Obraz 2.
Alšův pokoj.
Starodávný stůl, na něm psací stroj, v něm bílý nepopsaný papír. Vedle stolek s akváriem. ALEŠ leží na gauči a dívá se do stropu. Drbe se na prsou. Potom vstane, přistoupí k akváriu, z pytlíku vezme několik vodních vší a po špetkách je sype do akvária. Pozoruje rybky. Potom se vrací ke gauči, chce si znovu lehnout, rozmyslí si to však, vytáhne ze skříně velký vojenský dalekohled a pozoruje rybky. Ozve se zaklepání. ALEŠ překvapivě rychle vyskočí z gauče, sedne si ke stolu a naťuká na stroji několik písmen.
ALEŠ: Dále!
GUSTAV (vejde): Ale Alošo! Po takovém dni, a ty si ještě nedáš pokoj.
ALEŠ: Právě po takovém dni. Kam se má člověk utéct, než k tomu, co je mu vším. Jen to nezamlouvej, vím, že sis taky zaválčil.
GUSTAV (polichoceně): Trochu jsem si cvičil podpisy. Ale nechci tě rušit.
ALEŠ: Abych řekl pravdu, už jsi mě stejně vyrušil. (S přesvědčením.) Nemůžu za to, stačí, aby jenom zavrzly dveře, a už se z toho neseberu až do konce dne. Ale ty, to víš, mě můžeš vyrušit třeba o půlnoci.
GUSTAV: Přijel doktor. A toho mládenečka jsem viděl, plížil se tam dole za oranžérií.
ALEŠ (během Gustavovy řeči přejde několikrát místností): Tak vidíš! A ještě k tomu někteří z nás, tím ovšem nemyslím tebe, ale rozmáhá se teď mezi námi přímo: cynismus.
GUSTAV: Myslíš… Cyrila?
ALEŠ: Třeba toho. Ty jeho poznámky. Byl jsi venku a nejsi mokrý! Nejde jenom o tu jednu poznámku. Celý jeho vztah ke světu – uvažoval jsi někdy o jeho vztahu ke světu? Je nadřazený! Vzpomínám si, jednou, byl jsi přece u toho, když vyprávěl tu historku o faráři, který zprznil…
GUSTAV (zachichtá se, dojde ke stolku, čte): Maraburu, kdybys věděl, Maraburu!
ALEŠ: Byl to ten samý postoj. Kochá se svou povzneseností. Nerad to říkám, ale on – má to snad přímo v krvi! Víš vůbec, z čeho vyšel?
GUSTAV: Hledal bych to v něčem jiném… Víme přece, kde se pohyboval celá léta. Nejdřív mezi cvičenci, a potom…
ALEŠ: Ne… ne, já toho chlapce pamatuju ještě z dob, než jsem poslancoval… Už tehdy to v něm bylo… Něco panského… Takové věci si člověk prostě přináší…
GUSTAV: Víme, co dělal, když odešel z tělocvičny a než byl povolán sem. (S největším opovržením.) Paragrafy! No řekni, k čemu jsou paragrafy, když už vládne spravedlnost?
ALEŠ: Všechno možná souvisí. Ale musím opakovat: Něco takového svými kořeny musí utkvět hluboko v minulosti… prostě přímo v krvi!
GUSTAV: A ty chceš říci, že u nás ještě nevládne spravedlnost?
ALEŠ (vylekaně): Ne! Taková myšlenka by se mi nikdy ani nepodvrhla.
Pauza.
Ano, cítím, je to v těch paragrafech. Paragrafy by někdy dohnaly člověka až na šikmou plochu… (Rozohňuje se.) Já nemám nenávist v povaze, ty to víš, alespoň tu nezdravou ne, ale paragrafy, ty prostě nenávidím…
Zaklepání – vstoupí EMIL s CYRILEM.
CYRIL: Jdeme z malé noční procházky.
EMIL: Primář sedí v jídelně. Sotva pozdravil!
ALEŠ: Ale proč nepřijde mezi nás… přece vždycky, když přijel, šel hned mezi nás…
EMIL: Myslel jsem, že by tu mohla být Filipa. Neviděli jste ji?
…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.