39
V šest hodin jsme pocítili první chladný závan večerního větru. Vál pravidelně každý večer a přinášel s sebou dlouhé pitvorné stíny.
Zabetonovali jsme tři čtvrtiny ohroženého břehu a voda už přestala skoro prosakovat.
„P-prosím desetiminutovou p-přestávku,“ navrhl Pavel.
Karel Druhý vypjal motor míchačky. Buben se ještě několikrát zvolna otočil a potom ztichl.
Sesedli jsme se do úzké, stinné rýhy a natáhli se na vychládající zem.
„Kdo mi p-p-půjčí cigára?“ zeptal se Pavel. Vosmýk vytáhl zmačkanou krabici partyzánek: „Abych ji ještě někdy uviděl.“
„Vidíte t-to všichni,“ řekl Pavel, „materiálně p-podporuje známého špióna!“
Mulisák se vděčně rozřehtal.
„Jdi někam,“ křikl Vosmýk.
Mulisák se zeptal: „Neznáte někdo nějakej novej fór?“
Karel Druhý vstal: „Jeden ti povím, Člověk čeká tři týdny na manželku a pak ji nechá trčet tři hodiny na nádraží.“
„Tak jdi a přiveď ji,“ navrhl Mulisák, „ženská by nám to tu pozvedla.“
Pochopil jsem, že Karel chce odejít, a polekal jsem se, protože ostatní se mohli přidat k němu a pak by všechno bylo zbytečné. I to, že jsme se tu tak bláznivě dřeli, i to, že jsem tu zůstal, a také má naděje, že jsme přece jen dobrá parta.
Karel Druhý si uhladil vlasy a podíval se po nás všech, a pak řekl: „Uznejte, nemůžu ji přece nechat tak dlouho čekat!“
Napadlo mi, že o ni nikdy neprojevoval takovou starost, ani když opilý vykřikoval, že se nikdy neměl ženit, ani když se vodil s cizími děvčaty.
Měl jsem chuť mu to říci, ale nehodilo se to. Nevycházeli jsme spolu dobře a asi by z toho vznikla zbytečná a trapná hádka.
„Chceš jít?“ zeptal se ho Karel První.
„Musím!“
„My tu ještě zůstaneme,“ řekl Karel První.
„Doděláte to přece beze mne.“
„Když se loď potápí,“ ozval se Pavel, „krysy j-ji opouštějí. Ale my s-se ani nep-potápíme!“
Mulisák se zachechtal. „Fakt, když už jsme se do toho společně dali…“ spolkl konec věty. Příčilo se mu někoho přesvědčovat.
„Za hodinu jste stejně hotoví,“ řekl Karel Druhý, „teď, když už se jenom betonuje, není nás tolik třeba.“
Byl velmi pokorný. Tak pokorný, že jsem ztratil chuť ho přemlouvat.
„Tak jdeme zase,“ vstal jsem.
Karel První šel ke stroji a pustil ho, bylo to prvně, kdy tuhle práci dělal někdo jiný než Karel Druhý. Vosmýk v klusu před sebou tlačil dvě prázdné japonky a Pavel řekl: „Za chvíli bude večer.“
Karel Druhý zůstal sám na břehu, vypadal tam hloupě, opuštěně a smutně.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.