Má veselá jitra

V neděli ráno
(bláznovská povídka)

Vzbudilo mě vyzvánění kostelního zvonu, hned poté jsem zaznamenal ťukavé zvuky dešťových kapek. Tenhle rok oplýval dešťovými srážkami a policejními prohlídkami.

Své služby nabízely v obci dva kostely. Ten, co vyzváněl v tuhle časnou hodinu, aby sezval věřící, byl katolický a jeho výzvy se mě tedy netýkaly. Pokud jsem měl právo nazývat se křesťanem, patřil jsem k těm druhým. Také tenhle pokojík tady mi sehnal můj přítel evangelický farář.

Farář se jmenoval Petr a byl nejméně o patnáct let mladší a o hlavu větší než já. Nosil brýle, boty číslo čtyřicet šest, tlustý svetr, který mu upletla jeho žena, a tykal mi. Na faráře mi připadal trochu příliš sebevědomý, kdekdo byl u něho blbec a chudý duchem (kromě dvou bláznivých mládenců, kteří pilně navštěvovali sborové podniky a k nimž se choval vpravdě s pastýřskou trpělivostí), ale jinak to byl člověk opravdový a ke svým věřícím laskavý.

Vstal jsem z postele a opatrně kráčel k nízkému okénku. Domek patřil staré vdově po sklářském dělníkovi. Na všech poličkách a stolcích se tísnily vázičky a figurky z foukaného skla. Kdykoliv jsem je míjel, bál jsem se, abych některou z nich nerozbil.

Vykoukl jsem ven. Tohle bylo poslední trvale obydlené stavení. Cestou k potoku stály ještě tři domky, jeden z nich už byl úplně zřícený, druhé dva pochopitelně obsadili Pražáci. Opravili je podle svého vkusu, zvláště nejvzdálenější domek, jehož stěny byly pobity loukoťovými kolesy, cepy a hráběmi, vyhlížel zvenčí, jako by měl být poutačem pro národopisné sbírky. Co se však skrývalo uvnitř, jsem nevěděl, protože jeho majitel, povoláním fotbalový trenér, právě pojížděl se svým klubem někde po Evropě. Domku jsem v téhle chvíli pozornost nevěnoval. Hleděl jsem ke korytu potoka, v němž se valil široký proud vody. Obvykle se v takové souvislosti dodává: kalné. Nepochybně kalná byla, jenže na tu vzdálenost a v příšeří, které panovalo, jsem její barvu nerozeznal. Kus louky mezi trenérovým domkem a potokem už byl zatopený, vyčuhoval jenom nevysoký násep silničky, která pak po úzkém dřevěném mostě vedla na druhou stranu potoka a tam mizela za výběžkem lesa.

Pršelo beznadějně. Oblékl jsem se a šel se do kuchyňky nasnídat. Paní domu odjela na neděli za dcerou, byl jsem tu docela sám. Mohl jsem nerušeně psát až do večera. Jenže čím více klidu, tím hůře se člověku píše.

V tomhle roce jsem ovšem moc klidu neužil. Mí přátelé sepsali chartu na obranu lidských práv. Já sice nepodepsal, připadalo mi, že už jsem složil dost vlastních textů a z nich každý může poznat, co si myslím o světě i o lidských právech. Ale ze své odpovědnosti jsem se stejně nevyvlékl. V našich podařených sdělovacích prostředcích samozřejmě začali všem těm, co dokument podepsali, spílat a ostouzet je, ihned se začali scházet pracující na schůzích, aby protestovali. Zda proti lidským právům vůbec anebo jen proti těm, kdo se jich dovolávají, to asi nebylo zřejmo ani jim. Nejspíš si říkali to, co si už musí opakovat málem po…