Rodina Horvatova

VI.

Václav Havelka se vracel z Jankova domů asi k sedmé hodině. Byly žně. Vozy se sjížděly k stodolám a stébla zachycená v korunách stromů naznačovala jejich cesty.

Václav neměl chuť setkat se s lidmi, ale nechtěl před nimi pospíchat. Ve svých černých šatech podobal se seminaristovi. Skřipec a prázdné ruce dodávaly mu jakési vážnosti. Šel zvolna, napodobuje krok Křikavův a lenivost Horvatovu, neboť ti dva byli v kraji největší páni.

Václav prodlel již čtyři roky v hlavním městě, ale nepřijal pranic z jeho způsobů. Nevěřil jim. Zachoval si chytráctví mazaného venkovana a chtěl se raději podobati vzorům, jež platily v Bartince, než těm, kterým se podivovala Praha.

Rozhodl se studovat advokacii, ale neznal prostředí, které si zvolil. Prácheňský advokát Stefan byl příliš studený patron a neměl úspěch. Věčný kandidát poslanectví (napůl kazatel, napůl filosof) nemohl se Václavovi líbit. Opájela ho jména slavnějších obhájců. Viděl se již v taláru s rukou na knize a slyšel svůj hlas, který rozezvučí soudní síň a sklene nesmírnou větu. To bylo vše, co si dovedl představit ze světa práv.

Jednou zahlédl v soudní síni proslulého advokáta doktora Faltuse. Ale to byl stařec s těžkými víčky a hranatou hlavou, který se pranic nestaral o posluchače. Odříkával své texty a pomáhal paměti hojnými zápisky. Byl tučný, opíral se celou vahou o lavici a měl zřejmě porušené zdraví.

Václav tehdy poslouchal s ohromením. Shledával velikost v každém slově, ale jakkoliv byl jeho obdiv upřímný, přece jen cítil, že se do věci nutí a že je odsouzen sdíleti vkus Bartinky, která by se ani neohlédla za malým a chraplavým panáčkem.

Tu mu vyvstal před očima zástup, který se každou neděli shromažďoval u bartinského kostela.

Byly tam tři stánky prodavačů cukrovinek. Zpod převislé plachty, ozářena jen na svých hrotech, houpala se perníková srdce a děti, s pohledem upřeným vzhůru, stály v ztrnulé řadě. Bylo vedro. Pot se lil s čel chasníků a děvčata držela v hrsti kapesník, neboť desky modlitebních knížek se jim lepily na ruce. Hospodáři v propocených límcích s klobouky v týle stáli u nůše s lahvovým pivem, které vybuchuje a pění, když se nalévá. Vůkol pak zněly hovory. Děvčata, procházející se po dvojicích, vyměňovala si tajemství a stavěla je přitom na odiv; jiná děvčata se chechtala a opět jiná zachovávala vážnost hospodyněk.

Z hloučku chasníků padaly poznámky, pivo stékalo po stěnách zažloutlých sklenic a rozkročení sedláci zvedali je proti světlu.

Když skončily služby boží, vyšel z vrat hřbitova (kam se už od nepaměti nepochovává) průvod paní v šátcích. Hluk vzrůstal. Slunce pražilo. Tu za hlomozu a zvuků frkaček vykročil z kostela Horvat. Před prahem počkal (okamžik) na Hilaria Křikavu a potom se spolu brali středem zástupu. Krátký stín ležel jim u nohou. Šli, zastavovali se se sedláky, rozmlouvali s nimi, ale mnoho odpovědí zaniklo v šumu a pochechtávání. To, co řekl Horvat nebo Křikava, bylo ovšem slyšet jasně. Konečně došli k svým kočárům a rozloučili se s nohou…