Rodina Horvatova

VII.

Koncem srpna přijel do jankovského dvora podnikatel staveb Křišta. Horvat pozval na týž den Hilaria Křikavu, ale poslanec, jak se zdálo, nepospíchal. Hodina schůzky zvolna míjela, hovor vázl a Křišta natahoval ucho vstříc hrčení kočáru, které se neozývalo.

Ve vedlejším pokoji stály Horvatovy dcery před knihovnou. Hledaly jakýsi svazek. Robina si klekla a její sukně se složily v rozmarné záhyby.

„Prosím tě, stoupni si!“ pravila Alžběta ukazujíc loktem, že nejsou samy.

Podnikatel zahlédl posunek a domyslil si, že se týká jeho. Byl polichocen a snažil se chvilku poslouchat, co si povídají. Sestry však mluvily polohlasem a Křišta nezachytil ani slovíčko.

„Robino,“ pravil Horvat, „požádej strýce Edvarda, aby sešel dolů.“

Robina vyběhla z pokoje a Alžběta zmocnivši se knihy, kterou hledala, šla zvolna za ní.

„Smím se zeptat, co čtete?“ pravil Křišta.

Alžběta listujíc zprava doleva obrátila několik stránek a ukázala podnikateli titul knihy. Jeho oči přelétly skupinu písmen sestavených do trojúhelníku, jehož hrot směřoval dolů.

„Podívejme se, román ve vší své kráse,“ pravil podnikatel.

„To mě nebaví,“ myslil si pohlížeje na Alžbětu, „ale máš, holka, řídké zuby. A nos! Caesarský! Gaia Julia! U kořene narostl trochu do šířky.“

Alžběta zavřela knížku a šla s pánembohem do zahrady. Robina byla již venku.

Konečně zarachotil Křikavův vůz. Byl to kabriolet staré ražby; žlutý, oprýskaný, vysoký, s pery na tři prsty. Když Hilarius vystupoval, zastavil se chviličku na stupátku a tu se kočárek naklonil na bok.

„Hoď koním hRst sena,“ řekl Hilarius přidržuje se kozlíku. Potom se obrátil k Robině a odpověděl na její pozdrav latinsky.

„Nu což, snad na mne nečekají dlouho? JáŘku, co Říkáš, ty pihovatá kRásko!“ dodal vcházeje do síně a mávaje kloboukem.

Robina běžela před ním.

Když se Hilarius usadil naproti Horvatovi a když se hovor počal stáčet k smyslu schůzky, řekl Edvard, že ministerstvo nevezme při stavbě dráhy nikoho v úvahu mimo inženýra Hartwiga nebo Rilkeho.

„Můžete se spolehnout,“ končil, „že to nikdo jiný nedostane.“

„Rilke je spřízněn se sekčním šéfem Malthusem,“ pravil podnikatel. „Je to bratr jeho ženy.“

„Ach, tím není nic řečeno,“ namítl Vojtěch Horvat, „to nerozhodne. Říká se, že Malthus je nepřístupný člověk a že na něho nelze v žádném smyslu působit.“

„PRosím tě!“ řekl Křikava a pokrčil rameny. „Mimo vás nenapRavitelné opoRtunisty nikdo od těch chlapíků nečeká nic dobRého. Jestliže se bude ve zdejším kRaji stavět železnice, je to jen pRoto, aby HaRtwig nebo Rilke vydělali uRčitou částku.

StRategický význam ta tRať mít nebude — a to je jediné — co by je mohlo ještě zajímat.“

Řeholník lhostejně umlkl očekávaje odpověď.

Když nepřicházela, dodal po chviličce mlčení:

„Snad se pŘi tom ještě zhodnotí tvé pozemky, ale to je všechno.“

Hilarius Křikava mluvil z míry rád o tom, co lidé neradi slyšeli. Tento mrav zbavoval jej přátel v poslaneckém klubu zemědělské strany právě tak jako jeho politický radikalism. Býval knihovník…