Hodina ticha

4

Poletoval chladný déšť, za ten týden od jeho svatby přišel náhle podzim, zem se rozbahnila a řeka se naplnila vodou. Z dálky zněla ve slabých záchvěvech hudba, byl to domov – dupot vysokých bot a písně, blátivá země, černé noci s neuléhajícím větrem, vůně vody, tichý let čápů a hejna táhnoucích ptáků, to byl domov, nikdy si to neuvědomoval, až teď, když se loučil.

Šel ještě naposledy sem – na rozestavěnou hráz, stál nad plynoucí vodou: vozíky se unaveně pohybovaly po rezavých kolejkách, smích, hádky, voněla pečená slanina a polévka v očazeném cikánském kotli, bláznivý Adam tu pohazoval láhví a potom do ní dul jako do křídlovky, Janka čekala pod mostem, voda stále plynula a dýchala deštěm, Adama odvezl táta s podřezanými žílami, tak si přál, aby viděl spoutanou vodu, ale nedočkal se.

Možná že by se stejně nedočkal, stavba teď skomírala, zastavili jim podporu. Prý proto, že se chystal nový projekt – nikdo nic nevěděl, lidé povídali všelicos a nejvíc věřili, že jako vždycky zůstanou zapomenutí a odstrčení a ponechaní napospas hladovým vodám.

Díval se na pokleslou hráz, museli všechno znovu přeměřovat, inženýr si ho bral s sebou, držel mu lať a pomáhal mu vytyčovat trasu. Dlouhé, úmorné letní hodiny, mlčení bez úsměvu, ostrý zvuk píšťalky, nesblížili se nijak.

„Co tady děláš?“

Otočil se, červený oharek trochu osvětloval inženýrovu tvář. „Jdeš za mnou?“

„Chtěl jsem se rozloučit.“

„Aha.“

Ticho. Řeka a déšť, z dálky ve slabých záchvěvech hudba, nevěděli, co si mají říct.

„No tak co,“ ozval se konečně inženýr, „nenapijem se?“

V dřevěné boudě n…