7
Vzbudil jsem se uprostřed noci a uviděl Vosmýka, jak sedí na lůžku a naříká. Byl jsem rozespalý až k nevědomosti. „Co je ti?“ zeptal jsem se.
Ale nemohl mluvit, nemohl pořádně ani dýchat. Ukázal na krk a těžce pohnul hlavou.
„Co je s tebou?“ opakoval jsem.
Ukázal na obvázaný prst a zalykavě šeptal: „Strašně mě bolí krk.“
Nechápal jsem souvislost. „Chceš obklad?“
„Co když je to tetanus?“
Poděsil jsem se. Vzbudil jsem ještě Pavla, a jak jsme se oblékali, vzbudili jsme i ostatní. Lukasík přinesl velkou baterku, a když důkladně prohlédl Vosmýkův krk, prohlásil, že je to angína. Přesto jsme telefonovali na pohotovost. Byl to směšný nápad. Doktor někam odjel, v nemocnici nás odmítli, protože se nejednalo o úraz. Lukasík stál vedle nás a potom prohlásil skepticky: „Zapomněli jste, že tady je pohraničí. Já se tu narodil!“
Odešel, a zatímco jsme se znovu domlouvali se střediskem a vyhrožovali nemocnici, vrátil se s taxíkem. Zabalili jsme Vosmýka do čtyř dek a posadili do vozu. Lukasík si sedl vedle řidiče.
Vosmýk se třásl, myslím, že bolestí, horečkou a také strachem. „Podívej se na mě,“ žádal, „neusmívám se?“
Díval jsem se na něj a nechápal jsem, proč by se měl usmívat.
„Podle toho se to pozná,“ zašeptal. „Myslíš si, že je to jenom angína?“
„Samozřejmě,“ ujistil jsem ho.
„A proč tedy nemůžu otočit hlavou?“
„Nastydl ses,“ řekl jsem mu.
„Zítra jsem měl mít schůzku,“ naříkal, „půjdeš tam a řekneš jí všechno?“
Slíbil jsem mu to.
Auto zastavilo před šedivou vilkou. Vzbudili jsme doktora.
Pak jsme seděli na bílých ordinačních stoličkách a čekali, až se doktor oblékne, a Vosmýk se stále třásl.
Konečně přišel lékař, měl na sobě fialový župan a vl…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.