Vítr času a prostoru mi ještě stále svištěl v uších a ježil srst a země pod mýma nohama se za nic na. světě nechtěla přestat houpat. Avšak neúprosná realita záhy a důsledně zahnala horror vacui, který mne doprovázel v několika posledních chvílích. Mrákoty neochotně ustupovaly, oči se pozvolna přizpůsobovaly euklidovské geometrii.
Rozhlédl jsem se.
Zahrada, v níž jsem přistál, byla typicky anglická - to znamená zarostlá křovím a všemožným plevelem jako džungle. Zleva jsem cítil pach bahna a dolehlo ke mně i zakejhání; takže zde nechyběl ani rybník. A nedaleko před sebou jsem viděl osvětlená okna patrového domu porostlého břečťanem.
V podstatě jsem neměl žádné pochyby, že jsem se dostal na správné místo a do správného času, avšak chtěl jsem se ujistit.
"Je tu někdo, u všech ďasů?" zeptal jsem se netrpělivě.
Nečekal jsem dlouho. Z šera se vynořil žíhaný zrzavý tulák. Nevypadal jako majitel zahrady, třebaže se tak usilovně vypadat snažil. Hloupý ale rozhodně nebyl a zjevně byl jako kotě poučen o savoir vivre, protože když mě spatřil, zdvořile pozdravil, posadil se a způsobně si ovinul tlapky ocasem. Ha, chtěl bych vidět někoho z vás, lidí, reagujícího stejně klidně na zjevení některé z bytostí vaší mytologie. Přesněji démonologie.
"S kým mám tu čest?" zeptal jsem se formálně.
"Russet Fitz-Rourke Třetí, Your Grace."
"Tohle," ukázal jsem pohybem ucha, co mám na mysli, "je zajisté Anglie."
"Zajisté."
"Oxford."
"Velmi správně."
Takže jsem nezabloudil. Kachna, kterou jsem prve slyšel, tedy neplavala po rybníku, nýbrž po Temži anebo Cherwellu. A věž, kterou jsem zahlédl při přistání, musela být Carfax Tower. Problém byl však v tom, že Carfax Tower vypadala naprosto stejně i během mé poslední návštěvy Oxfordu - a to bylo roku 1645, nedlouho před bitvou u Naseby. Radil jsem tehdy králi Karlovi, aby se na všechno vykašlal a utekl do Francie.
"Kdo v tomto čase vládne Británii?"
"V Anglii Merlin z Glastonbury, ve Skotsku..."
"Neptám se na kočky, tupče!"
"Omlouvám se, Vaše Milosti: Královna Viktorie." Naše dobrotivá stará paní. Na druhou stranu bába panovala čtyřiašedesát let: 1837 až 1901. Stále existovala možnost, že jsem drobátko minul, přestřelil anebo nedostřelil. Mohl jsem se zrzka zeptat rovnou na datum, ale jak sami chápete, nedělalo by to dobrý dojem. Mohlo by ho dokonce napadnout, že nejsem vševědoucí: Prestiž, jak se říká, uber alles.
"Komu patří ten dům?"
"Veneře Whiteblack...," začal, ale okamžitě se opravil. "Tedy lidským majitelem je děkan Henry George Liddell."
"Má nějaké děti? Nemyslím Venera Whiteblack, ale děkan Liddell."
"Tři dcerky."
"Jmenuje se některá z nich Alenka?"
"Prostřední."
Pokradmu jsem si oddychl. Zrzek rovněž. Byl přesvědčen, že ho nezpovídám, ale zkouším.
"Jsem ti zavázán, sire Russete. Dobrý lov."
"Děkuji, Your Grace."
Neopětoval přání dobrého lovu. Znal legendy, věděl, jaký druh lovu může znamenat můj příchod do jeho světa.
