Bezvadný den

Ivan Klíma

73 

Elektronická kniha: Ivan Klíma – Bezvadný den (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: klima22 Kategorie:

Popis

Ivan Klíma: Bezvadný den

Anotace

Prozaický debut významného českého spisovatele, dramatika a publicisty Ivana Klímy, který měl svou premiéru roku 1960. V souboru povídek se zde Ivan Klíma vyrovnává s tématem osamocení, s vnitřním stavem člověka, jenž se náhle ocitne v těžké situaci, s lhostejností i odcizením. Vzhledem k době, kdy byla kniha vydána, jsou zde ovšem zpracovány i modelová a časově poplatná témata jako jsou brigády či život mladých lidí ve venkovském prostředí. I tady však autor odvážně hledá a mnohdy odhaluje potíže jedince, který se pohybuje uvnitř vlastního uzavřeného světa a jen obtížně se identifikuje s okolní, rádoby bezstarostnou a optimistickou společenskou atmosférou.

Ivan Klíma – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Bezvadný den“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4

Zábava se konala v horké, téměř nevětrané místnosti, pod stropem několik barevných stuh z krepového papíru a mračno šedého dýmu. Zeď špinavá, na mnoha místech posetá rezavými skvrnami, podlaha, stoly i lidé se mi zdáli nějak omšelí a zasmolení.

Páchlo tu pivem, lidmi, tabákem a dlouho nestřídanými šaty. Bylo nabito. V té době do pohraničí přijížděli lidé z celé země, stěhovavý národ, přes den se ztratil v továrnách nebo v podzemí, a večer, protože se neměl kam uchýlit, se přelil do několika městských hospod.

Našli jsme v rohu jeden stolek, měl rozviklané nohy, a proto byl volný. Karel si objednal pivo.

Muži na stupínku troubili, bili do bubnu, řinčeli poklicemi a kvíleli na saxofon, odbarvená zpěvačka se marně snažila přehlušit hluk sálu.

„Jak to může někoho bavit?“ zeptal jsem se.

„A co mají dělat?“

„Lepší je sedět doma a číst!“

„Snad,“ připustil.

„Všechno je lepší než tohle!“

„Nejhorší, co si dovedu představit, je prázdné město. Pusté ulice, každý doma zamčený před druhými. Dovedeš si to představit?“

Zřejmě se mnou nesouhlasil; ztratil jsem chuť pokračovat v hovoru.

Všiml jsem si Protivy. Tančil s Marcelou, natřásal se jako holub a bláznivě vytáčel figury. Překvapilo mě, že i Marcela je tady, skoro mě zamrzelo, že se pohybuje v takovém prostředí a že dokonce tančí s takovou vervou.

„Ty prý píšeš,“ zeptal se Karel.

„No,“ odpověděl jsem neochotně.

„Tohle tě přece musí zajímat!“

„Proč?“

„Mne by to zajímalo,“ řekl. „Je to jiná barva stejných lidí.“

Přiběhl Vosmýk, samou energií div nepřevalil stůl, a zatímco jsme se snažili zjistit, jestli nám pivo polilo také šaty, vykládal: „Je ti ohromná. Představ si, že její táta fáral padesát let a ona dělá u fenolů.“

„U čeho?“

„No, fenoly,“ opakoval s takovou samozřejmostí, že bylo hned zřejmé, že se to teprve před chvílí dozvěděl, „na silon a na všechno. Copak to neznáš?“

„A co?“

„Ohromně tančí. A co ti vypráví o fabrice! Strašně zajímavá!“

Vrátil se k ní. Potom jsme je uviděli spolu. Silná venkovská holka s obličejem plným malých, temných jizviček a s příliš namalovanými ústy.

V místnosti bylo stále dusněji a lidé se div neztráceli ve fialovém kouři. Proč tu sedím, napadlo mi. Kvůli komu? Kvůli partě, která dosud neexistuje a které vůbec nezáleží na tom, sedím-li tady anebo doma na posteli. Každý jenom kouká, aby si co nejdřív nabalil děvče.

Je to naposledy, co jsem se dal vyprovokovat. Vytáhl jsem z kapsy notýsek. Na první stránce bylo naškrabáno:

Práce – od 6 do 14. Mzda – úkolová.

Party betonářské samostatné, čtyři až pět lidí.

Blok 54!!! Hlásit se u…

Obrátil jsem list.

Milá Evo, napsal jsem, nejdražší. Je mi strašně smutno. Smutno. Smutno. Nevím, jak vydržím ty dva měsíce.

Přisedl k nám Karel Druhý. Čelo se mu zapotilo a zrudlo a knoflíček pod kravatou se mu rozepnul.

„Tak co, kluci,“ zavolal, „vy nic?“

„Sedíme a hledíme,“ řekl Karel První.

„Jsou tady prima holčičky,“ prohlásil Karel Druhý, „tohle je vyhlášený podnik. Tak se alespoň napijeme.“

Odběhl, a jak odcházel, všiml jsem si, že jde nejistě, a když se potom vrátil s třemi sklenkami a naklonil se nade mnou, připadl mi skoro odporný.

„No tak, napijte se.“

„Na co?“ zeptal se Karel První.

„Já nepiju,“ odmítl jsem.

„Je fajnovej,“ prohlásil o mně Karel Druhý, „dali nám pěknou veš za parťáka.“ Potom vypil svoji i moji sklenku a zamlaskal.

„Měl bys toho nechat,“ řekl jsem mu.

„Správně! Dobře konáš svou povinnost.“ Vstal ze židle a přišel mi poklepat na rameno.

Už dlouho mi nebylo tak ošklivo.

Seděl jsem ještě hodinu v tom nesnesitelném prostředí, ale okolí jsem už téměř přestal vnímat.

Karel Druhý zůstal u našeho stolu, pil a blábolivě vykládal o tom, jak se učil číšníkem. Vynucoval si pozornost jako většina opilých. Objal mě kolem krku a prohlásil se za netv…