Loď jménem Naděje

18

Byl tak rozrušen, že si ani neuvědomil, jakým způsobem opustil prostor vymezený lany, nevnímal dokonce ani chodby, jimiž kráčeli. Kapitán tedy přece jen dlí na lodi a on se s ním setká. Co změní setkání s ním na jejich osudu? Smí předstoupit proto, aby přednesl stížnosti, které ještě ráno chtěl přednášet, anebo tato chvíle byla zvolena proto, že únosci vědí o úzkosti unášených, vědí, že nyní už mohou vyslovit jakékoliv požadavky a ty budou přijaty, a on je pouze tím, kdo vyslechne podmínky a jménem ostatních je přijme; a co když tou podmínkou nebudou peníze, ale život někoho z nich, nebo dokonce můj vlastní život, zděsil se. Jenže proč právě můj život, uklidňoval se, můj život nemá pro nikoho cenu.

Stoupali po známých schodech k důstojníkově kabině, za celou tu dobu se důstojník ani jednou neohlédl, ani jediným gestem nenaznačil, že snad trvá ještě něco z bývalé přízně, kterou Jakuba zahrnoval. V úzké předsíňce s trojími dveřmi důstojník nezamířil ke své kabině, ale ke dveřím nejvíce vpravo, zaklepal na ně, na okamžik ustrnul ve vojenském postoji, potom je otevřel: „Prosím, velebnosti!“ Ocitli se v nepříliš veliké místnosti, dvě její stěny zabíraly police s tlustými svazky knih a atlasů v starobylých kožených vazbách, mezi nimi postávala barevná těla vycpaných ptáků. Dvě zbylé stěny, oddělené od sebe bílými dveřmi, zdobily kůže aligátorů a mořských hadů a bizarní tvary hvězdic, lastur a mořských koníků; úzké lůžko bylo pečlivě ustláno a v jediném křesle, trochu odsunutém od desky stolku, nikdo neseděl.

„Pane,“ řekl důstojník do prázdné místnosti, „podle vašeho pokynu přivedl jsem mluvčího cestujících.“

A Jakub užasle hleděl na prázdné křeslo, vyceněné zuby aligátorů, neskutečné barvy vycpaných rajek, několik fasciklů lejster na stole, útržek starého pergamenu a přístroj s polokruhovitým číselníkem.

Kapitán tedy přece jen nežil, kapitán byl přelud, zástěna zločinů anebo vidina šíleného mozku důstojníkova, smluvená hra, a on byl nyní do této hry vtažen. Co má teď udělat? Poklonit se? Anebo zůstat stát v tom vzpřímeně nehybném postoji jako důstojník? Má přednést do prázdna své stížnosti i nabídky?

Vtom se vrzavě rozevřely dveře v rohu místnosti a jimi vešel opíraje se levou rukou o bambusovou hůl stařec a Jakub se zachvěl hrůzou, neboť jeho otec byl přece mrtev a nebylo možno, aby se po celá ta léta skrýval na této lodi jako kapitán! Pak už to však nebyla tvář jeho otce (který zemřel ve věku sotva čtyřiceti pěti let), byla to jenom tvář, kterou znal z obrazu v jídelně, hustě obrostlá nažloutlým vousem, takže nemohl určit její stáří, nejspíše snad ještě podle svraštělého krku, sevřeného ve vysokém tuhém límci, do něhož byla zlatě vetkána Naděje.

„Pane,“ řekl důstojník, „dovolíte, abych se vzdálil?“

A kapitán jej propustil sotva patrným gestem pravé ruky.

Z kapitánovy tváře se nedalo spatřit téměř nic kromě velikého žilnatého nosu, zbytku rtu, zohaveného temně modrou bulkou, a očí, hluboko zapadlých, stařecky šedavých očí. S patrným úsilím o to, aby jeho krok byl rovný a nepřetržitý, dorazil kapitán ke křeslu a posadil se.

V kajutě panovalo ticho, taková nepřítomnost jakéhokoliv zvuku, že Jakub dokonce slyšel trochu chrčivý starcův dech, a v tom tichu čekal, až ho kapitán vyzve, aby promluvil, anebo mu aspoň naznačí pokynem, že vzal na vědomí jeho přítomnost, ale vousatý muž, ponořen v křesle, sklonil hlavu a Jakuba napadlo, že usnul.

„Pane kapitáne,“ dodal si odvahy, „od včerejšího večera, kdy jsme zjistili, že loď nepluje do Svatého Jana, kam jsme si všichni přáli doplout,“ jak je to dávno, pomyslel si přitom, „přáli jsme si mluvit přímo s vámi. Nechápeme, proč jsme unášeni a kam. Někteří z nás byli během cesty odvlečeni a odděleni od ostatních. Před chvílí nám oznámili, že loď má být dnes v noci na širém moři zničena.“ Odmlčel se a čekal, ale nezdálo se, že kapitán vnímal jeho slova.

„Tlumočili nám váš rozkaz,“ pokračoval přesto, „abychom všichni až do poslední chvíle setrvali na lodi. Znamená to…,“ zaváhal, může-li vyslovit ta slova, „že máme být obětováni spolu s lodí?“

A opět zavládlo ticho, a ačkoliv mohl pozorovat kapitánovu tvář jenom z boku, viděl zcela jasně, jak starci znovu poklesávají víčka, jak se svraštělá kůže na jeho krku ještě více uvolnila a hlava se nepatrně předklonila. Tak starý muž, napadlo Jakuba, a ještě řídí loď. Kam může plout? Čeho si ještě může přát dosáhnout? A nezdálo se mu pravděpodobné, že by tento muž bažil po penězích, a unesl proto třináct lidí.

„Pane kapitáne,“ odhodlal se, „nikdo nechápe skutečné důvody, proč jsme unášeni.“ Zaváhal, ale pak pokračoval: „Ti z nás, kteří mají nějaké majetky, jsou ochotni nabídnout vám je, umožníte-li nám opustit loď.“ A byl si jist, že v těchto místech slova o milionech zapadnou ihned mezi svazky knih a péra vycpaných ptáků a nedojdou sluchu. Kapitán nechce slyšet o výkupném, zatímco čas i v naprostém tichu plyne a loď se řítí vstříc ledovým horám, vstříc vlastní záhubě a oni s ní, a znovu ho sevřela hrůza. Ačkoliv ještě před několika okamžiky by si nedovolil použít tak strašného a obžalovávajícího slova, nyní pravil: „Pane kapitáne, nedopusťte ten zločin!“

Tu teprve kapitán nepatrně pootočil své křeslo směrem k němu a upřel na něho pohled zapadlých, téměř nevidomých očí. „Kolik je vám let?“ zeptal se.

„Ano,“ řekl, „když jsem byl ve vašich letech…“ zdálo se, že těžce vzpomíná. „Ano, druhá plavba Naděje všemi oceány. Andamany – žlutá zimnice. Harper – stevard, pohřben za noci devět mil od Tokelau. Lucie Vandenbergová pláče, opřena o rameno svého muže, děsí se, že připluje žralok a pohltí tělo mrtvého. Těšíme ji: je to jenom tělo. Bude-li pohlceno, jako by je pohltila země nebo oheň. Dá-li Bůh, jeho duše se již vznáší nad vodami. Kdyby tušila svůj osud, Lucie Vandenbergová, vrhla by se na tom místě do vln, žadonila by u svého Boha, aby poslal co nejvíce mořských oblud, toužila by po stisku chobotnic, aby jednou nebyla vyhubena jako obtížný moskyt, otrávena jako krysa v podpalubí. Přesto jsme křižovali rok poté, co utichly zbraně, s Nadějí podél všech přístavů, které připadaly v úvahu, abychom nalodili Lucii anebo aspoň jediného živého z její rodiny.

Tato loď nebyla obyčejná loď, mladý muži. A jejího kapitána si nemohl kdokoli najmout. Plul ve jménu naděje a nikdy se neodchýlil od cíle, který si jednou zvolil.“

A čekal tedy v Samsunu tak, jak slíbil, šedesát smluvených dní na oba Havemayerovy, kteří se rozhodli rok předtím nabídnout své služby vězňům v táborech uvnitř pevniny, ačkoli věděl, že byli brzy po příjezdu zadrženi a odsouzeni jako nepřátelé a vyzvědači. A doplul do Portlandu, kde zástup příbuzných a cizích dobrodinců očekával příjezd čtyřiceti dětí, ačkoliv cestou byla Naděje zastavena torpédovým člunem a děti musely nastoupit pod bajonety do člunu, který je odvezl zpět do země, kde mohly být bez odporu kohokoliv vyhubeny. A ještě později plul s nákladem konzerv pro hladovějící, ačkoliv byl varován, že náboženští fanatici zničí náklad i loď. A mnozí mu to vyčítali jako zarputilost, ale co mohl dělat jiného? I když naděje byla vždy znovu uváděna ve zmar, i když zbývala jenom věrnost vlastním slibům a povelům?

„Snad to byla špatná zásada,“ řekl. „Která zásada pojatá v raném věku se neukáže planá ve dnech, kdy se horizont už rozplývá? Ale můžeme se zříci zásad a zvyků svého života a zůstat ještě žít? Naším posláním bylo pomáhat.“

„Pane kapitáne,“ pravil Jakub, „proč jsme byli přijati na této lodi a pozváni dokonce k hostině?“

Kapitánovy nevidomé šedivé oči se teď široce rozevřely, jako by se chtěl dobrat podstaty Jakubovy bytosti, jeho přítomnosti zde, jeho podivných dotazů.

„Bylo mi hlášeno,“ odpověděl pak, „že jste nastoupili dobrovolně, abyste doprovodili Naději na její poslední plavbě. Je to vzácná možnost, vstoupit na loď a sám si zvolit za cíl nikým nesledovanou cestu! Vyplujete s námi a my plujeme kvůli vám, abychom aspoň naposledy splnili své poslání. Naděje zakotvila v přístavu, aby nabídla naposledy záchranu těm, kdo o ni ve své beznaději volali.“ Zíral teď na pestré ocasy rajek, na tlusté svazky knih, mezi nimiž, Jakub si náhle vzpomněl na slova tetovaného námořníka, sídlil po mnoho let, aniž je opustil, a hovořil už spíše k sobě, propadlý ve svém křesle a ztracený ve svém čase a světě: „Ano, vytýkali mi zarputilost a tázali se mě: proč? Jaký mám důvod, že beru čtyřicet dětí na palubu? Jaký důvod, že se ženu pro léky lidem, kteří jednou budou nejspíš vyhubeni, anebo naopak budou usilovat, aby jiné vyhubili, jaký důvod, že kupuji a vezu konzervy, jaký důvod, že po tom všem ještě vyplouvám, že pečuji o tuto loď, že stále znovu vyplouvám, stanovuji rozkazy, které musí být vyplněny? Žádný,“ řekl kapitán, „kromě touhy pomáhat těm, kteří potřebovali pomoc. Tak jako jste ji potřebovali i vy. Není ovšem snadné pomáhat. Poslední dobou jsem trávil všechny jasné noci na palubě. Počínám Polárkou, přes Vozku a Býka sunu se k jihu k Hyadám a přemítám přitom. Poznávám, že mé oči sice stačí postřehnout a rozeznat, ale má duše nestačí pojmout, ani kdyby se rozepjala až k nejzazším obzorům, v tom jsem se snad mýlil v těch časných letech, nestačím přinést záchranu všude, kde je jí třeba; mé síly nestačí. Co mi zbude než vydat rozkaz o poslední plavbě? Cestou ještě zaslechnu volání o pomoc. Vyslyšel jsem je, ačkoliv jsem váhal. Přijal jsem na palubu cestující, abych je zachránil, aby i oni dorazili na místo, k němuž směřujeme.

Dvacet minut před jedenáctou je spatříte. Místo neposkvrněné bolestí, nedotčené nespravedlností nebo zločinem. Místo jako předurčené pro moji Naději. Skála ční jen devatenáct stop nad hladinou. Dokonce ani jediný pták, ani trs mechu se tam neuchytí, každý pokus života spláchnut vlnami.

Kdysi jsem zde uviděl hejno velryb. Na jednu z matek přikvačila její hodinka a ona – aniž měla tušení o všech přístavech, umělých sluncích, aniž znala jedinou modlitbu a jediný z chrámů anebo vládních budov, které zaplnily pevniny – rodila. Hleděl jsem na mládě, když se prvně vynořilo z vln a nesměle vyrazilo první trysk vody.“

„Ve stanovenou dobu,“ pravil potom, „odrazí od lodi motorový člun s těmi, kteří mě následovali až sem, ale kteří nejsou hodni sdílet náš osud. Za dva dny a dvě noci dorazí ke břehům, zatímco my budeme ještě stále klesat v místa usmíření.“

„Pane kapitáne,“ vydechl Jakub, „nikdo z nás si ani na okamžik nepřál plout s vámi na této cestě. Nikdo nevolal o pomoc. Chtěli jsme jen dorazit do sousední osady!“

„Nenalezli byste jinou loď, která by vás dovezla k vašemu cíli,“ řekl kapitán. „Kdysi jsem ještě potkával i lodi zahnané bouří, i lodi plující podle vůle svých kapitánů. Dnes je Naděje poslední lodí, která odbočila ze stanovených drah, která ještě může vyslyšet volání o pomoc. Vyslyšel jsem vás a není třeba, abyste mi děkoval. Nečekal jsem nikdy díků od těch, k nimž jsem přispěchal.“ Vstal. Čněl teď obrovský proti Jakubovi, s holí napřaženou do prázdna. „V člunu zůstanou dvě prázdná místa,“ otočil se a těžce kráčel k úzkým dveřím. „Je možné, že i vy najdete mezi sebou takové, kteří nejsou hodni sdílet náš osud. Místa mohou být obsazena kýmkoliv, koho snad určíte!“

„A ostatní?“ vydechl Jakub. „Jsou mezi námi i děti!“

Ale kapitán pokračoval ve své cestě ke dveřím.

„Pane kapitáne,“ vykřikl Jakub v poslední zoufalé snaze prorazit k jeho sluchu, „byl jsem zmocněn cestujícími nabídnout vám vše, co je v našem majetku!“

Čekal.

„Pane kapitáne,“ křičel, „nikdo z nás si přece nepřál vstoupit na tuto loď. Nikdo netoužil plout s vámi k vašemu cíli, chceme žít. Nechceme, nechceme…“ Umlkl, neboť pochopil, že volá marně. Nebyli vlastně uneseni, a pokud byli uneseni, tedy ne aby byli mučeni nebo aby byli vydíráni, ne aby na nich byla vykonána pomsta, ponechali je na lodi, neboť kapitán této lodi byl šílený, anebo naopak naprosto logický, plul ke svému cíli, který určil i pro ně, aniž k němu ještě mohli dolehnout hlasy těch, kdo se chtěli vzpírat a kdo měli jiné cíle.

Ještě setrvával na místě, z něhož mohl pozorovat vousatou kapitánovu tvář, jeho zvolna se sunoucí postavu a dlouhé ocasy rajek a moře plynoucí za oknem. Uvědomil si, že se pro jejich osud nemohlo přihodit nic zlověstnějšího, než byla tato vyprázdněná a nezrušitelná vyrovnanost, které se už nedotýkaly vášně, hrozby ani sliby, než byla ta hluchota, ta neschopnost uslyšet jiná slova než vlastní, ta umíněnost, která se pohybovala nezadržitelně jediným směrem k poslednímu cíli, jejž si ještě byla s to stanovit, vyrovnanost, které naděje splynula se záhubou a záhuba s nadějí.