Markéta Lazarová

Hlava čtvrtá

Poshovte mi, vzápětí povím, co se stalo s Alexandrou a co se přihodilo Kristiánovi. Vypovím zevrubně i to, co učinil, i to, co řekl Kristiánův otec, když přišel mezi loupežníky. Avšak dříve jest mi mluviti o královských vojácích a o jejich hejtmanovi Pivovi.

Po Mikolášově přepadu se pluk zastavil jenom na maličkou chvíli. Když se Pivo zhostil vzteku a když zvážil příhodu, nemohl neshledati, že je nicotná. Těch několik vojáků, co padlo? Nu, selský národ obrůstá jako vrba a vždy znovu naplňuje svými těly propasti válek a vždy znovu a vždy vesele orá na starých bojištích. Vezmi ďas těch několik mrtvých a vezmi ďas i hraběte Kristiána.

Což jsem ho nenapomínal, aby se nevzdaloval od mé osoby? – řekl si hejtman – to ovšem není hádání se s biskupem, ale šlechtická bitka. Panečku, Kozlík se v tom vyzná, to není jen tak ledaskdo, vy saská hrabátka! Abych byl tak dlouho živ, kolik vám nasolí ran! Ať platí pět za jediný rok, pět za jeden! Ech – řekl si hejtman vposled – co bych se staral o všelijaká vyžlata a o tatíčky ze saských zemí, shledají se o něco dříve u Kozlíka, posedí si do druhého dne, neboť zítra je vyvedu na silnici.

Tu se hejtman obrátil na své vojáky, aby si dodal ducha a aby mu přisvědčili, že se vše přihodí, jak byl řekl. Starší z vojska jako na znamení k němu přistupovali a radili se, co by měli učiniti, a jmenovali hned to a hned ono. Někteří příchozí se počali mezi sebou hádati, a věru padla tvrdá slova. A tehdy se ujal slova sám Pivo a řekl: „Nedbám na vaše hádání, mlčte! Půjdeme po stopě loupežnického vlčete bez zastavení. Jezdci, již nám vjeli do kožichů, to byl jen Kozlíkův podjezd, chlapík sám sedí někde na hůrce a opevňuje se zásekami. Dojdeme do jeho ležení zajisté před večerem. Není třeba něčeho se obávat. Až Kozlík přehlédne naše vojsko, vydá svůj meč a nepomyslí na bitvu!“

Kéž by tomu tak bylo! Ti, kdo šli za Kozlíkem, přisvědčovali, ale proto nebyla jejich pozornost méně bdělá. Šli opatrně a pluk sám byl ještě opatrnější. Stopa Mikolášova je zaváděla všelijakými necestami, tu se vracejíc k potokům a k houštinám, tu k srázu, tu k propasti.

Kolem čtvrté hodiny stanuli pod Kozlíkovým táborem. Již se ozývá křik, křik loupežníků a křik vojska. Kozlík a Pivo čekají, co si počne nepřítel. Loupežníci jsou ve výhodě, avšak je jich tak málo. Královský pluk je pětkrát tak četný. Mikolášův čin nad hlubokou cestou, čin, který takovou měrou povzbudil vojsko k hněvu a k boji, je dosud v živé paměti. Chtěli by ztrestat drzouny a ukončiti toto žertování. Pivo však váhá. Má nocovati v lesních podrostech za přívalu dešťů, má rozbíti stany v této bažině, či má dáti pokyn k útoku? Za dvě hodiny nastane soumrak.

Hejtman velmi dobře věděl, co dluží svým vojákům, a rozhodl se učiniti to, co si sami přejí. V jeho pluku sloužili dva či tři chlapíci, již se měli jak náleží k světu. Rozmlouvali právě mezi sebou a hejtman k nim přistoupil, aby naslouchal.

„Zdá se mi,“ řekl prvý z nich, „že náš hejtman nebude otálet. Vezmi to h…