4
Podzim už pokročil, ulice jsou plné uschlého listí, které nám přidělává práci, a na domech povlávají unavené, nenadšené prapory, na veřejných budovách vyvěsili jerkská hesla, z nichž by se jistě radovali šimpanzové, kdyby nějací chodili v ulicích. Nic z toho barevného látkového smetí naštěstí odklízet nemusíme, prapory a hesla zavěšují i svěšují zvláštní motorizované čety.
Kousek před opraporkovaným palácem jsme potkali známou uniformovanou dvojici. Švihák dnes vypadal povadle, nejspíš nastoupil do služby po flámu, jeho druh se zdál beze změny.
„Je to bordel, co?“ oslovil nás švihák a ukázal neurčitě kamsi dopředu.
„Lidi jsou prasata,“ souhlasil parťák. „A co vrah?“ vzpomněl si. „Už ho máte?“
„To je hotovka,“ odpověděl švihák ledabyle, „kluci zapracovali.“
„Jmenoval se Jirka,“ upřesnil jeho druh.
„Jakej Jirka?“ podivil se parťák.
„Vždyť byl nezletilej,“ švihák zívl, „představil se holce, co ji chtěl uškrtit, jako Jirka z Kladna. Ale přepočítal se, ona mu zdrhla.“
„A že je jako hornickej učeň,“ doplnil blonďák.
„Jo. Naši pak sehnali všechny Jirky – hornický učně, i když jim bylo jasný, že to od něj mohla být finta.“
„To je fakt,“ zaradoval se mladíček, „a byla?“
„Jasně, že ne. Byl to primitiv! Víte, kolik nám znásilnil ženských? No, řekni jim to,“ vyzval svého druha.
„Šestnáct!“
„Ty nám ho pak bezpečně zidentifikovaly.“
„A že by hornickej učeň?“ podivil se parťák.
„Vždyť ti povídám, byl to primitiv. Takovej zavraždí jednou a pak už musí pořád. Ty bláho, to není jako dřív: havíř – čestný povolání!“ Švihák zeširoka zívl. „A co šarivari, nebudou?“ obrátil se na kapitána.
„Až do hrobu!“ odsekl kapitán. Ale možná že jsem jen navykle rozuměl, že ve skutečnosti řekl: „Drž hubu!“ Švihák se tentokráte ani nezasmál, kývl na svého druha a oba pokračovali v pochůzce.
Paní Venuše mi strčila svou lopatu a chopila se kárky. Volnou rukou si hned vytáhla cigaretu a zapálila si. Oči jí přitom pluly v slzách. Když jsem do kárky vysypával smetí, zeptal jsem se, jestli se jí něco nestalo.
Podívala se na mě, jako by přemítala, co se za mou otázkou skrývá: „Stalo – co by se mi mělo stát? Dědek přeci umřel!“ Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, o kom mluví: „Ten na vaší chodbě?“
„No co, bylo mu vosumdesát, tak si šel!“ Zahodila oharek do popelničky na vozíku a zapálila si novou. Aby smrt zamluvila, ukázala k paláci: „Prej tam dole našli zabetonovanýho cigána!“
„Vy mi budete povídat,“ nahněval se parťák, „vždyť mám kámoše, co tam dělá v garážích. To přišli minulej měsíc se sbíječkama a začali jim bourat zeď. A víte, koho hledali? Tu zpěvačku z Národního, co se jim ztratila před vosmi rokama.“
„A našli ji?“ zeptal jsem se.
„Prd našli. Sbíječky se jim všecky posraly!“
„Je to obluda,“ kapitán nazval palác pravým jménem. „Můžou tam zahnat milion lidí, pustěji na ně záření a mají z nich milion ovcí!“ A při té představě si mocně uplivl. „Jednou to někdo zapálí,“ dodal prorocky, „a dobře udělá!“ V tu chvíli se mě zmocnilo tušení, kudy se právě u…
Ivan Klíma
Wěruška –
Možná víc, než u jakékoliv jiné Klímovy knihy, si právě u této uvědomíte, že je dost pravdy na tom, že Ivan Klíma rozumí ženské duši. Jako žena s tím můžu jedině souhlasit.
Vendy –
Kniha sice teskná, ale krásná. Spousta poměrně hlubokých myšlenek a úvah, na pozadí milostných eskapád a dilemat v kontextu normalizační doby.
Zdeňka K. –
Tato příjemná knížka je napsána krásnou češtinou, prolíná se v ní několik dějových pásem a je protkána řadou autorových filozofujících úvah – kde je hranice a kde míra našeho konání, jaký je jeho smysl, jak řešit dilema lásky a zodpovědnosti, kde hledat řád, jenž nás přesahuje a k němuž se můžeme uchylovat. Autor se tu dotýká citových vztahů, hledání svobody. Viz třeba citace: „O svobodě mluví kdekdo, nejhlasitěji ti, co ji druhým upírají. Koncentrační tábory v době mého dětství měly dokonce heslo o svobodě přímo nad vchodem.“
Jeden z Klímových nejúspěšnějších románů doma i ve světě.
Roman D. –
Klimu mám rád a tohle je jeden z jeho nejlepších románů.
Mirek Václavík –
Tento Klímův částečně autobiografický román se odehrává v době totalitní „normalizace“. Hlavním hrdinou je spisovatel, toho času zakázaný, který pracuje jako metař. Řeší své milostný vztahy na pozadí jiných problémů doby, kniha má několik vedlejších dějových pásem. Velmi příjemně se mi to četlo a jelikož jste tu dobu zažil (jen o trochu mladší než Klíma), tak i kontextem doby ji mi velice blízká.