Pult s cukrovím a cukrářskými výrobky. Hrací automat. Místnost je otevřena a přechází do zahrady, kde stojí tři stolky se židlemi a slunečníky, na kterých jsou vyšiti ptáci. Stranou kabina s telefonem. Nad vchodem velký nápis Cukrárna Myriam.
STARÁ DÁMA a MLADÍK sedí u jednoho ze stolků. VEDOUCÍ přináší podnos se zákusky.
VEDOUCÍ: Tady houbičky z mandlového těsta. Pro dámu. Specialita cukrárny Myriam. Tohle je pro pána. Prosím, nesplést! (Odchází důstojně.)
STARÁ DÁMA (je oděna v dávno nemoderní obnošené šaty. Ukrojí si kousek dezertu lžičkou, potom jej vezme do prstů a strčí do úst): Och… (Vzdychne.) Připomíná mi to (vzpomíná) cukrárnu pod Schönbrunnem. (Všimne si.) Jste nějaký bledý. Je vám něco, chlapče? Tam jsem chodila každou sobotu na kávu, tam vařili tu nejlepší.
MLADÍK: Byla jste ve Vídni?
STARÁ DÁMA: Samozřejmě, že jsem byla ve Vídni. Ale to vy jste byl ještě na houbách. To jste ještě čtyřicet let moh chodit po houbách. (Směje se hlasitě.) Ale tyhle houbičky, já už nebyla u cukráře…
VEDOUCÍ projde mezi stolky.
STARÁ DÁMA: Pane vedoucí, tyhle houbičky, tyhle mandlové houbičky, plněné… (mlaskne), to je – die Delikatesse!
VEDOUCÍ (se ukloní): Vaše uznání, madam, nepatří mně. (Obrátí se, zavolá.) Matěji! (Ukáže na štít.) Na tomto místě ještě nedávno stál hostinec. Páchnoucí špeluňka, pivní výpary, pobudové, rvačky! A nyní… (Rozkročí se, ustrne, téměř slavnostně.) Cukrárna! A její jméno – nezní vám téměř něžně? Myriam!
MISTR CUKRÁŘ vyhlédne zezadu z dílny. Je to on, kdo je vpravdě okrasou cukrárny Myriam. Obrovský, tlustý a mohutný muž, pro něhož ohýbat železo v zubech by mohlo být rozptýlením. Oblečen jen v zástěře spíše řeznické. Chlupatá prsa a paže má obnaženy; ruce má upatlány jakousi polevou, která nemůže nevyvolat krvavé asociace.
To je náš nový mistr cukrář. Matěji, dáma si velice pochvaluje vaše houbičky.
STARÁ DÁMA: Bravo, pane mistr. (Zatleská distingvovaně, jako by seděla v operní lóži.)
VEDOUCÍ se přidá svým potleskem. MISTR CUKRÁŘ se ukloní, potom i on zatleská. Ozve se několik ran téměř hromových. STARÁ DÁMA ulekaně ustrne. MISTR CUKRÁŘ se znovu ukloní, zmizí opět v temné útrobě cukrárny.
(STARÁ DÁMA MLADÍKOVI.) Bylo to od vás hezké. Pozvat cizí bábu… Ne, já vím, vy jste galantní. (Přihladí si snad ze zvyku z mládí vlasy.) Ale mně už nikdo roky neubere. Dneska, vždyť to víte, lidi kolem člověka chodějí jako slepí. A když si vás všimnou, tak jenom, aby vám… Ale vás, nebolí vás něco?
MLADÍK: Co jste chtěla říci? Proč si vás lidi všimnou?
STARÁ DÁMA: Ze závisti. Že žiju. Že ještě jím chleba a dýchám vzduch. Koho by napadlo, tak jako vás, oslovit cizí bábu na lavičce, a dokonce ji pozvat do cukrárny. Jen tak proto, že mu snad připomíná, že mu připomíná…
MLADÍK: Teta byla báječná. Měla dobré srdce prostě.
STARÁ DÁMA: Jste po ní, synáčku. Krev se nezapře.
PETR s JULIÍ vstoupí, poněkud nerozhodně se rozhlížejí. PETR vytáhne z kapsy noviny a hledá v nich cosi, zkoumavě hledí na štít. Potom usedají k jedno…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.