4
V pondělí býval ve své kanceláři sám. To se mu hodilo. Do procesu s Kozlíkem zbývalo už jen deset dní, chtěl si celý případ v klidu rozvážit. Popravdě by si byl přál objevit nesporný důkaz, že člověk, kterého má soudit pro vraždu, ji skutečně spáchal. Takový důkaz ovšem nalezne stěží. Vraha obvykle při jeho činu nikdo nevidí, k mání jsou jen nepřímé důkazy a expertizy. Nepřímých důkazů se mu dostalo dostatečně. Zato Kozlík svou pozměněnou výpověď nepodpořil ani jediným novým faktem.
Rozbolela mě hlava odešel jsem do svého pokoje kde jsem dlouho seděl ve tmě. Protože jsem dostal žízeň odešel jsem do kuchyně za tím účelem abych se napil. Paní Obensdorfová se už nacházela ve svém pokoji za kuchyní ve kterém nechávala dveře pootevřeny, neboť se bála aby se jí z kuchyně něco neodcizilo. Já však slyšel, že už spí. Tím mě napadlo, že kdybych otevřel kohoutek od plynu a odtud odešel myslelo by se, že si to učinila sama neboť už často ve svém věku nevěděla co koná…
Proč se vlastně doznával?
Lidé s jeho životními zkušenostmi a zarputilostí se dají obvykle těžko přinutit, aby vůbec vypovídali, natož aby podepsali křivou sebeobžalobu. Z toho, co o Kozlíkovi věděl, si dovedl spíše představit, že by zapíral, i kdyby ho bili. Dokonce z něho nemohli výpověď vymámit ani dlouhodobým nátlakem. Byl přece sotva dva dny ve vazbě, a už učinil plné doznání. Co ho k němu přimělo? Rozrušení mysli? Co by ho natolik rozrušilo? Uvědomil si snad, když se probral ze záchvatu zloby, co vlastně spáchal. Anebo se mu něco přihodilo té noci? Něco, o čem nevypověděl?
Měl by se přimět, aby aspoň chvíli uvažoval o jeho nové výpovědi, jako by byla pravdivá. Kozlík se vrátil odpoledne z práce. Shodil poličku, vyslechl nadávky od své bytné, pak od ní přijal vkladní knížku. V rozrušení si nevšiml, jestli v bytě byla ještě další osoba. Po chvíli odešel i s vkladní knížkou za svou snoubenkou. Brzy nato přivedla mladá Obensdorfová svoji dcerku. Nevšimla si, že by v předsíni byla stržena polička, také tchyně se jí o tom nezmínila. Dá se to připustit, spěchala zřejmě, jistě si pověděly sotva několik vět.
Kozlík zhlédl italskou veselohru, pak vyprovodil svoji snoubenku domů. V té době někdo otevřel v bytu plyn. Protože Kozlík byl ještě s Libuší Körnerovou, což nepotvrdila ani ona, musela to být nějaká cizí, dosud nezjištěná a nepodezíraná osoba. Tu osobu pak spatřila špehýrkou sousedka. Buď ji opravdu spatřila a zaměnila si ji s Kozlíkem, to lze připustit, neboť předem předpokládala, že to je on, anebo ta osoba vůbec neexistovala a ona si ji z nějakého důvodu vymyslela. V tom případě plyn nechala unikat sama Kozlíkova bytná. Ale všechny posudky a výpovědi svědčí proti takovému předpokladu.
Ať už plyn otevřel kdokoliv, Kozlík nemohl tušit, co se v bytě přihodilo. Proč se tedy nevrátil domů? Libuše Körnerová vypověděla, že spěchala. Ani on netvrdí, že se toho večera u své snoubenky zdržel. Film končí o desáté, nejpozději v jedenáct hodin už Kozlík musel být zase na stanici tramvaje. Kdyby se chtěl vrátit domů, měl by k tomu možnost. Zřejmě se vrátit nechtěl. Také ho mohla jeho bytná vyhnat za to, že jí rozbil poličku. Ale kdyby ho vyhnala, nedávala by mu s sebou svoji vkladní knížku.
Mohl ovšem knížku ukrást, odejít z bytu a přespat u někoho, jehož nechce jmenovat.
Jenže je nepravděpodobné, že by nevyužil možnosti dát si potvrdit svoji noční přítomnost na jiném místě. Koneckonců neplatí protektorátní zákony. Osobu, u níž přespal, nijak neohrožoval, pokud nevěděla o jeho trestném činu. Zvláště když za sebou neměl žádný trestný čin anebo nejvýš si nesl ukradenou vkladní knížku, na níž byl jen nepatrný obnos peněz.
Nová Kozlíkova tvrzení snad mohla obstát jednotlivě, ale dohromady neskládala věrohodný obraz. Nemá smysl zabývat se jeho druhou výpovědí. Odvolal své doznání z pochopitelných důvodů. Nemá co ztratit, může leda získat tím, že svůj čin začne popírat. Ale i pokud vraždu spáchal, někde strávil noc. Někoho zjevně kryl. A to už při své první výpovědi, kdy učinil tak obsáhlé přiznání. Vrátil se snad ke své družce a teď ji chtěl ušetřit zbytečného vyšetřování? Nezdálo se mu, že by Kozlík právě oplýval pozorným vztahem k ženám. Kromě toho ji jmenoval. Neměl důvod, aby uvedl, že k ní přišel až ráno, a nikoliv že se s ní večer vůbec nerozešel.
Když jsem už téměř oslepl což jsem nehlásil jako protest proti svému zacházení ujal se mě jeden vězeň jehož jméno si již nepamatuju a počal mě v cele vyučovati filosofii, angličtinu a občanská práva a vysvětlil mi, že člověk prokazuje sílu tím, že koná dobro…
Teprve teď si všiml rozpornosti těchto údajů. Kozlík tu zřejmě hovořil o knězi, který zašel za Alenou a ukázal jí Kozlíkova naivní a velikášská psaní. Pravda se jmenuje, to si pamatuju i já. Kozlík určitě ve své první výpovědi lhal, když tvrdil, že si nepamatuje jméno člověka, jemuž ještě nedávno psal bezmála synovské dopisy. Lhal uprostřed výpovědi, která byla až kupodivu otevřená. Mohl tajit jeho jméno kupříkladu proto, že to byl on, u něhož strávil onu noc. Jenže i kdyby u něho strávil noc, mohl klidně vyslovit jeho jméno. Ledaže by mu pověděl o tom, co právě spáchal. Mohl se obávat, že Pravda neoznámil to, co mu svěřil, a tím se sám dopustil trestného činu. To by ovšem předpokládalo, že za ním přijel a sdělil mu: Otevřel jsem v kuchyni své bytné kohoutek od plynu a teď jsem tady. Co si o tom myslíš? Je málo pravděpodobné, že by jakákoliv třetí osoba, natož bývalý kněz, vyslechla takové sdělení lhostejně. Vždyť v té chvíli mohla být Kozlíkova bytná ještě naživu. Kdyby byl Kozlík za ním v noci přišel a svěřil se mu s tím, co spáchal, jeho přítel by ho přiměl, aby se okamžitě rozjel nazpět. Nejspíš by se vydal s ním. Vzali by si taxíka a jeli k tomu žižkovskému činžáku. Ale co jestli před ním spatřili už parkovat vůz Bezpečnosti anebo sanitku a pochopili, že už se nedá nic ani napravit, ani změnit?
Co by Kozlíkovi poradil? Půjčil by mu nějaké peníze a poslal ho pryč, ať se pokusí ukrýt, najde-li místo k úkrytu? Spíše by mu řekl: Zmiz, už o tobě nechci slyšet! Anebo by mu řekl: Ohlas svůj čin a všechno přiznej, nemáš jinou naději. Před lidmi ani před Bohem. Anebo by se otočil a beze slova ho opustil, vrah by pak odkudsi zpovzdálí pozoroval, jak odnášejí do vozu bezduchá těla, zavržen jediným člověkem, k němuž ještě lnul. Téměř ho viděl, jak se najednou rozběhl a pak už se bez cíle motal ulicemi, až k ránu skončil tam, kde ho museli najít, až dospěl k místu, kde nemělo smysl se hájit ani lhát, ani se pokoušet uniknout trestu.
Zazvonil telefon. Volal ho k sobě šéf.
„Nějaké průsery s Kozlíkem?“ zajímal se, když Adam vstoupil.
„Snad ne! Proč?“ Neměl chuť mluvit s ním o tom případu.
„Odvolal přece výpověď.“
Pokrčil rameny. „Neuvedl žádné nové skutečnosti.“
„Pokud vím,“ řekl šéf, „žaloba bude trvat na špagátu.“
„Čekají, že jim vyjdu vstříc?“
„A co sis myslel. Vždyť ten grázl oddělal dítě.“
„Možná že o tom děcku opravdu nevěděl.“
Předseda na něho zíral bezvýrazným pohledem. „Já ti nerozumím, Adame. Chováš se, jako bys nic nechápal. Myslíš, že mě pořád baví poslouchat na tebe stížnosti?“
„Stěžuje si někdo na moji práci?“
„Nemluvím o tvé práci.“ Přistoupil k oknu a hleděl upřeně do zdi protější budovy. Přece jen mu bylo milejší nedívat se Adamovi do očí. „Všichni jsme nějak museli zvážit svoje nedávné postoje a vyvodit z nich důsledky. Jenom ty se tváříš, jako by se tě to netýkalo. Přitom se tě to týká nejvíc. Ale máš to marné, Adame, na dvou židlích se nedá sedět.“
„Já se snažím sedět jen na své.“
„Tahle židle,“ ukázal, „není tvoje, je státní.“
„Co to je stát? Neznám barvu jeho očí, ani otisky prstů se mu nedají sejmout.“
„Řek bych, že si na mě nemůžeš stěžovat. Držel jsem tě tady. Chci tu mít lidi, co něco dovedou. Snad víš, že odjinud bys už dávno šel. Se svými názory a se svými kamarády! Se schůzkami po bytech, kde se předčítají nelegální texty!“
Byl výborně zpraven. Nemohl pochybovat kým. „Žádné nelegální texty,“ opravil ho zbytečně.
„Dal jsem ti toho Kozlíka, abys měl příležitost aspoň trochu projevit dobrou vůli. Mohl jsem ti dát něco, co by pro tebe bylo daleko neúnosnější. To snad chápeš. Z té jeho nové výpovědi máš zápis?“
„Samozřejmě.“
„Podíval bych se na to.“
„Jak si přeješ. Přinesu ti spisy.“
„A zamysli se nad sebou, Adame! Nerad bych tě ztratil. Záleží jen na tobě.“
To byla zřejmá výhrůžka. Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Trestní zákon, paragraf dvě stě třicet pět, odstavec první.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.