Zcela holá kancelář – jen stůl s telefonem a židle. Klubovka. Na stěně plakát.
KLIMENT (vstoupí): Dobrý den. Já jsem Kliment. (Vytahuje pozvánku.) Byl jsem… dostal jsem tohle předvolání na osmou ráno.
ÚŘEDNÍK: Tak vy jste Kliment.
KLIMENT: Na osmou ráno.
ÚŘEDNÍK: Kliment. Tak vy jste Kliment.
KLIMENT: Teď je půl čtvrté!
ÚŘEDNÍK: Neposadíte se, pane Kliment?
KLIMENT: Celou dobu mě nechali čekat. V té místnosti vedle. V té čekárně.
ÚŘEDNÍK: Tady do té klubovky, nebo radši na židli?
KLIMENT: A čekárna byla nevytopena. Prázdná a studená.
ÚŘEDNÍK: V našem věku už prý je lepší sedět na tvrdém. Ale právě proto sedáme radši do měkkého. (Směje se.)
KLIMENT: Dva chlapi u dveří. Jeden měl takový divný pohled. Až mi bylo úzko, když se na mě podíval.
ÚŘEDNÍK (užasle): Tak vy se neposadíte?
KLIMENT: Děkuju. Seděl jsem doteďka v čekárně. A ty plakáty tam. Já nechápu, proč v dnešní době takové plakáty. Ten druhý chlap měl jen jedno oko a místo druhého jizvu. Strašné.
ÚŘEDNÍK: Kávu, nebo čaj?
KLIMENT: Pro mě? Děkuju. Když bych směl prosit – tedy čaj! Skoro osm hodin mě tam nechali sedět… V nevytopené čekárně. Kdykoliv jsem se zeptal, řekli mi: ještě je na schůzi. Anebo: zasedá se. Potom mě jenom odstrkávali. A ty plakáty. Nemám rád na plakátech prapory a šeřík.
ÚŘEDNÍK (telefonuje): Jeden čaj!
KLIMENT: Ty veršíčky na nich. Bojím se, že už je nikdy nezapomenu: Ten hoden lásky, kdo neporuší svazky! Jaké svazky, prosím vás?
ÚŘEDNÍK (pokládá sluchátko): Bohužel, pane Kliment, tak teda čaj není. To mi je skutečně líto.
KLIMENT: Nevadí. Vezmu si kávu.
ÚŘEDNÍK (s jemnou výčitkou): Chtěl jste přece čaj!
KLIMENT: Sám jste právě naznačil…
ÚŘEDNÍK: Omluvil jsem se vám přece. (Telefonuje.) Rozmyslel se. Chce radši kávu.
KLIMENT: Napsali mi: osm hodin ráno. Občanský průkaz s sebou. Ale důvod uveden nebyl.
ÚŘEDNÍK: Bohužel, tak tedy káva taky není. To mě skutečně mrzí, pane Kliment! Neposadíte se aspoň?
KLIMENT: Neomlouvejte se. Koupím si něco venku v automatu. Stejně se musím taky jít najíst. Těch osm hodin čekání. Kdybych to byl věděl, vzal jsem si s sebou svačinu.
ÚŘEDNÍK: Tak vy se neposadíte?
KLIMENT: Děkuju… Jste skutečně laskavý, ale já radši postojím.
ÚŘEDNÍK (listuje): Tak tedy vy jste Kliment. Petr Kliment. (Pohoršeně.) A vy jste se měl přece dostavit ráno v osm hodin.
KLIMENT: Právě.
ÚŘEDNÍK: A teď máme… Čtyři hodiny deset minut. Pane Kliment, tohle není dobrý začátek.
KLIMENT: Ale já přece…
ÚŘEDNÍK: Skutečně, tohle není dobrý začátek. Neposadíte se?
KLIMENT (rozhořčeně): Od osmi hodin tu trčím. Tady v čekárně. A vy si dovolíte…
ÚŘEDNÍK: Tady jste měl být. Ne v hovorně.
KLIMENT: Nepustili mě. Vždyť to pořád vysvětluju. Ti dva, co stáli ve dveřích. Vypadali jako… ale vy je přece musíte znát.
ÚŘEDNÍK (telefonuje): Hovorna? Říká, že jste ho nepustili!
KLIMENT (rozhořčeně): To je nehorázné. Napřed člověka nepustějí a teď na mě ještě budete křičet. Vždyť ten jednooký, když jsem šel ke dveřím, mě odstrčil, div jsem neupadl.
ÚŘ…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.