Zámek

Obraz 6.

Pokoj na Zámku.

Pokoj jako v obrazu prvním.

ALEŠ (spíše přivleče, nežli přivede JOSEFA, zároveň vchází EMIL, usedne proti dveřím skříně, ALEŠ k JOSEFOVI): Jsi rozčilený, Josefe? Ale uklidni se. Takové věci už jsme zažili. Ještě když jsem poslancoval, tehdy se vznášela taková obvinění, že se jim ani věřit nedalo, a co jsme udělali? Uvěřili jsme. A co se stalo? Nic! Jsme tu! Žijeme a získali jsme dokonce vážnost. A potom, když se zase rušila ta obvinění a muselo se věřit tomu, čemu se dřív nevěřilo? Zdálo se to skoro neuvěřitelné, že by se mohlo tak úplně nevěřit, čemu se tak úplně věřilo. A co jsme udělali? Nevěřili jsme úplně, řekli jsme dokonce: zvítězil zdravý rozum a jsme tu, žijeme a tvoříme. A to je hlavní.

FILIPA (vejde): Proč je tu taková tma? Proč někdo nevytáhne záclony? (Nikdo si jí nevšimne, záclony jsou ovšem úplně vytaženy.) I ve světle je tma.

ALEŠ (k FILIPĚ): Jsi rozčilená, viď? Je to všechno nešťastná shoda okolností. Ten den, už jak začal, dusnem, jestli si vzpomínáte, a pak k obědu koroptve a pak ten déšť, kdyby nebylo deště, nejspíš by ani on (ukáže na JOSEFA) si nevzal ten deštníček. Bojím se, že tím vzbudil podezření tamtoho… Vyptával se aspoň na něj. Řekl jsem mu: Pochopte přece mládí, musí se nějak vybít – za nás to ovšem nebylo – deštníčky, leda tak zlatá mládež, ale doba se rozvíjí, roste a jestli tu došlo k něčemu strašnému, a já tomu nevěřím, že by došlo, ten (ukáže na JOSEFA) ten, řekl jsem mu, je nevinný jako jehňátko! Ale stejně si myslím… On po tobě prostě půjde. Měl by ses rychle sbalit a opustit Zámek… (Sám najde Josefův kufřík, přináší jej a hledá do něho věci.)

Venku se ozývají hlasy, vstoupí: HÁBA, BERNARD, CYRIL, GUSTAV.

HÁBA (k FILIPĚ): Jak se daří vašemu muži? (Všimne si EMILA.) Ach… Směl bych snad nyní? Okolnosti jsou již stejně objasněny!

EMIL: Nebudu vypovídat! Co je mi do nich? Do těch tělocvikářů, nosičů pytlů, pastevců a zeměměřičských synů, kteří si hvízdají po mramorových chodbách… Zabíjejte si je!

Strnutí.

Je mi to jedno, protože moji duši jste už dávno, už dávno jste všechno, co bylo ve mně… zabili. (Posadí se.)

HÁBA: Dobře, jak myslíte. Doufám, že naše počínání neovlivní váš zdravotní stav. Slibuji, že budeme struční. Provedeme jen malou rekonstrukci.

CYRIL: Rekonstrukci? Tady? Ale to přece není… Protestuji. Protestuji co nejdůrazněji. Na tomto Zámku se dosud nikdy nekonala rekonstrukce a prohlašuji slavnostně, že dokud jsem zde já, nebude se konat.

HÁBA: Nazvěme to tedy jinak.

JOSEF: Soudruhu, já žádám, nebyl jsem dosud vyslechnut.

HÁBA: Ach, mladý muž. Skutečně, zdá se, že nebyl vyslechnut. (Vytáhne zápisník, listuje v něm.) Bohužel okolnosti, které jsem potřeboval objasnit, jsou již objasněny.

GUSTAV: Protestuji, aby se vůbec uvažovalo o svědectví někoho, kdo… kdo se přímo zúčastnil na něčem tak hanebném.

JOSEF: Já? – (Pohoršeně.) Já?

CYRIL: Nerad se odvolávám na svoji kvalifikaci, ale… (Ukáže na GUSTAVA.) Má zcela pravdu.

JOSEF: Ale… já… trvám… musím být vys…