jen tak hraju, že bys přišel k telefonu a křičel: Kdo tam, Katko, seš to ty – anebo ty, Libuše? Jaks to mohl udělat, kdybys mi to aspoň řekl, ale to už by stejně nic nezměnilo, co kdybych zavolala Markétě? Víš, co je nového, rozešli jsme se s Otou, představ si, že to už dva roky táhne s tou jejich tělocvikářkou, a já nic nevěděla; přes prázdniny, jak mi říkal, že jede kajak, to byl s ní. Řekla jsem mu sama: to nemá smysl, nikdy bych nemohla takhle – stejně jsme si nerozuměli, ty ses vždycky divila, jak s ním můžu, že jsem vedle něho jako ztracená. Teď to teprv cítím, věříš, teď mi je úplně skvěle, i když předtím…

Pán klepe na budku, úplný typ pána, určitě bije děti, počkej, dám ti pětadvacetník, já ho nespotřebovala, už se nezlob.

Termoska jede poloprázdná, zůstanu na plošině, začíná být horko. Stoupne si za řidiče, trochu přemýšlí o životě. Nejhorší není žít bez lásky, nejhorší je žít v lásce, která se rozložila a rozdrobená na kousky už je pouze břemenem. Je hrdá na to, že se dovedla vymknout lásce, která by se určitě změnila v břemeno.

Vystoupí o stanici dřív, přejde kolem šeredné kolejní budovy – okno má zavřené, na spodní polovině polepené papíry, ale nezastaví se ani na okamžik, cítí se velice volná a svobodná: před ní leží celý den a leží před ní celý život, nepředstavitelně dní, které by mohly být ještě vším, ale teď nemyslí ani na to, myslí právě jen na dnešní den.

Auto jí zastavilo brzy, dokonce osobní, řidič v semišové bundě otevřel dvířka a prohlédl si ji jediným rychlým pohledem. Byl zřejmě spokojen, neboť se zeptal: „Kam jedete?“

„To je jedno.“

„Když jedno, tak jedno.“

Jel rychle a neustále mluvil, rozuměl zřejmě kožešinám a prodával a kupoval je v nejrůznějších končinách světa; poněkud dlouhý a suchý pro její vkus a taky snad starý, i když mu nebylo ani čtyřicet, mluvil velmi pomalu a uvážlivě, to se jí líbilo, takhle, jak si představovala, mluvili lidé, kteří něco viděli a snad i znamenali. Bylo nerozumné, že poslední dobou trávila všechen čas jen s Otou, jako by na světě nebyl nikdo jiný. Láska určitě nabízí největší štěstí, ale zároveň člověka zahltí sama sebou a on ve chvíli, kdy má pocit, že žije nejúplněji, přestává ve skutečnosti žít. Kolem něho uplývá nesčíslné možných chvil a příležitostí větších a úplnějších, než jsou ty, které žije, ale on je nevnímá.

Obilí ještě nedozrálo, muž teď mlčel, neznámá jména vesnic a chvějící se vzduch nad vozovkou, úzká údolí a les na vrcholcích, kdybych mohla takhle pořád jet: celý den a ráno znovu, stále a nevracet se nikdy, nevracet se nikam.

Muž se zeptal: „A vám je skutečně jedno, kam jedete?“

„Je!“ vytrhla se.

„Ukážu vám něco.“

Potom, i když měl vlastně čekat, co mu odpoví, zatočil prudce z hlavní silnice a řítil se dál v kuželu skoro bílého prachu.

Neměla ponětí, kam ji chce zavézt, bylo to nepatrně vzrušující: nevědět, kam jede, ani co se stane; auto ještě jednou zahnulo a blížilo se teď po rozbité polní cestě ke třem osamělým budovám.

Muž vystoupil, otevřel dveře a úplně zbytečně jí podal ruku, trochu jí přitom stiskl dlaň. Teprve nyní byl nápadně dlouhý, přímo stvořený na pivotmana: „Tohle jste určitě ještě neviděla.“

Vstoupili do dvora, pustého a prázdného, jeho prostor nepokrývalo nic než rezavějící pumpa a v rohu několik rolí drátěného pletiva; poněkud ji stísňovala ta pustota, byl to statek, v němž se mohlo vraždit, muž kráčel před ní dlouhými, trochu směšně dlouhými a důležitými kroky. Prošli nízkým průjezdem a ocitli se najednou v podivném neuvěřitelném městě tisíců dřevěných klícek. „Počkejte chvíli tady!“ Ve vzduchu tkvěl pach zvířecích výkalů a ještě něčeho, co nedovedla rozeznat.

Před budovou, která se podobala garáži s příliš vysokým vchodem, anebo spíše hangáru pro jedno jediné zapomenuté letadlo, stál uvázán u kůlu s ještě…