Má veselá jitra

V úterý ráno
(sentimentální povídka)

V úterý, asi v devět hodin ráno, zazvonil telefon. Do telefonu se vždy představuju svým jménem, ale jsem zvyklý, že lidé na druhém konci se nepředstavují. Je to pochopitelné; ti, co můj telefon odposlouchávají, stejně vědí, že na jednom konci linky se nacházím já, nemusí však vědět, kdo mluví na konci druhém. Občas se ovšem stane, že to nevím ani já. Tentokrát mi hlas připadl zcela neznámý. „Tady Lída, nezlobte se, mohl byste mi říci, jaké je vaše povolání?“

„Moje povolání?“

„Ano, vaše!“

„Vy děláte nějaký výzkum?“

„Ne. Chci jenom vědět, jestli mluvím s tím pravým!“

Připadalo mi, že má trochu cizí přízvuk. Okamžik jsem váhal, jestli jsem hlas přece jen někdy neslyšel, ale nedokázal jsem si vybavit nikoho určitého. „Já mám mnoho povolání!“

„Méďo, vždyť já tě poznávám po hlase,“ zaradovala se. „Já jsem přijela do Prahy jen na dva dny. Chtěla bych tě vidět.“

„Odkud jsi přijela?“ zeptal jsem se a její hlas mi najednou připadal známější.

„Teď zrovna z Londýna. Ale žiju v New Yorku.“

„Aha. A odkud voláš?“

„Jsem v tom hotelu vedle Václaváku. V takový úzký uličce. Alcron se to myslím jmenuje. Už se mi všechny hotely pletou. Znáš to tu?“

Řekl jsem, že znám.

„Můžeš za mnou přijet?“

„Hned?“

„Jak se ti to hodí.“

„Dobře. Přijedu za hodinu. Jak se teď jmenuješ?“

„Budu na tebe čekat v hale. Přece mě poznáš. Všichni říkají, že jsem se vůbec nezměnila.“ Zasmála se jako správná pražská holka a podle toho smíchu jsem ji teprve poznal. Od té doby, co jsem ji naposledy viděl, uplynula už aspoň dvě desetiletí.

Končil jsem druhý ročník vysoké školy (a už mi taky v časopisech otiskli několik prvních povídek), když jsem se s ní seznámil. Byla o něco mladší, nicméně třetím rokem vdaná, tak mi to aspoň tvrdila. Já jejího manžela (naštěstí) nikdy nespatřil. Také nikoho z její rodiny. Neprozradila mi nikdy, kde bydlí, a já po tom ani nepátral. Prodávala knížky v malém knihkupectví dole ve Vršovicích. My místní jsme tomu obchodu říkali u pana Myšíka, ačkoliv obchod zestátnili a pana Myšíka už před několika lety vyhnali dělat do dolů. Tam jsem ji tedy poznal. Chodil jsem si nejdříve prohlížet knihy, potom ji. Její podoba se mi téměř vytratila z paměti, stejně jako obsahy knih, které jsem tehdy nakoupil. Měla spíše tuctový výraz, modré oči, zuby dokonale rostlé jako Monica Vitti (jenže tu jsem tehdy ještě neznal ani jménem), nosila zlaté náušnice. Ty náušnice se mi nelíbily, zato její modré oči ve mně vyvolávaly touhu.

Musel jsem v ní něčím vzbudit důvěru. Jednou, když jsme byli v krámě sami, přinesla mi zezadu několik knížek, které už dávno zmizely z pultů. Byli mezi nimi Hemingway, Steinbeck a Maurois – cosi svlažujícího uprostřed suchopáru dostupné četby. Nepochybně s těmi několika knížkami udělala pro mé znalosti moderní literatury víc než mí tehdejší učitelé na fakultě, jenže to jsem v té době ještě nedokázal ani pochopit, natož ocenit.

Když jsem lelkoval v krámě už asi podesáté (knihy vyložené v regálech i&n…