Moje šílené století II

O solidaritě

Solidarita není jen neurčitý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem týkajícím se mnoha blízkých nebo vzdálených osob. Naopak je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědní za všechny.

Tak definoval solidaritu ve své encyklice Sollicitudo rei socialis papež Jan Pavel II.

Totalitní režimy mluví rády o solidaritě. Bohatí mají být solidární s chudými, a protože si to ne vždy uvědomují, režim jim sebere jejich majetky, aby je spravedlivě rozdělil. Proletáři mají být solidární se všemi proletáři světa, a proto režimy, které o sobě prohlašují, že uskutečňují vládu dělnické třídy, jsou solidární se všemi režimy, které o sobě prohlašují totéž, anebo aspoň s hnutími či stranami, které hodlají zavést obdobnou diktaturu kryjící se zájmy proletářů. Tato mezinárodní solidarita probíhá částečně vskrytu, zvláště pokud spočívá ve finanční podpoře revolucionářů, teroristů, nebo jen mocichtivých diktátorů. Odkrytě se projevuje v četných proklamacích na podporu třeba stávkujících dělníků v některé ze zemí, které jsou označovány za kapitalistické nebo imperialistické, jindy v účasti na mírových konferencích, jejichž hlavním účelem je před světem předvést, že totalitní režimy ztělesňují přirozenou touhu většiny lidstva po životě v míru. Občas dokonce uspořádají i nějakou sbírku, v níž pracující země, kde údajně vládnou, podpoří pracující v zemi, kde jsou tito údajně utlačováni.

Ve skutečnosti nic není totalitním režimům více proti mysli než skutečná spontánní solidarita těch, kdo nejsou ochotni přijmout totalitní vládu. Režim potlačuje všechna hnutí, která sám nezaloží, posílá své pacholky do kostelů, aby sledovali počínání věřících, a kněžím, kteří se podle jeho představ, nedovolí kázat. Ty, kdo se pokusí založit nějakou organizaci, zatkne, vyslýchá, hrozí jim anebo je předhodí povolným soudům, aby je umlčely ve vězení. Nejvíce se hrozí solidarity těch, jejichž jménem údajně jedná.

Příznačný byl osud polských nezávislých odborů se symbolickým jménem: Solidarność – Solidarita. Nezávislé odborové hnutí se vyvíjelo od počátku sedmdesátých let, kdy se Polskem šířily stávky. Stávky panující moc nejprve krutě potlačovala. (Ve střetech s policií podle neoficiálních údajů přišlo o život čtyřicet stávkujících a demonstrujících dělníků.) Ale ani vraždění solidaritu stávkujících nerozbilo. Nakonec si Solidarność vedená elektrikářem gdaňských loděnic Wałęsou vynutila nejen změny ve vedení komunistické strany Polska, ale i stále větší nezávislost. Domohla se uznání jako legální organizace dělníků a brzy, což bylo v komunistické zemi neslýchané, začala vydávat vlastní nezávislé publikace, časopisy a noviny a odhodlaně zastávala zájmy svých členů. Jejich počet v osmdesátém roce minulého století dosáhl deseti milionů.

Jako hnutí „pražského jara“ i polské nezávislé odbory, tedy organizace, která hájila skutečnou, neřízenou a nezneužívanou solidaritu potlačovaných, vzbuzovaly obavy…