Klára a dva páni

Klářin pokoj. Gauč, křeslo, stolek, dva stolky pod květiny, na nich velká agáve a kaktusy. Na stolku gramorádio, další přijímač je na skříni a velký tranzistor na polici za gaučem. Vedle něho malý tranzistor. V rohu umývadlo, nad ním zrcadlo a police s obvyklými toaletními potřebami, vedle něho kuchyňský stolek, na něm nádobí a elektrický vařič. Na skříni prázdná klec. Ještě další prázdná klec nad umývadlem. U gauče telefon. V rohu věšák.

KLÁRA vstoupí, v dlani kytici. Za ní vstoupí PÁN.

PÁN (se rozhlíží, přistoupí k agáve): Tak takhle tedy bydlíš.

KLÁRA: Každej nejdřív kouká na ni. (Bere vázu, napouští do ní vodu, dává kytici do vázy.) Na mýho miláčka s trnama. Ale na květ nešahejte, kdo ho utrhne, už nebude nikdy šťastnej. To je taková pověra. Řecká.

PÁN: Štěstí není všechno. (Sundává si kabát.)

KLÁRA: Já jsem ráda šťastná.

PÁN: Všichni chceme být šťastní. Proč tu máš tolik přijímačů, Kláro?

KLÁRA: Dali mi je. Na památku. Nebo třeba k Vánocům. Já mám ráda dárky. Na tom přece není nic špatného, přijímat dárky, když jsou z lásky?

PÁN přejde místností, zastaví se před prázdnou klecí.

KLÁRA: Já bych nedělala nikdy nic špatného. (Jde k nejmenšímu přijímači, zapne jej, ozve se tichá hudba.) Tímhle si sem pouštím svět. Já nemám ráda ticho. Vy to neděláte? Takhle v noci: je tu ticho! Všechno pořád stejný. Já jsem taky pořád stejná, tak si tohle otevřu a třeba se začnou dva pánové hádat a křičí na sebe v takový směšný řeči. A já si představuju ty dva pány a ty lidi, co jim tleskají a to město, kde všichni mluvějí tou směšnou řečí.

PÁN (k ní přistoupí): Jsi jako dítě, Kláro. K čemu máš tady ty klece?

KLÁRA: To je památka… po jednom pánovi. Dělal je.

PÁN: Kdybys věděla, co vím já… Musím ti toho ještě povědět. Ten telefon funguje? (Zvedá sluchátko, naslouchá.) Nikdys mi neřekla, že tu máš telefon.

KLÁRA: Mě nikdo nikdy nevolá.

PÁN: Být šťastný. To je jako stát na vrcholu a bez závrati shlížet do hlubiny. (Zarazí se, zvedá telefon, dívá se na něj zespodu.) Nikdy nevěřím těmhle aparátům. (Pokládá telefon, rozhlédne se po místnosti, dojde ke gauči, posadí se.) Ale pro tebe je to taky svět. (Náhle jako by si uvědomil.) Kláro, konečně jsme sami.

KLÁRA: Já nejsem ráda sama.

PÁN: Líbíš se mi, Kláro… Ještě jsem nikdy… (Vstane, obejme ji zezadu.) Jsi nejkrásnější žena, s jakou jsem se kdy setkal.

KLÁRA (ho políbí, vyklouzne mu): To jsou jen takové řeči, co páni vedou. Napijeme se?

PÁN (pohlédne na hodinky): Ale už snad… Vždycky jenom pijeme, ale dneska, když konečně, Kláro, když jsme konečně spolu sami…

KLÁRA: Já se vždycky ráda napiju. (Otevře skříň, je v ní vidět další prázdná klec, deka, svinuté klubko drátu, magnetofon. Pánské sako. Také láhev s vínem a skleničky. Vezme láhev, nalije do skleniček.) A potom – mám strašnou chuť tančit!

PÁN: Tady?

KLÁRA: Stůl se odšoupne. (Odšoupne stůl, vypne tranzistor, otevře znovu skříň, zapne magnetofon – tichá hudba.) Když tančím, to jsem strašně šťastná. Co se tak díváte?

PÁN: Ta v tom županu, …