Milenci na jednu noc

3

Kvečeru, zatáhlo se opět a slunce zmizelo za kouřovou clonou, ji vysadili vojáci hned na kraji města, něco za ní ještě volali; netušila ráno, že se vrátí tak brzy, za tak úplného světla a v takové náladě – kam teď půjdu, musím za někým jít, mohla bych do kina, ale co v kině sama, taky se musím najíst, najím se a pak zavolám Markétě, jenže o čem budeme mluvit? V postranní uličce špinavá špeluňka, co sama u stolu, ale přece nepůjdu domů, koukat se na ty dva.

Sedí za neprostřeným stolem, ušpiněný číšník nosí piva a pro ni dršťkovou polévku; prsty se jí trochu chvějí: mám teda hlad, ještě že jím, že můžu jíst, i když je to hnusné a odporné maso.

Chtěla o něčem přemýšlet, aspoň o nějaké knížce anebo filmu, myslet na muže v semišové vestě, na město malých dřevěných klecí, ten pach… A už tu stojí před ní s šedivou srstí a s dlouhou hřívou, není teď přivázaný, volně se pase, pohazuje svou jednookou hlavou a louka se táhne od obzoru k obzoru a obzor je temný jako čára vedená prostředkem noci; od sousedního stolku se k ní upírá mužík s mrtvolnou tváří.

„Seš studentka?“

„Ne.“

„Tak se pojď posadit!“

„Mám tu talíř,“ a netouží nijak ocitnout se vedle toho člověka, i když je to koneckonců jedno, podobá se trochu tomu máminýmu obejdovi, takhle asi vysedávají, chudák máma, když se jí pak dotkne tou žlutou pazourou.

„Bojím se, že seš přece jen studentka,“ mluví vysokým, skoro ženským hlasem, „nechceš si sednout s člověkem,“ ale mámě je asi smutno, je opuštěná, já jí stačit nemůžu, chybí jí láska, a to je tedy ta láska, ta nebeská láska, vzala talíř a posadila se ke stolku toho chlapíka.

„Prodáváš?“

„Ne!“

„Myslel jsem si to, seš studentka.“

„Co je vám do toho?“ utrhne se. Kdyby byla studentka, ale co na tom záleží, co na tom záleží, čím jsem, čím právě teď jsme – a slyší ten dunivý pád, objevuje se odnikud a nikdo ho zřejmě neslyší – když víme, čím jednou budeme.

„Taky jsem moh studovat, jenže mě nedali, musel jsem za povozníka. A nemám je rád!“ pištěl, „ty mudrlanty. A na člověka se vytahujou. A co by byli bez nás? Seš sekretářka, co?“

„Nejsem nic,“ řekla a byla to pravda, nic srkající dršťkovou polévku, ale co budu? Anebo už zůstanu nic až do chvíle, ne, na to nebudu myslet.

„Ale loni na Petříně jsme se s nima pobavili, svítili jsme si na ně rachejtlema a tahali je z křoví.“

„Co udělali?“ zeptala se.

„Co udělali, co udělali…“ a ona si náhle vzpomněla na pokojík skoro až v nebi s houpací židlí a s oknem, jež začíná ve výši krku a končí se ve výši čela, a s obrovským kotoučem modré šňůry, jejíž volný konec se vždy zachvíval, snažila se vzpomenout si, kdy byla naposledy tam nahoře, a zdálo se jí neuvěřitelné, že ta dávná doba byla dnešním ránem.

„Měli už zvolenýho předsedu vlády,“ ozval se mužík, „tak to měli vymyšlený, celou vládu i s ústředním výborem.“

„Vy jste je bili?“

„Tak pozor, pozor,“ vyjel na ni, „tady se ptám já.“ Potom řekl: „Kdyby studoval můj syn, ten by se nekurvil jako oni, kdybys je viděla, co dělají na těch svých kolej…