Loď jménem Naděje

Ivan Klíma

69 

Elektronická kniha: Ivan Klíma – Loď jménem Naděje (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: klima25 Kategorie:

Popis

Ivan Klíma: Loď jménem Naděje

Anotace

Ve sbírce Loď jménem naděje se autor formou paraboly zamýšlí nad všeobecnými „osudovými“ okolnostmi lidské existence. V titulní novele Loď jménem naděje je to osud společnosti, která se dobrovolně vydá pod vedením paranoidního vůdce na cestu vlastní zkázy, v novele Ostrov mrtvých králů je to osud jedince neschopného vymanit se z „prokletí vlastních vzpomínek, které ho vzdalují živým citům a vztahům“. Horrorová povídka Pračka je pak zamyšlením nad osudovou souvztažností mezi pocitem křivdy a zločinem.

Ivan Klíma – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Loď jménem Naděje“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4

Netrvalo to ani třicet minut – Jakuba napadlo, že to vše byla přichystaná komedie, tetovaný muž byl zcela zřejmě smluven s kapitánem lodi Naděje – a z hlubiny temného přístavu se vynořilo několik světel směřujících k molu.

Muž v zimníku se obrátil k Jakubovi: „Zdá se, že to dobře dopadne, důstojnosti! Nevím, co bych si počal. Zítra večer už musím být na letišti.“

„Milionářská jachta!“ ozval se Petr. „To nebude levná cesta!“

Dudák vstal z lavičky, upravil si na rameni svůj nástroj, potom se několikráte rozhlédl, jako by někoho hledal. Konečně přistoupil k muži v zimníku a pravil:

„Promiňte, pane, vy znáte tu loď Naději?“

„Ne. Nejsem zdejší.“

„Já jsem zdejší,“ řekl dudák a ukázal směrem k horám. „Ale neznám žádnou loď s takovým jménem.“

Vtom se na připlouvající lodi rozzářily šňůry světel a velká slavobrána v jejím boku a oni spatřili loď neobvykle štíhlou a dlouhou, s dvěma úzkými palubami a ještě s krátkou třetí velitelskou palubou; a na samé přídi, nakloněna až nad temnou hladinu moře, se vypínala nehybná socha, třímající v napřažené ruce kitharu.

„Co tím myslíte?“ zeptal se dudáka otec tří děvčátek.

„Nerad se plavím na cizích lodích!“

„Všechny lodi jsou pro mne cizí,“ namítl tlustý mužík.

„Jednou mě pozvali na cizí loď,“ vykládal dudák. „To bylo za války. Vojenská služba. Z devadesáti se nás vrátilo osm.“

„A vy nenastoupíte?“ zeptal se poněkud polekaně tlustý mužík.

„Musím,“ řekl dudák. „Musím dnes hrát ve Svatém Janu.“

Už k nim doléhal šumot vody rozrážené přídí a potom i velmi tichá melodie – nebyla to hudba z tlampače, spíš nějaký starý ariston nebo hrací hodiny, které opakovaly několik stále stejných taktů. A tak plna světel a tiché hudby, přirazila Naděje k molu.

S lanem v rukou se objevil na palubě jejich tetovaný vyslanec; seskočil na břeh, upoutal loď a širokým gestem pokynul směrem k nástupnímu můstku.

Ale nebylo třeba tohoto pokynu, muž v zimníku a za ním všichni ostatní už vstoupili na palubu, i ta žena se zjizvenou tváří, která zřejmě považovala loď právě za tu, kterou vyhlížela celou dobu, a vzápětí na molu zůstalo jen několik tašek a kufrů a – oni čtyři.

Tetovaný chlapík se obrátil zpět k lodi, vykřikl několik nesrozumitelných slov a hned nato z nitra lodi vystoupili dva námořníci v bílých blůzách a černých kalhotách, dva obrovští chlapi, na jejichž čapkách svítila zlatá písmena, která skládala Naději. Jeden z nich uchopil zavazadla a dr…