Milostné léto

Kapitola šestá

1

Čekám před jejím domem, ačkoliv vůbec nevím, jestli tu je, a tím méně, jestli zrovna teď vyjde. Čekám tu jenom proto, že mi vybyla volná hodina a chci ji uvidět. Troubím a z cizích oken vykukují cizí tváře. Nedávno se mě ptala Kamila, jak bych definoval rozdíl mezi slovy pošetilý a pitomý. Řekl jsem jí, že rozdíl je v kvalitě negace. Pitomý označuje nedostatek inteligence, zatímco pošetilý nedostatek skepse. Dost dobrá definice, sebe zařadit se neodvažuji.

„Ty jsi za mnou přijel? Ale já mám tak málo času!“

Není možné, že by byla tak krásná. To dělají šaty, co má na sobě. Jsou určitě z ciziny. Připadám si jako domorodec z Toga. Čím pestřejší hadřík, tím víc jsem nadšený.

„Příští pondělí mě čekají dějiny kašpárků, zatím o tom nemám ani páru. A ještě ke všemu přijel Igor.“

„Kdo je Igor?“

„Toho neznáš. Jeden režisér z Bratislavy. Ale není to žádnej moc režisér.“

„Miluješ ho?“

„Kam jsi chtěl jít?“

„Myslel jsem, že bychom mohli jít do kina.“

„Ty mě chceš vzít do kina? Ale já dneska nemůžu. Musím si ještě něco zařídit a ve čtyři mám sraz s Tomem. Je to strašná námaha, když je člověk vdanej!“

„Dobře. Odvezu tě aspoň. Kam se potřebuješ dostat?“

„Jsi strašně milej, jestli mě chceš vzít. Já totiž včera zahlídla na Václaváku nádherně ošklivý botičky. Představ si, že je dovezli až z Itálie. Z mý Itálie.“

Sedí na židličce a zkouší si boty. Ještě jsem nikdy neviděl v její tváři takové zaujetí. Boty jsou modré, lesklé, mají tlustý kramflek a zlatou sponu. Stojí čtyři sta. Netušil jsem, že se prodávají tak drahé boty. Když jí koupím ty boty, asi bude mít radost. Ale možná se urazí a nebude je chtít přijmout.

„Líbí se ti?“

„Myslím, že ti sluší.“

„Tom bude zuřit. Ale já je musím mít. Ať měsíc nekouří, stejně mu to ničí zdraví.“

„Ukaž mi účet!“

„Nač ho chceš vidět? Podívej se, když v nich jdu. Nejsou to dokonalý boty?“

Kamila si kupuje boty za stovku. Kamila si nikdy nekoupí nic drahého ani módního. Má strach, že bych se zlobil. Šetřili jsme na auto a teď šetříme na naši vilku. Nemá přece smysl vyhazovat peníze za drahé boty. Boty jsou jenom užitkový předmět. „Tady máš ten účet!“

„Tys to zaplatil?“

„Budeš mít ode mě italské boty.“

„Tys mi koupil boty! A ty myslíš, že si je můžu vzít?“

„Proč bys nemohla?“

„Myslím, že mi ještě nikdo nekoupil boty. A už vůbec ne takovýhle krásný!“

„Já jsem taky ještě nikomu nekupoval takovýhle boty.“

„Možná tě nakonec začnu milovat. Že seš tak hodnej a koupils mi boty. Počkej, podrž mi tu krabici. Já tě políbím. Musím tě políbit!“

Líbá mě. Líbáme se uprostřed obchodního domu.

„Je mi hrozně líto, že mám tak málo času. Chtěla bych být na tebe hodná. Budu ti alespoň telefonovat. Ale kdy ti můžu volat? Dopoledne budu určitě spát a pak budu sedět v knihovně, tam není ani jeden telefon, co funguje. Nedá se ti volat v noci? Kde se touláš v noci?“

„V noci bývám doma.“

„Škoda že ti nemůžu zavolat v noci. To já nejvíc žiju. Zavolala bych ti třeba o půlnoci a ty bys pak mohl někam přijet.“

O půlnoci už Kamila spí. Kdybych přenesl telefon do kuchyně, ani by nevěděla, že někdo volal.

„Dobře, zavolej mi o půlnoci!“