Poslední soud

Vladislav Vančura

59 

Elektronická kniha: Vladislav Vančura – Poslední soud (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: vancura28 Kategorie:

Popis

Vladislav Vančura: Poslední soud

Anotace

Vladislav Vančura – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Poslední soud“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Smrt

Sněžení času, tichost a mír, doubrava, nebeský háj, jimiž prosvítá prostor, se níží a padá.

Den, jediná krůpěj strašných věků, se končí a vše, co bývalo, opět trvá.

Lis slávy, padání nebes, bouřlivé ticho, čekání a hrůza, jež rve za slábnoucí ruku, podobny čirému roztoku kamení, podobny větru, v němž byl roztaven křišťál, podobny průzračné lávě, zasuly město.

Brouk, který se hýbe v prachu, a motýl nad příkrovem hodovního stolu byl sražen a pootáčí se kolem palčivé jehly strnutí.

Tkanice příhod je přestřižena ve dví a korál po korálu, připomínaje pláč, se odděluje od souvislosti skutků.

Ó léta sněmování, léta dostavníků a titěrné vojny, při níž krev sotva poznamenala bělostná vojska!

Bývals tesař, z těch, kdož chodili městem se širočinou. Měls brašnu a hůl a nástroj tak jemný, že bylo nutno vraceti se z předalekého Mostu, aby kterýsi pražský kovář mu nasadil nové ostří.

Chodils, rozeznávaje zemské hranice podle způsobu svěcení neděle, uctíván chudobou všude stejnou a maten cizím jazykem, zatím co doma přibývalo mateřštiny jako měsíce.

Byls ženat a narodilo se ti dítě; jaké dvory radostí ti sloužily!

Hle, křivá trubka! Leží doposud na témž místě. Hle, ztracené hračky, jichž jsi nehledal.

Je tomu dávno a tvůj syn je stále stejného věku. Jeho dech pohybuje větrníčkem. Setrvej chvíli. Nepospíchej, otevři zaťatou pěst! Slyš to jméno, které opakoval umíraje!

Ležels na jeho hrobě, a pomazán hřbitovní hlinou a klna paměti, vymýšlel sis příběhy o smutném konci.

Tvůj opasek byl žal.

Odtud jsi chodíval a nikde jsi dlouho nevydržel. Byls lenoch, ujídals lidem chléb. Ó blažená strázni! Oslepl jsi a tvoje přemýšlení tě zavádělo.

Nebyls zúplna nevidomý!

Nuže, vzhůru! Blíží se vypočet tvých skutků.

Ramusova hlava klesla.

Vstal za časného jitra a mohl se dovléci na nábřeží, aby jeden z prvých slyšel rozsudek nad Pilipanincem. Ale došed, zemdlel, jako se přihází ve vysokém věku, a stěží mohl vstoupiti na Nikodémovu loď.

Teď sedí na hromadě sesypávajícího se písku, obrácen tváří k řece jako rybář, jenž podřimuje. Nikdo nevidí, že je bez dechu, nikdo nevidí jeho škubající se tvář a ruku, jež v děsné hře pohybuje pískem.

Loď je pustá, neboť všichni jsou na soudě.

Loď je pustá a ledová socha smrti, vtlačujíc sotva znatelnou stopu do povrchu písku, vdmychuje svou blízkost v ubohé srdce. Zpod chlopní, již neuzavírajících ústí velikých cév, krev šelestíc vniká zpátky do komor a tento zvuk vzrůstá v znění a v řev.

Stal se hluk a křik.

Poslední ze vzpomínek, směšujíc se s krásnými náhodami, platí Pilipanincovi. Poslední ze vzpomínek vede válku s bezvědomím a temnotou, jež hřmíc se řítí shůry.

Mdloba rozprostřela netopýří křídlo a mrákota kývá siným vějířem.

Zvířata, jimž děs dal vystoupiti z propasti, zvířata a hrozné údy se hýbou v popelu dějin.

Kam se poděješ? Kam se obrátíš?

Hle, tvá věrnost, tvoje smýšlení jako ořech zbavený jádra.

Zvedni se, vichřice lítosti, stůj jako zeď proti bubnování, jež rachá, jež se zesiluje, jež se rozb…