Moje první lásky

Má vlast

Vystoupili jsme na malé staničce uprostřed lesů. Matka se tvářila unaveně a trpitelsky, otec vláčel dva obrovské kufry a snažil se nám úsměvem dodat sebejistoty. Také já s bratrem jsme nesli každý po kufru a byli jsme zvědaví, co se bude dít.

Krajina, kam jsem až dohlédl, se zdála rovná jako placka. To se mi zamlouvalo, protože po rovině se člověk dovede pohybovat rychleji. Na nějaké lezení po horách by mi nezbyl čas. Vzal jsem si totiž s sebou pět objemných svazků děl napsaných velkými mistry světové prózy a hodlal jsem je v co nejkratší době přečíst. Kromě toho jsem měl za úkol poznávat život.

Otec si všiml, že před stanicí právě mešká volské spřežení obsluhované ryšavým vozkou, ihned postavil kufry matce k nohám, požádal nás všechny, abychom je ohlídali, a rozběhl se za mužem, který tu vládl zřejmě jediným dostupným dopravním prostředkem.

Prožíval jsem právě významné období svého života. Věděl jsem už několik týdnů, co chci dělat. O těchto prázdninách i v celém životě.

K tomu poznání jsem definitivně dospěl před několika týdny. Přinesl jsem své češtinářce několik vlastních literárních výplodů (většinou se vztahovaly k mým válečným zážitkům) a ona je buď z rozpaků, anebo z nemístné pýchy poslala do redakce kulturního časopisu. Redaktorka časopisu pak jednoho dne dopoledne přijela do naší školy. Obě dámy si mě pozvaly do sborovny a tam se mnou vlídně a vážně rozmlouvaly. Redaktorka pravila, že z toho, co četla, vidí, že jsem vnímavý a citlivý chlapec, který v minulosti mnoho prožil a má potřebu to sdělit.

Při jejích slovech jsem slastně trnul a i moje bělovlasá staropanenská češtinářka se povzbudivě usmívala.

Nyní však, pokračovala redaktorka, by mi radila, abych se pokusil trochu pozapomenout na své válečné zážitky a pozorně a pokorně sledoval a poznával život. Také musím číst. Pozorně a pokorně číst velké mistry světové prózy, jako jsou třeba Balzac, Stendhal, Maupassant, Gorkij nebo Šolochov. Samozřejmě přemýšlet o tom, co jsem přečetl, všímat si, jak mistři skvěle ovládali svoje řemeslo. Tím učiním nejvíc pro to, abych se sám naučil psát a mohl případně kráčet v jejich stopách.

Pak se zvedla, obřadně mi podala ruku a řekla, že o mně ještě určitě uslyší. Vůbec jsem nepochopil, že právě odmítla mé dosavadní literární pokusy jako neumělé, a okamžitě jsem učinil rozhodnutí. Stanu se spisovatelem, budu bez ustání sledovat život a ve zbývajícím čase budu číst velké mistry světové prózy.

Otec se vrátil od volského spřežení a radostný úsměv na jeho tváři prozrazoval, že přináší dobré zprávy.

Zvláštní shodou okolností ten muž je právě člověk, jakého sháníme. Jmenuje se Pavelec, má statek, na statku studnu a v ní čerpadlo, které pohání nový elektromotor. Matka se při slově elektromotor začala jako obvykle mračit, zatímco otec dál vysvětloval, že motor značky Darling se minulý týden porouchal. Otec věřil, že závadu snadno odstraní, a byl by nám jistě pověděl i víc o tom novém čerpadle, ale všiml si, že se matka hroutí, a tak jen dodal, že pan Pavelec má nádherný pokoj, v něm tři volné postele, které je nám ochoten pronajmout.

„Vždyť jsme čtyři!“ oprávněně namítla matka.

Otec se usmál a řekl, že se to nějak vyřeší. Kromě toho je ve vsi hostinec, kde se výborně vaří.

„A co když tam budou myši?“ vznesla matka námitku vůči pokoji na statku pana Pavelce.

Otec ji ujistil, že v takovém případě bychom statek okamžitě opustili, a matka se při té představě zatvářila ještě ztrápeněji. Pak jsme uložili kufry na valník a všichni jsme se vydali směrem k obci, která nesla poetické jméno: Svatá Máří.

Ani ne za hodinu otec šťasten klečel u rozebraného elektromotoru, matka nedůvěřivě nahlížela pod mohutnou venkovskou postel, zda tam nenalezne stopy po myších, zatímco mě odváděl pan Pavelec do nedalekého hostince, kde jsme se měli všichni stravovat a kde by se snad pro mě dalo nalézt volné lůžko.

Hostinec se zřejmě podle svého majitele jmenoval U Štěrbáků, což hlásala rudá písmena na bílé tabuli. Na menší tabuli pod zelenými rybími papulami se oznamovalo, že:

Tady se obědvá, večeří, snídá
a vždycky předobře jídá.
Kdo miluje pochoutky rybí,
když nevstoupí, velice chybí!

Vstoupili jsme tedy a ihned nám vyšel vstříc muž s tužkou za uchem, vycenil na nás zlaté zuby a přivítal se s panem Pavelcem. Černé kalhoty měl přepásané modrobílou zástěrou, která stěží dokázala zakrýt jeho mohutný pivní břich.

„Tak tenhle mladej že shání pokoj?“ pravil o mně pan Štěrbák. „To bychom ho mohli uložit vedle paní doktorový do pětky.“

Schody, po kterých jsme stoupali, byly strmé a doběla vydrhnuté. Nahoře, na kratičké chodbě, jsem spatřil patero dveří. Nad těmi, jež pan Štěrbák odemkl, visel dřevěný kříž.

Za dveřmi to vonělo kdoulí a mýdlem. Peřina byla tak vysoká, že přečnívala půlmetrovou pelest.

Byl jsem nadšen. Položil jsem svůj kufr vedle bělostně pokrytého stolku a chystal se, že ihned začnu vybalovat věci, tedy hlavně knihy, pak jsem však přece jen neodolal a přistoupil jsem k oknu. Přímo přede mnou se rozkládala koruna kaštanu. Pod ním se červenalo několik stolků a skládacích židlí. Plot byl plaňkový a obrostlý křovím. Zadní brankou se dalo vyjít na cestu a po ní se dostat k řece. Jak jsem z výšky rozeznal, řeka tvořila dvě ramena, která obtékala podlouhlý travnatý ostrov, spojený s naším břehem lávkou. Kousek za mostem, kde se ramena spojovala, voda padala po nízkém jezu.

Na ostrově i na bližším břehu se hemžily barevné postavičky. Dívka v brčálových plavkách se vyhoupla na oblý balvan, který čněl u břehu, a střemhlav se vrhla do vody.

Na chodbě třískly dveře a dívčí hlas volal někoho, aby se už pohnul. Měl bych – jako správný pozorovatel života – otevřít dveře a zjistit, komu hlas patří, ale ostýchal jsem se.

Namísto toho jsem zdvihl víko kufru a vyndal z něho všechny svoje knížky. Pokud se počasí trochu umoudří a po šesti či sedmi týdnech bezmračného slunečna začne konečně pršet, přečtu je docela snadno.

Vybral jsem si jednu z knih a zkusil se natáhnout na postel.

V sousední místnosti se rozesmál hluboký altový hlas. Pak cosi zavrzalo, snad dvířka od almary, hned nato jsem uslyšel, jak někdo nalévá vodu do lavoru. Zaujalo mě to natolik, že jsem knihu odložil a pozorně naslouchal. Voda chvíli šplouchala, pak klaply dveře a na chodbě zazněly lehké, nepochybně ženské kroky.

Přivezl jsem si s sebou pochopitelně i čistý papír a několik sešitů v černých deskách pro případnou vlastní tvorbu, tužky, plnicí pero a také obyčejné pero s násadkou a lahvičku inkoustu; předstíral jsem sám sobě, že si jdu vybalit tyhle věci, pak jsem se postavil k oknu a čekal.

Za chvíli se na cestě, která vedla loukou k řece, objevila žlutovlasá opálená žena v bleďounce čekankových šatech. V ruce držela koupací tašku. Kráčela rychle a neohlížela se, takže jsem jí neviděl do tváře. Už jsem chtěl opustit své stanoviště, když z našeho domu vyrazila dvě děvčata v šatech téže modré barvy a s křikem se hnala po cestě. Žena se zastavila, otočila se směrem k nim, a tedy i ke mně, ale byla příliš daleko, než abych dokázal rozeznat její rysy.

Velký Mistr Maxim Gorkij psal:

„Zpívej, nebo zhyneš!“ křičí Petrovskij a Ljoska rozpíná ruce a říká: „Zamilovala jsem se do něho, říkám to přede všemi – zamilovala, až se mi nohy třesou.“ A za chvilku všichni nenasytně žádají ještě něco. Vím, že to jsou nehodní lidé, ale kráse vzdávají nábožnou úctu, slouží jí do úplného zapomenutí sebe samých, opájejí se jejím jedem a byli by pro ni s to i zabít. Z toho rozporu vzniká ve mně záplava nejasného stesku, který mě dusí. U nich však šílenství dostupuje nejvyššího vrcholu, ale všechny písně jsou už přezpívány, tance skončeny.

„Svlíkej ženský,“ řve Petrovskij.

Vždycky je svlékal Stěpanichin, nespěchal při tom, rozvazoval pečlivě kalounky, rozepínal háčky a řádně skládal blůzy, sukně, košile. Muži si prohlíželi krásné Ljosčino tělo, opatrně se dotýkali jejích vyzývavých prsou, pěkně rostlých nohou, nádherného břicha, chodili kolem žen vzdychajíce údivem a velebili jejich těla tak nadšeně jako píseň a tanec. Poté šli znovu ke stolu do malého pokojíka, jedli, pili a – začínala se nepopsatelná podívaná plná hrůzy.

Večeře se podávala v nevelké jídelně, v níž bylo jenom šest stolů. U sousedního jsem hned zpozoroval žlutovlasou paní s oběma děvčaty. Byla to na první pohled dáma, aspoň pokud se dámy odlišují od obyčejných žen množstvím šperků, hedvábnými šaty, namalovanými ústy a vznešeným držením hlavy. Lebku měla kulatou a spíše malou, oči stejné barvy jako šaty. U stolu s nimi seděl chlap s koňským vzezřením. Když se naše rodina usadila, chlap povstal, vycenil zuby, které se skvěle hodily do jeho tlamy (byly žluté, tupě mohutné a dobře uzpůsobené ke žvýkání sena), napřáhl k otci ruku, jejíž prostředníček byl žlutohnědý od dehtu a nikotinu, anebo co to barví prsty kuřáků, a oznámil, že je doktor Slavík z Dejvic a tamhleto je jeho rodina: žena Pavla, dvojčata Miluše a Růžena. Otec oplátkou sdělil, že on je inženýr, rovněž z Prahy, zkonstruoval svářečku, kterou už jistě pan doktor někde zahlédl, já jsem student septimán (skončil jsem právě kvintu, takže se otec kupodivu spletl jenom o rok), druhý jeho syn, zmínil otec bratra, je dosud dítě. O matce se nezmínil, neboť věděl, že matka chová nedůvěru ke všem cizím lidem, a od té doby, kdy jí lékaři stanovili falešnou diagnózu, k doktorům zvláště.

Nato nám pan doktor ještě sdělil, že už sem jezdil před válkou, dokonce i za okupace tu byl život k přečkání, protože pan Štěrbák se vyzná, kde co sehnat, paní Štěrbáková dokáže uvařit i z čisté vody, a když bylo opravdu nejhůř, Zlatá stoka dodala nějakého tlouště anebo les houby a borůvky na koláč. Kromě toho se tu stále děje něco zajímavého. Hned příští neděli se koná vedle v Chlumu slavné posvícení a při té příležitosti místní ochotníci nezapomenutelně sehrají Strakonického dudáka. Pan doktor si je jist, že se nám tu bude líbit a že už těmhle místům zůstaneme věrni jako třeba Havlovi, kteří se tu před dvěma lety seznámili a teď zde právě tráví svoje líbánky. Pan doktor ukázal ke stolu v rohu místnosti, tam v tichém hovoru seděl mladičký párek, anebo, kývl hlavou ke stolu pod oknem, kde v opuštěnosti dumal nevýrazný bledý chlapík chorobného zjevu, pan Halama, ten sem jezdí už čtvrtý rok a někdy sem dokonce prchá, když potřebuje najít uklidňující azyl. Pan doktor Slavík se významně zachechtal a já pochopil, že pobyt toho bledého muže obestírá tajemství.

Potom se pan doktor k matčinu pohoršení ještě zeptal otce, jestli náhodou nehraje ferbla anebo aspoň liciťáka, mohla by se tady totiž společně s panem učitelem Kalousem, panem Antonem, panem Sodomkou od dráhy a případně i se žhářem panem Feuersteinem dát dohromady skvělá parta.

Otec se zdvořilostí, jež mě ohromila, poděkoval a řekl, že si bohužel přivezl s sebou spoustu počítání, protože pracuje právě na neobyčejně zajímavém řešení trojfázového komutátorového motoru s kotvou a obává se, že mu na zábavu nezbude dost času.

Mezitím pan Štěrbák, stále ještě opásaný svou dívčí zástěrkou, přinesl řízky a doktor, když nám byl ještě popřál dobré chuti, se vrátil ke svému stolu.

Viděl jsem, že matku pohoršila a znepokojila nejen vlezlá srdečnost tohoto člověka, ale i vědomí, že večeříme v místnosti, která se může kdykoliv proměnit v hráčské doupě. Spěchala s jídlem a já se bál, že jakmile zmůžeme řízky, bude naléhat na odchod. Na rozdíl od ní i od otce bych se rád díval, jak se hraje ferbl a liciťák. Kromě toho mě zajímal tajemný pan Halama, oba novomanželé, bodrý pan doktor a ze všeho nejvíce jeho spolustolovnice.

Po večeři, protože byl opravdu horký den, dostali jsme s bratrem každý po láhvi žluťoučké Zátkovy limonády a otec si mimořádně objednal pivo. Do jídelny se začaly trousit podivné postavy, z nichž mě nejvíc zaujal hubený vyčouhlý stařec s mléčnými vlasy a chorobně červenými tvářemi. Byl na rozdíl od všech ostatních lidí v místnosti, s výjimkou paní doktorové ovšem, dokonale oblečen v tmavé šaty. Jeho krk vězel ve vysokém škrobeném límci, jaký nosil můj děda, z kapsičky jeho vesty, která měla neobvykle nafialovělou barvu, visel zlatý řetízek. Pod paží držel futrál s houslemi. Když míjel náš stůl, naklonil se směrem k matce, takže ta ho, zmatena, pozdravila a on na to odpověděl: „Rukulíbám, milostivá paní!“ a hned se klaněl i paní doktorové a jejímu choti. Ten zvolal: „Výborně, pane komoří, co říkáte, hodíme si po večeři ferbla?“ A stařík odpověděl: „Jsem vám úplně k službám, pane doktore!“

Nato matka strčila do otce a řekla velmi hlasitě: „Nepůjdeme už?“

Šli jsme na procházku podél řeky, slunce se už bezmračně nachylovalo za vzdálené lesy, po řece se s tichým šploucháním sunuly opožděné loďky a občas nečekaně o hladinu pleskla ryba.

Pak jsme kráčeli alejí vysokých topolů a lip, odkudsi k nám dolehl tahavý nářek harmoniky a matka nás upozornila, jak je to krásné, skoro neuvěřitelné, že všichni tak společně jdeme, že jsme přežili všechnu nedávnou hrůzu a dočkali se téhle chvíle, a přiměla nás, abychom sledovali, jak nebe růžoví a rudne, jak se slunce zasunuje do kornoutu nerozeznatelných stromů, a zeptala se nás, jestli známe anebo si dovedeme představit něco vznešenějšího, něco dokonalejšího, než je taková podívaná, a jestli si dovedeme představit krásnější zemi, nežli je naše.

Otec se nepřítomně usmíval, nejspíš v duchu dlel u svého trojfázového komutátorového motoru s kotvou, a bratr řekl, že má žízeň a že jsme si s sebou měli vzít kotlík a uvařit kakao, neboť bratrovi neušlo, že těsně než jsme odjeli z Prahy, zastihl nás balíček od kanadské tety, že v balíčku byla i plechovka s vzácným hnědavým práškem a že matka plechovku přibalila do kufru. Ten chudinka! Určitě se po celou dobu, kdy měl trnout v obdivu nad majestátem přírody, vzrušoval představou, jak polyká božský nápoj.

Taky já se na chvíli duchem vzdálil a myslel na to, že večer osamím v hostinském pokoji, budu tedy naprostým pánem svého času, a ta představa mě rozechvívala.

Velký Mistr Maxim Gorkij pokračoval:

V každém z nich žilo, zmítalo se něco temného, strašlivého. Ženské ječely bolestí, jak je muži kousali a štípali, ale přijímaly jejich surovosti jako nutnost, dokonce jako něco příjemného, a Ljoska úmyslně dráždila Petrovského vyzývavými výkřiky:

„Tak ještě! Štípej, no tak!“

Její kočičí oči se rozšířily a vypadala v tu chvíli jako mučednice na nějakém obrázku. Bál jsem se, že ji Petrovskij utluče… Nyní se mi zdá, že se přede mnou odehrávalo těžké drama zápasu dvou prvků: živočišnosti a lidskosti: člověk se pokouší najednou a navždy ukojit v sobě živočišnou touhu, osvobodit se od jejích nenasytných tužeb, ale ona se v něm rozrůstá a stále víc ho zotročuje.

Ale tehdy ve mně tyto bujné svátky smyslného chtíče vzbuzovaly odpor a smutek, a současně jsem litoval tyto lidi, zejména ženy. Ačkoliv jsem se velice trápil, přece jen jsem se nechtěl vzdát účasti na šílenstvích „mnišského života“, vznešeně řečeno, trpěl jsem tehdy fanatismem poznávání, ničil mě a lákal za sebou „fanatik poznání – satanáš“.

Zezdola zazníval hlas. Jakmile jsem se do něho zaposlouchal, rozeznal jsem známý altový smích své sousedky. Co tam dole dělají? Čemu se smějí?

Matka, když se večer se mnou loučila, zvlášť mi zdůraznila, že si mám jít ihned lehnout. Zná mě a ví, že mě ani nenapadne lelkovat někde dole v lokále. Kdyby mi to aspoň zakázala. Nejhorší je, když někdo o člověku něco ví, když mu věří.

Prvně v životě jsem nocoval v hostinci – co se tu bude dít? Kdy přijdou ostatní do svých pokojů? Přijdou vůbec, anebo se budou veselit až do rána? A co ti dva novomanželé? Co spolu dělají novomanželé, když osamí? Přece nemohou pořád dělat jenom tamto.

Zavřel jsem knížku a tichounce se přikradl k oknu. Venku už panovala noc, ale protože měsíc byl téměř v úplňku, tma nic nepřikrývala, v šeré krajině se klikatila zářivá řeka.

Na loučce pod jezem postavili, zřejmě během večera, několik stanů, mezi nimi planul nízký oheň, hemžily se tam temné postavy a já si uvědomil, že z těch míst ke mně doléhá sotva slyšitelný zpěv.

Určitě tam jsou spolu: kluci a holky, chlapci a dívky, mužští a ženské, milenci a milenky, zalezou spolu do stanů, přitisknou se k sobě a potom…

Měl bych okamžitě začít přemítat o vážnějších otázkách. Co jsou vážnější otázky? Existence boží. Pozorování života. Nesmrtelnost lidské duše. Může být člověk Bohem a Bůh člověkem? Jaké podstaty je lidská duše. Co se stane s lidskou duší v epicentru atomového výbuchu. Jaký smysl má život. Válka. Co učiním proti budoucím válkám. Co pro vlastní nesmrtelnost. Co pro lidstvo. Jak získám lásku. Co to vůbec je láska. Knihy, které jednou…

Ve vedlejším pokoji vrzly dveře. Znehybněl jsem.

Sotva slyšitelné kroky. Kolik jich je tam vedle: jeden, či dva?

Ještě několik tichých kroků, vzdech – určitě to byl altový vzdech známého ženského hlasu. Kdyby tak zdi byly průhledné, kdyby v nich zela aspoň nepatrná škvíra.

Co nejtišeji jsem vklouzl pod duchnu a přitiskl ucho ke zdi. Byla studená a tvrdá, zdálo se, že vydává vlastní kamenné šepoty. Krev v jejích chladných žilách dunivě bušila do mého sluchu. Neslyšel jsem nic jiného, teprve když jsem položil hlavu na polštář, zaznamenal jsem hned za zdí hlasité zaskřípění postele.

Ustrnul jsem v sladké úzkosti. Jako by se zeď mezi námi měla na okamžik rozplynout. Krčil jsem se pod duchnou bez pohnutí a čekal jsem.

Vzbudila mě trubka. Její tóny zazněly přímo vedle mě. Polekal jsem se tak, že jsem se vymrštil zpod duchny a bezradně zíral do šera před sebou. Pak se mé procitající mysli přece jen podařilo najít zdroj těch zvučných tónů a já bosky doťapkal k oknu.

Tam dole pod kaštanem stálo několik Měsíčňanů, kteří vzhlíželi ke dvěma hráčům. Jeden z hráčů, v němž jsem bezpečně poznal doktora Slavíka, třímal v rukou trubku, druhý, podle bílých vlasů jsem hádal na přezdvořilého pana Antona, držel pod bradou housle.

Hleděl jsem spolu s těmi dole na oba hráče a naslouchal melodii, která se stačila, ještě než dorazila ke mně, promíchat s nocí, takže se zdála přinášet vůni přezrálých květů a teplo z objetí milenců. Tak líbezná byla, že na okamžik oddělila má chladnoucí chodidla od drsných prken podlahy, vklouzla pod ně jako vlahý vzduchový polštář a já se mohl pohupovat na jejích vlnách jako loď na zvichřeném hřbetu vlny anebo jako racek na hraně bouřkového mraku, a také jsem viděl, jak trubka vztyčená vzhůru k hvězdám se zvolna zažíhá zlatistým plamenem, který odspoda ozařuje kaštanové větve plné žasnoucích ptáků.

Vedle mě teď zavrzalo okno a já, aniž jsem tam dohlédl, tušil blízkost něžné ženské bytosti, která posílala vzdušné polibky oběma hráčům. V tu chvíli jsem zatoužil být na jejich místě, takhle přiodít svoje touhy, svoje přání, svá vyznání, takhle zhmotnit svoje vidiny. Jednou to snad dokážu, svedu tak dokonale k sobě složit slova, jako oni skládají tóny, a pak se také já dovolám blízké duše, dočkám se lásky, která by mě celého naplnila.

Melodie dozněla, trubka pohasla, větve kaštanu se opět ponořily do tmy a já zlehka dopadl na podlahová prkna. Ale zatímco jsem couval ke své posteli, ještě jsem zahlédl oba muzikanty, jak se hluboce klanějí neviditelné paní, hned nato je pohltil hlouček Měsíčňanů a radostně je unášel do tmy, nejspíš aby je dopravil pod jiná, vzdálenější okna.

Druhého dne jsem se vzbudil předčasně. Chvíli jsem se převaloval na lůžku v naději, že zaslechnu něco zajímavého. Pak jsem se zastyděl, čím a jak mařím čas.

Z pokoje jsem vyšel právě ve chvíli, kdy se protější dveře otevíraly a v nich se ukázala rozcuchaná ženská hlava. Poznal jsem mladou paní Havlovou. Na sobě měla květovaný župan, v rukou držela dvě vázy s vlčími máky a chrpami.

Zrudl jsem, jako by mě přistihla při něčem nekalém, a zakoktal jsem ranní pozdrav.

Usmála se na mě velkými bledými ústy, přitiskla si skleněné nádoby k ňadrům a řekla, že jde květinám vyměnit vodu.

Zahlédl jsem uvnitř v pokoji ještě několik sklenic plných polních květů. Snad to patřilo k lásce anebo k novomanželství, potom se dveře zevnitř samy zavřely.

Sestupovali jsme ze schodů. Zdálo se mi, že je neslušné mlčet, a proto jsem se zeptal: „Trháte je sama?“

„S manželem,“ vyřkla pyšně to slovo. „My máme oba rádi květiny.“

Pumpa stála na dvoře, nabídl jsem se, že jí pomůžu vodu načerpat, a chopil se táhla.

„Nedávno se mi zdálo o nádherném květu,“ hovořila, „měl tvar zvonku a ohnivou barvu a přitom uvnitř temně modré srdce. A velký byl skoro jako leknín.“

„Třeba takový najdete,“ plácl jsem.

„To by bylo krásné,“ vzdychla, „taky si to představuju, když jdu po louce. Ale spíš roste někde v tropech.“

Vzala opět vázy do hubených ručiček: „Jestli byste rád, já vám taky natrhám,“ vracela se směrem ke schodům, zatímco já se vydal ke statku pana Pavelce.

Rodiče jsem zastal uprostřed vzrušeného sporu. V noci totiž běhala po pokoji myš, navíc se matka od paní Pavelcové dozvěděla, že její bratr, pan Valeš, který bydlí hned v sousedním stavení, je tuberák. Matka vždycky dbala o čistotu: těla, ducha i svého okolí. Představa, že dýchá vzduch, do něhož někdo hned za rohem vykašlává život mořící zárodky souchotin, ji vyděsila. Žádala otce, abychom ihned sbalili kufry a odjeli.

Otci se zjevně nechtělo. Byl rád, že tu našel postel a stůl, na němž si mohl rozložit svá lejstra, tabulky a logaritmické pravítko. Jenže v takových situacích se na otcovy zájmy nikdo neptal.

Zdálo se, že neunikneme stěhování, a tehdy si otec v zoufalství vzpomněl na našeho souseda v jídelně a navrhl, že se ho zeptá, zda výskyt nemoci ve vedlejším domě může někoho z nás ohrozit.

Matka sice rozhořčeně namítla, že ona tak dá na doktory, ale otec, když už pojal spásný záměr, se nedal odradit.

Pan doktor Slavík byl zjevně potěšen. Okamžitě si přisunul židli k našemu stolu a matku ujistil, že by jen stěží našla zdravější místo, než je statek pana Pavelce. Pokud se týká Kochových bacilů, vyskytují se všude a záleží vlastně jen na každém z nás, jak se s nimi dohodne o spolužití. Potom začal vykládat o panu Valešovi. Chudák, je obětí války, vlastní statečnosti, ale také, to se nedá zapřít, své žádostivosti. Franta Valeš, vyprávěl pan doktor, býval velký sokol, chlap zdravý a urostlý, muzikant a přespolní běžec. Později běhal hlavně za sukněmi, v tom byl ještě úspěšnější.

Do jídelny vstoupil nedomrlý pan Halama. Když míjel náš stůl, pravil: „Dobrý den vespolek!“ a mně připadlo, že ten přepečlivě vyslovený pozdrav zní falešně, anebo dokonce až příliš naučeně. Jeho tvář byla po ránu ještě bledší a jeho oči kalně šedivé. U stolku pod oknem se zasmušile posadil. Všiml si, že ho pozoruji, a okamžitě se odvrátil. Jeho pohled i pohyby prozrazovaly úzkost štvance.

Těsně před válkou, zatím pokračoval pan doktor, se Franta oženil, vzal si místní krasavici a hvězdu ochotnického souboru Tyl Mařenku Sodomkovou a hned nato založil kapelu, která hrála o sokolských bálech, o pohřbech, svatbách a tancovačkách. Mařenka zpočátku nelibě nesla, že se Franta po večerech toulá, pak však poznala, že jenom když je doma sama, může se v klidu vyspat. Pan doktor se významně zachechtal, matka se tvářila pohoršeně, otec zaujatě (nejspíš v duchu řešil nějaký složitý technický problém) a žlutovlasá paní doktorová neřestně přehodila opálené lýtko přes opálené koleno a vypouštěla do prosluněného vzduchu obláčky dýmu.

Brzy se kapela proslavila, zvali ji po celém okolí. Němci ji nechávali na pokoji, protože hrála Kmocha a cajdáky pro rybáře, jako Cestou v lese Anka kapra nese anebo Můj otec rybářem byl a v moři lovíval. Lidé byli z té muziky celí odvázaní, o tom by pan doktor mohl dlouho vykládat, protože ho o prázdninách občas pustili, aby si s nimi zatroubil. Jenže pak v Chlumu, to už bylo na konci čtyřiačtyřicátého, zemřel starý Hamerník, co býval starostou hradecké župy, pamatoval ještě Tyrše a cvičil na všech desíti sletech, na pohřeb se sjeli sokolové z celého kraje a kapely přibyly čtyři. Tehdy František nejenže hrál Lví silou, ale také tu nádhernou velebnou část z Mé vlasti, anebo přesněji z Tábora, kterou sám pro tenhle pohřeb upravil a nacvičil. A když tedy zatroubil – a pan doktor povstal a zazpíval: „Že konečně s ním vždycky zvítězíte“ –, najednou se někdo připojil hlasem a v okamžiku celým hřbitovem zněl prastarý a bojový chorál, jako by už opravdu na pomoc táhlo slavné husitské vojsko. Tenhle zpěv nemohli Němci nezaslechnout, jeho původce sebrali, ještě než došel domů, a nechali si ho dva měsíce v Budějovicích na gestapu.

Pan Halama obdržel svoji ranní kávu, upíjel ji pomalu, zdálo se mi, že by si nejraději tvář zakryl dlaní. Ten člověk se před něčím schovával, s těmi světlými vlasy, šedooký, s příliš pečlivou výslovností, kdoví jestli to nebyl Němec. Je prý takových spousta. Opatřili si falešné doklady a teď tu mezi námi žijí, nedá se uhodnout, co mají na svědomí ani k čemu se zase chystají.

Když se František vrátil, vykládal pan doktor, bylo ho sotva půl, zuby měl zpovyrážené, v dlaních tremor, v duši trauma a v plicích Kochův bacil. Po válce mu sice zuby spravili a poslali ho do sanatoria, ale on jim podepsal revers a utekl za Mařenkou. Protože tenhle člověk, když se měl rozhodnout, jestli má umřít v posteli sám, nebo s ženskou, rozhodl se pro to druhé a už k tomu taky směřuje.

Matka se tvářila jako vytesaná z ledu, pak vyzvala otce, aby už proboha pana doktora nezdržoval, hned nato se zvedla a šli jsme k vodě.

Matka ani já jsme se nekoupali. Matka proto, že jí před lety slavný kardiolog sdělil, že její srdce je tak výjimečně a pozoruhodně slabé, že ji může i sebemenší námaha zabít. Později se sice ukázalo, že tato falešná diagnóza patrně vznikla na základě záměny matčina kardiogramu s kardiogramem jakési umírající stařenky a že vlastně matčino srdce je normální a zdravé, ale matka se pro jistotu i nadále vyhýbala vší námaze.

Já se nekoupal, protože mi dotyk mokrého živlu nepůsobil libost. S pobytem u řeky mě smiřovalo jen množství osob ženského pohlaví. Pobíhaly tu i polehávaly a přitom vystavovaly svá krásná a žádoucí těla slunci a mému pohledu. Předstíral jsem, že si čtu, a přitom jsem pozoroval novomanžele Havlovy, kteří těsně k sobě přimknuti leželi na proužku jen zpola rozložené deky, a také paní doktorovou s jejími dcerami, jak si pohazují barevným míčem.

Od vody se vrátili otec s bratrem. Bratr si vzpomněl na kakao v matčině kufru a žádal, abychom šli k lesu, rozdělali oheň a uvařili něco k pití, a já, neustále předstíraje, že si čtu, jsem zaznamenal, že někteří koupáči, když se chystali vysvléct z mokrých plavek, přeběhli i se svým šatstvem a taškami lávku na ostrov a zmizeli na jeho odvrácené straně. Matka bratra okřikla, aby pořád nemyslel na nějaké požitky, dala mu za příklad mě, ještě jsem ani ve vodě nebyl, jen, chudáček, pořád koukám do svých knih. Otec se bratra zastal a řekl, že by mi trochu pohybu neuškodilo, a já zaujat náhlým vnuknutím jsem oznámil, že se odpoledne půjdu projít.

Skutečně, hned po obědě jsem se v nejpalčivějším slunečním úpalu odebral na protilehlou stranu řeky.

Našel jsem si místo ve vysoké trávě; když jsem ulehl, nemohl mě nikdo z ostrova vidět, zatímco já – já mohl vidět všechno.

Mé počínání, nízkost a přízemnost mých pohnutek mě zahanbovaly, chvíli jsem tedy sám sobě předstíral, že jsem si tohle místo vybral pro jeho zvláštní odlehlost, kvůli tomu, abych mohl nerušeně číst a přemítat. Skutečně jsem si lehl na záda a pozoroval několik osamělých oblaků, které mi téměř nehnutě visely nad hlavou. Byl to uklidňující, povznášející pocit hledět do výšky. Vzpomněl jsem si na své kamarády, na své vrstevníky, kteří už nemohli hledět takto od země k nebi, protože jsou mrtví, otrávili je plynem. Hledí aspoň seshora dolů? Je lidské duši poskytnut dar hledění?

Pochyboval jsem o tom, pochyboval jsem o nesmrtelnosti lidské duše, anebo přesněji: nedovedl jsem si ji představit. Podobu, ve které by duše dále trvala, ani prostor, kde by se nacházela. I když ovšem vesmír byl dosti rozlehlý, aby se do něho vešel jakýkoliv počet duší. Jenže v prostoru mezi hvězdami prý vládne taková zima, že všechno živé by rázem ztuhlo do nehybnosti.

Tahle myšlenka mě tak zaujala, že jsem rozevřel knihu, v níž jsem měl pro jistotu vložený arch papíru, a špačkem tužky jsem si zapsal: Lidská duše má nejspíš na vybranou mezi žárem pekla a nebeským mrazem.

Pak mě ještě napadlo: Proto je lepší věřit v nesmrtelnost lásky nežli v nesmrtelnost duše!

Chvíli jsem v blaženém ustrnutí hleděl na ty dvě věty. Zněly, jako by je vymyslel opravdový spisovatel. Připsal jsem tedy ještě datum a papír vložil do knihy.

Až budu jednou známý jako vzdělaný, zajímavý, duchaplný a ctěný umělec, už nebudu nucen ležet ukrytý na břehu, kam se slétávají komáři, budu sedět ve své pracovně anebo si vpodvečer vyjdu před svůj dům, a ony už samy přiběhnou. Nejen nějaké obyčejné, nezajímavé ženské, ale třeba i slavné herečky. Představil jsem si, jak se slavnou herečkou večeřím v nočním klubu, jak se dotýkám skvostných nahých paží, když vtom se přes hřeben ostrova přehouply dvě holky v plavkách, s velkými taškami.

Srdce se mi rozbušilo. Zároveň z rákosí nedaleko ode mě vylekaně vzlétl vodní pták. Když jsem s nelibostí pohlédl do těch míst, spatřil jsem, jak po úzké pěšině, která se v těch místech málem dotýkala vodní hladiny, si to šine bledý, zasmušilý a tajemný pan Halama.

Ty dvě holky ho zřejmě zahlédly, a zatímco on se nevšímavě vzdaloval podél vody, ony zapadly do jediné houštiny, která se na oné straně ostrova vyskytovala, a zcela se mi ztratily z očí.

Ležel jsem nehybně ve svém travnatém úkrytu. Zdálo se mi, že jsem občas v nepřehledné spleti větví a listí zahlédl kmitnout se dívčí tělo, ale nebyl jsem si tím jist.

Když se opět vynořily, byly už oblečené do pestrých šatiček, něco na sebe volaly a rychle stoupaly k nízkému hřebeni ostrova, vzápětí za ním zmizely. Také pan Halama zmizel v dálce. Kam vlastně šel? Řekl bych, že pěšina vedla někam k trati, nebo dokonce přímo na nádraží.

Okamžik jsem se těšil myšlenkou, že pan Halama, který se vlastně vůbec nejmenuje Halama, ale Heindel anebo Hoes, kráčí na přísně tajnou schůzku s emisarem odsouzeného, ale dosud nezvěstného Martina Bormanna. Ten se skrývá – kdo by ho tu také hledal – v pohraničních hvozdech mezi Pařezem, Zajícem a Třemi Fackami. A budu to já, kdo odhalí anebo aspoň poodhalí jeho skrýš.

Když jsem se vracel před večeří do svého pokojíku, otevřely se sousední dveře a z nich vykoukla opálená tvář paní doktorové. „Á, to jste vy,“ řekla. „Myslela jsem si, že to je ten můj. Neviděl jste ho někde?“

„Ne, prosím!“ Zdálo se mi, že z pootevřených dveří jejího pokoje vychází vůně konvalinek. „Myslel jsem, že šel na ryby.“

„Bůhví kde brousí! A co vy, že jsem vás odpoledne neviděla u vody?“

„Byl jsem se projít.“

„A kam až jste došel?“ Upřela na mě čekankové oči a já cítil, jak rudnu.

„Šel jsem jen tak podle řeky. Pak jsem si četl.“

„Vy asi hodně čtete,“ paní doktorová pohodila hlavou, takže se jí blonďaté vlasy rozletěly podél hlavy. Opřela se ramenem o veřej a ukázala na knihu, kterou jsem držel.

„To jenom o prázdninách!“ V rozčilení jsem knihu pootevřel, vypadl z ní list papíru s mým textem a snesl se jí k nohám.

Shýbla se rychleji, než jsem to stačil udělat já, papír zvedla a podala mi jej. Naštěstí list byl přeložen textem dovnitř, ven čouhalo jen dnešní datum. „To je jenom takové psaní,“ cítil jsem potřebu omluvit ten list papíru a znovu jsem zrudl.

„Taky jsem ráda četla!“ Tvářila se, že nepozoruje moje rozpaky. „Dokud jsem byla mladší. Věčně zpívají lesy, Sever proti Jihu, Když nastaly deště… Četla jsem a myslela si, bůhvíco mě v životě potká. Ale všechno je to jenom podvod. Spousta krásných slov o lásce, věrnosti a vymyšlených příběhů. A to chodíte jen tak podle řeky?“

Přikývl jsem.

„Jenom aby! Jenom jestli tam u řeky nemáte nějakou tu ze stanu, zatímco ta vaše někde věrně čeká na vaše psaní.“ Zasmála se altovým hlasem, zahrozila mi opáleným ukazováčkem, a aniž vyčkala, až se pokusím vyvrátit tohle hrozné a nepodložené obvinění, řekla: „Však já vás znám, chlapy!“

Vtom se zezdola ozvalo hlasité volání, aby se všichni běželi podívat, po hlase jsem ihned poznal jejího muže.

Sešli jsme oba dolů. Ve dveřích kuchyně stál pan doktor ve vysokých gumovkách, s rybářským prutem po boku a s obrovskou naditou brašnou a křičel na paní Štěrbákovou, aby přinesla tu největší nádobu anebo nejlépe nějaké pořádné necky.

Paní Štěrbáková se opravdu objevila a před sebou spíš tlačila, než nesla, obrovitý kameninový hrnec. Doktor Slavík otevřel svoji nepromokavou brašnu a začal z ní vyhazovat kluzká rybí těla, přitom se hlasitě radoval: „To jsou mackové, co?“ Pak se obrátil k paní Štěrbákové a zarecitoval:

„Jestliže je hrnec od slovesa hráti,
od čeho pak slovo srnec,
smím-li se vás ptáti?“

„Ale pane doktore,“ paní hostinská byla kulatá, růžolící a dobromyslná, „odkud vy tyhle veršovánky nosíte?“

„Od pacientů, paní Štěrbáková!“ pravil doktor Slavík a s vykasanými rukávy lovil ryby ze své brašny. „A tuhle znáte?“ A pak doktor zazpíval:

„Nechci já maličké ženy,
ty ji maj při samé zemi,
a když je veliký bláto,
voda jim stříká až na to!“

Vyhodil poslední rybu do krajáče, paní hostinská se radostně smála, zatímco paní doktorová se na mě podívala, jako by mi chtěla říct: nezlobte se, já už se taky nezlobím, takový mám život! A já byl rád, že tu není moje matka. Kdyby uslyšela tolik pohoršlivých veršů, jistě bychom ještě dnes balili kufry.

Matka se neobjevila ani u večeře, bolela ji prý hlava od sluníčka, a tak přišli jen otec s bratrem.

V jídelně už bylo plno hostů, kromě tajemného a osamělého pana Halamy a starosvětsky oblečeného pana Antona tu seděli ještě dva muži v uniformách: jeden zjevně železničář, druhý nejspíš hasič, u stolku pod oknem pak četl Rudé právo mužík, z něhož jsem zahlédl jen šedivou čupřinu vlasů, nohavice černých kalhot a samozřejmě prsty, které svíraly noviny, snad právě podle nich, anebo ještě spíš podle té nepotlačitelné touhy po vzdělání jsem vytušil, že muž za novinami by mohl být pan učitel Kalous.

Z kuchyně čpěl škvařící se tuk, v němž se pekli páně doktorovi kapři, pak se objevil ve dveřích i sám doktor, už ve světlých kalhotách a bílých plátěnkách; také jeho žena se převlékla do červených štráfatých šatů s hlubokým výstřihem a do něho, přímo do prohlubně mezi ňadry, si připevnila medově žlutou umělou růži, která se, jak jsem si všiml, při každém nadechnutí a vydechnutí své paní zachvívala rozkoší.

Pan doktor se rozhlédl, a jak zpozoroval hosty, hned zajásal a vykřikl: „Kdopak to mezi nás nezavítal? Pan učitel a taky… Paní Štěrbáková, připravte džbery s vodou, kdyby náhodou vzplanulo, pan Feuerstein! Nomen omen, jak já říkám, na mně každý pozná, jen se představím, že jsem užitečný pěvec, stejně jako pan učitel nezapře, že je trochu mrzutý mudrc, kdežto kdo se podívá na vás, pane Feuerstein, kdo uslyší vaše jméno, musí pochopit, že vy jste ten kamínek, co trousí jiskry po stodolách a stozích!“

Teprve teď jsem si prohlédl muže v hasičské uniformě a všiml si jeho vlasů, opravdu rudě plály jako oheň, a jeho maličká očka se mi zdála potměšilá, zatímco veliká ušiska mi připadala zločinecká.

Kupodivu pan Feuerstein se pro ta obvinění ani nezlobil, dokonce se smál a poznamenal, že zrovna předevčírem hasili stoh kousek za Chlumem, ohnivé víchy lítaly výš, než je špička chlumského kostela. Muž v železničářské uniformě pak připojil, že dostali ke dráze zvláštní přípis, ve kterém se praví, že vzhledem k mimořádnému suchu hrozí nebezpečí požárů, zvláště polních a lesních, a kolem trati se tedy mají neustále pohybovat hlídky a pozorovat, zda jiskra z lokomotivy něco nezapálila. A že opravdu od nich jeden vechtr s jedním od posunu se vydali podél trati směrem k Lomnici, samozřejmě s sebou neměli žádný aparát ani kbelík na vodu, dokonce ani džbánek na pivo, a zrovna v místech, kde se trať odklání od rybníka, postřehli hořící trávu. Tak si teprve ulomili klacky, aby plameny utloukli, jenže oheň už planul příliš mocně, ten vechtr si tedy sundal blůzu a tou se snažili plamínky udusit, ale blůza začala taky brzy hořet, museli ji hodit na zem a dupat po ní, ale jak po ní skákali, začaly jim doutnat kalhoty i podrážky, takže nakonec stejně museli běžet do Lomnice pro hasiče. Na stanici se vrátili až v noci a byli celí ohořelí. „Já je oba namaloval, hned jak se vrátili,“ oznámil muž v modré uniformě.

Všichni jsme napjatě poslouchali, jen pan Halama, dobře jsem si toho všiml, seděl nezúčastněně u svého stolku a zíral oknem k řece.

Byl bych se rád zeptal, jak to dopadlo s tím požárem, ale paní Štěrbáková začala roznášet talíře a hlasitě oznamovala, že dneska díky panu doktorovi je večeře bez lístků a platit se bude jenom za příkrm, a pan doktor na ta slova povstal a všem se uklonil, pak se zeptal muže v železničářské uniformě, kterého oslovil jako pana Sodomku, jestli ten obrázek nepřinesl s sebou. Nato železničář ihned otevřel podlouhlou koženou brašnu a ochotně z ní vytáhl ruličku plátna. Když ji rozbalil, uviděli jsme dva vymalované muže v modrých uniformách, které byly ze všech stran ohořelé. Z velkých lebek obou železničářů stoupal dým, zespodu narůžovělý jakoby od plamenů, ale jak ten dým letěl vzhůru, modral, až skoro zbělel a tak bílý se protáhl dvěma vavřínovými věnci, které se vznášely uprostřed blankytného nebe.

„To se vám skvěle podařilo,“ chválil obraz doktor Slavík, „to jste je, pane Sodomka, opravdu zvěčnil, hrdiny. A nic jiného jste nám nepřines?“

Pan Sodomka ihned vytáhl další ruličku plátna, a ačkoliv před něho paní hostinská právě postavila talíř, ruličku rozbalil a podržel tak, abychom se všichni mohli podívat. Na obraze byl palouk osvícený měsíčním svitem, na palouku se pásl stříbrohnědý srnec s psím čumákem. Pan doktor se zaradoval, že může dneska už podruhé uplatnit svoji říkanku o hrnci a srnci. Když ji dorecitoval, všichni se smáli, jen paní doktorová ne. Pohlédl jsem na ni a ona na mě a na její kulaté, opálené tváři se teprve teď mihl úsměv, ale ten úsměv patřil spíše mně, a já pochopil, že mi říká: tak to vidíte! Tolik jsem čekala od života, a dočkala jsem se oplzlých říkanek.

Ukrojil jsem si sousto kapra – nijak zvlášť jsem ryby nemiloval, ale tahle chutnala jinak než všechny ryby, které jsem kdy předtím jedl – a v té chvíli, kdy jsem ještě první sousto převaloval v ústech, se mě zmocnilo zvláštní rozjaření. Život mi připadal dobrý, zajímavý a dokonce vzrušující, skvělý život, v němž se něco děje, a mě právě teď dění obklopovalo, nadlehčovalo mě, jako vzduch obklopuje a nadlehčuje balon, který se vznáší nad zemí.

Po večeři pan doktor vzletně oslovil svoji zlatovlasou paní: „Má lásko!“ a zeptal se, jestli by nic nenamítala proti tomu, aby si hodil liciťáček. Paní doktorová řekla, že stejně zůstane u karet, i kdyby něco namítala, a že tedy ať si dělá, co se mu zlíbí, a ihned vstala, pokynula dvojčatům a i s nimi opustila jídelnu. Nato pan Štěrbák přistoupil k jejich stolu, sundal z něho ubrus a na holou dřevěnou desku položil papírové pivní tácky a balíček karet. A to už se na místech, kde předtím seděli členové doktorovy rodiny, usazoval pan učitel, hasič pan Feuerstein a malující železničář pan Sodomka. Ten oznamoval, že bude jen kibicovat.

Doktor Slavík vytáhl karty z balíčku, pravil, že malá dává, a hned sejmul.

U nás doma se karty nikdy nehrály, stejně jako se nehovořilo neslušně, nepilo se ani nekouřilo. Čekal jsem, že otec teď ihned vstane a požene nás odtud, ale on si místo toho poněkud přisunul židli k doktorovic stolku, aby mohl lépe přihlížet.

To už na stole ležely kupy bankovek i hromádky drobných a pan Feuerstein volal, že vlastní sedmu, nato pan doktor oznámil, že si troufá na sto, a dokonce na sto v rudé barvě, a když pan učitel odvětil: lepší sto, to ať si zahraje, ale že je zvědav, pan doktor sebral poslední dvě karty, které ležely zapomenuté na stole, a oznámil, že žebrá.

Prásk, prásk, a pan doktor ukázal všem karty, shrábl tři desetikoruny, a aby ostatní potěšil, pravil, že první vyhrání z kapsy vyhání, a svůj výrok zapil mohutným douškem piva.

Nerozuměl jsem ničemu. Jednou se hrálo, podruhé jenom někdo ukázal karty a hned bral peníze, přesto jsem však pozorně sledoval pohyb karet i peněz. Přál jsem panu doktorovi, nepřál jsem panu učiteli, ten však vyhrával, neboť jak jsem pochopil z výroků páně doktorových, nejenže pánbůh nebyl doma, ale ještě navíc pan Feuerstein neustále chyboval. „A proč vy jste sáhl zrovna po těch zelených?“ křičel na něj pan doktor, „když jsou vaše nejslabší barva?“

„Já myslel, že mu jima půjdu pod desítku,“ hájil se muž v hasičské uniformě, zatímco pan učitel shraboval hrst drobných.

„Ježíšmarija,“ zlobil se pan doktor, „vy, pane Feuerstein, až přijdete domů, vytáhněte si ten svůj požárnickej tomahavk a usekněte si makovici, abyste tolik nemyslel!“

A tak to šlo pořád dál. Přímo jsem si zoufal, když jsem viděl, jak se před panem učitelem vrší šedivé stokoruny. Dobře jsem si všiml, že kdykoliv k sobě přisunoval bankovky, jeho uzounké rty se nepatrně zachvěly v radostném úšklebku. Takhle se určitě ušklibuje, když s rukama za zády diktuje ve třídě shromážděným zoufalcům: sestrojte obecný čtyřúhelník, jehož úhlopříčky se protínají a jsou na sebe kolmé… Vtom pan učitel poněkud rozpačitě ohlásil žaludskou stovku a já podle výrazu ve tváři pana doktora pochopil, že konečně dojde ke zvratu ve hře. A to už pan doktor praštil do vlastních karet, takže vydaly zvuk, jako by štěkl výstřel, a zvolal: „To máte s flekem, pane učiteli, a sedlejte koně a prchejte až do Třeboně!“ Jenže pan Feuerstein se opět nezavděčil, pan učitel shrábl hrst desetikorun a pan doktor se tázal zoufale: „Pane Feuerstein, proč jste nenamazal to zelené eso, když jste viděl, že už ujíždí poslední vlak, to jste si ho chtěl schovat na příští Vánoce?“

„Mně se zdálo…,“ koktal zrzavý hasič.

„Co se zdá, je sen,“ křičel pan doktor. „Až přijdete domů, vezměte ten svůj tomahavk a ťukněte se do čela, abyste se aspoň před spaním vzbudil.“

V příští hře, když pan učitel ohlásil, že sedm kulí se na vás špulí, pan Feuerstein, snad aby se zavděčil, volal velkým hlasem: „Flek!“ A potom ještě: „Tuti boty!“ a stálo to jeho i pana doktora rovných dvacet čtyři koruny a zrzavý hasič si jen tiše povzdechl, že co se mělo stát, stalo se, zatímco pan doktor zoufale zasténal, že pan Feuerstein musí být zamilovaný, a zazpíval:

„Spadla píča na hasiča,
přikryla ho chlupama.
Hasič křičí:
Už jsem v píči,
už jsem tam i s kulama.“

A já, ačkoliv jsem stále nerozuměl ničemu z toho, co se přede mnou odehrávalo, jsem byl tou hrou stržen, skoro jsem nedýchal, a když se znovu rozdávaly karty, přímo jsem vnímal, jak se v horkém vzduchu lokálu vznášejí naděje, a v té chvíli jsem zapomněl na všechno, co jindy poutalo moji mysl: na své plány, na svoje poslání, na díla velkých mistrů, na matku, otce i bratra, dokonce i na krásnou paní doktorovou, která se nejspíš v téhle chvíli kladla na lože za zdí mého pokojíku, a připadalo mi, že všichni musí být stejně zmámeni.

Pak mě vyrušil jakýsi nemístný šramot z kouta místnosti, na okamžik jsem tam pohlédl a uviděl jsem, jak novomanželé Havlovi, kteří si snad vůbec nevšimli, co se tu právě odehrává, se zvedají ze svých židlí, a když se blížili ke stolu pana doktora, ona na hráče pohlédla s úžasem, či dokonce s útrpností a zakryla si tvář kyticí běložlutých kopretin. A tehdy ji její novomanžel něžně uchopil, zasunul jí dlaň pod hýždě a zvolna ji zvedal, až ji držel nad deskou stolu i nad našimi hlavami, a pomalu s ní kráčel mezi námi, zatímco ona nám zpoza bělostných plátků polních květin poslala z výše něžný a nepřítomný úsměv bledých, od horka či od polibků rozpraskaných rtů.

A právě v té chvíli, kdy se oba novomanželé tlačili vysokými hospodskými dveřmi, se to stalo.

Pan učitel ohlásil rudou sedmu, kterou kulová postrčí. A už jak to vyřkl, ani nevyčkal odpověď svých protihráčů, roztáhl své tyranské rty ve vítězném úšklebku. Ale pan doktor jen mrkl do svých karet a ozval se skoro váhavě: „Pane učiteli, na ty dvě sedmy máte u mě flek!“

Pan učitel na něho okamžik užasle hleděl, pak se zeptal: „Spočítal jste si to dobře, pane doktore?“

„Jako nikdy předtím,“ skoro šeptal pan doktor a zdálo se, že se chvěje úzkostí. „Sedlejte koně a prchejte do Třeboně!“

„Tak větší, pane doktore?“ řekl pan učitel. „Protože já je mám ložený, já vám můžu ukázat list!“

„To můžete,“ radoval se teď už velkým hlasem pan doktor, „ale předtím máte ještě kontra, a už se dál netočte. Protože vy, až nám ukážete ten svůj list, budete v něm tu rudou sedmu marně hledat, tu jsem totiž vyfasoval já!“

A já viděl, jak pan učitel bledne, jeho panovačné rty mu teď skoro zmizely z tváře a jen šeptl: „Ježíšmarija, já blbec!“

„To jste celý vy,“ neudržel se pan doktor, „křičíte do světa, že máte dražší sedmu, a přitom máte pendrek!“

Pan učitel ještě více pobledl a sevřeným hlasem se otázal: „Co tím chcete povědět, pane doktore?“

„Však jste dobře slyšel,“ vykládal pan doktor na celý sál. „Slibujete zahrát, co nemáte, a jenom se spoléháte, že si toho lidi nevšimnou. Jenže nás tady,“ ukázal na pana Feuersteina, „řečma neopijete, my se v kartě vyznáme!“ A rezavý hasič jenom zářil a pokojně pravil k panu učiteli, ať se nezlobí, že se stalo, co se mělo stát.

Pan učitel však povstal a ostrým hlasem pronesl: „Tohle si, pane doktore, dovolovat nesmíte!“

„A copak,“ divil se pan doktor, „řekl jsem snad něco neslušnýho?“

„Vy,“ pravil pan učitel, „mluvíte samé neslušnosti. Sviňáctví se z vás jen řinou. Hanba by vám měla být aspoň před těmi mladými lidmi,“ kývl hlavou směrem k našemu stolu. „Ale když myslíte… Jenom na moje přesvědčení si tohle dovolovat nebudete. Protože my nikoho planými sliby neopíjíme,“ pokračoval pan učitel a stále zvyšoval hlas, „my jen žádáme, aby se lidu dostalo, co mu odedávna patří. A osvobození od těch, co ho až dodneška beztrestně vysávali. A vy, vy byste se měl vzpamatovat a najít si svoje místo dřív, než bude pozdě. Kolik jsem vám dlužen, pánové?“

Všiml jsem si, že se otci řeč pana učitele zamlouvala, že se jen taktak ovládl, aby rovněž něco nepověděl o právech a o lepší budoucnosti lidu, zatímco ostatní hleděli spíše užasle na pana učitele, který teď s okázalým klidem spočítal všechny stokoruny, co měl před sebou na stole, přidal ještě tři ze své náprsní tašky, rozdělil bankovky na dvě hromádky, které pak mocným pohybem dlaně odsunul do středu stolu.

„Ale pane učiteli…,“ polekal se zrzavý hasič.

Jenže pan učitel ho nevnímal. Vstal a do prázdna, které nalezl nad našimi hlavami, pravil ledově: „Dobrou noc, pánové!“ A vyšel ze sálu tak důstojně, jako by opouštěl třídu, kde byl právě všechny zapsal do třídní knihy.

„Čert se s tebou veselí,“ zhodnotil jeho náhlý odchod doktor Slavík, „pak ti hovno nadělí!“

Veliký Mistr Stendhal psal:

Paní de Renal byla Juliánovým příchodem na smrt polekána, zmocnila se jí hrůza. Jeho pláč i zoufalství ji připravily o rozvahu. Dokonce i když mu již neměla co odepřít, odstrkovala Juliána s opravdovým rozhořčením od sebe, ale hned nato se mu vrhla do náruče. Počínala si jako smyslů zbavená. Byla přesvědčena, že je bez milosrdenství odsouzena k věčnému zatracení, a myšlenky na peklo se snažila přehlušit nejvášnivějšími polibky. K Juliánovu štěstí by nebylo chybělo nic, ani žhoucí citovost ženy, která se mu právě oddala, kdyby se byl z toho dovedl těšit… „Pane Bože! Být šťasten, být milován je pouze toto?“ bylo první myšlenkou Juliánovou, když se vrátil do pokoje.

Druhý den ráno, když jsem vyhlédl oknem, spatřil jsem k svému úžasu na větvi kaštanu sedět zrzavého pana Feuersteina. Ještě dřív, než jsem stačil postřehnout, co tam pohledává, všiml si mě a zamával mi jakýmsi předmětem, který jsem nedokázal určit, ale mohl to být onen zmiňovaný tomahavk, a já, protože jsem si nebyl jist, bylo-li to gesto míněno přátelsky, anebo naopak výhrůžně, jsem raději od okna odstoupil. Když jsem si za chvíli dodal odvahy a opět vyhlédl, zrzavý hasič už na stromě nebyl, jen z větví visely podivné a pestré cancoury provazů či snad drátů, jejichž účel jsem nepochopil.

U vody jsem nezastihl nikoho z našich nových známých. Předstíral jsem sám sobě, že mi nejvíce chybí pan doktor. Kdybych se k němu ráno přidal, určitě bych se dozvěděl spoustu zajímavostí anebo aspoň veselých historek. Ve skutečnosti mi vadilo, že tu nebyla jeho žena – a moje oči tedy neměly, na čem by spočinuly.

Ještě před svačinou (matka mi vstrčila do kapsy housku dokonale zabalenou v papírovém ubrousku) jsem odešel od řeky.

Na nedalekém poli polonahý sedlák s jediným koněm zapřaženým do pluhu obracel zemi. Za brázdou se zvedal vysoký, téměř neprůhledný sloup prachu. Nad celou vyprahlou rovinou se vznášel šedavý opar a vzduch se tetelivě chvěl.

Vesnice zela pustotou, dokonce i psi zemdleně zalezli do svých bud a nevěnovali mi obvyklou pozornost.

Zastavil jsem se před vesnickým krámkem a civěl na barevné tabule, které purpurově chválily Velimskou cikorku, blankytně Oetkerovy prášky do pečiva a červenobíle mýdlo Helada. Ve verších pak opěvovaly prací prostředky.

OTAMÍR, ten pere lehce,
špína pustí, ať chce nechce!

Ze dveří vyšel pan Anton. Nenesl housle, zato i v tom předpoledním žáru byl oděn jako koncertní mistr v černý oblek s vestou, bílé vlasy mu schoval staromódní kulatý klobouk.

Pozdravil jsem, on nadzvedl klobouk a otázal se, kam mířím.

Nemířil jsem nikam, zatímco on se chystal na hřbitov a nabídl mi, že mohu s ním.

Hřbitovů jsem se bál. Ne snad kvůli duchům, ale příliš mi připomínaly moji dočasnost. Styděl jsem se však starce odmítnout, a tak jsem se s ním vydal po prašné cestě.

Vyptal se mě, co studuji, kde žiju a jak jsem starý, pak řekl, že když on dorostl do mého věku, už se pustil do Vídně, tam pak dělal pikolíka ve slavné Kirschnerově restauraci.

„To bylo ještě za císaře pána?“

„To bylo před šedesáti čtyřmi roky,“ upřesnil. „Tehdy jsem toho o Jeho Veličenstvu příliš nevěděl. Až když jsem se dostal k Jeho Výsosti našemu panu knížeti za komorníka, měl jsem tu čest spatřit Jeho Veličenstvo zblízka. To se stalo třikrát. Jednou jsem mu při hostině podal sklenici vína. Podruhé jsem směl být přítomen lovu, kterého se Jeho Veličenstvo osobně zúčastnilo.“

Netušil jsem, že pan Anton měl tak zvláštní povolání. Až dosud jsem znal komorníky jenom z románů. „A vy jste taky něco zastřelil?“ zeptal jsem se.

„Stříleli páni,“ vysvětlil. „My se starali o to, aby se mohli dobře občerstvit, hned jak se vrátí z lovu.“

„Ale to nebylo spravedlivé,“ namítl jsem pamětliv toho, co jsem kdy slyšel o rovnosti, svobodě, bratrství.

„Kdopak víme, co je spravedlivé?“

Už jsem viděl, jak se za pruhem zažloutlé louky vypíná nízká zeď, za ní vyčnívalo několik křížů.

„Lidé mají v opovržení toho, kdo se nestydí, že druhému slouží,“ řekl pan Anton. „Ale kdopak z nich neslouží? I páni, co vládnou, někomu slouží. Já si vždycky říkal: Ať člověk koná cokoliv, jenom když to koná s láskou. Bez lásky se nedojde spokojenosti. A právě podle ní nás jednou srovná ta jediná, nejvyšší spravedlnost. Rozuměl mi?“

Přikývl jsem. Došli jsme ke hřbitovu. Stařík otevřel černě natřená mřížová vrata a vstoupili jsme.

„Potřetí jsem spatřil Jeho Veličenstvo při velmi žalostné příležitosti – na pohřbu Jejího Veličenstva. Šestnáctého září to bylo, šest dní po tom, co ji ten ničemný Lucheni zákeřně bodl do prsou.“

O této události jsem já samozřejmě nikdy neslyšel.

„Tehdy jsem viděl mnoho panovníků,“ dodal pan Anton. „Jejich Veličenstva císaře Viléma, krále srbského Alexandra i velkoknížete Alexeje ruského. Těch kočárů, té jízdy a vraných šestispřežení. Ze všech oken vlály černé prapory.“

Byl to malý hřbitov, jen tři řady hrobů. U protilehlé zdi stínila mohutná lípa nízké stavení márnice, v okénku věžičky se temnělo nehybné tělo zvonu.

Vpravo vedle vrat jsem uviděl studnu s pumpou, vedle pumpy stála konev. Pan Anton ji načerpal plnou vody, já konev vzal a on mě pak vedl až ke hrobu se šedavým vápencovým křížem, na němž jsem četl: Anna Antonová 1871–1908.

Na hrobě ve dvou řadách kvetly bílé a žluté růže. Zalili jsme je, potom pan Anton sundal svůj měkký plstěný klobouk, položil jej na cestičku vedle hrobu a sám poklekl z boku ke kříži.

Pod jménem s datem jsem rozeznal vybledlé čtyřverší:

Bůh vyměřil dny žití Tobě,
kdo se Tě víc dovolá?
Dřímej, milá ženo, v tomto hrobě.
Až v život věčný Bůh Tě povolá.

Pan Anton polohlasně pronášel slova nějaké modlitby. Vzdálil jsem se stranou, abych ho nerušil.

Lípa dokvétala, také květiny na hrobech kvetly, vzduch přeplňovala sladká směsice vůní. „Nikdá jsem na tebe nezapomněl,“ šeptal pan Anton a hlavu, která byla mléčně bílá, hluboce skláněl k hřbitovní zemi, „a On to ví. Dopřeje našim duším věčné shledání tam ve svém království lásky.“

Zastyděl jsem se, že slyším, co mi není určeno, a ještě jsem poodstoupil, až jsem se zády dotkl horké cihlové zdi. V koruně lípy bzučely včely a zavrkal divoký holub. Díval jsem se na náhrobní kameny a kříže před sebou a kupodivu jsem necítil strach, spíš klid do mě vstupoval, jako bych už po pás vězel v zemi, jako by už nade mnou anděl rozestíral svoji peruť.

A všiml jsem si, jak z výšin stromu vzlétl nazrzlý holoubek, zakroužil nad námi, pak se snesl vedle staříka a docupital k jeho klobouku, natáhl krk přes černý okraj a ponořil zobák do jeho nitra a pil; viděl jsem teď docela jasně blyštivou hladinu vody, kterou byl ten starý měkký klobouk naplněn až po okraj, a díval jsem se, jak odkudsi z výšin k nám klesají na svých tichých křídlech další ptáci, aby se občerstvili.

Potom se stařík pokřižoval, vstal, znovu se pokřižoval, pomalým pohybem své stařecké ruky požehnal všem pijícím, zvedl ze země klobouk a pravil ke mně:

„Tak vidí, všem nám postačí stejný díl téhle posvěcené země. A já je všechny přečkal.“

Hleděl do dálky za odlétajícími ptáky a já v náhlém osvícení pochopil, o kom mluví, že to za ním přilétly duše všech panovníků, císařů, králů a knížat, které kdy viděl, kterým snad dobře a s láskou sloužil a všechny je přežil.

Odpoledne, když jsem se loudal směrem ke statku pana Pavelce, zavolal na mě, ó blaženosti, povědomý hlas, a když jsem se ohlédl, opravdu jsem uviděl zářivou paní doktorovou. Dohonila mě a řekla, že ji manžel poslal, aby odnesla nějaké prášky panu Valešovi, kterému se v posledních dnech přitížilo.

Měli jsme tedy společnou cestu a voňavá paní doktorová spokojeně prohlásila, že to je dobře, nerada chodí sama.

Osmělil jsem se říci, že já taky nerad chodím sám.

„Však jsem se taky divila,“ poznamenala, „takový mladík jako vy, a ještě jezdí s maminkou. Pročpak jste si radši někam nezajel se svým děvčetem?“

Zrudl jsem a řekl, že teď zrovna žádné děvče nemám.

„Ale, ale, a co ten dopis včera? To není hezké zapírat lásku.“ Zahrozila mi prstem, zasmála se a řekla, abych se nebál, že na mě nic nepoví. Kdo jiný by už měl mít děvče než chlapec jako já? Horší je, když za holkami běhají ženatí chlapi – o tom by ona mohla něco vyprávět, protože ze všech mužských vůbec nejhorší jsou doktoři.

Z její tváře se teď vytratil úsměv a já tušil, že o tom všem mluví jen proto, aby měla záminku svěřit se mi se svým vlastním utrpením. Byl bych ji rád přesvědčil o tom, že nikoho nezapírám, nikoho jsem nikdy nezapíral ani neoklamal a taky bych ničeho podobného nebyl schopen, ale mluvila teď stále sama. Nikdy tomu nechtěla věřit, že svět je plný falše a zrady, byla bláhová, mnoho snila, často si celé noci představovala, jaký bude on, dokonce snad takového poznala. Byl to její spolužák, jemný a citlivý, oči měl hnědé, velké a dětské, jako mám já. Pozval ji párkrát do parku a jednou s ním byla tančit. Když se tehdy vracela domů, na ten večer nikdy nezapomene, spatřili z dálky veliký oheň. To planuly obilní sklady, a ten požár jako by ohlašoval daleko větší požár, protože několik dní nato už přišli Němci a začala válka. A při tom tanci je někdo zřejmě uviděl, žaloval na ni otci a ten spustil strašlivý bengál, takže všechno skončilo dřív, než to mohlo začít. „A tak člověk mine svoji jedinou lásku,“ pravila smutně a moudře, „často o tom ani neví. A to je možná jeho štěstí, protože kdyby věděl, spolykal by nějaké prášky, aby usnul a už se neprobudil.“ Z nebeských očí paní doktorové vyplula slza a vlhce se jí sunula po opálené tváři.

Na zdi statku pana Valeše se skvěl nepatrně vybledlý nápis: VOLTE 3.

Paní doktorová vytáhla z kabelky kapesník, otřela si oči a řekla: „Jako tady ten, už to bude mít brzy za sebou!“ A dodala, že s ním bývala legrace, žádnou zábavu nezkazil, ale teď, teď se k němu skoro bojí vejít, co jí však zbývá? On je tam skoro celý den sám jen se svou nemocí, která ho užírá. Zkusí ho trochu potěšit; jestli chci, můžu tu na ni počkat, dlouho tam stejně nevydrží. Pak zmizela ve vratech a já se poslušně posadil na zastíněnou zídku pod otevřeným oknem.

Cítil jsem zvláštní vzrušení, také úzkost z vědomí, že tady za tou zdí leží těžce chorý člověk, že za tou zdí už asi postává smrt, co když jí také padnu do oka? Při té představě mě sevřela úzkost, asi bych se byl zvedl a hned odešel, ale vtom jsem zevnitř zaslechl líbezný alt paní doktorové.

„Bude zase všechno dobré, Franti!“ mluvila. „Zase na mě počkáš na našem místě u lesa.“

„Už ne,“ odpověděl cizí mužský hlas, „už bych tam ani nedošel.“

„Přinesla jsem ti novou medicínu,“ řekla paní doktorová, „jsou to nějaké švýcarské prášky!“

„Mně už žádná medicína nevrátí moje dejchání!“ Muž se rozkašlal. „Co ten tvůj, pořád ještě troubí?“

„Nemluv radši,“ žádala ho paní doktorová, „vidíš, jak tě to dráždí. Musíš si šetřit síly!“ Z jejího hlasu vycházelo zvláštní světlo, které stačilo prozářit z té místnosti až ke mně, a já pochopil, že ty dva k sobě váže nějaké dávné tajemství.

„Už je to jedno,“ namítl muž, „všechno už je jedno. Aspoň tady. A tam člověk sílu nepotřebuje.“

„Na to nesmíš myslet.“

„Já myslím. Jestli je vůbec nějaký tam. Ještě nějaký setkání aspoň s těma, co měl člověk rád.“

„To víš, že je,“ uslyšel jsem paní doktorovou, „všichni se tam jednou setkáme, ale na to ještě nemusíš myslet!“

„Byl tady za mnou náš velebníček, taky to tak říkal. Ale já nevím. Spíš mě všichni jen utěšujou.“

„Počkej, natočím ti vodu,“ odváděla řeč paní doktorová, „a polkneš ten prášek. Je to prý něco zázračného. Uvidíš, jak budeš zase běhat.“

„Už ne, už mám plíce pryč. Už mi ani žádný prášky nedávej. Je to marný. Jestlipak mi přijde ten tvůj zahrát?“

„Tak a dost,“ skoro křičela paní doktorová, „uvidíš, že za rok půjdeme spolu…,“ a ztišila teď hlas tak, že jsem neslyšel ani slovo; vstal jsem tedy konečně ze svého stinného místa a přešel na druhou stranu cesty. Ještě jednou jsem se však ohlédl a s překvapením si všiml, že se u plotu válí plechová tabulka podobná těm, které ověnčovaly vchod do místního krámu. Červený rak s obrovitými klepety jako by se už chystal stisknout svoji oběť:

Rada do života:
vlasům šampon Otta.

Hned po večeři se objevil ve dveřích lokálu pan Štěrbák, tentokrát bez zástěrky, ale v černých kalhotách a v bílé košili se slavnostním motýlkem. Oznámil, že pro nás všechny uchystal malé překvapení a zve nás, abychom ho následovali.

Všichni, kdo seděli v jídelně, opravdu povstali; dokonce i otec, který obvykle od jídla spěchal ke svým výpočtům, sestoupil po několika schůdcích do zahrady.

Červené stolky i židličky byly rozestaveny do půlkruhu, a sotva jsme se posadili, pan Štěrbák vzhlédl vzhůru k temnému nebi a zvolal: „Budiž světlo!“ V tu chvíli se opravdu na větvích kaštanu a také nad našimi hlavami rozsvítily pestrobarevné žárovky a lampiony. My všichni vydechli údivem, ale dřív než jsme stačili cokoli říct anebo udělat, úplně nahoře na střeše se rozžehlo ještě jedno okénko a v něm se objevil ten, jenž zřejmě miloval nejen oheň, ale i výšky, v rukou držel harmoniku a z té výšky nám zahrál: Proč bychom se netěšili. Teprve když dohrál, pan Štěrbák se uklonil a pravil slavnostním hlasem, že touto písní otevírá svoje zahradní kasino i pro noční provoz a nás v něm všechny vítá a doufá, že bude mít potěšení si s námi všemi připít na to, aby se nám tu dobře vedlo! A to už jeho žena na kulatém podnose přinášela orosené sklenice piva. Pan doktor Slavík, sotva uchopil svůj půllitr, povstal a pronesl řeč, v níž velebil pana Štěrbáka i pivo, které čepuje, také pochválil snivost letních večerů a jihočeskou rovinu a nás všechny požádal, abychom nikdy nezapomněli na chvíli, kdy je nám dáno spolu posedět a radovat se při svitu světel.

Mezitím sestoupil ze svých výšin pan Feuerstein i s harmonikou a pan doktor, zřejmě unaven vážností svého projevu, si od něho harmoniku vypůjčil a zahrál jemu i nám píseň:

Ať kde božím poslem, nehodou či žhářem
vzešel požár, hasit spěchá řádný hasič,
jen my slaboši, my starci nebe kářem:
Strhněte se mračna! Liják v oheň zasyč!

Když skončil, jeho paní se naklonila ke starému komorníkovi a svým něžným hlubokým hlasem ho poprosila, aby pověděl něco ze starých knížecích časů, a protože se stařík zdráhal, dodala, že ji jeho příběhy, ať se jakkoliv rmoutila, dovedly vždycky potěšit. A pan Anton se na ni usmál a řekl, že to bude tím, že v časech, na které vzpomíná, se ještě jinak žilo, nechce tvrdit, že líp, ale rozhodně klidněji. Pak vyprávěl, jak když se před čtyřiceti lety lovil rybník Bezdrev, jeden mladý pěšák jménem Škédl se napil, a že dostal kuráž, otočil jednu kapitální štiku a schoval si ji pod lovečku. Ale kabát měl krátký a nevšiml si, že mu zpod něho čouhá štičí ocas. Z hráze přihlíželi výlovu všichni páni: porybný, ředitel rybářství, ředitel velkostatku i sama Jeho Jasnost.

Všiml jsem si, že můj otec se škaredí: otec neměl rád pány, nesnášel kapitalisty, velkoobchodníky, bankéře a sedláky, tím méně mohl nalézt zalíbení v knížatech anebo jejich služebnících.

A všichni, kteří přihlíželi, jenom trnuli, vyprávěl dál pan Anton, po jehož bílé hlavě teď pluly červené a modré kvítky, co se stane, až Jeho Jasnost ten štičí ocas zahlédne. To se ovšem brzy stalo a kníže se zajímal, kdo ten mládeneček je, a hned ho k sobě povolal. Když ten chudák, aniž co tušil, předstoupil, Jeho Jasnost pravila: „Škédl, podruhé delší kabát, anebo kratší štiku!“

Pěšák se začervenal, neztratil však duchapřítomnost a odpověděl: „Ano, Jasnosti, podruhé delší kabát!“

Pan Anton se sám usmál své historce, ale trochu smutně, a postěžoval si, kdeže všem těm lidem je konec, jestlipak se s nimi aspoň zahlédne tam ve věčném království lásky. Paní doktorová zatleskala a pravila, že to je přesně takový příběh, jaký si přála slyšet, ale na otci jsem viděl, že je spíše pohoršen a chystá se něco namítnout, anebo dokonce povědět, jenže vtom už zavolal doktor Slavík: „Pane komoří, co si dáte: menuet, nebo polonézu?“ A rozkročil se zeširoka a harmonika v jeho rukou zazněla spíš jako varhany anebo cembalo.

Pan Anton se opravdu uklonil před paní doktorovou a zeptal se, zda smí prosit. Ona vznešeně přikývla a dovolila, aby se dotkl jejího ramene, sama mu podala ruku a pomalými, ale půvabnými kroky se počali otáčet v půlkruhu mezi našimi stolky, hned nato se k nim přidali i novomanželé Havlovi a železničář pan Sodomka vstal, došel k našemu stolku, uklonil se před matkou. Matka však zavrtěla hlavou a oznámila mu smutným hlasem, že bohužel má tak nemocné srdce, že si podobné radosti musí odepřít. Pan Sodomka tedy poděkoval a došel si do kuchyně pro paní Štěrbákovou.

Tak tam tančily tři páry starodávný tanec a já viděl, jak po tvářích tanečníků přeletují barevní motýli, vznášejí se a opět jim usedají ve vlasech, i jak z nádherných prstů paní doktorové co chvíli vyletí zlatistý plamen, a když jsem pozoroval snové pohyby jejího tanečníka, uvědomil jsem si, že tu vlastně není, že dlí daleko od nás, že se pohybuje po parketách zámeckého sálu, za svitu svící krouží mezi knížaty a kněžnami, mezi hraběnkami a barony, unášen zvukem zámecké kapely, a také paní doktorová se odtud vzdálila, jen jsem nevěděl, jaké země se dotýkají její lehké nohy, v jakém sále se to pohybuje, i když jsem možná tušil, kdo je jejím tanečníkem. Zato já dlel tady, právě teď tady pod větvemi kaštanu, nad hlavou mi oranžově zářil lampion, na jehož stěnách uprostřed nějaké rákosové řeky pluly džunky, a přál jsem si, aby ta chvíle trvala co nejdéle, abych mohl, směl a svedl být jedním z tanečníků, uklonit se před paní doktorovou a dotknout se jejích plamenných prstů, a zdálo se mi, že vnímám to zvláštní prolnutí několika časů, jako bych hleděl do veliké duhové bubliny, do skleněné koule, v níž se všechno prolíná: dávná světla loučí a svět s válečnými požáry i s tichým planutím lampionů a barevných žárovek, zdálo se mi dokonce, že mohu do té koule vstoupit a spolu s ní se vznést, s ní se kutálet po neviditelné hraně, jež odděluje neoddělitelné a zároveň spíná nespojitelné, stát se vzduchoplavcem v prostoru, kam dosahuje jen naše toužení.

Tanečníci už mezitím odváděli svoje dámy, doktor Slavík vrátil harmoniku a volal na pana Sodomku dotaz, co právě nyní tvoří.

Pan Sodomka vážně odpověděl, že maluje sucho.

Jak znázornil to sucho? A železničář vysvětlil, že jako hubenou stařenu, která požírá klasy.

Pak začali všichni hovořit o suchu a o neúrodě, pan Štěrbák pravil, že sedláci v kraji sklízejí často míň, než zaseli. Pan Feuerstein vykládal, že dneska celý den vozili cisternou vodu a stříkali na statku řepu, ale sluneční žár je takový, že voda se vypaří dřív, než se stačí dostat ke kořenům. Půjde-li to takhle dál, prorokoval, tohle sucho způsobí větší hlad, než jaký byl za války.

Snažil jsem se ho poslouchat, ale dosud jsem dlel ve své kouli. Nechápal jsem, jak se může někdo lekat hladu, když lidé už přežili tolik pohrom, když já sám poznal, jak málo stačí člověku k tomu, aby žil. A nedovedl jsem vstoupit do prostoru jejich úzkostí, protože přede mnou se dosud rozprostíral prostor ničím nezahraditelné svobody.

Tehdy to už otec nevydržel, vmísil se do hovoru a prohlásil, že se není čeho obávat, protože něco se na poli přece jen urodí, ale na rozdíl od dřívějších časů to, co se urodí, bude spravedlivě rozděleno.

„Jakpak to myslíte, pane inženýre?“ nastražil se doktor Slavík.

Otec vysvětlil, že stojíme na prahu nové éry, v níž zmizí nejen knížata, ale i bohatí továrníci, statkáři a velkoobchodníci, zůstanou jen pracující lidé, kteří se spravedlivě podělí o vyrobené statky.

„A to vy opravdu věříte, že všichni lidé budou mít stejně?“ otázal se pan doktor otce.

„Všichni podle svých zásluh!“ odvětil otec s přesvědčením. „Ale nikdo nebude mít právo přisvojovat si výsledky práce druhých, nikdo nebude smět nikoho vykořisťovat. A ten, kdo si už nashromáždil takovým způsobem majetek, bude nucen se s ním zase rozloučit!“

„To jsou všechno utopie!“ skoro křičel doktor Slavík. „Můžete jedněm vzít a druhým dát, ale na světě se nezmění nic. Jen budou jiní chudí a jiní bohatí!“

Tak se začali přít a pan doktor otci dokazoval, že vůbec nezná opici zvanou člověk, ta na rozdíl od všech ostatních opic, a vůbec zvířat, se nikdy nedosytí a neuspokojí. Kdo k tomu bude mít schopnosti, příležitost a prostředky, začne zase hromadit majetek na úkor těch ostatních. Na tom skončily všechny reformace a revoluce – jen předtím prolily spoustu krve. Otec naopak tvrdil, že člověk je v jádru dobrý, pokazilo ho jenom prostředí, majetek anebo bída, špatná výchova, náboženské tmářství a spousta jiných předsudků v jeho vědomí. Všechno se však změní, až se lidé oprostí od své závislosti na majetku, až budou mít všechno to a nic víc než to, co potřebují k životu.

V tu chvíli se vmísil pan Štěrbák a chtěl vědět, jestli mu pak dovolí, aby vlastnil hospodu, a otec vysvětlil, že vlastnit hospodu mu asi nedovolí, ale bude v ní jistě smět dělat správce.

Pan Štěrbák pohodil hlavou a pravil, že na to, aby dělal ve své vlastní hospodě správce, se leda může vysrat, to radši půjde ke koním, a pan doktor Slavík poznamenal, že tak by to přesně dopadlo: hostinští by dělali kočí a kočí hostinské, a co hůř: lékaři by kovali koně a kováři léčili lidi.

Bylo patrné, že otce se tahle poznámka dotkla, ale ovládl se. Projevil jen lítost nad tím, jak jinak moudrá mysl páně doktorova se dala zavést na scestí. Právě naopak: prvně v dějinách budou všichni dělat to, co si opravdu přejí dělat: až dodnes spoustu lidí donutil jejich původ či postavení, aby dělali, co nikdy dělat netoužili. Mnoho chytrých lidí nemohlo pro bídu vystudovat, třeba on sám se stal inženýrem jen s vynaložením všech sil, musel dávat po nocích kondice, aby se uživil. Ale teď i ti nejchudší budou zbaveni překážek, mnoho schopných jedinců získá vzdělání a vymyslí další technická vylepšení, takže se bude vyrábět stále více a levnějších předmětů, které zase budou lidi zbavovat dřiny a budou jim pomáhat v zápase s přírodou. A teď se teprve otec dostal ke svému oblíbenému tématu. Líčil nádherné stroje, co úplně přemění tvářnost života. Obrovské generátory vyrobí dostatek elektřiny, ta bude nejen svítit, ale pohánět statisíce a později miliony motorů a automatů, které zhotoví téměř bez lidské účasti a hlavně bez námahy dostatek bot, látek, nádobí stejně jako ledniček, praček, automobilů a kombajnů. A líčil, jak letadla rychlejší než zvuk nás přenesou během několika hodin z jedné pevniny na druhou, mluvil o strojích, které budou stavět silnice i domy a těžit rudu a uhlí, o nových hmotách, ty nahradí hedvábí, dřevo i kov, ale protože se budou vyrábět z uhlí a z nafty, bude jich hojnost, a ze světa tedy rychle zmizí nedostatek, a jak zmizí nedostatek, hovořil otec se stále větším nadšením, nebude už v nové společnosti, kde si povládne lid, důvod pro to, aby vznikala touha po majetku ani závist, zášť a nenávist, nebude důvod pro to, aby se vedly války, poněvadž koneckonců prapříčinou každé války byla zištnost a snaha oloupit poraženého. Zavládne tedy mír a důvěra, nastane soudružský věk a nakonec zaniknou i státy a hranice mezi nimi, vlastí člověka bude prostě svět, v němž lidé prožijí důstojný a šťastný život.

Otec mluvil s takovým zápalem, že mu teď všichni pozorně naslouchali, a já byl pyšný, že dovede tak pěkně přesvědčivě vylíčit budoucí život, ten život se mi líbil, neboť mi připadal vznešený a čistý, nepošpiněný žádnou nízkostí a přízemností.

Když otec skončil, doktor Slavík jen řekl: „Zazvonil zvonec a pohádky byl konec.“ Pak se obrátil k otci a ještě dodal: „Vy nejste zlý člověk, pane inženýre, vy určitě věříte tomu, co říkáte, ale já bych vám nepřál, abyste se dočkal.“

„Čeho abych se dočkal?“

„Toho ráje, který jste nám tu vylíčil,“ řekl pan doktor, „abyste v něm náhodou jednou nemusel žít.“

„Všichni se dočkáme, všichni v něm budeme žít,“ pravil otec prorocky.

Velký Mistr Balzac napsal:

A štěstí, kterému se Lucien těšil, byly uskutečněné sny básníků, kteří bez jediného haléře někde v podkroví hladovějí. Ester, ideál zamilované kurtizány, Lucienovi více připomínala Coralii, herečku, s níž rok žil, ale úplně ji zastínila. Všechny milující a oddané ženy touží žít jako perla na dně mořském, vyhledávajíce ústraní a inkognito; ale u většiny z nich jde o půvabný rozmar, o kterém se tak pěkně povídá, o důkaz lásky, jejž by tak rády podaly, který však nepodají; kdežto Ester, která stále ještě prožívala jitro po prvním milostném blahu a byla neustále pod vlivem Lucienova prvního žhářského pohledu, neprojevila za čtyři léta ani špetku zvědavosti… Ani při nejopojnějších rozkoších nezneužívala bezmezné moci, kterou milované ženě dává znovu se rodící žádost milencova…

Druhý den ráno jsem zaspal. Když jsem přišel k snídani, seděl v jídelně už jen zasmušilý pan Halama. Pozdravil jsem ho a on ke mně obrátil popelavou, slunci vzdorující tvář: „Taky se vám dneska ani nechtělo probudit?“

Nevěděl jsem, co bych odpověděl, tak jsem řekl, že jsem si večer dlouho četl. „Ale co člověku zbývá!“ pokračoval, jako by neslyšel moji odpověď. „Der Mann muss hinaus ins feindliche Leben.“ Jeho němčina mi zněla naprosto bezvadně. Tak mě přehlížel, tak mě nebral na vědomí, že přede mnou neskrýval ani svůj původ. Ustrnul jsem a nevěděl jsem, co udělat, abych nedal najevo svoje vzrušení. Naštěstí se právě objevila paní hostinská s hrnkem mléka a vyřizovala mi, že rodiče budou u vody, mám tam za nimi přijít.

Pan Halama vstal. Když mě míjel, nepatrně mi pokynul dlaní a opustil místnost.

Mléko jsem vypil několika hlty, rohlík jsem si vzal do ruky a spěchal z hostince.

Ještě jsem ho stačil zahlédnout, rychle se vzdaloval tentokráte po vozové cestě, která vedla na nádraží. Ani chvíli jsem neváhal a vydal se týmž směrem.

Slunce se už naplno opíralo do žírné roviny, brodil jsem se v prachu po stezičce mezi poli, pot mi stékal z očí, ale stále jsem sledoval postavičku před sebou. Teprve když vstoupila do kdysi červené, teď spíše okouřené budovy, mohl jsem se zastavit. Na nádraží jsem stejně nesměl, aby mě nespatřil, aby neodhalil, že ho takhle bezostyšně pronásleduji.

Posadil jsem se tedy na horkou mateřídouškovou mez a vzhlédl vzhůru k jasnému nebi, a tu mě upoutala v dálce podivná třpytivá koule. Pohybovala se ve výši, v jaké za časů, když ještě pršívalo, putovala mračna, a rychle se blížila ke mně. Brzy jsem rozeznal, že je to vzduchoplavecký balon, pod nímž se houpal žlutý koš. Balon plul majestátně, tiše, téměř hebce a byl teď tak blízko, že jsem rozeznal zlatavá písmena na jeho plášti: MORE.

Vtom přes okraj zábradlí přelétl bělostný provazový žebřík, který ovšem ani zdaleka nedosahoval k zemi; i když balon teď klesal, snášel se přímo na okouřenou budovu nádraží. Díval jsem se, jak žebřík povlává ve větru, potom se na zábradlí vyhoupla postava, nerozeznal jsem ovšem podrobnosti tváře, jen podle uzounkého pasu a také podle kratičké stříbrné sukénky jsem mohl soudit, že to je dívka. Okamžik stála v té hrůzné výšce, pak uchopila lana žebříku a rychle sešplhávala k nejspodnější příčce, k mému úžasu se spouštěla ještě níže, její nahé nohy se teď vznášely v prázdnu, zatímco dlaněmi svírala poslední příčel – tak zavěšena se začala komíhat nad hlubinou, provlékla hlavu mezi dvěma posledními příčli a vymrštila se do ladné stojky, tělo prohnuté jako luk. Pochopil jsem, že je to akrobatka, která provádí svoje vrcholné číslo. Balon ještě trochu klesl a já zahlédl, jak kdosi přehodil přes okraj koše nažloutlý balík, který se řítil přímo na koleje, a ještě než dopadl, jako by se náhle roztrhl ve dví: jeho horní část se proměnila v pestrobarevný padáček, který se nadouval nad tmavou krabicí a zvolna se snášel k zemi.

Byl bych se měl rozběhnout k místu, kam zřejmě dopadl, ale nedokázal jsem odtrhnout oči od dívky na nebesích. Dosud stála na rukou, ale nohy nyní napjala tak, že se podobala velkému písmenu T. Pak se koleny zaklesla o jednu z příček, uvolnila ruce a zvolna se začala tělem vzdalovat od žebříku, s pažemi nataženými před sebe ležela ve vzduchu, jako by plula, už doplula nad mou hlavu, kdyby se teď stalo neštěstí a příčel, který držel její tělo, by praskl anebo kdyby z něho sklouzla, padala by rovnou do mé náruče. Stál jsem tam u vytržení a hleděl, jak se balon opět vzdaluje, sune se vstříc ohnivému slunečnímu terči, jak se asi navždy vzdaluje mým zrakům.

Jen na okamžik jsem sklouzl pohledem k zemi, abych se podíval k nádraží – docela jsem na ně zapomněl, nevnímal jsem, co se dálo, zatímco jsem hleděl do nebe, jestli nepřijel a neodjel vlak, jestli se tam neobjevili a zase nezmizeli nějací lidé –, když jsem se tam nahoru opět vrátil, bylo už nebe prázdné, dokonce ani obláček se na něm neobjevil a mně se chtělo najednou naříkat, jaký do mě vstoupil stesk v tom širém, rozpáleném, prašném poli.

Když jsem dorazil na nádraží, nalezl jsem je pusté. Zmizel pan Halama, také po balíčku, který se snesl z výše, nezůstala ani stopa.

Vydal jsem se na zpáteční cestu oklikou. Došel jsem ke Staré řece, kde cestu vroubily stařičké vyhnilé vrby a mohutné olše. V jejich stínu občas tiše dřepěli rybáři a úpěnlivě pozorovali svoje nehybné splávky. Mezi nimi jsem uviděl i doktora Slavíka.

Jak mě zahlédl, už volal:

„U vody Madlenka prala,
ze břehu na ni Kačenka s ra a s ra-
dostí koukala…“

Pak se mě zeptal, jestli jsem někde holkám proháněl sukně. Vrtěl jsem hlavou, on zatím vyndal udici, vzal z plechové krabice od Hagenbeckova čaje kousek sýra a vyměnil návnadu. „Co bysme si povídali?“ řekl a znovu nahodil. „Taky mi bylo sedmnáct. Znáš to v Plzni?“

V Plzni jsem to neznal a on začal vzpomínat, jak tam studoval. Bydlel u divadla, okno měl přímo proti šatnám. Když dávali opery, Aidu nebo třeba Carmen, bylo tam natřísknuto sboristkami, některé o něm věděly, že čeká v okně, a převlékaly se tak, aby všechno viděl.

Pan doktor se opřel o kmen stromu, mrkl na zmrtvělý splávek a zapálil si partyzánku. „Něco ti povím, studente. Člověk je pitomej v tomhle věku a provede spoustu blbostí, o kterých pak už nechce vědět. Ale největší blbost uděláš, když si začneš myslet, že ženský jsou lidi jako ty. Ne,“ zavrtěl hlavou a hleděl směrem poledním do míst, kde se před chvílí rozplynul balon i s krásnou akrobatkou. „Neříkám, že jsou horší anebo lepší, ale jsou jiný. Splete tě, že mají podobnou hlavu, pracky i tlapy, dokonce jim z těch jejich hubiček lezou slova, jako používáš ty, a tobě se začne zdát, že se s nima můžeš domluvit, že třeba v jejich hlavách se může vylíhnout myšlenka podobná tvý. A když poznáš, že to tedy nikdy, protože jim slouží hlava k něčemu jinýmu, je už všechno v pytli.“

Vtom se splávek udice zavrtěl, pan doktor polkl další hořkou myšlenku, odhodil cigaretu do vody, uchopil prut a zasekl. Pak otáčel navijákem, dokud se na konci vlasce neukázala zmítající se rybička. Pan doktor jí odstranil z pusy háček, potěžkal ji, řekl, že je to tloušť, který byl zřejmě živ z válečných přídělů, a hodil jej zpátky do řeky. Čekal jsem, že bude pokračovat ve své přednášce o naprosté odlišnosti žen, ale pan doktor najednou vzhlédl k nebi a polekal se: je skoro poledne a on musí být hned po obědě v Chlumu na generálce. Už zítra se koná velkolepé představení Strakonického dudáka, kde má on čest hrát v orchestru. Jestlipak se přijdeme podívat?

Nevěděl jsem, jak se rodiče rozhodnou, ale pan doktor mínil, že pokud by se ostatní členové mé rodiny o představení nezajímali, můžu přece jít bez nich. On sám bude zítra v Chlumu už od rána, aspoň bych jeho ženě dělal cestou společnost.

Přikývl jsem tak nadšeně, až jsem se polekal, že příliš prozrazuji svoje city, a kvapně jsem poznamenal, že pan Halama dneska ráno někam odjel. Divím se, že ani nepočkal na představení.

Pan doktor si už přehodil přes rameno rybářskou brašnu, uchopil prut a řekl: „Jen se neboj, ten se do večera vrátí!“

Čekal jsem netrpělivě, že dodá něco na vysvětlenou, ale on si začal polohlasně prozpěvovat:

„Začali rybáři rybníky spouštět
a mě má maminka nechce ven pouštět…“

Šli jsme kolem řeky, která se klikatila v lukách, někdy jsme se téměř prodírali houštím a rákosovým porostem, už jsem si netroufal začít řeč, tu se pan doktor ke mně zničehonic otočil a řekl, že jsem zoufalého drogistu dobře připomněl, protože pan Halama by mohl výborně posloužit za příklad toho, co s člověkem může udělat ženská. Pan Halama býval veselý člověk, měl pěknou mládeneckou mansardu na Žižkově, zdi polepené pohlednicemi a plakáty pěkných holek, všude plno zajímavých knížek, křivulí a flaštiček s různými jedy, ten člověk totiž ve své branži něco znamenal. Každou chvíli dal do prodeje nějakou vlastní pastu na parkety, omyvatelný nátěr na zeď anebo voňavé mýdlo Clamor amoris, což, jak jistě rozumím, značí jásot lásky. Růžové s vůní pro ženy a zelené s vůní pro muže, a vlastnoručně sepsal leták, v němž dokazoval, že kdo se tím mýdlem celý omyje a navoní, stane se neodolatelným pro druhé pohlaví, a nejspíš prodal svůj výrobek té semetrice, protože od chvíle, kdy ji spatřil, byl ztracen, ačkoliv ženská byla ošklivá jako noc, starší o osm let a menší o dvě hlavy. Dokonce si ji nastěhoval do svého útulného bytu, pustil ji do krámu a nejen to, začal ji obskakovat a obsluhovat, a ještě ke všemu na ni žárlil. A žárlívá tak, že jednoho dne už to nevydrží, ztropí scénu jako na divadle, pak sebere odřenou aktovku a uprchne ze svého domova, v němž už dávno na stěnách nevisí podobizny krásných holek, ale ozdobné dečky, na kterých se zlatě skví vyšité blbiny jako: Kdo důvěry nemá v sebe – vzdálen svého štěstí nebe. Anebo: Spokojenost – ku štěstí most! Přijede pak sem, aby se trochu vzpamatoval a uklidnil. Ale jak se má uklidnit, když vlastně od první chvíle jen čeká, až si ho ta ježibaba zase vyzvedne?

Je vlastně kupodivu, že se tu ještě neukázala – obvykle přijede do tří, nejpozději do pěti dní, tentokráte tu ale pan Halama stávkuje už celý týden. Nejdřív trucoval ve svém pokoji, čtvrtého dne se zadem plížil k nádraží, teď ji nejspíš vyjel vyhlížet do Třeboně. Bůhví co se stalo, mínil pan doktor, třeba si ta jeho trpaslice skutečně někoho narazila a vůbec nepřijede, takže pan Halama už navždycky zůstane odsouzen k tomu, aby svobodně žil tady v hostinci pana Štěrbáka.

A pan doktor, zatímco já zapuzoval zklamání nad všedností tohohle příběhu, si opět notoval:

Zatáhli rybáři nevody dvakrát,
proč se mi chce tolikrát plakat?
Rybáři, rybáři, vemte mě s sebou,
tváře mi hořejí, nožičky zebou.

Večer se konečně můj bratr dočkal. Matka koupila od pana Pavelce bandasku mléka, já jsem nesl očazený vojenský kotlík, který otec za posledních dnů války ukořistil někde v Meklenbursku, bratr si vyprosil, aby plechovku, na níž byl obrázek sličné Holanďanky v dřevácích, směl nést sám.

Na kraji lesa jsme připravili ohniště, zhotovili nízký stojan a na něj zavěsili kotlík. Sotva vzplanul oheň, matka začala vybalovat chleby a navrhla, že bychom mohli zpívat. Protože však v naší rodině kromě otce, který zpíval nerad, anebo aspoň považoval zpěv za něco, co člověka zdržuje od užitečnějšího konání, neměl nikdo hudební sluch, její návrh zůstal oslyšen.

Oheň nádherně praskal, občas vystřelil do výše hrst jisker. Matka slavnostně otevřela krabici Van Houten a kávovou lžičkou nabrala špetku vzácného prášku a nasypala jej do sklenky. Otci se zdála tato chvíle vhodná k tomu, aby nám vyložil něco o světě a dění v něm, a řekl tedy, že nyní, když už je opět mír a válka skončila velkým vítězstvím největšího socialistického státu, který zabírá celou šestinu světa, všechno se změní, i v naší zemi budeme vytvářet nový řád.

Otec, když hovořil o vážných věcech, přál si, abychom ho poslouchali, abychom mu pohledem viseli na rtech, ale všiml jsem si, že bratr není s to odtrhnout svůj zrak od kotlíku, do něhož matka před okamžikem vlila hnědý kakaový roztok, a také můj pohled každou chvíli zabloudil do krajiny, která se zvolna odívala do mlh a stínů.

Nebude to ovšem snadné, pokračoval otec, revoluce teprve začala, lid musí vyhnat poslední zbytky vykořisťovatelů a vypořádat se s novými zbohatlíky, se všemi těmi národními správci, sedláky, velkoobchodníky anebo i s doktory, přidal otec kvůli matce ještě jednu profesi.

Vtom jsem zahlédl, jak se z dálky od vesnice cvalem blíží bílý kůň s černou hřívou. Na hřbetě nesl jezdce, jehož dlouhé vlasy vlály. Jak se blížili, jezdec mi připadal povědomý, nejprve jsem se domníval, že v něm poznávám spanilou akrobatku, a představa, že snad spatřím její tvář, mě rozechvěla. Ale potom se mi poněkud předkloněná postava, ty zlatě povlávající vlasy nad vznosně vztyčenou hlavou zdály ještě povědomější, byl jsem si teď jist, že poznávám svoji sousedku z hostince pana Štěrbáka.

Ale to vše se vykoná, pokračoval otec, zatímco vzduch, který dosud čpěl spíše kouřem, začínala naplňovat omamná čokoládová vůně, a pak už nebude nikoho, kdo by nám zabránil vytvořit úplně jinou, lepší a lidštější společnost.

Kůň – jako by kolem nás opisoval půlkruh – pádil teď za nizoučkým přezrálým obilím k sousednímu lesu. Bál jsem se, že mi za okamžik zmizí z očí, stejně jako se před polednem rozplynul svítivý balon, ale jezdkyně, když dorazila k prvním stromům a ponořila se do jejich skoro neprůhledného stínu, se zastavila a já spatřil, jak z lesa vystoupila jakási šerá postava, vztáhla k jezdkyni paže, uchopila ji a snesla s koně na zem.

„A já věřím,“ řekl otec, „že vy se takové společnosti dožijete, ale nejen dožijete…“

„Už, už to chce vytýct!“ přerušil ho bratr velkým hlasem. „Honem, dělejte něco!“

Postava propletla své paže s modrými pažemi jezdkyně a několika dlouhými skoky ji zanesla v temno lesa.

Otec uchopil kotlík, matka mu podávala šálky a otec do nich opatrně naléval nápoj. Pak všichni hlasitě chválili tu dobrotu a já stále hleděl k lesu a přál jsem si být tam, proplétat své paže s těmi vzácnými pažemi, netisknout své rty k horkému kovu, ale tisknout je k jiným horkým rtům.

Velký Mistr Šolochov psal:

Světlo, které uhodilo Grigorije do očí, na vteřinu ho oslepilo; zaclonil si oči dlaní a obrátil se, zaslechnuv vzrůstající hluk v koutě konírny. Dotýkaje se rukou zdi, šel tam, na zemi a na jeslích proti dveřím tančila sluneční skvrna. Grigorij kráčel mhouře oči oslepené světlem. Proti němu šel vtipkař Žarkov. Šel zapínaje si při chůzi poklopec padajících kalhot a pokyvoval hlavou.

„Co tady děláš…? Co tady máte?“

„Pospěš si!“ zašeptal Žarkov, dýchna Grigorijovi do tváře zápach špinavých úst, „tam… tam je to báječné…! Hoši tam zatáhli Franju… Roztáhli…“ Žarkov se zachechtal, ale přestal hned udeřiv zády o roubenou stěnu konírny, jsa odhozen Grigorijem. Grigorij běžel po hluku a v jeho rozšířených, na tmu si již navyknuvších očích se bělel strach. V koutě, kde byly složeny přikrývky na koně, byla hustá tlupa kozáků – celá první četa… Na zemi ležela Franja v bezvědomí se strašně roztaženýma nohama, bělajícíma se v temnotě, ani se nehýbajíc. Její hlava byla zamotána do pokrývek a rozervaná sukně byla vyhrnuta až po prsa. Zrovna z ní vstal kozák, přidržuje si kalhoty odcházel ke stěně, dělaje místo druhému.

Na představení Strakonického dudáka jsem se z naší rodiny vypravil skutečně jenom já. Matku bolela hlava a otce divadelní hry nezajímaly. Bratr sice nesměle nadhodil, že dosud nikdy nespatřil ochotnické představení, ale matka ho odbyla: přece nejel na prázdniny proto, aby dýchal zkažený vzduch v nějakém zaplivaném sále. Bratrovi bylo teprve deset, a tak mu nezbylo, než aby se poddal. A tak jsem tedy oblečen do svých jediných šatů, které na mně dík své buničité podstatě visely jako na polním hastroši, teď mohl kráčet sám po boku voňavé a spanilé paní doktorové. Cesta do Chlumu vedla stařičkou alejí, a protože slunce už se nachylovalo k západu, stíny stromů se spojily a docela nás přikryly chladivým příkrovem.

Dvojčata Miluše a Růžena, dosud jsem se nenaučil rozeznávat je, šla, anebo spíš poskakovala kus před námi a mně se zdálo, že paní doktorová je ráda, neboť se jí se mnou pěkně rozmlouvá. Vyptávala se mě na knihy, které s sebou stále nosím, vytáhla dokonce ze mě i to, že už jsem sám napsal několik básní a povídek. Žádala ihned, abych některou ze svých básní přednesl, ale odmítl jsem, ani ne tak ze skromnosti, jako spíše ze strachu, že si je nepamatuji dost dobře a nerad bych se trapně zakoktal. Ona však, ačkoliv neměla možnost posoudit míru mého umění či neumění, projevovala nadšení nad tím, že může kráčet po boku mladého básníka. Snad už zapomněla na svůj nedávný hořký odsudek veškerého spisování a řekla, že ten student, o němž se mi zmínila, taky skládal verše, jednu báseň jí dokonce napsal do památníku.

Když stýskáš si, že žití tvé je
na radosti a štěstí chudé,
tu připomeň si tato slova:
Jen důvěru – zas lépe bude!

Mně asi ty verše připadnou obyčejné, ale ji tehdy dojaly, často si je připomínala, když jí bylo těžko. A dodala, že ona verše sice nikdy nepsala, ale abych si nemyslel, učila se hrát na klavír a zpívat, taky jezdit na koni a hodiny francouzštiny brala u soukromé učitelky. Táta dokonce pomýšlel na to, že ji pošle na konzervatoř, ale přišla do toho válka. Byl obyčejný řezník, trochu prudký, ale hodný člověk a měl rád zvířata. Každou chvíli přitáhl domů nějakou zatoulanou kočku anebo psa, museli je ošetřovat, dokud si je zase někdo neodnesl, a chtěl, aby to jeho děti někam dotáhly. Však taky jeden její bratr je advokátem a druhý inženýrem chemie a mladší sestra má zase obchodní akademii, jenom ona tak skončila, poněvadž přišla válka a taky protože v sedmnácti ztratila hlavu a byla celá pryč z toho, že za ní běhá doktůrek. Kdyby jen tušila, co ji čeká!

Teď jí ještě není pětadvacet, a život má málem za sebou. Jestli ty její holky budou pitomé jako ona, za chvíli se dočká vnoučků.

Paní doktorová vytáhla z kabelky kapesníček a otřela si oči, pak pohlédla na mě a zeptala se, jestli se mi nezdá, že alej je nádherná a po té cestě dorazíme až někam, odkud se dají aspoň v dálce zahlédnout zlaté věže pohádkového zámku. Nezdálo se mi to sice, ale přikývl jsem. Tu se jí vydral z prsou vzdech, zastavila se a opřela se o kmen stromu, obě dvojčata zatím zmizela někde vpředu, ale ona jako by na ně zapomněla, nedívala se aspoň tím směrem, nedívala se ani do dálky, hleděla na mě velkýma temnýma zorničkama.

Tím pohledem mě zmátla, nevěděl jsem, co mám udělat, zda říci něco něžného anebo snad přistoupit k ní a… Představa, že bych se ji pokusil obejmout, dokonce snad políbit, mě tak rozechvěla, tak zaskočila, že jsem sklopil oči a neodvážil se na ni ani pohlédnout. Tak jsme tam stáli nehnutě a tiše, až se konečně paní doktorová pohnula a šeptla: „Jste ještě tak mladý. A tak nezkušený!“ Vztáhla proti mně dlaň, v níž dosud svírala kapesníček, ale pak, jako by si to v půli pohybu rozmyslela, ruku zase odtáhla, rozevřela kabelku, a jak do ní vracela kapesníček, ozvalo se šustění nějakých papírků. Když se její dlaň opět vynořila, svírala jakýsi třpytivý předmět. Podala mi jej. Byl to velký, do zlatého staniolu zabalený bonbon.

Představení se konalo v místní sokolovně. Do jeho začátku zřejmě už chyběla jenom chvilka, protože sál, jak jsem zahlédl, byl plný lidí.

Paní doktorová si odložila v šatně plášť. Teď teprve jsem pochopil, proč si ho na cestu vzala – vždyť její šaty neměly rukávy a na prsou a na zádech byly tak hluboko vykrojené, že ji vlastně před ničím neochránily, spíš ji celou obnažovaly.

Kráčeli jsme kvapně k třetí řadě, kde jsme měli svá sedadla. Znehybněl jsem v očekávání, jak se rozsadíme, ale paní doktorová posadila dvojčata po své levici a mě po své pravici, vytáhla z kabelky zrcátko a pudřenku, olízla si rty, přihladila si žluté vlasy, a zlatý čtyřlístek, který měla zavěšený na krku, si posunula, takže jí téměř vklouzl do prohlubně mezi ňadry, pak se otočila k dvojčatům, počastovala je bonbony ve staniolu a teprve potom se obrátila ke mně a zeptala se, jestli jsem spokojen se svým místem, a usmála se přitom na mě tak, že jsem se ihned, i když jen na okamžik, vznesl vysoko a pryč z tohoto sálu, letěl jsem spolu s ní jako pták, jako balon širým nebem, a naše paže se proplétaly a naše ústa se dotýkala.

Už zhasínala světla, modrý samet opony se chvěl nedočkavostí, sál hučel očekáváním, orchestr, který seděl pod levou částí jeviště, vzrušeně pohekával. Když se úplně setmělo, zahlédl jsem blyštivou taktovku v dlani neznámého kapelníka a v té chvíli se mi také podařilo rozeznat mezi muzikanty postavu doktora Slavíka. Chtěl jsem na něj upozornit jeho ženu, ale hudba už začala hrát, paní doktorová se zaklonila na své židli, přivřela oči a já pohlédl k oponě, která se zvolna, trhavě rozevírala.

Jak se vynořovaly první postavy zevlujících dětí a děvčat, v sále to stále víc hučelo a ozývaly se nadšené výkřiky, a když se opona zcela rozhrnula, takže jsme mohli spatřit i kulisy, teprve jsem tak jako všichni ostatní žasl, neboť před námi v celé kráse stál hostinec pana Štěrbáka i s tabulí, na níž se z kapřích hubiček trousila písmena skládající nápis. Paní doktorová se ke mně naklonila, dýchla na mě voňavými ústy a šeptla, že ty kulisy maloval pan Sodomka. Vtom jsem spatřil zrzavého hasiče pana Feuersteina, který vystoupil tentokráte v bleděmodré vojenské uniformě, pozdravován potleskem obecenstva už předem nadšeného.

Paní doktorová opět odklonila svá voňavá ústa a hleděla na jeviště, také já jsem se díval tím směrem, snažil se vnímat, co se tam mluví a děje, ale nedokázal jsem se soustředit na problémy cizí lásky. Co mám dělat? Přece nemohu doufat, že bych já, nezralý, neznámý a chudý student dokázal zaujmout tak zkušenou a krásnou ženu. A i kdybych snad měl naději, copak takový vztah s vdanou ženou neodporoval všem mým představám o morálce?

Vtom se opět ryčně ozvala kapela, pan Feuerstein se teď postavil až na kraj jeviště a začal zpívat o tom, že peníze jsou pány světa. Jakmile skončil svůj kuplet, obecenstvo tleskalo tak, že pan Feuerstein smekl vojenskou čapku, klaněl se, mával a dokonce poslal komusi v hledišti hubičku.

I paní doktorová tleskala, a když pan Feuerstein konečně odběhl ze scény, maličko se pohnula na své židličce a já ucítil, jak se její lýtko lehounce dotklo mého lýtka. Znehybněl jsem, nedýchal téměř, kamenně jsem čekal ve skalní rozsedlině sedadla. Jestliže hned nevzdálí svoji nohu, pak se ke mně nepřiblížila náhodou, i když se zdá, že sleduje, dokonce napjatě a pozorně sleduje, co se děje na jevišti. Podařilo se mi, aniž jsem se pohnul, přitisknout pevněji svoje lýtko na její, takže mi připadalo, že i látkou svých dřevitých kalhot teď vnímám teplo její kůže. Panebože!

A tu jsem si všiml, že její pravá dlaň, až dosud ji nechala spočívat na koleně, se pohnula a sunula se do uličky mezi sedadly; pochopil jsem, co mám učinit, pomalu, velice pomalu jsem přisunoval svoji ruku, až jsem ucítil ten dosud nepoznaný dotyk, vnímal jsem, jak její prsty přejíždějí po mých, proplétají se s mými, naše prsty se rychle měnily v jedno společné křídlo, na němž jsme zavěšeni mohli stoupat, vznést se, setrvávat nad nočními korunami kaštanů a lip, pod letními hvězdami, klesnout do mechu a přikrýt se jím, abychom zahalili svou úplnou nahotu, svůj hřích, svoji vášeň.

Dosud jsem hleděl k jevišti, kde se pohybovaly jakési postavy v pestrých krojích, kde se dokonce v jednu chvíli zřítila kulisa a za hlučné radosti obecenstva mlaskaly polibky, ale už jsem byl ztracen. Ztracen pro všechno, co se dálo, co se bude dít, pro všechno, co nebylo dotýkáno tou vlahou dlaní.

O přestávce jsem nebyl s to promluvit, dokonce ani vstát, aby na mně nebyla patrna moje touha. Paní doktorová odešla někam se svými dvojčaty a já pokorně čekal, až se vrátí, až se opět setmí a naše okolí zahalí příkrov slov, až ona opět vsune svoji dlaň do mé dlaně.

Co si teď počnu?

Po představení na nás všechny čekal doktor Slavík. Už zdálky volal, abychom nikam neodcházeli, že zajistil pro zpáteční cestu místa v kočáře. A opravdu nás odvedl za sokolovnu, kde čekal skoro nový valník s gumovými obručemi, u voje poklimbávali dva valaši.

Vyšplhali jsme se na vůz, za námi ještě několik cizích hostí, úplně poslední se objevil, vítán hlasitými výkřiky, zrzavý pan Feuerstein, chopil se opratí, řekl cosi koním a vůz se dal měkounce do pohybu.

Doktor Slavík vytáhl z pouzdra trubku, přiložil ji k ústům a zatroubil večerku; snad to byl tenhle pronikavý zvuk, který oba valachy povzbudil ke cvalu.

Když pan doktor dotroubil, otázal se nás, zda jsme si všimli, že ve třetím jednání vypadla celá jedna scéna, protože se někde ztratil Vocílka a nebyl k nalezení. Zrzavý pan Feuerstein, který v tom představení hrál nejen Šavličku, ale i Vocílku, se obrátil od koní k nám a vysvětlil, že na konci druhého jednání mu tak vyschlo v hrdle, až si byl jist, že ze sebe nevydá ani slůvka, a už tedy nevylezl na scénu. O přestávce tu strašnou žízeň sice uhasil, ale pak si zase neporadil s následky toho hašení, a tak se nakonec přece jen stalo to, co se mělo stát.

Všichni se smáli, zatímco já hleděl v nočním šeru na paní doktorovou, jak stojí po boku svého chotě, jak se k němu tiskne. Ta obojakost, potřeba přetvářky, mě naplňovala zoufalstvím. Chtělo se mi vyskočit z vozu a uprchnout někam do polí, která už obestírala noční mlha, abych byl sám, abych neviděl ani neslyšel a nemusel společně s nimi vystoupit, loučit se s nimi chladnými, nezaujatými slovy.

Veliký Mistr Maupassant psal:

Neříkala také nic, seděla nepohnutě ve svém koutku. Kdyby pokaždé, když světlo proniklo do vozu, neviděl, jak se jí lesknou oči, myslel by si, že spí.

„Nač myslíš?“ Věděl dobře, že nesmí promluvit, že by jedno jediné slovo přerušilo mlčení a odneslo jeho naději; chyběla mu však odvaha, odvaha k náhlému a násilnému činu. Najednou ucítil, že pohnula nohou. Ten náhlý prudký pohyb snad znamenal netrpělivost, možná výzvu. Při skoro nepostřehnutelném škubnutí ho zamrazilo po celém těle, najednou se otočil, vrhl se na ni, hledal ústy její rty a rukama se jí snažil dostat na tělo.

Vykřikla, ale tiše, chtěla se vzchopit, bránit, chtěla ho odstrčit, potom povolila, jako by k dalšímu odporu ztratila sílu. Povoz se však brzy zastavil u domu, kde bydlila. Duroy byl překvapen, nestačil vymyslit vášnivá slova, aby jí poděkoval, blahořečil a vyjádřil svou vděčnou lásku. Paní de Marelle však nevstávala, vůbec se nehýbala, tak ji zmátlo, co se právě stalo.

Konečně klopýtavě vystoupila, nepromluvila však ani slovo. Zazvonil, a když se dveře otevíraly, zeptal se rozechvěle: „Kdy vás uvidím?“

Zašeptala tak tiše, že jí sotva rozuměl: „Přijeďte ke mně zítra na oběd!“

Dal drožkáři pětifrank a vyrazil vpřed rychle a vítězoslavně, srdce mu přetékalo radostí. Konečně má vdanou!

Druhý den ráno všichni v jídelně hovořili o představení, také matka se vyptávala, a když jsem odpovídal jako ve snách, všimla si mé pobledlosti i kruhů pod očima a rázem se vylekala, že jsem v tom přeplněném sále chytil nějakou chorobu, hned si myslela, že jsem neměl nikam chodit.

Kdyby jen tušila, jaká choroba do mě vstoupila.

Probděl jsem většinu noci a připadalo mi pravděpodobné, že se ke mně už nikdy nevrátí úlevnost pokojného spánku.

Pohlédl jsem kradmo k sousednímu stolu. Paní doktorová si právě mazala housku máslem. Opálené tváře jí hořely zdravím.

Její muž, její nic netušící klamaný manžel upíjel kávu a usmíval se při tom, zřejmě se v duchu těšil nějakou ze svých sprosťáren.

Během noci jsem pochopil, že moje postavení je neudržitelné, stejně jako moje počínání se dá jenom stěží omluvit. Její počínání bylo samozřejmě daleko omluvitelnější. Život po boku pana doktora se sice mohl zdát zajímavý, či dokonce zábavný, jakým utrpením však musel být pro tak jemnou a citlivou ženu! Vždyť pan doktor, jak jsem rozuměl, nepovažoval ženy vůbec za lidi. A k tomu poslouchat jeho oplzlosti! Nebylo divu, že vzhlížela k zlatým věžím pohádkových zámků, že zřejmě toužila po člověku, jenž by jí poskytl něhu, lásku a oporu. Jenže co jsem jí mohl poskytnout já? Tak jí to taky musím povědět. Že bych ji toužil milovat, být s ní a u ní, ale nemohu. Nemám právo vstupovat do jejího života, kde bych mohl zničit i to poslední, co jí ještě zůstalo.

Znovu jsem kradmo pohlédl k jejímu stolu. Jedla housku a něco vykládala jedné ze svých nerozeznatelných dcer; za celé ráno snad na mě ani nepohlédla, jako bych tu nebyl, jako by nebylo včerejšího večera. Anebo i ona už se zděsila toho, co jsme si spolu začali?

Slíbil jsem rodičům, že ještě dopoledne přijdu k řece, a vrátil jsem se na pokoj. Po probdělé noci na mě padla únava. Natáhl jsem se na postel a ještě chvíli jsem se zabýval tím, co bych udělal, kdyby mě oslovil pan doktor Slavík anebo kdyby mě dokonce opět požádal, abych někam doprovodil jeho ženu. Zvenku mě ukolébával vzdálený šumot vody a výskání dětí.

Probudilo mě tiché zaklepání. Vyskočil jsem z postele, a dřív než jsem stačil cokoliv učinit, dveře se tichounce otevřely. Stála v nich ona.

„Vy jste spal?“

Řekl jsem, že jsem ležel a přemýšlel.

„O čem jste přemýšlel?“ Modrou blůzičku měla porozepnutou, takže jsem mohl zahlédnout opálenou pleť na jejích prsou.

„Jenom tak.“

„Myslel jste aspoň trochu na mě?“

Jak vznešeně dovedla stát, jak ušlechtile držela hlavu.

Napadlo ji, řekla, že bych jí mohl půjčit něco pěkného ke čtení. Manžel jako obvykle zmizel někde s prutem, holky jsou u vody a ji mrzí pořád jen tak ležet a koukat do nebe.

Stála dosud u dveří, v ruce držela tmavé brýle proti slunci a ke mně se zvolna linula konvalinková vůně.

Konečně jsem se vzpamatoval a pozval ji dál. Knih jsem tu měl dost.

Kterou z nich bych jí mohl doporučit?

Měl jsem rozečteny skoro všechny, všechny byly dobré, dokonce výborné, záleží na tom, co ona v knihách ze všeho nejvíc hledá. (Co v nich hledám já, nepřiznal bych ani na mučení.)

Řekla, že by četla ráda něco o lásce, něco o nějaké velké smutné lásce. Stála teď tak těsně vedle mě, že se mě zlehounka dotýkala bokem.

Měl bych jí nabídnout některou z těch knih, ale, panebože, jak jsem mohl teď mluvit o nějaké knížce?

„Vy mi neporadíte?“ pohlédla na mě a zatvářila se, že ji to opravdu mrzí. Její obličej byl docela blízko mého. Nikdy jsem neviděl obličej žádné ženy tak zblízka.

Zdvihla brýle k očím, jako by si je chtěla nasadit, pak si to rozmyslela.

Jak se to dělá, když člověk chce líbat cizí ženu? To k ní mám jen tak přistoupit a zničehonic se dotknout ústy jejích rtů? Co když se urazí? Co když začne křičet?

A co potom, když se neurazí, když nebude křičet, co dál?

„Nikdo mi nikdy nechtěl poradit!“ Natáhla ruku stranou ke stolu, aby odložila brýle, ale asi špatně odhadla vzdálenost, brýle dopadly s řinkotem na podlahu.

Shýbla se zároveň se mnou a při tom pohybu se jí téměř obnažila ňadra. Na okamžik jsem je zahlédl: bělostná v opálené hrudi, nádherná, žádoucí, kulatá, vysněná, tolikrát představovaná ňadra, a uvědomil jsem si, že se jich mohu dotknout. Přišla za mnou, proto přece přišla, ne kvůli nějaké knížce. A tak jsem tedy místo po brýlích sáhl po jejím rameni. Paní doktorová poklesla teď docela na kolena, obepjala mě svými pažemi, takže mě na okamžik pevně přitiskla na prsa, a kvapně mě políbila.

Potom paže opět rozevřela, natáhla se po brýlích, oddálila mě od sebe a vstala. „Teď ne, teď ne, je tu moc světlo,“ zašeptala, „a mohl by někdo přijít!“

Přistoupila ke stolu, jako by se právě nic neudálo, vzala jednu z knížek a řekla, že by si půjčila třeba tuhle. Pokusil jsem se ji zadržet a ještě jednou políbit, ale vyklouzla mi a řekla, že vůbec nemám rozum. Dům je plný lidí a tohle přece nesmím. Pak vyšla z pokoje.

Po celý zbytek dne jsem myslel jen na jediné. Řekla: Teď ne, teď ne, je tu moc světla a mohl by někdo přijít. Z toho plynulo, že až nastane tma, až budou všichni spát, tak ano. Bude na mě čekat, na tom lůžku za zdí bude ležet a já přijdu, jako přišlo tak mnoho mužů přede mnou za milenkami, přijdu a budu si počínat jako oni.

Jak si budu vlastně počínat? A co se stane potom? Uprostřed večeře, jídelna byla opět plná, se náhle před hostincem zastavila černá pragovka s nápisem TAXI.

To auto mě na okamžik vytrhlo z bludného kruhu mých jednostranných představ. Sledoval jsem, jak se dvířka pootevřela a z nich vyskočila kostnatá mrňavá ženština s vysoko vyčesaným drdolem už mírně prošedivělých vlasů. Pravou rukou si přidržovala lem dlouhé sukně, jako by se chystala přebrodit neviditelný pruh vody. Řekla ještě cosi řidiči ve voze, pak se vrhla směrem k naší hospodě.

Když vstoupila do dveří, všichni jakoby poslušni neslyšitelného povelu umlkli a zírali na ni. Jenom panu Halamovi se vydral z hrdla tlumený výkřik, anebo spíše zasténání, odstrčil židli a vstal.

Pidimužice proběhla mezi stoly a zastavila se před ním. V tu chvíli, snad si stoupla na špičky, jako by vyrostla a zároveň se hrozivě nadula, pak se rozmáchla pravačkou a místností se rozlehlo mlasknutí políčku. „Darebáku hanebnej, hnusnej, hanbatej,“ oslovila pana Halamu, „to se dělá? Krám mi nechat na krku a lítat si za děvkama!“

„Ale miláčku,“ řekl pan Halama svou dokonale vyslovovanou češtinou. Pohladil si levou tvář a pokusil se o úsměv.

„Tašku,“ křikla na něj ta ženská a už se zase scvrkávala do své titěrné podoby, „a mazej!“ Ustoupila trochu stranou a pan Halama se strnulým, ale jak se mi zdálo, šťastným úsměvem prošel mezi stoly, ve dveřích se stačil ještě zastavit a říci nám všem: „Na shledanou!“ Pak s pidimužicí za zády opustil jídelnu.

Pan doktor Slavík z okna sledoval, jak čarodějnice míří k černé limuzíně, a doprovodil ji verši:

Jeden dědek svojí bábě
do prdele vrazil hrábě.
Tam je, babo, tam je máš,
už je nikdy nevyndáš!

Ani jsem se neodvážil pohlédnout k jeho stolu, co tomu říká paní doktorová.

Pan doktor ještě zavolal paní Štěrbákovou a přikázal, aby všem nalila, poněvadž teď připijeme ubohému manželovi té ježibaby, a vůbec všem mužům, které ženy bijí, a pozvedl svůj půllitr. Já si zarmouceně všiml, že i paní doktorová, když se před ní objevila sklenice, s chutí po ní sáhla, a protože já byl abstinent, řekl jsem rodičům, že si půjdu lehnout, a opustil jsem sál.

Bylo teprve devět hodin. Věděl jsem, že musím trpělivě čekat, až všichni v domě usnou. Kdy to vlastně bude? O půlnoci, anebo ještě později? A co když někdo neusne vůbec? Co když se v noci vzbudí pan doktor, vyjde na chodbu a spatří mě, jak právě vstupuji do pokoje jeho ženy? Co udělá?

Nejspíš mě zabije! Vezme mě za límec a vytřepá mě z okna. Anebo mě vyzve na souboj. Vypadá na to, že umí střílet z pistole anebo aspoň z lovecké pušky. Taky by mi mohl píchnout injekci nějakého dosud neznámého jedu, ihned bych upadl do bezvědomí, až ráno by mě našli ztuhlého v posteli. Ani by se nic nevyšetřovalo. Koho by taky napadlo, že jsem sešel ze světa tak nepravděpodobným způsobem, koho by napadlo, že jsem se odhodlal dopustit se tak podlého činu? Jenom ji. Pokud bude ještě naživu.

Proč vlastně nemají společný pokoj?

Natáhl jsem se na postel. Byl jsem dost unavený, ale věděl jsem, že neusnu. Naslouchal jsem, jak ze sálu stále ještě vesele hučely hlasy. Pak někdo stoupal vzhůru po schodech (snad manželé Havlovi) a na chodbě klaply dveře.

A co tedy udělám, až půjde ona? Mám počkat, až si lehne a svlékne se? Mám zaklepat? Klepání by mohl někdo zaslechnout, není obvyklé, že někdo po půlnoci klepe na dveře. Ale nemůžu přece vstoupit bez klepání!

Mohl bych zaklepat na zeď. Zaklepu na zeď a ona mi třeba odpoví. Pak vstanu a tiše se vplížím do jejího pokoje. A co potom? Mluvit? Anebo si jen tak beze slova přilehnout po její bok? Vždyť jsme si ještě ani neřekli, že se milujeme.

A její nahé tělo se přitiskne k mému, cítil jsem toužený, nepředstavitelný dotyk nahého ženského těla: tu vlahost, měkkost a vůni! Ať už se pak děje co se děje, ať se země rozevře anebo dveře otevřou, za tu jedinou chvíli to bude stát: ó má drahá, lásko moje, svůdnosti nezapuditelná! Vstoupím, lehnu si k tobě, obejmu tě tak, jako tolik mužů přede mnou objímalo své milenky. Svedu to, určitě to taky svedu!

Snad jsem přeci jen chvíli dřímal, protože jsem neslyšel ani vrzání schodů, ani kroky na chodbě, až zaskřípění sousedních dveří. Klapl vypínač a hlas – její hlas – cosi promlouval. Pak jsem uslyšel i druhý hlas, a ačkoliv jsem nerozuměl jednotlivým slovům, ihned jsem poznal, že patří panu doktorovi. Co chce v jejím pokoji, kam jindy ani nevkročí?

Ležel jsem bez pohnutí na posteli přitisknut tváří ke stěně a slyšel ještě chvíli znít hlasy, pak sténavě zapraštěla péra postele, když na ni dolehlo tělo, když na ni dolehla těla, a slyšel jsem potom vytrvalé rytmické skřípění, slyšel jsem sténání dvou hlasů, neznámé a přitom tak srozumitelné sténání, které jako by přecházelo v smích. Zabalil jsem si hlavu do polštáře, ale těm zvukům jsem neunikl. Jak jen to mohla učinit, jak dopustit! Vždyť přece milovala mě, ne jeho, věděl jsem to, cítil jsem to. Ale teď ani nevykřikla, ani nezavolala o pomoc – jak by mě tedy mohla milovat?

Konečně vedle okamžik ticha, potom voda ze džbánu, hlas, její alt do šumění vody, už ho nechci slyšet, už ji nechci vidět, už na ni nikdy nepohlédnu, už tady vlastně vůbec nechci zůstat, řeknu rodičům, že odjedu domů, ale co si počnu doma, nechci ani domů, nechci už vůbec nikam.

Co by asi řekla, kdyby mě tu zítra našli v tratolišti krve, už bezduchého, už navždy zesnulého? Na stole bych nechal psaní, ne psaní, pouze list papíru a na něm několik slov. Ani bych ji neoslovil, pouze bych napsal: V tomto prolhaném, zrádném světě už nedokážu žít…

Jen aby ona vstoupila první. Aby mě vůbec viděla, jak tu ležím. Aby vykřikla a vrhla se k mému už nevnímajícímu tělu. Aby si uvědomila, co způsobila. Měl bych přece jen dopis adresovat jí. Možná by byla lepší věta: Umírám. Nic nevyčítám, odpouštím.

Asi by plakala. Přísahala by si, že už nikdy nic podobného neučiní, poklekla by vedle mého těla a začala mě líbat. Pozdě.

To by byla největší nevýhoda uvažovaného činu: už nic neucítím, neuslyším ani neuvidím. K čemu mi pak bude její pláč?

Uprostřed noci mě ještě jednou vzbudilo třískání dveří, dupot na schodech a hlasitý křik. Někdo o překot volal pana doktora. Posadil jsem se na posteli a udiveně se rozhlížel kolem sebe. Proč ho volali? Já byl přece dosud zdráv. Anebo že by ona? Že by propadla zoufalství a učinila to, o čem jsem já jen planě přemítal?

Rychle jsem na sebe navlékl košili a kalhoty a vyklouzl na chodbu.

Pod schody stála paní Štěrbáková s jakousi cizí ženou a pan Havel, dveře do pokoje doktora Slavíka byly dokořán a doktor volal, že hned, že už jde. Pak, také jenom v košili a v kalhotách, v ruce černý kufřík, seběhl ze schodů. Paní Štěrbáková nám zatím ochotně sdělovala, že pan Valeš začal chrlit krev, strašně krve, asi to s ním bude špatné.

Kupodivu představa cizí krve a cizí smrti mě naplnila větší úzkostí než představa vlastního tragického skonu. Vrátil jsem se do pokoje roztřesený zimou. A ona nevyšla. Snad se ani neprobudila, anebo se bála, že by se potkala se mnou.

Pak jsem chvíli myslel na neznámého pana Valeše, z jehož úst uniká život, zatímco já tu ležím ještě živý a silný, a zmocnila se mě chladná závrať, jako bych stál na hrotu nebetyčné hory a ze všech stran mě obklopovala propast.

Nevím, kdy se vrátil doktor Slavík, ale byla dosud noc, slyšel jsem jeho těžké kroky na chodbě. Někdo ho oslovil a on pravil: „Už to má, chudák, za sebou.“

Pak nastalo úplné a hluboké ticho.

Pohřeb se konal v sobotu před polednem. Paní Štěrbáková v černých šatech napsala na dveře oznámení, že oběd se bude podávat o hodinu později, a odešla i se svým mužem směrem ke statku pana Valeše.

Zvonil umíráček.

Oblékl jsem si poněkud v rozpacích své jediné šaty. Nemusel jsem samozřejmě na pohřeb někomu, koho jsem nikdy neviděl, ale zdálo se mi, že se sluší, abych šel, když všichni z domu se vypravili.

Dokonce i ji jsem před okamžikem zahlédl, jak v týchž šatech, ve kterých seděla vedle mě toho večera, spěchá za paní Štěrbákovou. Nepromluvil jsem s ní, když nepočítám ranní pozdrav, po všechny ty dny ani slovo. Nebyl jsem si však jist, že to zaznamenala. Jako by se celá propadla do sebe, četla si knihu, kterou si odnesla z mého pokoje, u vody jsem ji zahlédl sotva dvakrát; jednou při snídani se mi zdálo, že ke mně vzhlédla jakoby s údivem, anebo dokonce se steskem. Ale možná jsem si ten pohled špatně vysvětlil, byla jen sklíčená smrtí člověka, kterého přece znala a s nímž sdílela nějaké tajemství.

Umíráček pořád klinkal, po cestě pod mým oknem se trousili černě odění vesničané. Pak ke mně z dálky dolehly tlumené tóny pohřebního marše.

Průvod jsem dohonil až před hřbitovem. Černý pohřební vůz táhlo čtyřspřeží s černými chocholy. Za rakví kráčel kněz s pozdviženým křížem a za ním ještě ministranti, a teprve potom ostatní lidé, spousta lidí, tváře dotmava osmahlé od slunce, které letošního léta téměř nezakryl mrak, vyčuhovaly z nezvykle bílých límečků. Poznal jsem pana Pavelce, kráčel hned v čele průvodu, pana učitele a pana Sodomku ve sváteční železničářské uniformě a pana Feuersteina v uniformě dobrovolných hasičů a pana Antona v opravdovém smokingu, i pana Štěrbáka s jeho paní, a hned za nimi jsem uviděl ji s oběma dcerkami. Nevěděl jsem, ke komu bych se přidal, a tak jsem se zařadil až úplně na konec a s celým průvodem jsem se zastavil před otevřenou hřbitovní branou, kapela stále hrála a teprve teď jsem mezi hudebníky objevil i mohutnou postavu pana doktora. Mezitím čtyři muži sňali z vozu rakev a pak s ní na ramenou prošli hřbitovními vraty, před nimi kráčel jenom kněz, který se teď hlasitě modlil: absolve, quaesumus Domine, animam famuli tui…

Postavil jsem se u zdi hned za vraty, nedaleko před sebou jsem zahlédl vykopaný hrob, pak mi zmizel za hradbou těl.

Umíráček teď bil přímo proti mně. Lidé se dosud rovnali mezi hroby a ona se náhle oddělila od svých dcer a kráčela ke mně, snažil jsem se na ni nedívat, hleděl jsem v místa, kde zřejmě spouštěli do země rakev, ale nemohl jsem ji nevnímat, zastavila se kousek přede mnou, sklonila svoji žlutou hlavu a sepjala dlaně. Pochopil jsem, že pláče.

Kněz kázal, zdálky ke mně doléhal jeho hlas, ale nebyl jsem s to se na jeho slova soustředit, myslel jsem na to, že ona přišla v téhle chvíli sem, přišla za mnou, ačkoliv si mohla vybrat jakékoliv jiné místo, a zároveň jsem vnímal svíravě bolestnou přítomnost smrti. Co proti ní byla moje bolest, moje trápení?

A najednou, jako by mě prostoupila rozměrnost života, uzřel jsem, co nikdy předtím: vypučel před námi obrovský květ ve tvaru zvonu, žlutě ohnivý jako slunce a přitom jeho srdce uvnitř bylo temně modré, a mě ohromilo tušení, že tak tomu může být, ona může po mně toužit, a milovat se s jiným a plakat ještě pro jiného; tak tomu bývá, tak se to přihází.

Kněz domluvil a celý zástup spolu s ním vzdechl amen, pak všichni zpívali píseň. Odvážil jsem se při ní vzhlédnout a teď už jsem opět rozeznal některé známé: mléčnou hlavu pana Antona i přísnou tvář pana učitele a rezavé vlasy, které vykukovaly zpod sváteční hasičské čapky pana Feuersteina. Kněz se ještě modlil a mě napadlo, že vlastně vím anebo tuším, co táhne myslí těch lidí. Pan učitel uvažuje o tom, že je třeba nalézt v životě místo, dřív než bude pozdě, paní doktorová si tiše šeptá: všichni se tam jednou setkáme, pan Feuerstein vzdychá, že co se mělo stát, stalo se, a stařec s mléčnými vlasy myslí na shledání ve věčném království lásky, zatímco pan doktor už nabírá dech do široké hrudi, aby rozžehl svoji trubku, a já tušil, věděl jsem, co bude hrát. A v té chvíli se mě zmocnila zvláštní úleva z toho, že ti lidé, ty cizí duše, se mi přiblížili. Byl jsem tu s nimi a oni tu byli se mnou pod jedinou nebeskou střechou.

Kněz zmlkl a zlatavé nástroje vrhly množství blesků do našich tesknících očí a já s ustrnutím očekával, až zazní tóny velebného husitského chorálu.

Když pak opravdu zazněly, zavřel jsem oči, ale stejně se mými víčky propalovala záře páně doktorovy trubky, její světlo mě prostoupilo a já cítil, jak se mě zmocňuje vzrušení. Otevřel jsem oči, vzhlédl vzhůru a tu jsem jej opět spatřil: stříbřitý balon, blížil se k nám, tiše a hebce připlouval, snášel se z blankytné střechy a pod ním se houpal provazový žebřík. Když se balon ocitl nad našimi hlavami, přes okraj koše se lehce přenesla akrobatka, tentokráte celá v černém, sestoupila pomalu a vážně na nejnižší příčel žebříku a tam znehybněla, jako by vzdávala čest, jako by se proměnila v sochu z černého mramoru.

Kradmo jsem pohlédl na svou sousedku, jestli také vidí ten balon, ale hleděla do země a po opálených lících se jí koulely slzy. A já ukročil do strany, až jsem se ocitl po jejím boku, pak jsem se konečky prstů dotkl hřbetu její ruky. Aniž vzhlédla, stiskla mi dlaň a já vnímal, jak se moje ruka rychle mění v křídlo, mohl jsem stoupat, vznést se, mohl jsem se jako ten balon houpat ve výšce, mohl jsem spolu s ní odletět, vybrat si kteroukoliv ze čtyř světových stran, ale zůstal jsem, setrval jsem nad tímto malým, bolestným, posvěceným kouskem země.

(1980)