Zámek

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Obraz 5.

Zámecká jídelna.

Totéž jako v obraze třetím. U stolu sedí všichni kromě JOSEFA.

GUSTAV: Musím říci – to kuřátko je jako dort. Alošo, radím ti, dej si čínské kuře. I když. Ale takové dovedou jen na Zámku.

ALEŠ: Souhlasil bych s tebou, nebýt jedné zkušenosti. To bylo ještě, když jsem poslancoval, udělali jsme takovou meziparlamentární výměnu s provincií, tuším – Fu-či. Je to na té jejich Žluté řece, a když nás vezli do svého hlavního města, museli jsme se plavit dva dny po řece na džunce. A tam byl kuchař – takový šikmooký ďábel, žlutý, to jsem prvně pochopil, proč se vlastně říká žluté plémě, i když já na tyhle rasy nedám, člověk jako člověk, a oni jsou vlastně hnědí nebo šediví – a ten dovedl udělat takové kung pao, no báseň. A ten kuchař měl ženu, nikdy jsem si nemyslel, že může mít Mongolka takový sex.

GUSTAV: A co tyhle – Japonky?

CYRIL: V Tokiu jsou prý takové uličky lásky, ale to nejsou bordely jako třeba bývaly u nás. Vstoupíte dovnitř a ta děvčata tam…

FILIPA: Kde je Josef?

CYRIL: Musíš mu popřát taky trochu pohov. I kohout potřebuje občas oddech.

EMIL (povstane): Já, já, tohle přesahuje… Maharadža Džaudžikimuru mi řekl: Za mého děda – když se stalo, že někdo hlasitě kýchl u stolu, byl neprodleně rozčtvrcen a hozen palácovým tygrům, za mého otce už byl jenom popraven a já jej mohu pouze vyhnat ode dvora. Kde skončíme? Tady prosím. Tělocvikáři, pastevci koní a nevychovaní klackové, kteří pískají po zámeckých komnatách.

ALEŠ (rychle): Ten chlapec, musím to říct, zklamal naši naději… Je lepší, když se neukazuje… Protože jinak… (povstane) bych snad musel odejít já!

EMIL: Jenže on přijde. A potom… Vzpomenete si na mě, co bude potom. On nás tu všechny… Přečká!

HÁBA (vstoupí v černém obleku, na hlavě měkký klobouk, který sejme až těsně před koncem hry. Jeho vystupování je dokonalé. Vůbec připomíná spíše suchého anglického lorda): Odpusťte, dámo a občané, je mi zvlášť nemilé, že jsem vás zastihl právě uprostřed oběda. Já jsem… (Vytahuje s typickým gestem z kapsy legitimaci a ukazuje ji ALŠOVI, který sedí v čele stolu. Ukloní se nepatrně.) Nikdy jsem netušil, že služební povinnost mne zavede až do těchto míst, a chtěl bych vás ujistit, že to považuji za čest. (Znovu se ukloní.)

ALEŠ: Odpusťte, soudruhu…

HÁBA: Hába.

ALEŠ: Odpusťte, ale skutečně nevím, jak si vysvětlit váš příchod. Toto je místo vyčleněné k úplně nerušené tvořivosti! Ovšem, pokud byste se chtěl posadit a pojíst s námi, nejsme… To je samozřejmé v dnešní době, nějaká výlučná nebo uzavřená společnost.

HÁBA: Vaše pozvání je neobyčejně milé. (Sedá si k jednomu z prázdných stolků.) Přeji tedy: dobrého chutnání!

ALEŠ: Rvu se teď s takovým problémem, přátelé, rád bych se vám svěřil, připadám si jako detektiv uprostřed záplavy stop, někdy se stává, že soudružská rada pomůže nalézt tu pravou. Kdybyste snad po obědě?

HÁBA (k ALEŠOVI): Velmi nerad bych narušil vaše plány, ale obávám se, že během dnešního odpoledne vás budu potřebovat.

ALEŠ: Celé…