Láska a smetí

1

Paní v kanceláři mě poslala do šatny, tam ať počkám. Vydal jsem se tedy po dvoře ke dveřím, na nichž se oznamovalo, že tu jsou šatny. Kancelář byla šedivá a pochmurná, dvůr vyhlížel stejně, v rohu se vršila kupa polámaných cihel a stlučené omítky, stálo tam několik dvoukoláků, spousty popelnic a nikde ani kouska zeleně. V šatně mi to připadalo ještě pochmurnější. Sedl jsem si na lavici pod oknem, které hledělo do smutného dvorku, a držel jsem koženou taštičku, v níž jsem měl tři malé sladké bochánky k svačině, knížku a zápisník, do něhož jsem si dělal poznámky, pokud mě napadlo něco k tomu, co jsem právě psal. Teď zrovna jsem dokončoval esej o Kafkovi.

V šatně už seděli dva muži. Jeden, prošedivělý dlouhán, mi připomínal profesora, který mi před mnoha lety vyřízl krční mandle, ten druhý, podsaditý, spíše k zemi sražený chlapík neurčitelného věku, ve velmi sešlých a špinavých kalhotách, jejichž nohavice mu sahaly sotva do půli lýtek a obrovité, zvenčí našité kapsy připomínaly neforemná pouzdra na pistole, měl na hlavě modrou kapitánskou čapku se štítkem, nad nímž se zlatavě leskla kotva. Zpod štítku na mě zvědavě hleděly oči v barvě mělkých pobřežních vod.

Ty oči, anebo ještě spíš jejich pohled, mi připadaly povědomé. Muž zřejmě poznal, že tu jsem nový, a poradil mi, abych položil na stůl svoji občanku. Poslechl jsem ho, on přidal k mé i svoji a já si přitom všiml, že mu chybí pravá ruka, z rukávu mu čouhal jen černý hák.

To už se začínali scházet mí noví druzi v práci. Vedle mě si přisedl mladý zavalitý kretének s tikem ve tváři, vyndal ze skříňky pár špinavých holínek, obrátil je podrážkami vzhůru, a skutečně, z jedné z nich vyteklo množství tekutiny, která jen v lepším a méně pravděpodobném případě pocházela z vodovodu, a hned začal na nás všechny pokřikovat řečí, z níž jsem nedokázal rozeznat ani jediné slovo.

Sám si nejsem jist, co mě přimělo, abych zkusil tohle nepřitažlivé povolání. Nejspíš jsem doufal, že tu najdu nové stanoviště, z něhož by se dal nečekaně nahlédnout svět. Člověk opakovaně zjišťuje, že nenahlédne-li svět i lidi z jiného místa, než si zvykl, otupí.

Vyčkával jsem, co se bude dít, a najednou mi vytanulo, jak před patnácti lety, když jsem se měl vracet domů ze svého amerického pobytu, uspořádal děkan večeři na moji počest. Děkan byl matematik, bohatý člověk. Vlastnil stádo koní a vilu ve stylu loveckého zámečku. Viděl jsem ho předtím jen jedenkrát a na večeři se mi nechtělo, sešlosti lidí, které neznám, mě spíše skličují. A koho jsem mohl znát, když jsem na univerzitě přednášel pouze půl roku. Všichni pak, jak se ukázalo, ke mně byli vlídní a po americku usměvaví a s odstupňovanou naléhavostí se dožadovali, abych vysvětlil, co mě to napadlo, že se chci z jejich svobodné a bohaté země vrátit domů, kde je chudo a nesvobodno, kde mě nejspíš zavřou a pošlou na Sibiř. Snažil jsem se rovněž být vlídný. Vmýšlel jsem se do vlastenectví a do nějakého poslání, až mě napadl obraz, který se mi zdál názorný. Řekl js…