2
Na době, v níž jsem žil, bylo strašné, že převrátila pořadí hodnot, namísto myšlenkové původnosti postavila přemítání citátů, namísto poctivosti a slušnosti či občanské statečnosti třídní původ.
Spisovatelé, kteří byli vychvalováni jako velikáni, věnčeni řády a tituly národních či zasloužilých umělců, byli vyvýšeni nad ostatní především proto, že byli ochotni sloužit (většina z nich upadla v zapomnění rychleji, než je obvyklé v moderní době, která si stále méně cení čehokoli minulého). Ti, co odmítli sloužit, byli umlčeni buď násilím, anebo umlkli sami, a já o nich v té době sotva věděl. Možná, kdybych je vyhledal, by se mě báli, protože jsem byl ve straně, o níž věděli, že jsou v ní především ničemové, kariéristi a zbabělci.
Obdivoval jsem Karla Čapka, ale ten zemřel, když mi bylo sedm let. Jeden z korektorů, který patřil také k Čapkovým obdivovatelům, mi brzy poté, co jsem nastoupil do redakce, přinesl dvě kratičké povídky Bohumila Hrabala. Hrabalovy texty mě nadchly a byl bych autora rád poznal blíže, ale nebyl jsem piják piva ani do hospody jsem nechodil, a tím jsem se připravil o možnost přiblížit se velkému spisovateli, který teprve v hospodě ožíval.
Obdivoval jsem několik cizích spisovatelů, nejvíce snad Hemingwaye, Faulknera a Grahama Greena, ale s nimi jsem neměl ani nejmenší možnost se sejít, i kdyby byli ochotni mě přijmout.
Když jsem připravoval svoji první monografii o Karlu Čapkovi, po velkém váhání jsem se odvážil napsat dopis vdově po něm, herečce a spisovatelce Olze Scheinpflugové.
Odpověděla mi, ať jí zavolám a domluvíme se na schůzce.
Když jsem ji pak navštívil, řekla: „Tak to jste vy, takový klouček.“ Četla můj článek o Čapkovi v Květnu, upozornil ji na něj jeden její známý. Řekla, že ne se vším souhlasila, ale byl to konečně jednou slušný článek o člověku, kterého by si měl národ vážit.
Vysvětlila, že má málo času, je po infarktu, musí se šetřit, hodně z toho, co bych chtěl vědět, přece už napsala, ale ukáže mi, kde Čapek pracoval a kde se scházeli pátečnici.
Mluvila nepřetržitě, nemusil jsem se jí na nic ptát. Moc se zdůrazňuje Čapkův pragmatismus, ale on nebyl filozof, i když filozofii studoval, jen si s ní hrál; nebyl ani politik, ačkoliv psal tak často o politice, byl spisovatel, ale ze všeho nejvíc laskavý, moudrý a hodný člověk. Lidé mu psali, někdy dostával i desítky dopisů denně, prosili ho o pomoc anebo o přímluvu a on se vždycky snažil udělat, co mohl, jenom v těch úplně posledních týdnech, kdy ho zavalovaly sprosté anonymy fašistů, už dokonce dopisy ani nechtěl číst. Řekl jí: odnes to zlé svědomí, neřekl svinstvo, řekl jen: zlé svědomí.
Přitom mě vedla vzhůru po schodech. Prošli jsme jeho pokojem, kde prý vše ponechala tak, jak to opustil. Na malém pódiu tu stál přímo pod oknem stolek, pod oknem regálek s knihami, proti oknu knihovna, zase plná knih. Byl bych se rád podíval, jaké knihy četl, ale vedla mě hned dál, do ložnice, jejíž strop i stěny byly obloženy dřevem, pak jsme vešli do místnosti s cihlovými stěnami a na těch stěnách visely nádherné (Karel Čapek by napsal: přenádherné) obrazy od jeho bratra Josefa, také jeden, pokud jsem se nemýlil, od Kremličky.
„Tak tady se scházeli,“ řekla mi a ukázala na židle a křesla kolem stolu. „Tady sedával starý pán, tedy Masaryk.“
Pocítil jsem nečekané dojetí, jako by mě ovanul dech časů, které mi připadaly plné vznešených bytostí: tady sedali František Langer, Vladislav Vančura a Fráňa Šrámek, Poláček, Bass a Edvard Beneš, vlastně ty časy byly docela nedávné, ale zároveň i dávné, protože mezi tou dobou a dobou naší se rozprostřela válka a zmizela republika, a prezident Masaryk, který se o její vznik tak zasloužil, se teď v oficielních hodnoceních ze zbožňovaného prezidenta změnil v ničemu.
O něm řekla: „Byl trochu suchý a dneska je asi překonaný, ale byl to dobrák a nejlíp se cítil mezi obyčejnými lidmi. Nikdy by do nich nedal střílet, to jistě víte, a vědí to i ti, co to o něm prohlašují. A tady sedával Peroutka. Víte, to byl taky podivín, trochu jsme se ho báli. Někdy si stoupl tady k oknu a díval se celé hodiny ven, ignoroval všechny i prezidenta.“ Ona se s Peroutkou z osobních důvodů neměla ráda, dlouho s ním nemluvila, ale Čapek s ním strávil někdy celé hodiny, hlavně venku na Strži chodili po loukách a v lese.
Po únoru v osmačtyřicátém roce za ní Peroutka přišel, vykládala mi, a řekl: „Všechno mi vzali. Ani tu legitimaci osvobozených vězňů mi nenechali. Co mám dělat? Prý můžu psát knížku o Havlíčkovi. To smím. Aspoň zatím.“ Pak jí navrhl, aby se dala ke komunistům.
Užasla. „Já přece k nim nemůžu vstoupit, vypadalo by to, jako bych si chtěla šplhnout.“ A on jí vysvětlil: „Ty jsi impulzivní a čestná, aspoň by tam byl někdo čestný.“
„Jako by vůbec nepochopil, že to už bych přece nebyla čestná. Pak odešel a já tu zůstala. Zůstat není přece nic nečestného, Čapek taky odmítl utéct, i když nám to tehdy po Mnichově všichni radili.
A ten poslední den, co Čapek umíral,“ pokračovala, „seděl dole Peroutka spolu s Langrem a ostatními a čekali. Když pak byl konec, tak brečeli. Byl strašný ten pláč, bylo to, jako když řehtají koně.“
S Františkem Langerem jsem se také setkal. To už jsem bydlel se ženou na smíchovském nábřeží u jejích rodičů, tchyně mi řekla, že František Langer bydlí hned za rohem, ona se s jeho ma…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.