Hodina ticha

4

Bláto odstřikovalo od jejich bot, farář a ministranti, čtyři muži za nimi, nesli rakev, nebohou Molnárovou, pak kráčel Molnár a jeho syn, a pak vesnice v černých šátcích a ublácených botách.

Pavel Molnár viděl prvně v životě smrt tak zblízka. Bratrova smrt mu připadala jen jako hluboký spánek s kamenem pod hlavou, teď však pochopil celou tu nehybnost očí i úst, to úplné neslyšení pláče, šepotu i proseb.

Klopýtal za dlouhými kroky dospělých a snažil se najít nějakou naději, ale zdálo se mu, že kráčí v prázdnu, kdyby zavolal, jeho hlas by se ztratil, kdyby vykřikl, že on chce žít, nikdo by mu neodpověděl.

Pohlédl na otce, který dovedl vždycky – i v nejhorší chvíli – najít nějakou naději, a dokonce se usmát. Ale otec si ho nevšímal, myslel na svou ženu, na dávno zapomenuté noci, a cítil lítost, že tak brzy přešly a že dal ženě tak málo radosti, dokud ještě žila. Zestárla rychle, snad nemocí, snad prací nebo bolestí, když jim před lety zemřela dcera. Nepřemýšlel o tom nikdy, dokud ještě žila, všechny ženy tu stárly rychle a muži si museli hledat náhradu. Také on, když byl ve městě, zašel si občas za cikánkou, myla nádobí v hotelu, ani hezká nebyla, vypili spolu a pobavili se; bydlela v ošklivé chatrči na kraji kolonie, páchlo tam zbytky od jídel, hadry a ztuchlou mastnotou. Nikdy to nepovažoval za velký hřích, i když se z něho zpovídal. Ale teď ho sevřela lítost nad tím, že klamal ženu, kterou právě nesli před ním a které již nikdy nebude moci říct: odpusť mi, hřešil jsem. A myslel na to, že mu vařila při té velké bídě a prala mu prádlo a chodila ke koze, to všechno bude muset dělat sám nebo bůhví kdo to udělá. Položil dlaň na chlapcovo rameno, a když k němu syn vzhlédl, pokusil se o úsměv a chlapec se rozplakal.

Průvod už zastavil na onom místě. Ani plot tu nepostavili, jenom kříže se nakláněly v řadách a uprostřed nich čněla staletá jedle, jediná v kraji, osamělá jako ti, kteří tu spočívali.

Hrobník nemohl vykopat hrob. V jámě stála voda.

Spustili rakev, a ačko…