Markéta Lazarová

Hlava osmá

Asi za dvě hodiny jel sedlák orat na vzdálené pole. Pole bylo u lesa, je to políčko věčně ve stínu. Tu se v něm válejí dva kanci a tu je zdupá jelen; je to políčko pro zlost.

Sedlák sije pro lesní havěť, činí to poslušně, ale věru, že si přitom nezpívá. Nezpívá, ba ani se neohlíží, spěchaje za svým díIem. Byl tak nevšímavý, že nezbylo, než aby před ním Prozřetelnost sypala cestičku příhod. Uviděl zajíce, jenž skáče o třech, slyšel přesilně zpívati ptáčka, rozhlédl se a tu spatřil Marketu Lazarovou. Spala. Nevěděl, kdo to je, a nikoho mu nepřipomínala. Mrzel se, že ztrácí čas, mrzel se na zpropadené čertoviny, jež nám posílají do cesty tulačky, ale protože byla chladná země a protože je člověku horko, když oře, hodil na chudinku plášť a přikryl ji. Toť se ví, že nepospíchal, aby ji odvedl domů. Oral, a když dooral, vrátil se pro svůj kabát. Vzal, co bylo jeho, a zatřásl dívčiným ramenem, řka:

„Vstávej, nebo zmrzneš. Copak tě má, abys spávala v polích?“ Tázal se, ale věru nečekal odpověď. Nebyl lačný příhod.

Marketa vypravovala co a jak a sedlák pokyvoval hlavou, bůh ví, že poslouchal na půl ucha.

Prosím vás, příhody slečen, které si zedraly svoje šatečky! Cožpak les stená? V lese roste dříví, na něž mám zálusk! A jelen! Kdyby mi nehrozila oprátka, počkal bych si na šesteráka, jenž mi škodí.

Dojeli do vsi. Sedlák otevřel lísku, což jsou vrátka v plotu, a zajel ke stavení. Marketa poděkovala a chtěla jíti dále.

Kam by šla? Nastává opět noc, den se schýlil a je čas klekání. Tu vyjde selka a vyptává se konajíc porůznu večerní práce. Má napilno a není laskavá. Konečně je všechno hotovo a muži a ženě zbývá chvilička k hovorům.

„Ty časy!“ praví selka, „člověk si není jist střechami nad hlavou. Však vím, že Obořiště vyhořelo.“ Řkouc to, zve Marketu do světnice a ke stolu. Rozdmýchává oheň, uhlíky rudnou a záhy šlehají veselé plameny. Je slyšeti skřípění studničních vah a v prachu první tmy se jeví hvězda večernice. Rozpačitý sedlák, rozpačitý, neboť je po díle, vyšel na zápraží a čeká, až slečna usne. Potom se vrátí a ulehne při komínu, na místě, jež je nejteplejší.

Druhý den se Marketa probudila, když svítalo. Na stole byla připravena její snídaně. Upila něco mléka a ulomila kousek z krajíce, zakoušejíc stud, jenž nás přepadává, když prosíme. Hospodář již vyšel po své práci a Marketa nemohla poděkovati leč selce. Jak s ní mluví? Mluví jako malé děvčátko. Ale ta, které děkuje, jí přeuctivě odpovídá a prokazuje jí čest málem vévodskou. Kdož ví? Snad se trošíčku posmívá.

Nocleh a spaní Marketu neosvěžily. Šla vrávorajíc. Brala se poli a nevstoupila na silnici, která se stáčí k Obořišti. Šla, jako se vracel marnotratný syn.

Po říšské cestě, která se v těchto místech přibližuje lesu, tam, kde kdysi stál Lazar, aby se poprvé vrhl na pocestného, v té zátočině, jež je tak památná, uviděla jezdce. Byli to královští.

A tu ji přepadl strach o Mikoláše. Tázala se svého srdce, co učiní, bude-li její ženich jat, tázala se svých úst, budo…