Markéta Lazarová

Hlava sedmá

Nitečka po nitečce se splétá v provaz. Vidím, že přemnohé vlákno je rudé a přemnohé že je černé, ale nastojte, copan v rukách provazníka se stříbří! Není nad laskavé srdce tohoto dělníka osudů.

Co vypravovati? Cesta jako cesta! Při všech stezkách jsou utěšené roviny a ostruží a stromy přímé a stromy nerovného těla, jež zkazil vítr.

Dvě dívky jdou k Obořišti. Bůh je provázej! Naříkají, ale vy a já nic nedáme na jejich pláč a budeme je pobízeti k šťastnému konci.

Ach, vy děvečky, jak jste bláhové, cožpak vy si myslíte, že jsou skutky, jež by mohly zděsiti strůjce skutků? Vy hrdopýšky, vy jehňátka hříchu, z uragánů zkázy se oddělil sotva větříček, aby pohnul vláskem nad vaší skrání. Vidíme, že je vaše vina pramaličká. Není větší, než kdybyste z neopatrnosti upustily koroptví vajíčko, v němž je zárodek života. Jaká je vaše cena? Jaká je cena vašich přátel? Jaká je cena lidí?

Nechci odpovídati. Viděl jsem umírající dítě, dělníka, který dokonával, blázna zavěšeného na mřížoví, slepce tápajícího po stěnách, škubající se útrobu, do níž lidé hroužili ruce, viděl jsem zoufalce, a nemoha uvěřiti na majestát smrti, ohlížel jsem se po andělu života. Kde prodlévá?

Nikde! Viděl jsem muže a ženy konající omrzelou a trapnou práci u hlav umírajících. Sotvaže se odtrhli, sotvaže přišli k hlavám nemocného. Jejich láska byla k nepoznání a jejich žal byl k nepoznání. Žal? Láska? Ano! Ano! Ano! Bůh vetkl za bláznivé čapky po jednom z andělských peříček. Nuže, lidský život má nesmírnou cenu lásky. Jaké štěstí, že Marketa s Alexandrou milovaly, jaké štěstí, že jim bylo dopřáno trpěti, neboť duše nemohou žíti bez bolesti. Krajina, kterou poutnice procházely, se již třikráte proměnila. Les a kopčité louky byly již za nimi. Vynořoval se dým selských ohnišť, komíny, střecha a vposled, a přece znenadání vesnická stavení. Cesta klesala. Učinily ještě několik kroků a tu se Alexandra zastavila, žádajíc, aby se vyhnuly vesnici, která dozajista je nepřátelská.

„Jakže,“ pravila Marketa, „skrývati se? Což jsme se neskrývaly již dosti dlouho? Vejděme, nechť se stane to, co nás očekává.“

Podivno, loupežnice, jež nebyla opatrného ducha, váhala, a Marketa Lazarová šla beze strachu vpřed. Odkud se vzalo toto odhodlání? Z pokory! Když vyšla z lesa, když přestoupila pohraniční písky, když se octla v kraji, v němž vládne slunce a hlas zvonic, nešťastnice nemohla necítiti dvojnásob svoji vinu. Přála si trestu a prahla po něm. Prahla po trestu, neboť trest byl pro tuto křesťanku tak příjemný a sladký, jako je lože a lázeň pro toho, kdo zemdlel.

Trest je úhelným kamenem odpuštění a vy, ó lehkověrnice, se kloníte na stranu jistot a milosrdenství. Nerozeznávám v tom pevnosti. Právě tak jako jste se rouhavě modlívala, nyní se rouhavě kajete. Zdá se vám, že klečíte v hanbě a ponížení před svým otcem, bijete hlavou o zemi, avšak na dně slzavého džbánu je odporný štír! Vidím ve vašem srdci slasti a blaho těch, kdo se ponižují, vidím štěstí milenek strádajících pro milenc…