Markéta Lazarová

Hlava druhá

Kozlík byl zuřivý hrdopýšek, jeho synové se mu podobali, avšak jak mluví vypravování o jeho dcerách?

O nic lépe! Žel, proslýchá se, že měly povahu litic, že byly hrubé a že jejich spanilost nic nebránila politováníhodným zálibám. Místo dívek je u ohně, avšak tyto divošky měly na mysli spíše kolbiště než pokorné práce v kuchyni. Věru nezasluhují se radovati, ale jejich smích a jejich chechtot netichne, ačkoliv nadešla noc. Mluví o zajatém Němci a posmívají se mu a není ani slechu o nějakém mravu. Kateřina se vzteká a opakuje jméno příchozího: Kristián, Kristián, Kristián. Druhé jsou k smíchu cizincovy bělostné ruce. Nenechají bez zmínky ani jeho způsob odívání a drahocenný prsten je ponouká k chechtotu. Copany, rulíky a záplava vlasů připomínají temnotu, z níž se vynořují běloskvoucí a dokonalé údy čarodějnic.

Kéž vás příliš nepohorší tato šklebící se krása, snad právě jim bude dáno, aby uzřely boží tvář, a my písaříčkové možná zahyneme.

Alexandra se neodlišovala od svých sester, byla však útlejší. Její tvář připomínala sníh, který barví večerní červánek. Nyní pak byla přespanilá, neboť ji již zastiňovalo křídlo milosti. Smála se s ostatními, ale uprostřed smíchu ji přepadl smutek a opět stesk. Bála se, že přichází nemoc, neboť jí byla neznáma nejistota a cit, v němž se směšuje toužení s odmítáním a něha s cudností.

Kozlík, ani milostní bratříčkové, ani sestřičky nemají tušení o lásce. Avšak její anděl, přišed znenadání, již vyřezává srdce do kůry jilmu. Přitakává si, vpisuje počáteční písmena dvou jmen: Alexandřina a Kristiánova.

Roháček spí. Kozlík chrápe tak, jak se sluší na milostpány, kteří jsou v bezpečí. Je přikryt kožemi, má roztažené ruce a nos vzhůru.

Mikoláš spí na lavici, ale nestojí za mnoho ten jeho spánek. Chtivost pomsty mu brání, aby spal, a nedá mu pokoje. Hrome, kdyby tak prohlédl na levé oko, kdyby se mu tak vrátily síly, ten by pospíchal za Lazarem! Ale, vážení pánové, nevidí ani zbla, div nemá hlavu vedví a na víčkách a kolem očnice mu roste otok jako těsto v díži.

Nahlédněte však do ženské světnice.

Některé paní mají v loktech dítky, je zde horko, pach nemluvňátek a mléka.

Alexandra doposud bdí. Její duše pociťuje závrať a trne. Ubožátku není již pomoci, to právě jsou příznaky lásky. Kéž se její touha naplní!

V kolně, která sloužila za skládku steliva, mrzl Kristiánův pronásledovatel. Jakže? Byl to přece sluha, který chodí za svými pány. Sám neměl proti němu zhola nic. Ale již se stává, že sloužící sdílejí s barony a s hejtmany jejich nenávist. Převaloval se z boku na bok, nemoha se domysliti, odkud přichází neštěstí na chudinky, jako je on sám. Zebe ho, protože poslouchal. Bolí ho ruka, protože je Jan hromotluk, protože je Kristián sličný.

Ach, Kristián! Zapomněli na něho, nikdo se ho na nic neotázal, neřekli mu, kam má jít spat. Zbrojnoš z kolničky mohl o něm mnoho vypravovat. Je rytířem a jeho rytířství vstrčí do kapsy zdejší pány čpící konírnou. Cítil rozpaky pro pomoc, které se mu dostalo…