Porota

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Soudní síň. Lavice pro obžalovaného, místo pro SOUDCE, ŽALOBCE a OBHÁJCE. Lavice poroty. Na jedné ze stěn (anebo na stojanu) visí několik velkých fotografií domku, v němž došlo k vraždě. Na stolku leží zabalená v igelitu kovová tyč a rýč. V místnosti stojí i několik židlí. V rohu věšák. Okna. Za nimi by měla být patrna vysoká a šerá zeď bez oken.

PŘEDSEDA (ze tmy síně se vyloupne jen jeho tvář a ruka, jež zůstávají osvětleny): Závěrečné slovo se nyní uděluje panu státnímu žalobci.

ŽALOBCE (jeho postava je osamoceně vytržena z naprosté tmy): Občanko a občané porotci, znám vaše pobouření, které jenom ztělesňuje pobouření celé naší veřejnosti. Co mi tedy zbývá než se předem omluvit, že váš již tak zjitřený cit budu muset ještě jednou drásat? Jak jste jistě s rozhořčením a spravedlivým hněvem zaznamenali, dne osmého října letošního roku, roku, na nějž můžeme být jinak právem hrdi, ve večerních hodinách zavedl obžalovaný Eduard Ferdinand svoji snoubenku Elišku Hechtovou do vlastního domu na kraji osady Jedličná. Obžalovaný zvolil k tomu chvíli, kdy podle mínění mnoha svědků jeho snoubenka seděla ve vlaku, který ji měl odvážet ze stanice Nový Dvůr, jak jste jistě zaznamenali, občané porotci, zcela opačným směrem než k místu zamýšlené vraždy. Ve dvacet tři hodiny dvanáct minut, když dva svědkové, pánové Petr Ambrož a Josef Leopold – kráčeli kolem domku obžalovaného, zaslechli zevnitř výkřik o pomoc a tlumené chroptění. Následovalo, jak jste měli možnost s pobouřením vyslechnout, několik tupých úderů. Když se oběma mužům podařilo vniknout do domu, přesvědčili se, o čem nikdo z vás už nemůže pochybovat, že se stali svědky chladnokrevného zločinu. Co zbývá dodat, občanko a občané porotci? Železná tyč, kterou obžalovaný vykonal svůj odporný čin (ukáže na tyč zabalenou v igelitu), vám byla i s otisky prstů předložena. Vyšetřování pak nelítostně odhalilo ještě řadu dalších důkazů. Táži se obžalovaného, zda může popřít to, že v brambořišti nedaleko jeho domku byla odhalena hluboká a čerstvě vykopaná jáma velikosti lidského těla, kterou, jak nikdo ani na okamžik nepochybuje, si on sám připravil k ukrytí mrtvoly Elišky Hechtové? A táži se vás, obžalovaný (světlo osvítí prázdné místo), co bylo objeveno na rýči, ukrytém ve vaší kůlně? (Pauza.) Hlína! (Pauza.) Hlína, neklamně pocházející z té jámy, která byla, jak zajisté nikdo z přítomných nepochybuje, připravena k ukrytí úkladně a bestiálně zavražděné oběti! Vážená občanko porotkyně, vážení porotci, táži se váš, smíme být slepí k tak nepochybným důkazům? Jsem si jist, že odpovíte: nesmíme! Smíme váhat tam, kde zločinec nezaváhal? Nepochybuji, že odpovíte: Nesmíme! A smíme snad mít slitování s tím, kdo se nedovedl slitovat nad něžným dívčím životem, tak předčasně zmařeným ve svém rozletu? (Přehodí si list.) Jak jste jistě s rozhořčením a spravedlivým hněvem zaznamenali, bylo to právě osmého října letošního roku, roku, na nějž můžeme být jinak právem… (Zarazí se, vzhlédne od papíru.) Nesmím…