Hodina ticha

Ivan Klíma

78 

Elektronická kniha: Ivan Klíma – Hodina ticha (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: klima08 Kategorie:

Popis

Ivan Klíma: Hodina ticha

Anotace

Děj románové prvotiny Ivana Klímy se odehrává od konce války až do začátku poválečné kolektivizace zemědělství na východním Slovensku, v nížinaté krajině kolem Laborce, sužované každoročními záplavami.
Základní příběh vesnického chlapce se souběžně prolíná s životním příběhem městského inženýra zeměměřiče, který za války ztratil milovanou ženu a nyní přichází pracovat do kraje povodní a malarických bažin, kde se projektuje velké vodní dílo. Složitě koncipovaný román dává dohromady mozaiku lidí několika generací a z různých sociálních vrstev, kteří podle svého založení reflektují dobovou realitu a zásadní společenské změny. Mezi nimi právě dva hlavní protagonisté jsou představiteli lidí, kteří, ač utrpěli ztrátu svých nejbližších, nejsou lhostejní k osudu jiných a směřují neustále kupředu ve snaze zmírnit jejich trápení a prospět celku. Autor se ve své prvotině z padesátých let snažil vyrovnat s poválečným vývojem a soudobou etikou příběhem člověka, hledajícího smysl života v nových podmínkách a konfliktech.

Ivan Klíma – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hodina ticha“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3

„Pořád na to musím myslet, Pavlíčku,“ vykládal blázen. „Říkal mi Valiga, že až přijde bouřka, bude to něco jako konec světa.“

Nakládali spolu starý železný vozík, vyřazený už dávno z bůhvíjakého lomu. Země prášila a byla promísena uschlými stébly trav. V tom strašlivém suchu, které viselo už několik měsíců nad zemí, zvolna zmíral všechen život, pastviny zhnědly, jako by na ně usedla rez, a unavení čápi se přestěhovali k bahnitým břehům vysychající řeky.

Lidé vstávali a vzhlíželi k nebi, jež bylo ochablé horkem, a čekali na večer, který měl přinést bouři, ale přinesl jen tiché bezzvučné blesky. A tak tedy šuměl déšť v jejich představách, svlažovali jím zdeptaná pole, hojné prameny, jichž stále přibývalo, až se měnily v zátopy: vymýšleli si úzkostná proroctví a hrůzné pohromy, aby jimi zakryli svoji bezmocnost a vědomí, že mohou jenom čekat, že jsou v pasti a mohou jenom čekat.

„Postavíme hráze,“ strachoval se Adam, „ale k čemu budou, když se voda dostane na pole z mraků?“ Díval se před sebe, tam ve velké dálce se zvedal sloup prachu, který se táhl napříč podél obzoru, to stádo hledalo poslední zbytky zelených stébel. Přijal úzkost těch druhých, a i když si tím nebyl jist a nedovedl zcela odhadnout své síly, zdálo se mu, mnohokrát to přece slyšel, že právě on by mohl změnit jejich těžký úděl, upravit koloběh vod, přemoci sucho a předejít pustošivé bouři a vrátit tak lidem klid a naději.

„A teď už vím,“ vykládal šťastně. „Nad poli se musí natáhnout dlouhá skleněná deska, trochu skloněná odshora dolů. Na desku spadne mlha i déšť a voda po ní všechna steče. Jednou jsem takovou desku viděl, ale už si nemohu vzpomenout kde!“ Pavel Molnár toho sice nenamluvil tolik jako jeho otec, neužilo se s ním moc zábavy, ale také ho neodháněl, pracoval s ním, dokonce s ním i jedl z jedné misky, měl ho za to rád, synáčka.

„Kdoví, snad by to pomohlo,“ řekl Pavel, myslel přitom na Janku, už několikrát se po práci pro ni stavěl. Vzala džbánek a loudala se s ním do hospody, vedli řeči o nedůležitých věcech: o lidech z vesnice a o hrázi, nezajímalo ji to příliš, ale přece jen ho poslouchala, a jemu se zdálo, že všechno, co teď prožívá a cítí a nač myslí, se v její blízkosti stává silnější, a toužil po stále větší blízkosti. Včera si dodal odvahy, odbočil z obvyklé cesty, zapadli do stínu za kostelem, přitiskla se sama k němu, ústa k ústům, náhle se od něho odtrhla: „Co bys nechtěl!“

Potom mlčeli obvyklou cestou k hospodě, stísňovala ho náhlou cizotou; před otevřenými dveřmi – zevnitř povykoval opilý Vrábel a zněly Valigovy housle – však řekla: „Čekej zítra večer… tam… jako tehdy!“ Zapomněla dokonce koupit pivo, pro které přece šla.

„Abys věděl,“ vykládal Adam. „Tvůj táta říká, že jsem to sucho možná zavinil já. Zhřešil jsem. A třeba bych měl přinést oběť.“

Lidé vždycky přinášeli oběti. V jeho mysli se prolínaly děje, které nedávno spatřil, s dávnými ději, které nikdy nespatřil. Popravčí četa před svítáním a ruka Abrahámova s nožem a Kristus, jenž se dal za naše hříchy. Jít jako Kristus a dát se za hříchy všech, a představil si déšť, který padá – oni na mě pak nikdy nezapomenou. Jeho tvář pokryla radost.

Naložili vozík a tlačili ho po křivolakých kolejkách, vyklopili hlínu a znovu se vraceli.

„Koupil jsem jí šátek, je z amerického nylonu,“ ozval se zničehonic Pavel, „mám jí ho jen tak dát?“

„Šátek se vždycky hodí,“ řekl ochotně Adam. „Na vítr a proti dešti. Jednou, to jsem jel s grófem lovit kačeny a na břehu stála liška…“ víc nevěděl, cár téhle vzpomínky mu uvízl v mozku, snad tam skutečně vlály barevné šátky anebo aspoň chocholy na hlavách koní.

Dole zazněla Valigova trubka, poledne, chlapi rozdělali oheň a vařili v kotli svou každodenní polévku.

„Pavle,“ volal Valiga. Ale Pavel se natáhl do řídkého vrbového stínu, neměl dnes chuť na jejich řeči, šel s ní uprostřed noci, tráva suše praskala, dotýkal se jejích nahých paží, potom leželi v měkké prohlubni a nad hlavou se jim klenula stébla.

Blázen si přidřepl vedle něho a vykládal: „Byl jsem na takové schůzi, co dělali komunisti. Přijel tam člověk a vyprávěl hezky; každý může mít svůj dům a svoji zahradu, nikdo nebude ubližovat nikomu, všichni budou přátelé. Moc se mi líbila ta schůze.“

Neřekl, že uprostřed schůze ho Smoljak vykázal ze sálu, neboť se bál, aby se mu Jóžio a ostatní sedláci neposmívali, jak je na tom špatně, když musí na schůze zvát blázny.

„Dávali tam takové psaní,“ řekl, „přij…