4
Na nádraží přišel předčasně. Byl dochvilný, i když jeho dochvilnost spíše svědčila o jeho úzkostlivosti a nepokojnosti, smyslu pro přesnost, než že by vyjadřovala jeho touhu. Teď se však na svoji ženu těšil. Těšil se, jak ji obejme, hned tady na nádraží, a potom v autě ji k sobě přitiskne. V představách mu vždy připadala svůdnější a vášnivější, než ve skutečnosti byla. Jen aby nechtěla doma příliš dlouho vyprávět a aby se děti daly zahnat do postele. Bude jistě po cestě unavená, a když je unavená, zmrtví, sotva se skrčí v jeho náručí, usne jako dítě, i kdyby po ní nejvíc toužil.
Vlak přijel kupodivu přesně, a on ji brzy rozeznal v davu lidí. Nejprve její nazlátlé vlasy nad vysokým, nikdy neopáleným čelem. Kráčela mezi dvěma zarostlými mladíky, patřila k nim zřejmě i výstřední dívčina, která šlapala bosá po neuvěřitelně špinavých nádražních dlažkách.
Zvedl ruku, ale nezdálo se, že ho Alena zahlédla. Uvědomil si, že si výjimečně nenasadila brýle. Bez nich viděla sotva na několik metrů.
„Tys mi přijel naproti,“ zvolala, když jí vběhl do cesty. „To je Adam,“ představila ho, ještě než stačil cokoliv udělat nebo povědět. „A tohle je Jean,“ ukázala na bosou dívku. Vousáč se jmenoval Jim. Oba přijeli až z Texasu a na dnešek se zastavují v Praze.
Nechápal, kde tu společnost sebrala, pochyboval, že by přijeli až z Texasu na knihovnické školení. Nejspíš se s nimi setkala v Bratislavě, anebo snad až ve vlaku. Bylo k zlosti, že s ní nezůstane teď hned o samotě. Ale třeba s sebou vezmou Petrův seznam literatury.
„A tohle je Honza,“ ukázala na brýlatého mladíčka se židovským nosem. „On bydlí až ve Vokovicích, myslíš, že by se k nám ještě vešel?“ a nečekaně se začervenala.
Vzal její kufry a vydal se směrem k autu.
„Co děti?“ zeptala se, když už seděli všichni ve voze.
„V pořádku. Těší se ven!“ Teprve teď si všiml, že jeho žena má oči zarudlé únavou.
„Ani jste mi nenapsali,“ napomenula ho. Jako by mělo smysl psát, když byla pryč čtyři dny. „Kudy pojedeš?“ zeptala se. „Myslíš, že by ses mohl zastavit na Starém Městě?“
Pohlédl na ni vyčítavě, ale nevšimla si toho zřejmě, žvatlala vysokým vzrušeným hlasem s bosonohou dívkou, těsný prostor vozu byl až k nesnesení naplněn křikem. Plazili se k jeho rodnému náměstí. Kupodivu se mu podařilo najít místo, kde mohl zaparkovat. Bosonohá dívka opatrně našlapovala na horké dlažební kostky. Měla chodidla obalená prachem, což mu připadalo odpudivé. „Tohle je Staroměstské náměstí, a tady,“ ukázal, „stávala radnice. Tu vypálili v poslední den války. Asi by zůstala zachovaná, kdyby přišli Američané, ti už několik dní stáli jen kousek od Prahy. Ale nepřišli, už tehdy se dohodli, že tahle země připadne těm druhým.“
Ztichli na okamžik, nevěděli, mají-li to brát jako výčitku anebo jako historický výklad.
„Před tři sta padesáti lety tu popravili dvacet osm českých pánů,“ a jako vždy se ho zmocnila nejistota, bylo-li jich skutečně tolik. Naštěstí na tom vůbec nezáleželo. Vzhledem k celkovému množství popravených v dějinách i vzhledem k tomu, že ti dva, které oslovoval, stejně neměli ponětí ani o tom, co se onou popravou uzavíralo a co počínalo. „Teď se tu pořádají manifestace, demonstrace a ovace.“
Většina domů vyhlížela omšele, ale několik jich nedávno opravili (také jeho rodný dům) a kromě toho ani nezájem, s nímž nechali pustnout nádherné budovy, nestačil potlačit půvab tohoto místa.
Viděl, že je zaujalo. Mohl by jim o něm sdělit víc, naznačit oblouk, do kterého řinčivě vjížděla tramvaj číslo jedna, když se prodrala soutěskou Celetné ulice, ukázat, kde stávalo bednářství Stanislava Kynzla, a zavzpomínat si, jak očumoval knížky ve Štorchově knihkupectví ještě v dobách, kdy se daly kupovat i dobré knihy, což tehdy nedovedl rozpoznat, a tedy ani ocenit a využít, mohl jim ukázat Kinského palác, upozornit je, že v něm měl svůj obchod pan Hermann Kafka, a zavést je do Týnského dvora a požádat je, aby zavřeli oči a představili si krámky s veteší a se smaltovanými hrnci, i dřevěné dvoukolé káry, které se daly výborně používat jako houpačky, ale nerad předváděl cokoliv, co nějak souviselo s jeho osobou anebo osudem.
Přistoupil k nim seschlý stařík v klobouku, jaký nosívali malíři počátkem století, a s černým deštníkem, poněkud směšným v bezmračném letním dni. „Promiňte,“ oslovil Adama, „ten pán s tou dámou jsou cizinci?“
Přikývl. Měl pocit, že toho člověka tu už kdysi viděl, anebo ještě spíše vídal, když tu ještě žil.
„Nezlobte se,“ řekl stařík, „jsou to Němci?“
„Američané.“
„Škoda,“ řekl s…
Filip Bohemský –
Bez nadsázky velký český román s typicky Klímovskými autobiografickými rysy – to se mi na jeho knihách líbí snad nejvíc, úplně z nich čiší, že ty příběhy nejenom psal, ale že je z části i prožíval a ty emoce mu jsou osobně blízké. Ivan Klíma je jeden z našich nejlepších a nejautentičtějších autorů.
Vendula P. –
Jednoznačně jedno z vrcholných děl exilové a samizdatové literatury. Klíma tu rozehrává několik dějových linií, kde jedna doplňuje druhou – profesní, osobní, etickou…. Příběh je protkaný spoustou úvahových (a přitom velmi čtivých) pasáží, o životě v totalitní společnosti, o manželských a mileneckých vztazích, úvahy o svobodě, smyslu bytí a další. Dialogy odehrávající se mezi různými partnery – mezi Adamem a Alenou, Adamem a Alexandrou, Alenou a Honzou – jsou napsány opravdu mistrovsky, působí velmi živě a věrohodně, celou dobu jsem si říkala, jak tyto složité vztahy dokáže Klíma trefně a vlastně jednoduše popsat, evidentně znalec ženské duše.