Moje šílené století I

O mezní zkušenosti

Představa, že Židé tvoří jakousi méněcennou rasu a zároveň představují smrtelné nebezpečí pro německý národ anebo pro lidstvo vůbec, byla utkvělou představou Adolfa Hitlera. Byl odhodlán Židy zničit a ze všech jeho šílených plánů se mu právě tento podařilo téměř úplně uskutečnit.

O podobě „konečného řešení židovské otázky“ bylo rozhodnuto až začátkem roku 1942. Předtím se uvažovalo spíše o hromadném vystěhování Židů – nejlépe co nejdále od Evropy, Adolf Eichmann, muž, jenž byl úkolem zbavit Evropu Židů pověřen, uvažoval například, že by je vystěhoval na ostrov Madagaskar. Válka nejen znemožnila podobné plány, ale navíc přispěla k tomu, že lidský život obecně ztrácel na ceně.

Myšlenka vytvořit z Terezína ghetto pro židovské obyvatele Čech a Moravy vznikla ještě před rokem 1942. Terezín tedy nebyl plánován jako vyhlazovací tábor, ale také rozhodně nebyl táborem pro prominenty, jak napsala Hannah Arendtová. Zůstal ghettem, po většinu času své válečné existence shromaždištěm pro přestup Židů svážených z Německa, Rakouska, Holandska i z Protektorátu. Jenom další cílovou stanicí nebyl ostrov Madagaskar, nýbrž ghetta či vyhlazovací tábory: Lublin, Trostinec u Minska, Lvov, Majdanek, Treblinka, Osvětim, Březinka, kde děti, staří, slabí a nemocní byli po tisících okamžitě vražděni plynem, zatímco zbylým bylo povoleno žít ještě po nějakou dobu, než je zcela vyčerpané těžkou prací a hladem zavraždili rovněž. Ale i pobyt v Terezíně samém představoval pro každého z internovaných mezní zkušenost.

Dnes se lidé v naší části světa snaží v sobě potlačit jakoukoliv nevraživost vůči jedincům odlišného původu, fanatická hnutí dovolávající se pudových nenávistí se ocitla na okraji společnosti. Když muslimští teroristé obsadili školu v Beslanu a posléze tak přímo i nepřímo připravili o život sto jednasedmdesát dětí, svět nad touto akcí ustrnul a nesčíslně komentářů se zabývalo otázkou, jak se vůbec někdo může dopustit tak brutálního, tak neuvěřitelného, tak zvrhlého činu.

Počínání esesáckých komand, která nelítostně vraždila školní děti, starce i stařeny, dokonce i nemluvňata, a to v počtu, který přesahuje lidskou představivost, se musí jevit dnešním lidem jako nepochopitelné, natolik nepochopitelné, že přibývá těch, kdo začínají pochybovat, zda se něco takového skutečně událo. Ale v ideologii nacismu jen vrcholilo určité směřování, které můžeme v dějinách pozorovat. Silnější, aby mohl dále sílit, si nárokuje více prostoru i porobu slabších, má právo udělat z nich otroky anebo je zabít, podle toho, co se mu zdá výhodnější. Svět po válce se změnil. Vznikla Organizace spojených národů, po pádu nacismu následoval i pád koloniálního systému, jedna totalitní říše však přežila – byl to vítězný Sovětský svaz, který trvale usiloval rozšířit své impérium a podporoval tedy všechny snahy svrhnout panující režimy a napodobit jeho politický systém. Vraždění tedy pokračovalo, tu na africkém, tu na asijském kontinentu, a stále jsou ještě miliony lidských bytostí procházejících mezní zkušeností, kdy člověk náhle stane na okraji jícnu, který se ho chystá pohltit.

Hlad a nucený pobyt v uzavřeném, přísně střeženém prostoru jistě odlišovaly dětství uvězněného dítěte od dětství většiny jeho současníků na svobodě, co však je odlišovalo nejvíc, byla trvalá přítomnost smrti. Lidé umírali v místnosti, kde dítě žilo, umírali po desítkách v jeho sousedství, denně potkávalo vychrtlé postavy stařenek a starců, lidé mizeli v nevětratelných sklepeních či na přecpaných půdách, takže i jemu došlo, že nikdo z nich nemá naději přežít, zítra či pozítří bude vynesen na márách.

Nosiči mrtvých procházeli terezínským dětstvím, projížděly jím pohřební vozy naložené dřevěnými truhlami z nehoblovaného, nenatřeného dřeva, později už ani rakví nebylo dost, v posledních dnech války, kdy do Terezína sváželi vězně z vyklizených polských a východoněmeckých táborů, házeli už těla mrtvých na vůz, jako by to byly jen pytle jakéhosi odpadu.

Z vyhublých žlutých tváří na mě často zíraly nehybné oči, které ani nikdo nezatlačil. Ztuhlé ruce i nohy trčely k nebesům jako větve padlých stromů.

Z toho, že člověk žije se smrtí kolem sebe, musí, ať si to uvědomí, nebo ne, vyvodit důsledky. Vědomí, že už zítra může nebýt, ho vede k touze žít intenzivně, vychutnat každý den, každý pohyb, každý pohled do nebe anebo na kvetoucí lípu. Vědomí, že zítra mohou zabít toho, s kým dneska mluvím, koho mám rád, v člověku vyvolává obavu ke komukoliv přilnout. Buduje tedy v sobě podvědomě jakousi stěnu, za niž se pokusí ukrýt všechno, co je v něm křehké, svoje city, vztahy k ostatním lidem, a to právě k těm nejbližším. Jenom tak může vydržet opakovaná, beznadějná a přitom neodvratná loučení.

Skutečnost lze přijmout a poddat se jí, anebo si ji prostě nepřipustit. Ale dítě není s to ještě učinit volbu, osudově se rozhodnout, může se pouze křečovitě držet víry ve svět, z něhož nestačilo odrůst, totiž v pohádkový svět, kde v trvalém zápase se silami zla vítězí síly dobra, kde čarodějnice jsou obelstěny a drakům stínány hlavy. Zdá se paradoxní zmiňovat pohádkový svět v souvislosti s koncentračním táborem, ale unikali do něho i dospělí, je…