Rodina Horvatova

IX.

Josefina Bergmannová přicházela do Poštovské ulice dvakrát týdně. Někdy se opožďovala o celou hodinu a jindy spěchala mimo domovníkovo okénko dávno před smluveným časem. Starý příštipkář, jemuž byla svěřena správa domu, na ni čekával. Klobouk, svitek not přepásaný řeménky, ruka přidržující sukni a její růžový obličej v záplavě vlasů, to vše zdálo se mu nepřirovnatelné.

Když však po prvé uslyšel Josefinu vcházeti, byl popuzen.

Mistr seděl právě na třínožce. Vyklepával podešev a myslil na mrzuté příhody ze dvora. Tu se ozvala rána, jako když vystřelili u Hradce Králové.

„Hrome, který moula práská takhle dveřmi!“ pravil a odhodiv dílo vyběhl na chodbu.

Josefina klapajíc vesele dřevěnými podpatky brala se vzhůru.

„U nás se zavírá, slečno!“

Josefina neodpověděla.

„U nás se zavírá!“ opakoval příštipkář.

Josefina Bergmannová pohlédla na něho, jako by pronášel nějaký povedený žert.

Smála se a nebylo jí obtížné vyslechnouti to, co za podobných okolností slýcháme z úst domovníků.

„Kam by to vedlo…“ křičel mistr, ale potom umlkl a díval se za ní hledaje pod zástěrou kapsy svých kalhot.

Při druhé návštěvě dala slečna dopadnouti dveřím se silou ještě větší a později ji stupňovala k pravým výbuchům.

K čertu, kdykoliv se ozvala rána, vyletěl domovník se své stoličky hotov opakovat svá varování a zadržuje je tím znatelněji, čím měl k nim více důvodů.

Bouchání dveřmi stalo se jakousi neotesanou pozorností a domovník ji přijímal předstíraje, že se slečinkou jednou zatočí. Josefinu věc bavila. Od dob svého přátelství s Horvatem nabyla jistoty, že jí nikdo nemůže zazlívat rozmar, a byla přesvědčena, že hezké holce všechno sluší. Nestarala se, aby byla půvabná, věřila si a jakýmsi srdečným pocitem samolibosti uhadovala, že klade dobře nohu, že její vlasy září a že její tvář okouzluje.

Kráčela nedělí, kterou si vysnila, nedělí řemeslníků, kdy konečně je přirozené, aby dívky byly kvetoucí. Lehounký větřík lásky hýbal konečky jejích stuh a nutil ji nakláněti rozevřený slunečník proti svému směru. Cítila něžný odpor těchto závanů a nezřetelná spojitost s věcmi skutečnými jí našeptávala, že vzbuzuje závist. Byla šťastná. Nepřemýšlela o Horvatově ženě a přenechávala bohu, aby rozlišil věci dobré od věcí zlých.

Když jí bylo vejíti do Holkova bytu, pohlédla nejprve do zrcátka a upravila si vlasy. Potom zazvonila. Služka uvedla Josefinu do světnice paní Holkové, neboť Eliška nechtěla, aby učitelka hudby byla přijímána jako švadlena.

Josefina usedla tedy na okraj židle a jala se odpovídati na otázky.

Třepení splývající s obvodu taburetu (který paní před okamžikem odsunula) se kývalo a Josefina cítila potřebu zastavit jeho pohyb špičkou střevíce.

„Co může takovej krám stát? Někde v židech. Tentočky, s tebou je taky zábava! Vo divadle. Overtýra, věta třetí, jako říká ten můj starej pán. Počkat, počkat!“

„A jak jste spokojena s děvčaty?“ neptala se paní Holková.

„Bože, Robina je nejnadanější klavíristka, kterou znám! Ale trochu liknavá! Bohužel to…