Vladislav Vančura byl tvůrcem jazykově experimentujících poetických próz z historie i současnosti, dramatik, filmový scénárista. Narodil se roku 1891 v Háji u Opavy.
Po otci Vančura pocházel ze starého protestantského rodu písmáků. Dětství prožil v Davli, kde byl otec hospodářským správcem. V dospívání hledal obtížně životní orientaci. Docházel na gymnázium v Benešově u Prahy, studium však na čas přerušil. Začal navštěvovat umělecko-průmyslovou školu a pokoušel se dostat na pražskou Akademii výtvarných umění. V roce 1915 nakonec odmaturoval na gymnáziu v Praze. Započal studovat právnickou fakultu, ale po prvním semestru přestoupil na Lékařskou fakultu Karlovy university, kterou absolvoval roku 1921. Téhož roku se oženil a s manželkou provozoval lékařskou praxi na Zbraslavi. Od roku 1929 pak Vladislav Vančura se svou lékařkou praxí skončil, aby se mohl naplno věnovat své literární tvorbě.
Vančura byl prvním předsedou uměleckého spolku Devětsil (založeného roku 1920), spolutvůrcem programu avantgardní literatury. Podnikl několik zahraničních cest do Francie a Sovětského svazu. Spolupracoval též s komunistickým hnutím, ale roku 1929 podepsal prohlášení proti novému gottwaldovskému vedení a byl z KSČ vyloučen. Ve 30. letech Vančura působil v nakladatelství Družstevní práce. První Vančurovy literární pokusy vznikly již za studií na gymnáziu. Významnější práce však pocházejí až z konce druhého desetiletí 20. století. Jeho drobné příspěvky se objevovaly v různých časopisech a novinách (Nebojsa, Rudé právo, Kmen aj.). Z celé Vančurovy tvorby vyvěrá touha odstranit vše, co brání rozvoji svobodné lidské přirozenosti a aktivity. Autor zápasil s konvencemi dosavadní prózy. Nápadný je jeho jazyk čerpající z archaismů biblické češtiny, ale i z hovorové řeči. Čerpal i z tradice velkého evropského románu i současných podnětů expresionismu a dadaismu.
Za okupace byl Vladislav Vančura činný v odboji. V květnu 1942 za stanného práva byl zatčen a 1. června téhož roku popraven.
Nemohou-li dívky milovat, nenávidí.
Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den.
Člověk, který se neohlíží, nevzbudí pozornost.
Jsme rozlišeni přízvukem svých zájmů, svých věr a svých názorů, ale žádná různost nemůže zastřít základní potřebu nás všech, potřebu svobody a vývoje.
Jak snadno uzavíráme sňatky, je-li nám devatenáct let.
Dnešní lékařská věda si ničeho tak neváží jako vleklých nemocí.
Tak do práce, brachu, člověk si musí svobodu zasloužit. Musí pro ni něco udělat a musí bejt vodhodlanej, že třeba umře, rozumíš? Nevídáno, nějaká ta kapka krve patří už k věci.
Chci žít, chci vidět, jak se střídá deštivé počasí se slunečnými dny… chci vidět, jak sílí kmeny stromů.
Lidský život má nesmírnou cenu lásky.
Civilizace je jen nástroj a lidé jsou vše.
Země bez stromů je chudá země…
Vladislav Vančura
