Markéta Lazarová

Hlava desátá

Podobá se, že všichni loupežníci, kteří se odvážili útoku na vězeňskou bránu, padli. Žel, nebylo tomu tak. Mikoláš a dva jeho bratři se pozdravili z hrozných ran.

Byli uvrženi do věže. V bolesti a v mukách tráví svůj čas. Jejich zranění kvasí a kyše jedy. Jejich krev je otrávena a jejich dech je otráven. Nešťastníci leží v hadrech, na bídném lůžku, v hadrech porážky a opovržení. Nad jejich hlavou se spouští pavouk křižák a seká nohama a spíná nohy a souká hnusný útek. Ó našeptavač zoufalství, ó hnusný tkadlec!

Obraťte svoji tvář ke stěně, která je černá jako freska zkázy. Oživte svoji chtivost příhod, kráčejte vzhůru! Ta stěna plná plísně a škrábanic šílené beznaděje, to jest krajina! Hle, Roháček, hle, blízká dubina, hle jezdec, který krouží mečem nad hlavou. Žhněte radostí, žhněte silou, která se kdysi přitiskla na vaše údy.

Ach, síla, nebylo třeba ničeho menšího než této porážky, aby se rozplynula, ale duch je nepřemožen a radost je síla ducha.

Zběsilá jízda démonů prchá z vaší temnice. Učinili jste, co jste učinili, a vedli jste si jako ti, jimž nebyl zbůhdarma svěřen meč. Slyším klepání a podobný zvuk mu odpovídá. Toť mluva věznic, toť hlasy bratří. Bůh vám dopřává slyšeti Kozlíka a vy mu nasloucháte s úsměvem.

V tu dobu chodila již po vesnicích zpráva, že všichni loupežníci byli schytáni a pobiti. Převorka Blažena ji vyslechla pátého dne a vyslechnuvši ji šla k Marketě a vše jí vyjevila.

„Milenec, který tě roznítil takovou láskou, leží raněn a umře. Býval uchvatitelem, kéž by si nyní dobyl nebe! Slyším však, že je vzpurný a že se posmívá svým strážcům. Marketo, není mu třeba ani přísahy lásky, ani polibků, ale připomínky soudu.“

„Převorko, převorko!“ vykřikla Marketa a její ústa a tvář pozbyly barvy živého těla. „Převorko! Nemám síly, abych mluvila, leč o poselství, kterým překypuji. Má duše zarostla listovím lásky. Nevěřím ve vypravování, nevěřím v hnusnou porážku! Nikoliv! Ne a ne! Jméno manželovo zrcadlí jen sílu. Dobude zpátky vladařství světa. Vidím jej. Je zdráv! Je zdráv!“

„Bezbožnice,“ pravila převorka, „tvoje zpronevěra je horší nežli smrt! Učinila jsi mě svědkyní svého pádu, nuže vzápětí tě učiním svědkyní své moci.“

Řkouc to, vyšla a rozkázala, aby sestry odvedly Marketu do komůrky, jež nemá okno.

Byla uvězněna, napodobovala osud milencův.

Převorka procházela zahradou. Byl vlahý večer. Prášek první tmy se sypal jako mír. Bylo již jaro. Ba, to je vratký důvod k shovívavosti se souložnicí vrahů, jež se nekaje. Děvka! Je slyšeti snad pláč či zavzlykání? Ne, věru nic, je ticho. Ticho a hořký mír.

Učiňte, lidé, v závrati svojí moci vše, a učinili jste jen maličko. Nic, neboť poroučíte ubohému tělu. Vy poroučíte, ale Bůh vládne. Vodí duši po nepřístupných cestách a káže jí vykonati skutky začasté nevyličitelné a přehrozné. Domníváte se, že jste porozuměli světu, ó pýcho, což neslyšíš sykot hada, který je blízko?

Převorka se modlila, aby jí Bůh skytl pokory a moudrosti. A tu se stalo, že ji přiměla jak…