Pás

I.

Jaké to bylo ráno, tak úplně nevelkoměstské ráno, nebe nad korunami střech, nebe podobné moři, to by se to plulo, a poli, to by se to šlo: pořád rovně, kdyby se tak dalo jít pořád rovně, vůbec nenasedat, vůbec nevystupovat, jen pořád rovně, a slunce by šlo vzhůru a ty taky, nečum už, bože, klusej a nasedej; tramvaj naditá horkem, pach těl, najednou mu změkly nohy, to že se ani nestačil umýt, a ten den před ním - ještě byla naděje, ale jaká, ledaže by spadla hala anebo mor, UZAVŘENO PRO MOR, to bychom se s Láďou sebrali, uzavřeno pro mor, ach bože, třeba a Evou, i když už se vdala, škoda, žes to dělala, sebrali bysme se, uzavřeno pro mor, ještě byla naděje pro ten den, hnal se k bráně, už z dálky uviděl bílou ceduli, písmena splývala, uzavřeno, kéž by uzavřeno, inzerovali jenom celozávodní schůzi, to ho mohlo napadnout, uplivl si; píchačky, ten mechanický hlídač, bezúsměvný hlídač tvého života, otevř tlamu, bestie, šest hodin čtyři minuty, proběhl kolem stráže a šedivým dvorem plným vířivého popílku, vrazil ramenem do vrat, první hala, kolem rachotících lisů, Anča jako vždycky krájí plechy, má už z toho záda jako lískovku, jako luk, měli by ti do země vysekat díru, nemusela by ses tak ohýbat, kdybych já byl inženýrem, jenže kdo by se o tebe staral, ještě jedny vrata, pak už je uviděl v té věčně neměnné řadě, tak jako každého měsíce, jako v každý letní den a v deštivý každý smutný a v zasněžený každý den a v den, kdy on sám by zemřel, kdyby se mohl přijít ještě podívat: na začátku lysina, na konci Eva - přeliv jako kachňátko, vdala se, už se nedá nic . vedle Ládi prázdné místo, tam patřím; pravou rukou velké ozubené a tři malá kolečka, levou dvě osičky, nasadit, nechat zapadnout, zkusit, potom vzít čtyři šrouby, vsunout do otvoru, zavěsit; na jeho místo teď zaskočil mistr; už přestal být mistrem, stal se teď jím, to byl úděl toho místa, každý, kdo se na ně postavil, mohl být farář nebo provazolezec, jednonohý hluchý zápasník - mohl být ráno po pohřbu vlastní mámy anebo přijít prvně od holky, i v ten den musel pravou rukou vzít velké ozubené a tři malá kolečka, levou sáhnout pro osičky. Mistrův pohled lpěl na hodinové ručičce, to mohl i při práci, každý to mohl: dívat se i myslet, dokonce i myslet, zatímco ukazováček a palec levé ruky zasouval osičku přesně do otvorů v plášti, mistr pootevřel ústa plná šedivě porculánových zubů, bude zase řečí jako v televizi, radši uhni, ach bože, teprve šest deset, vlastně devět, ale to už je skoro jako deset, zatímco se na ně koukám a mistr držkuje, stejně to má. velké ozubené, tří malý; teď skočila, Marie má dneska nějaký svetr, velké ozubené, stejně žvaní nadarmo, jednou přijde a už mě tu neuvidí, namouduši; ten den bych tu chtěl zrovna být, to blaho, a dívat se na něj, jenže to už pojedu na vlastním koni, čtyři šrouby, vsunout do otvorů. Konečně ho to. a je klid, lanovka se sune tichoučká, sejmout a zavěsit, Mariin šroubovák určí, šest hodin šestnáct, na bílé stěně mokvá podivná, bizarní namodralá …