Loď jménem Naděje

Ivan Klíma

69 

Elektronická kniha: Ivan Klíma – Loď jménem Naděje (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: klima25 Kategorie:

Popis

Ivan Klíma: Loď jménem Naděje

Anotace

Ve sbírce Loď jménem naděje se autor formou paraboly zamýšlí nad všeobecnými „osudovými“ okolnostmi lidské existence. V titulní novele Loď jménem naděje je to osud společnosti, která se dobrovolně vydá pod vedením paranoidního vůdce na cestu vlastní zkázy, v novele Ostrov mrtvých králů je to osud jedince neschopného vymanit se z „prokletí vlastních vzpomínek, které ho vzdalují živým citům a vztahům“. Horrorová povídka Pračka je pak zamyšlením nad osudovou souvztažností mezi pocitem křivdy a zločinem.

Ivan Klíma – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Loď jménem Naděje“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

19

Vystoupil z kabiny jakoby omámen kapitánovými slovy. Vždycky v něm zůstávala tkvět slova lidí, k nimž nějak vzhlížel, a mísila se rychle s jeho vlastními slovy, ale tentokráte jako by zcela nasákl podivnou odevzdaností, tou bolestí zklamané naděje a nenaplněných skutků.

Ze své kabiny vyšel důstojník. „Vrátíte se na palubu, velebnosti?“ otázal se.

To oslovení ho probralo, musí se vrátit mezi ostatní, mezi ty, kdo čekají na jeho spásné poselství. Ale jediné, čeho dosáhl, jediná spása byla vtěsnána do dvou míst na motorovém člunu, míst pro dva dospělé anebo snad pro tři děti, a zachvěl se, protože volba těch, kdo je obsadí, spočívala na něm – jaká volba, uvědomil si vzápětí. Jakmile oznámí výsledky svého jednání, nemůže se obrátit ani k Marii, ani k Magdě, nikdo nebude uvažovat o životě paní Simon či pana Tomase, byly tu ty děti. Viděl již, jak je rychle oblékají, naděje budoucnosti, děti, vzlykající paní Lantanová – nedozví se už ani, zda dopluly; a ani o mně, o mém životě nebude nikdo uvažovat, o mém nejméně, protože já z nich mám nejblíže ke spáse, věčné spáse, pomyslel si hořce, když sestupoval po schodech za důstojníkem, pak mu tedy zbývala už jen hodina a několik minut; teď už nepochyboval, že loď zanikne v přesně stanovený okamžik, vše se přihodí, jak bylo stanoveno, a on tedy zanikne s sebou, nějakým výbuchem vržen do temnot, anebo ještě strašlivěji, vržen do hlubiny, ponořen pod ledovou hladinu, snášel se k neviditelnému dnu, bez vzduchu, zalykal se, ochromen hrůzou, pokusil se plavat, ještě se vynořil a zachytil se trámu, vyvrženého trámu, tělo drásané nesnesitelným chladem, tuhnoucí ruce a nohy, svíral svůj trám – proč? V co ještě doufal?

A náhle se mu z hrdla vydralo zavytí, vyl jako šílené psisko o pomoc do pustoty kolem sebe, ani loď sem nezabloudí, dokonce ani ptáci nezaletí, leviatanové byli vyhubeni, jeho jediná a marná naděje byl ten trám, který svíral v poslední křeči. A ochraptělý marnými výkřiky, pološílený úzkostí, toužil po mdlobách, ale přikradla se jenom slabost, klesal k jícnu, který se rozevíral, teď a naposledy ještě vnímal: to klesání, rozevřel ústa a polykal, hltal odpornou vodu, už mu vtékala do uší, do nosu a nedostávalo se mu vzduchu, ani světla, ani naděje, klesal do úplné tmy a naprostého nevědomí – a nebyl to sen, ani představa, byla to skutečnost, od níž ho dělila jediná hodina a několik minut, tolik času, kolik potřeboval na to, aby srovnal došlé objednávky, prohlédl ranní poštu a vypil kávu, hrůza ho tak prostoupila, že se zastavil na posledním schodu a sevřel křečovitě zábradlí.

Zůstávala ovšem dvě místa na člunu, místa, která byla nabídnuta nejspíš jedině díky jemu, snad i odměnou za jeho kázání, o němž byl kapitán jistě informován, také jako odpověď na jeho žádost. A kapitán řekl: Obsazena kýmkoliv, koho snad určíte. Ovšem, kapitánovi bylo jedno, kdo nastoupí na člun, který už nebude řídit.

Viděl sám sebe v tom člunu vzdalovat se od boku lodi, ihned však tu představu zapudil.

Ale důstojník přece, napadlo ho vzápětí, nemůže být stejně lhostejný k osudu všech jako kapitán, důstojník pouze plnil rozkazy, plnil je až do této chvíle, ale jaký by měl zájem zachovat věrnost strašným a šíleným rozkazům už téměř mrtvého kapitána? A Jakub ho v náhlém odhodlání oslovil: „Pane důstojníku, pan kapitán dovolil, abychom obsadili dvě volná místa v motorovém člunu. Snad by se dalo na člun umístit víc lidí. Každý z nás se rád uskrovní, zřekne se jídla i pití… Jistě i posádka by se uskrovnila, zvláště kdyby věděla, že jí to cestující tisícinásobně vynahradí.“

Důstojník se zastavil. „Člun odrazí od boku lodi patnáct minut před jedenáctou hodinou,“ upozornil ho. „Oba cestující musí ještě předtím zaujmout své místo ve člunu!“

Bylo ovšem možné, že důstojník nepovažuje tyto rozkazy za strašné ani šílené, považuje je prostě za rozkazy, za jejichž obsah neodpovídá. „Pane důstojníku,“ řekl mu, „jedná se jen o dva dny cesty a nikdo z nás se přece proti vám neprovinil, právě naopak… Já sám jsem chudý, ale někteří z nás jsou ochotni všechny své prostředky…,“ žadonil jako kdysi dávno před svým otcem, když byl odsouzen k výprasku, když byl veden do skličující osamělosti temné komory, v níž pobíhaly myši, ale otec se tvářil zuřivě, zlostně anebo neústupně, zatímco důstojníkova tvář byla bez výrazu. Ano, důstojník splnil rozkaz tak, jako on denně vyplňoval kartičky se jmény abonentů, aniž se staral o obsah časopisů, bylo mu jedno, co si objednali, stejně jako důstojníkovi bylo jedno, jaký rozkaz vydá kapitán, ten na této lodi přece rozhodoval. Co je třináct životů, uvědomil si, kolik důstojníků rozhodovalo o nesrovnatelně větším počtu životů a nedali se podplatit, necouvli od vyplně…