Porota

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Tamtéž. Jen o několik chvil později.

HOLIČ (se naklání k MLÉKAŘCE): No tak, paní, co je to s vámi?

INŽENÝR (ironicky): Možná že paní nesnáší krev.

HOLIČ: No jo, paní, ale to si musíte zvykat. Já vám povím, to bylo ještě minulou zimu, měl jsem na provozovně jednu učeňku, docela šikovná, ale ona se vám při práci pořád ohlížela a jednou vzala přitom zákazníkovi půl ucha. To vám bylo krve jak z Nilu. A my ji nemohli zastavit. A holka před zákazníkem klekla a jenom prosila. A on prones tyhle slova: Ale slečno, vždyť proč pláčete? Zůstalo mi ještě druhý.

KAPITÁN (se zájmem): A co jste udělali s uchem?

HOLIČ: Zametli!

KAPITÁN (s úžasem): Zametli?

INŽENÝR: Pane kapitáne!

HOLIČ: No co má být – zametli!

KAPITÁN (vyprskne): Zametli! Oni ho zametli. Zametli ucho.

INŽENÝR: Pane kapitáne! Ještě jste mi neodpověděl. Nastaly už ty okolnosti, kdy vy první… (Ukáže na dveře.)

MLÉKAŘKA: Panebože! Tak oni ho… oni mu… tady – hlavu… (Rozvzlyká se.)

HOLIČ: Radši mlčte, paní. Oni jsou chvíle – lepší je nejmenovat!

INŽENÝR (ARCHIVÁŘI): A vy, vám by se vlastně rokovalo teď líp než předtím. Už vám vyřešili to vaše dilema. Už nikoho na popraviště nepošlete.

ARCHIVÁŘ (nejvýš rozhořčen): Jak si něco takového můžete dovolit… Vy… že vám není hanba.

MLÉKAŘKA: A o tom, že ho… o tom se vůbec nemá mluvit?

KAPITÁN (se rozhodne): Když se teda tážete… Vy víte, že jsem byl odhodlán odejít, jestliže si to okolnosti vyžádají. Já jediný to neváhal otevřeně prohlásit před tváří soudu. Ale to všechno bylo v jiné situaci. Po tom, co se přihodilo, považuji za svou povinnost setrvat zde a učinit vše, co je v mých silách, aby bylo nastoleno právo.

INŽENÝR: Děkuji.

KAPITÁN: To, co se stalo, je mimořádná událost. V takové době může pomýšlet na útěk jen zrádce!

INŽENÝR: A při útěku po právu bude zkrácen o hlavu.

KAPITÁN: Co tím chcete říct?

INŽENÝR: Nepokoušel se o útěk.

KAPITÁN: Kdo vám to řekl?

INŽENÝR rozhodí bezmocně rukama.

Vy jste neslyšel, co prohlásil pan velitel?

INŽENÝR: A vy jste neviděl tu uťatou hlavu?

HOLIČ: Pozor, paní, to si nesmíte tak představovat. To musíte myslet… no, máte doma třeba ptáčka v kleci? Nebo už vnoučky?

KAPITÁN: Kdyby vůbec mohlo dojít k něčemu takovému, co se zřejmě snažíte naznačit, to by snad byli tak vzdělaní, že by mu zrovna neutínali hlavu.

INŽENÝR: Nechte toho. Já nebudu rokovat o ničem. (Ostatním.) Zbláznili jste se? Co tu všichni tak stojíte? Je nás pět. Jednoho nepustili, ale pět tu nemůžou držet násilím. (Jde k věšáku.)

MLÉKAŘKA: My… měli jsme psa. Ale já nevím, jestli teď, když on je mrtvej… ten člověk… (Čeká.) Jmenoval se Lord. Ten pes. (Náhle.) A já chci odtud! Mě doma čekají! Já jim slíbila, že budu v šest doma…

KAPITÁN: A teď mi řekněte, mladý muži: K olik už jste viděl zastřelených nebo popravených? (Pauza.) Aha. Už rozumím! A to vás aspoň nenapadlo, že při útěku se někam šplhá a pak se zase padá, co? Já bych vám moh vyprávět, když takový chlap se najednou sesype z výšky a ještě schytá tady do měk…