Mistr

DĚJSTVÍ DRUHÉ

Obraz třetí

Tamtéž – ráno.

LEOŠ opásán utěrákem nosí na stůl.

PROFESOR (vstoupí, jde k barometru, zaznamenává si do notýsku): Bojím se, že hrozí nepohoda. Ale rád ti pomohu.

LEOŠ: Den může všechno změnit. Nesmíme nikdy ztrácet naději. (Pauza.) Františka usnula teprve před chvílí. Jako by se úplně zhroutila. Mluvila zřejmě s tím člověkem. Znáš ženy. Přijde trochu situace a nevydrží. U nás na oddělení máme dvanáct takových, ale jakmile nastane situace, vydrží sotva jedna.

PROFESOR: Je to zřejmě (rovná jídlo na stole) výjimečný člověk. Musíme být šťastni, že se tu objevil a že mohl aspoň některým z nás potvrdit pro kritický okamžik přítomnost na zcela jiném místě.

LEOŠ (staví na stůl konev a hrníčky): Chci, aby jídlo bylo tak trochu slavnostní jako při hostině. (Tázavě.) Abych snad otevřel sardinky? Nebo úhoře? Nejde ani tak o přítomnost nebo nepřítomnost tady, jako spíše o to, co se děje venku.

ANNA vstoupí, je oblečena do cestovních šatů, v rukou drží zavazadla.

Á – naše vdova přichází. (Podezíravě.) Kam to chceš odnést?

ANNA (dojde k poličce, postaví kufry, spokojeně): Už jsou zase tady! (Bere láhev a skleničky, nalévá sobě i ostatním.) Na rozloučenou! (Pozvedá svoji sklenku.) Už se teda loučím. S váma i s tou dírou plnou koček!

PROFESOR: Kam chceš jet? Nikoho nemáš. A teď, zrovna když nosíš smutek?

LEOŠ (důrazně): Jde o to, abychom se s tatínkem rozloučili co nejdůstojněji. (Vytahuje z kapsy černou stuhu, staví židli pod obraz, přes roh obrazu napíná černou stuhu, přitom.) Razíme teď na oddělení: předcházejme tragédiím. Ale když už dorazily, umějme je přijmout! (Slézá ze židle.)

ANNA: Možná, že budete snídat bez nás. (Rozhlíží se.) Ještě nepřišel? (Naleje si znovu.) Chce odejít na poušť. (Dojde k PROFESOROVI.) Že bych začala u tebe, strýčku? (Podává mu skleničku, druhou rukou ho obejme okolo ramen.)

FRANTIŠKA (je celá v černém, jako vždy ovšem v kalhotách): Den po tatínkově smrti a už jakoby nic! A ty (k LEOŠOVI), nemyslíš, než jak by ses nažral!

LEOŠ: Ale kočičko, musíme nějak uctít tatínkovu památku. Víš přece sama, čím nám byl.

FRANTIŠKA (sedá si ke stolu, beze slova si bere jídlo – jako vždy její hněvivé vzplanutí rychle opadá): V noci – zdálo se mi třikrát o tatínkovi… A pak o tom člověku a o těch jeho karavanách… Ten hlas volajícího na poušť – jako by pronikal i do sna. (Prudce.) Ptala jsem se: vábí mě to hlas šílence, světce, nebo vraha?

PROFESOR (se poleká): Ale holčičko… Jak můžeš… Takové slovo…?

FRANTIŠKA: Nevím… Myslela jsem si, že kdybych někdy narazila na vraha, musila bych ho rozeznat mezi všemi lidmi… Ale teď najednou vidím: (s hrůzou) – nehledám mezi lidmi – bloudím jenom mezi slovy. Jak daleko se může člověk vzdálit vlastním slovům? (Tiše.) Jeho slova jsou přece nejdál takovému činu. (Dovolává se souhlasu.) Jak by mohl chtít lidi odvádět do lepšího světa a zároveň je vraždit! (Tiše.) I když ten svět není… I když byl vymyšlen ve chvíli zoufalství. (Pauza.) Možná právě proto.

PROFESOR: Je t…