Milenci na jednu noc

2

Venku je udeřilo bělostné, horké světlo, to ho vždycky naplňovalo steskem po dalekých krajích, v parku před závodem uviděl Libuši, pořád ještě čekala na Láďu, celé dvě hodiny, co zahřívali schůzi, tomu se říká věrnost, na něho nečekal nikdo. Budou ho určitě lákat k vodě, přece jim nebude dělat… radši se obrátil na druhou stranu.

„Bohouši.“

„Nemám tu motor,“ křikl.

„Hele, tak tě zavezu k vám. Libuše tu ještě moment počká!“

„Já dneska ne!“ Šoural se pomalu horkou ulicí, jako naschvál ani jediný… V takovýhle den, co by se všechno dalo dělat v takový den; ale co?

Doma spal jenom kocour, táta s mámou měli odpolední, v bytě tkvělo nehybné vedro, otevřel okno. „Obědvals, Matyáši?“

Našel ve spíži knedlíky namočené v omáčce, nacpal si jeden do pusy, kus hodil kocourovi, kocour se ani nepohnul, bylo mu horko; bylo horko a potupné mdlé prázdno – v takový den; uchýlil se ke skříni, ze strašlivé změtenice krámů vylovil

LODNÍ DENÍK

ale vlastně zbytečně, jaký to mělo smysl teď a v takový den, i když se už chýlil ke konci, kdyby jen člověk nebyl tak úplně, tak docela… Ale co? Vlastně je jenom ona, polkl, byla tím dnem, jeho sklonkem, jeho čnící nadějí, telefonní budka pod oknem byla prázdná.

Přece se jí nebude doprošovat, stejně se zas na něco vymluví, jenže co jinýho, když jinak celý ten den zhasne, když uschne bez ovlažení?

V budce ho ihned oblil pot.

„Haló,“ ozval se hlas.

„To jsem já. Co děláš večer?“

„To víš,“ řekl hlas, „pořád to samý. Šprtám.“

„Co?“

„Všechno.“

Mlčel. V budce se nedalo dýchat. Měl jet raději k řece.

„A ty?“ zeptal se hlas.

„Nic.“

„Ty se máš.“

Otřel si čelo. „Přece do toho nebudeš pořád čumět.“

„Já nevím.“

„Do večera ti to stačí, ne?“

„Já nevím,“ opakovala.

„Tak já tedy počkám. Tam u vás u kina. V kolik?“

„Já nevím.“

„Tak v sedm,“ rozhodl. „Přijdeš?“

„Snad…“

„Tak ahoj.“

„Tak čao.“

Vrátil se domů, teď vytáhl lodní deník a zapsal:

Dne 20. května: 158°13´27´´ záp. délky, 30°5´16´´ jižní šířky, moře klidné, horký bezvětrný den. Jako předtím trochu nuda. Matyáš pořád spí. Udržujeme směr Přátelské ostrovy. Po levém boku čtyři žraloci. Těším se už na večer.

Potom si vzpomněl: Pitné vody už jenom na několik dní, ale neztrácíme naději.

Uvědomil si, že má žízeň, uklidil zase deník, pivo ve spíži bylo jako kafe. Pak vyndal rozebraný přijímač a dlouho bez hnutí zíral do spleti drátků, nic ho v poslední době nebavilo: ani číst, ani spravovat, ani jet k vodě ho příliš nebavilo – všechno mu připadalo stejné a všechno se rychle končilo, neměl, nač by se nějak zvlášť těšil. Jenom na ni, trochu, líbila se mu, i když vlastně nevěděl, na čem s ní je – anebo možná právě proto, že nevěděl.

Opustil přijímač, času ještě dost, ale když se budu courat, neuměl si vysvětlit, proč je poslední dobou tak otrávený, vlastně na to ani moc nemyslel, to jenom cítil – jako únavu: v nohou a v hlavě a v rukou a před očima.

Někteří lidé si dovedli všechno brát: že jim vyšla sportka anebo že jim nevyšla, a že sešívaní minulou neděli… ž…