Obrazy z dějin národa českého II

Vladislav Vančura

74 

Elektronická kniha: Vladislav Vančura – Obrazy z dějin národa českého II (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: vancura32 Kategorie:

Popis

E-kniha Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého II

Anotace

O autorovi

Vladislav Vančura

[23.6.1891-12.5.1942] Vladislav Vančura byl tvůrcem jazykově experimentujících poetických próz z historie i současnosti, dramatik, filmový scénárista. Narodil se roku 1891 v Háji u Opavy.Po otci Vančura pocházel ze starého protestantského rodu písmáků. Dětství prožil v Davli, kde byl otec hospodářským správcem. V dospívání hledal obtížně životní orientaci. Docházel na gymnázium v Benešově u Prahy, studium však na čas přerušil. Začal navštěvovat...

Vladislav Vančura: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

2

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Obrazy z dějin národa českého II“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Volba

V ten čas vypukl v uherské zemi spor. Bratr královny Kunhuty byl zavražděn a Přemysl měl pomstíti jeho smrt. I vytáhl do horní země uherské, dobyl Bratislavy a překročil Dunaj. Táhl až k Váhu, dobyl města, které sluje Šoproň.

Tu dochází zvěst o proradné volbě.

„Králi, všichni příbuzní, všichni stoupenci, všichni přátelé vás zradili!“

Posel mluví, rozpřádá dlouhou řeč, vypočítává lichotky, kterých se dostalo českému zástupci před volbou.

Je právě krásný den. Slunce zapadlo do kupy oblaků, zář hasne a Přemysl se dívá v širý kraj. Zří otevřené pláně s blankytným třpytem vod, zří mírné kopečky a pasoucí se koně. Nemyslí na nic. Srdce se mu zmítá, jeho duch ustrnul, v skráních mu šumí krev. Nemyslí na nic a z hloubi trnutí jakýmsi divným hlasem promlouvá k němu stesk, že musí odejíti z líbezné krajiny, o níž tak často sníval, a že ji opět ztratí.

Když král střese malátnost, uchvátí jej hněv. Chce promluvit, pohodí hlavou, jedno z očních víček se mu lehce chvěje. Je bled, zatíná zuby, mlčí, ukrotil svůj cit.

Za králem v mohutném kruhu stojí rytířové. Pan Čéč, pan Oldřich z Hradce, pan Boreš z Rýznburka, pan Bavor, páni z Moravy, páni z východu, z jihu, ze všech koutů Čech. Král se k nim obrací, chce je oslovit, jeho pohled padne na Oldřicha, na pana Borše. Vidí je všechny, ty pány z Moravy a z Čech! Jeden si drží ruku před ústy, druhý se otřásá škodolibostí, třetí mění barvu, je rudý, bledne, a opět zbrunátněl.

„Ach,“ praví Přemysl, „český král může být zrazen jen svými vojsky!“

Dříve než spatřil tvář svých pánů, měl však Přemysl na jazyku něco jiného.

Kdo ztrácí hlavu, kdo skládá ruce v klín, kdo hořekuje, žalostí, kdo se vzdává, nechť odejde od krále na deset dostřelů! A kdo má snad radost, kdo si mne kolena, kdo plesá nad porážkou krále, kdo přeje nepřátelům, ať se má na pozoru!

Přemysl sjednává mír s Uhry. Je hotov zříci se poloviny dobytého území, vypravuje do Budína kvapné poselstvo. Potom píše list papeži. Osloví svaté…

Mohlo by se Vám líbit…