Rodina Horvatova

Vladislav Vančura

69 

Elektronická kniha: Vladislav Vančura – Rodina Horvatova (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: vancura30 Kategorie:

Popis

E-kniha Vladislav Vančura: Rodina Horvatova

Anotace

O autorovi

Vladislav Vančura

[23.6.1891-12.5.1942] Vladislav Vančura byl tvůrcem jazykově experimentujících poetických próz z historie i současnosti, dramatik, filmový scénárista. Narodil se roku 1891 v Háji u Opavy.Po otci Vančura pocházel ze starého protestantského rodu písmáků. Dětství prožil v Davli, kde byl otec hospodářským správcem. V dospívání hledal obtížně životní orientaci. Docházel na gymnázium v Benešově u Prahy, studium však na čas přerušil. Začal navštěvovat...

Vladislav Vančura: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Rodina Horvatova“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XI.

Zima roku 1913 byla mírná a teprve před svátky napadlo něco sněhu. Ležel na střechách a na místech, kde se nechodilo, ale dvůr a chodníky byly plné bláta. Země barvila sníh svými okry a voda stála ve šlápotách. Rozvážná chůze zvířat, kroky čeledínů a spěchající dřeváky služek zůstavovaly tam plno křižujících se otisků, avšak stopa, která vedla z Bartinky k jankovským stodolám, byla samotná a přesná. Krášlily ji cvočky a levou z dvojic zdůrazňoval příštipek. Byla to stopa trochejská a její básník se jmenoval Kubíček. Kráčel k Horvatovi. Šel vzpřímen, nesl tajemně hlavu a kdesi v chlupatých prsou duši. Mžikal dalekozrakýma očima a jeho myšlenky klusaly za ním, lámajíce se jako stíny, které padají na cestu a na zeď.

Když dorazil do jankovského dvora, setkal se nejprve s hospodyní. Navlékla si do toho nečasu Horvatovy vysoké boty a její sukně byla zkrácena (snad svěracím špendlíkem). Kubíček pozdravil a paní odpověděla skládajíc tvář k úsměvu, který nevyjadřoval účast.

„Pojďte dál,“ pravila, „copak vás vyhnalo z domu?“

„Máme před svátky a tak jsem si řekl, že by neškodil nějakej ten zajíc do kuchyně,“ odpověděl Kubíček. „Nechtěl by váš pán vzít flintu?“

„Pojďte si s ním promluvit, pojďte dál,“ pravila paní Anežka.

„Ne, ne! podívejte, jak vypadám!“ řekl Kubíček udeřiv se svou sukovicí do holínek, „holky už mají jistě vydrhnutou podlahu.“

„No, o trochu vody nebude tak zle,“ řekla paní.

„Já nevím... je to zbytečné...“ namítal sedlák a s ostýchavostí dobře uváženou vešel do chodby.

Martina zaslechla v kuchyni jeho hrubý hlas. „Kam ho sem čerti nesou?“ myslila si ohlížejíc se po novinách.

„Milostpane, Kubíček! Je tady pan Kubíček!“ křičela Františka, otevřevši dveře do světnice, která přiléhala ke kuchyni.

Byly dvě hodiny a Horvat se zeleným polštářem pod hlavou, dlouhý, hubený, s nohama spuštěnýma ležel na pohovce. Nechal dopadnouti otevřenou knihu na prsa a poslouchal, co se děje:

Kašel, dupání. To si Kubíček oklepává sníh s bot. Potom si něco bručí do hrsti a bere za kliku. V kuchyni šustí papír a již je slyšet dva hlasy. Jeden hašteřivý, druhý hrubiánský. Kubíček kráčí po stránkách Národní politiky jako černoška v krásném vypravování o chaloupce strýčka Toma po ledových krách. Teď se zastavil a ukazuje svou břinkovicí tam, kde papír leží jen v jedné vrstvě.

„Přidej sem, holka, ještě dva plátky!“

„To víte! Zrovna jsme na vás čekali!“ odpovídá hlas mladé služky.

„Snad tě neubyde, když se sehneš,“ říká Kubíček.

Lehni!“ praví Františka a Horvat poznává, že mluví k psici, která snad vstala se zahřátého pelíšku a čichá ke Kubíčkovým kapsám.

„To vše znamená starý pořádek,“ myslil si Horvat. Vstal, protáhl své dlouhé údy a pohodiv knihu šel do kuchyně.

Kubíček se zatím usadil mezi policí a mycím stolem. Jeho loket se lehce opíral o hranu, jeho kolena zůstávala blízko sebe. Pohrdal v určitých okamžicích pohodlím.

„Co je nového?“ zeptal se Horvat, když se pozdravili.

„A dohromady nic. Nechcete jít na chvilku do lesa?“ řekl Kubíče…