Předběhnu události. Toho dne jsem si víc nezalenošil. Zburcován ze spánku, vytržen ze sladké letargie, nedokázal jsem se již dostat do předešlého rozpoložení. Tenhle svět se obrací vepsí. Nikdo nemá žádné ohledy k odpočívajícím a spícím kočkám. Kde jsou ty časy; kdy prorok Mohamed jednoho dne, právě když se chystal jíti do mešity, zjistil, že v rukávě jeho šatu usnula kočka. Aby ji neprobudil; uřízl rukáv nožem. Vsadím se, oč chcete, že žádný z vás by se nezmohl na tak šlechetný čin. A proto, abyste věděli, se nikdo z vás nestane prorokem, třebas by běhal z Mekky do Medíny, jak je rok dlouhý.
Inu, jak Mohamed kočce, tak kočka Mohamedovi. Nerozmýšlel jsem se ani hodinu. Potom - upřímně udiven svým jednáním - jsem slezl ze stromu a bez přehnaného spěchu jsem se vydal úzkou lesní pěšinou k bydlišti Archibalda Haighy, řečeného Zajíc Březňák. Kdybych chtěl, mohl bych se pochopitelně k Zajícovi přenést v jediném okamžiku, avšak uznal jsem to za laciný počin, jenž by mohl vyvolat dohady, že mi na něčem záleží. Snad mně i trochu záleželo, ale nehodlal jsem to dávat najevo.
Červené prejzy na střeše Zajícova domku pěkně ladily se žlutým a okrovým listím, kterým se na podzim přioděly koruny okolních stromů. A moje uši zaslechly příjemnou hudbu. Někdo tiše hrál a zpíval "Zelené rukávy", melodii tak báječně se hodící do tohoto času a na toto místo:
Alas, my love, you do me wrong
To cast me out discourteously
And I have loved you so long
Delighting in your company...
Na dvorku před domem stál čistým ubrusem prostřený stůl. Na stole stály šálky a podšálky, veliká konvice na čaj a láhev whisky Chivas Regal. Za stolem seděl hospodář, Zajíc Březňák, a jeho hosté: Švec, který tady přebýval takřka trvale, a Pierre Dormouse, který jak zde, tak kdekoliv jinde, býval zřídkakdy: Nu a v čele stolu trůnila černooká Alenka Liddellová, s dětskou nenuceností usazená v proutěném křesle a držící oběma rukama šálek. Nezdála se být vyvedena z míry skutečností, že při dnešní five o'clock whisky and tea má tak neobvyklou společnost: zajíce s naježenými vousisky, skřítka se směšným cylindrem, tuhým límečkem a puntíkovaným motýlkem a tlustého plcha dřímajícího s hlavou na stolní desce.
Archie, Zajíc Březňák, si mne všiml první.
"Vizte, kdo k nám přichází," zvolal a témbr jeho hlasu jasně odhalil, že na tomto dýchánku pila čaj pouze Alenka. "Kdo se to blíží? Nešálí mne zrak? Zdaliž to není, abych citoval proroka Jeremiáše, nejpřednější ze všech zvířat, jež má ušlechtilý krok a vznešenou chůzi?"
"Snad nebyla zlomena sedmá pečeť?" připojil se Švec a lokl si z porcelánového šálku, v němž evidentně nebyl čaj. "Pohleděl jsem, a aj, kocour plavý - a peklo šlo za ním."
"Slyšte, pravím vám," řekl jsem bez patosu, "že duníte jako prázdné nádoby."
"Posaď se, Chestere," vybídl mne Zajíc Březňák.
"Nalij si. Jak vidíš, máme hosta. Tato dívenka nás právě baví vyprávěním příhod, které ji potkaly od příchodu do našeho Kraje. Dovol, abych ti představil..."
"Už jsme se seznámili."
"Samozřejmě," přisvědčila Alenka s roztomilým úsměvem. "My se známe. To on mi ukázal cestu do vaší pohostinné chaloupky. Je to kocour z Cheshiru."
"Cos tomu dítěti namluvil, Chestere?" zahýbal Archie vousy. "Znovu ses vytahoval, abys dokázal svoji intelektuální převahu nad ostatními tvory? Co, kocoure?"
"Já mám doma kočičku," oznámila z ničeho nic Alenka. "Jmenuje se Micka."
"Tos už říkala."
"Jenže tenhle kocour," ukázala na mě nevychovaně prstem, "občas mizí. Tak, že zůstává jenom jeho škleb; ten ještě chvíli trvá. Kocoura bez šklebu, to už jsem viděla kolikrát, ale škleb bez kocoura! Něco tak zvláštního jsem jakživa neviděla. Brrr!"
"Neříkal jsem to?" zvedl Archie hlavu a zastříhal ušima, na kterých ještě stále visela stébla trávy. "Jako obvykle se vytahoval:"
"Nesuďte," ozval se Pierre Dormouse celkem bděle, i když měl hlavu stále položenou na ubruse, "abyste nebyli souzeni."
"Mlč, Plchu," zamával prackou Zajíc Břežňák.
"Spi a nepleť se nám do řeči."
"A ty pokračuj,…
