Moje šílené století II

(Tajná policie)

André Maurois ve svých Dějinách francouzské revoluce napsal: Robespierre byl všemocný, byl ztracen, neboť ztratil smysl pro míru.

Všechny tři velké evropské revoluce byly krvavé a jejich vůdci ztratili smysl pro míru. Všichni omámili aspoň část obyvatel velkolepými plány a sliby nového, lepšího uspořádání společnosti. Mezi jejich stoupenci a obdivovateli byli lidé vzdělaní, dělníci i venkovský lid, také ulice, lůza, udavači a bezvýhradní vykonavatelé jejich vůle.

Diktátoři vraždili své skutečné i domnělé odpůrce, poslali na smrt i své nejbližší spolupracovníky. Robespierre Dantona či Héberta, Hitler Röhma, Stalin prakticky všechny, kdo mu pomáhali získat moc i páchat zločiny. Počtem obětí byly bolševická i nacistická revoluce daleko krvavější než ta francouzská.

Robespierrova diktatura se udržela necelé dva roky, než její hlavní vůdce skončil pod gilotinou, Hitlerova vydržela dvanáct let, tedy až do chvíle, kdy Vůdce, poražen ve válce, kterou rozpoutal, spáchal sebevraždu. Leninova a posléze Stalinova diktatura trvala déle než třicet pět let, tedy až do chvíle, kdy diktátor na vrcholu dobře organizovaných ovací a všeobjímajícího pochlebnictví zemřel, ať už sklácen mrtvicí, anebo dobře utajenou vraždou.

V čem tkvěl rozdíl mezi možnostmi Robespierra a druhých dvou diktátorů? Robespierre nestačil rozbouřenou lůzu zorganizovat, postavit ulici plně do svých služeb, nevytvořil svoji politickou policii, která by ho obklopila zvenčí neprostupným krunýřem a která by za něj krok za krokem prováděla jeho politiku a nehleděla přitom na počet mrtvých, které za sebou zanechává.

Absolutní moc dvou moderních diktátorů spočívala právě na bezohledné, nezákonné moci početného policejního sboru a na speciálních gardách, jejichž činnost v posledku řídili a kontrolovali právě diktátoři sami.

Takovému zřízení politické policie muselo předcházet ideové zdůvodnění. V Rusku, stejně jako v Německu, taková policie existovala i před násilnou změnou poměrů. Protože předrevoluční Rusko oplývalo těmi, kdo usilovali svrhnout carský režim, byla tajná policie zvaná ochranka početná a na ruské poměry i výkonná. Sledovala revolucionáře nejen doma, ale i když se uchýlili do demokratičtější ciziny. Carská ochranka, aspoň tak soudí znalci, byla největší a také nejvýkonnější tajnou politickou policií své doby (zaměstnávala kolem patnácti tisíc agentů). V důsledku její činnosti stovky odpůrců carského režimu strávily část svých životů ve vězení anebo v sibiřském vyhnanství. V průměru sedmnáct odpůrců carismu ročně končilo na popravišti. Mezi nimi za přípravu atentátu na cara i Alexandr Iljič Uljanov, starší bratr Vladimíra Iljiče, který později vystupoval pod jménem Lenin. Vůdce bolševické revoluce tedy měl osobní důvod, aby ochranku nenáviděl, ale zároveň v praxi poznal její význam pro ochranu státu. (Podobně rozporný vztah k politické policii měli i jeho nejbližší spolupracovníci.)

Porevoluční režim museli jeho tvůrci ostražitě chránit a zároveň odsuzova…