Hodina ticha

5

Jurcová se vzbudila uprostřed noci. Spánek jí nikdy nevystačil na celou noc, její neunavené tělo bylo rozbolavělé ležením – bolest ji budila krátce po půlnoci a pak už jenom ležela s otevřenýma očima a hlasitě vzdychala, volala těžkým zadrhávajícím hlasem Janku, a když dcera neodpověděla, klnula jí nepřetržitou řadou nadávek.

Také teď viděla dceřinu postel prázdnou. „Děvko zkurvená,“ zachraptěla.

Před dvěma měsíci byla na veselce u své neteře, příliš se napila, spadla pod stůl, mysleli si, že je jen opilá, a hodili ji jako pytel zrní do slámy ve stodole a teprve ráno ji hospodář odvezl k lékaři.

Ležela dlouho bez hnutí, ani mluvit nemohla, viděla však všechno a také rozuměla všemu a dobré sousedky, které se u ní zastavovaly, dbaly o to, aby se dozvěděla všechno, co samy věděly.

Musila tedy mlčky vyslechnout, jak se její dcera kurví s tím hostinského synem, mohla přitakat jen očima, jen očima se rozhořčovat; ale pak se jí zvolna vracel hlas i pohyb a mohla tedy dceři říci, co si o ní myslí.

„Ty děvko vyválená, aby tě paralýza do nejsmradlavějšího hrobu dostala…“

Vstala a přidržujíc se zdi belhala se ke skříni. Za prádlem ležela schovaná láhev samohonky. Dcera ji tam schovala, protože lékař zakázal, aby matka pila, a ona se bála, že si matka nedokáže odepřít.

Ale Jurcová už o láhvi dávno věděla, už ji dávno doplnila z toho, co přinesly dobré sousedky. Vzala láhev, odzátkovala ji netrpělivě a lačně pila. „Ty děvko vyválená,“ řekla, „ty mi budeš zakazovat!“

Pustila se zdi, držela se jen láhve a šourala se ke stolu.

Klesla do židle, teď byla spokojená, na stole se válel krajíc ztvrdlého chleba, ukousla si a znovu zapila. Měla dnes velikou chuť a žízeň, snad se jí zase vracelo zdraví. „A ten její mi slíbil nový dům, kamenný!“ vynořilo se jí náhle v mysli.

Uvědomila si, že Pavel Molnár už vlastně nepatří k její dceři a tedy ani k ní, ta děvka ztratila muže, i ona je teď sama.

A všichni, skoro všichni si postavili nový dům – nepamatovala se, že by se kdy stavělo tolik nových domů. Jen ona žila v tom starém s ožehlými stěnami a s polozřícenými zdmi.

Možná, pomyslela si, že by mi ten dům skutečně postavil, nebo by mě pozval tam k nim do Čech. Znovu naklonila láhev: dívala se, jak žlutavá tekutina zvolna klesá, zadýchala se celá.

„Jako voda,“ řekla, „nalili mi do toho vodu. A byl to šikovný mužský, uměl si vydělat. A vzal ji s sebou. Ne jako ten můj. Život mi zkazili.“

Opřela se celou vahou o opěradlo židle a pila, dokud ještě vytékalo z láhve.

Cítila, jak jí do hlavy stoupají železné plameny, zůstala opřena o opěradlo a dýchala těžce a přivřenýma očima se dívala do prázdné tmy před sebou. Potom tma začala zvolna klesat k zemi a od stolku žhlo stále jasnější světlo.

Dveře zavrzaly, a když k nim pootočila ztěžka oči, spatřila hlavu v černém klobouku, vysoké, opálené čelo. Ani je skoro nepoznala, vždyť to bylo už víc než pětadvacet let, co odešel.

„Ty ses vrátil?“

Vešel dovnitř, měl na sobě ještě stále ty šaty, v kterých odjížděl; stála na nádraží a on nastupoval do vozu, jediné šaty, tmavomodré s červeným proužkem, a černý klobouk – ten mu daroval na cestu Jóžio.

„Ty ses vrátil?“

Cítila palčivé vzrušení: celých pětadvacet let čekala na tuhle chvíli, pak už ani nečekala.

Šel po špičkách ke stolu, zastavil se před ní.

„Obejmi mě aspoň,“ řekla zadrhnutým hlasem, „obejmi mě aspoň teď!“ A najednou si uvědomila těch pětadvacet let – už jí je nevrátí, už ji za ně nezobjímá – všechno v nich ztratila, mládí a krásu a lásku a naději; celý život v nich ztratila a nic z toho už jí nevrátí.

Ale aspoň tuhle jedinou, tuhle velkou chvíli, aspoň té že se dočkala. „Matěji!“ zašeptala. Roztáhla doširoka ruce a cítila tu nesmírnou žízeň, všechnu tu touhu dvaceti pěti let bez polaskání a bez objetí; teď ji cítila v rukou, ale on ji stále neobjímal.

„Co jsem to učinil?“ zašeptal.

Díval se na ni a ona mu v očích zahlédla slzy.

„Dovol,“ poklekl před ní, „abych ti zlíbal nohy. Abych je omyl vlastními slzami.“

Cítila, jak jí snímá z nohou teplé houně, a pak se jejích chodidel dotkl studený proud jeho slzí.

Cítila každý ten dotek, chladivý a něžný, a dávno zapomenutá rozkoš jí stoupala od nohou po celém těle a ona věděla, že kvůli této jediné chvíli stálo za to čekat a žít.

Chtěla se dotknout rukou jeho schýlené hlavy, ale bála se, aby od ní neodešel ten chladný něžný pocit, a tak zůstala nehybná a zavřela jenom oči a čekala.

A voda stále vtékala pootevřenými dveřmi a omývala její mrtvé nohy.

Druhý den večer už ležela na lůžku oblečená ve svých nejlepších šatech. Černé, dosud krásné vlasy jí ženy vyčesaly do drdolu a vedle hlavy jí položily uschlý svatební věneček. U lůžka seděla její dcera, dívala se do mrtvé tváře, nemyslela vůbec na nic a slzy jí tekly bez ustání po tváři a takhle seděla hodinu, možná i dvě, a kdesi v dálce slyšela hlasy lidí a potom už jen ticho a psy.

Konečně vstala, přistoupila k oknu, kterým vál chladný noční vzduch, přivřela je, ale pak je opět otevřela, kvůli matčině duši. Vzlykla hlasitě, poslepu proklouzla dveřmi a vyběhla na dvorek.

Voda se už stáhla, ale zem byla nasáklá a vrzala mlaskavě pod jejími kroky.

Došla jen k plotu, neotevřela ani branku, neměla kam jít. Opřela se o dřevěný kůl zády k cestě, dívala se na temná okna domu, ve skle se třpytil měsíc, za nimi ležela neprůhledná tma, ale ona dobře věděla, co skrývá ta tma, a napadlo ji, že smrt je vlastně také tmou, tmou bez rozbřesku a bez rozhrnutí; tma věčného ležení.

Z vlhkých luk zavanul chlad, roztřásl ji celou, hvězdy na nebi se stále více chvěly a komíhaly a naplňovaly ji podivnou úzkostí. Přála si někam utéct, neměla však kam a neměla ke komu a neměla k čemu. Snažila se usilovně na něco myslet, ale v hlavě jí tkvěla hluboká tma, tma bez rozbřesku a bez rozhrnutí; všechno, nač byla zvyklá myslet, se propadlo, všechno, nač by se chtěla těšit, co chtěla jednou mít, se jí zdálo beze smyslu.

Ježíši, zašeptala, Ježíši. Zavřela oči, zpod řas jí stále ještě vytékaly slzy, které už přestala vnímat: Ježíši, opakovala, Ježíši, ale byla to jenom prázdná slova, která jí nemohla ulevit.

A tu odkudsi z té nejhlubší tmy vystoupila vzdálená měsíčná noc: seděl vedle ní s rukama založenýma v dlouhých záplatovaných nohavicích, viděla ho docela jasně, hovořil cosi o zelených delfínech a o ostrovu s cukrovými palmami a o skleněném domě, který postaví.

Nikdy tomu nerozuměla – nerozuměla těm jeho směšným nápadům, dokonce ji potom rozčilovaly, bavil se jimi, místo aby přemýšlel o vážných věcech. Nikdy neuvažovala o tom, proč to dělá, teď se jí však zdálo, že z těch slov k ní promlouvá útěcha, a napadlo ji také, že všechno si vymýšlel proto, že už tehdy poznal, co poznala právě teď ona: že to ostatní, nač byli zvyklí myslet, o čem mluvívali a o čem se i přeli – nebylo vlastně ničím. A že proto si vymýšlel něco jiného, něco zvláštního, něco krásnějšího, proč by chtěl žít.

Ale ani on asi nevěděl, jak by toho dosáhl. A ona mu v ničem nepomohla, vůbec ani nepochopila, co chce. Celý jejich život byl nepodařený a jejich láska nepodařená, ona žila vedle něho, jako vedle sebe žijou koně anebo čápi; rozechvěl ji nesmírný stesk a lítost nad celým životem, nad tím, co promarnila, co nechala minout.

Teď se jí zdálo, že by dovedla žít líp. Napadlo ji, že tohle všechno by měla říct Pavlovi, a v té chvíli jí zmizelo z mysli to, co se stalo, a viděla jen to, co by se mělo stát.

Byla hluboká noc, ani jedno okno už nesvítilo. Zastavila se před posledním domkem, hrdlo se jí sevřelo rozčilením. „Pavle!“ zavolala.

Stála a nohy jí zvolna zapadaly do blátivé kaše, ale ona nevnímala nic kromě mlčícího ticha a svého dechu.

„Pavle!“ zavolala znovu, „Pavle!“

Potom se okno rozžehlo nažloutlým světlem lucerny, uslyšela uvnitř kroky, přihladila si rychle vlasy a olízla si úplně suché rty.

„To jsi ty, děvče?“ řekl starý Molnár. „Pojď přece dál!“

Šla mlčky za ním. „Pojď, děvečko! Je ti tam asi těžko samotné…“ Seděla na dřevěné okopané židli, nad hlavou jí visel nízký trám, stará almara ještě víc oprýskala a dole byla zastříkaná blátem.

„Odešel,“ řekl. „Odešel kamsi, ani se mi nesvěřil.“ Seděl proti ní na rozestlané posteli, díval se však mimo ni. „Moc ho to všechno sebralo. Tamto… a teď ta voda. A ty…, zůstala jsi docela sama!“

Nevnímala nic z toho, co mluvil – věděla jen to, že tu Pavel není, že odešel, a že se tedy nesetkají a ona mu nebude moci nic říct.

„Tolik neštěstí,“ hovořil starý Molnár. „Zůstala jsi tak sama. Ale mámě, ubohé, tam bude líp.“ Věděl, že by se měl na ni hněvat, opovrhovat jí za to, co učinila jeho synovi. Neměl však v povaze opovrhovat jinými.

„Co teď uděláš?“ zeptal se.

„Já nevím. Chtěla jsem mluvit s Pavlem.“

„Ano, ano. Jenže bůhví kde ho najdeš. Ani mně se nesvěřil. Ale tam, jak jste byli, tam se nevracel. Mluvil něco o tom projektu, tady na nížině.“

Vstala.

„Nemysli na nic,“ řekl, „modli se za ni, za ubohou.“

Šel za ní ke dveřím a ona zašeptala: „Sbohem, tatínku!“

Potom znovu kráčela po rozbahněné cestě, nemodlila se, slyšela teď dobře jeho hlas, který ji zval na ostrov s cukrovými palmami, a musela se usmát tomu hlasu, který už přece patřil tak dávné minulosti.

On stejně najde něco dobrého, napadlo ji. Jak bychom měli žít. Došla na dvorek; bála se jít dovnitř, kde ležela samotná mrtvá. Sedla si tedy na roubení studně, dala hlavu do dlaní a čekala, až k ní přijde vlhký, prochladlý spánek.