Obrazy z dějin národa českého II

Úmluva

Zatím čeští pánové rozmlouvají někde na bezpečném místě. Je tam Boreš z Rýznburka, pan Čéč, pan Oldřich z Hradce a přemnozí jiní. Táhne již večer, traviny lehají v lehkém větříku, obzor se šeří, slunce zapadá.

„Uchovávám tajemství rodu,“ řekl Oldřich. „Střehl jsem je, dával jsem bedlivý pozor, aby navenek neproniklo ani slovíčko, ale teď je čas mluviti.“

„O čem?“ řekl Boreš z Rýznburka.

„O králi! O králi, rušiteli práva, o králi, který tiskne velmože, o králi, který rozsévá po našich statcích hnízda odporu a vzpoury, o králi, který dává rabům hradby a správu uvnitř hradeb, o králi skrblíkovi, který na šlechticích vymáhá peníz daně, o marnotratném králi, který cizincům plnýma rukama rozdává, o králi, který vítězil našimi meči, o králi, který býval slavný, o králi, jemuž odzvonili!“

„Ach, co to povídáš? – Rač mluviti tiše!“

„Na straně pravé a levé stojí stráž, v týle jsou přátelé a tam, kde vidíš přebíhat nesedlané koně, je patnáct vítkovských zbrojenců. Jen žádný strach, Borši z Rýznburka! Mluv, jak ti káže srdce! Král tě pohanil. Div div, že jsi po dvakrát vyvázl hlavou, – nač ještě čekáš?“ Boreš pozvedl křižáckou zbraň, kterou dobyl u moře, kde hourá vítr.

„Král, který uchvacuje kořist a který ji nerozdílí mezi své šlechtice a který jim nedává v plen dobyté země a který jich neustanovuje za hejtmany a který místo poct a úřadů je častuje urážkami, ať nevládne!“

„Král je jako džbán a šlechticové jsou víno. Nechť tedy žije obsah džbánu! – Pokud jde o schránku, tu roztříštěte!“

„Příteli, bratře, pane Čéči, mluvíš jako dobrý žák a jako špatný rytíř! – Pryč s těmi mlhavými slovy! Povzbuzuj jen vlastní duši! Konej dílo, slož slavný slib, anebo, přisámbůh, snad budu nucen s velkou dvorností tě zabít!“

„Můj rod nedrží tolik zboží jako rod Vítkovců, mé slovo má však stejnou váhu! – Ano či ne? – Kdopak to popírá?“

Oldřich z Hradce vyměnil pohled s panem Boršem a snad si pomyslil:

„Ten žebrák na koni se nám chce vyrovnat?“

„Nic o tom!“ řekl Oldřich, „mám úctyplné mínění o panu Čéčovi a žádám, aby složil sliby! – Po řadu let (a snad od potopy) pro neshodu a sváry nenalezl šlechtic šlechtice. Teď vane jiný vítr. Štěstí a zdar leží pod naším pomáháním!“

„V Němcích,“ řekl pan Oldřich, „jsou menší vévodství než kraj, který jsme zdědili po svých otcích.“

„Ach,“ pravil jakýsi moravský šlechtic, „kdepak to jsem? V nějaké lotrovské peleši či mezi rytíři, kteří slibovali na meč i Písmo?“

„Ty nesouhlasíš?“ otázal se Oldřich. „Nechceš se postaviti proti králi, který vede pány do záhuby a rozdílí cizincům půdu a volá je a vyvyšuje?“

„Ne!“ odpověděl věrný šlechtic.

Tu nastalo ticho a ten, který mluvil naposledy, chtěl odejíti. Položil dlaň na jilec meče, podíval se v dáli, kde se hýbaly stíny strážných vojínů, a potom vykročil.

„Kéž tě ochrání Stvořitel a jeho kůrové,“ řekl Oldřich. „Dobře jsi mluvil. Jasně, čistě, zvučně jsi odpověděl.“

„Ano,“ přisvědčil věrný šlechtic, „rozkazuje mi to Bůh a jeho kůrové.“

„My jsme pomsta a hněv,“ řekl opět Oldřich. „Král ze strachu, aby se neumenšila jeho sláva, držel nás v područí. Špatně s námi nakládal, a my již již saháme k odplatě. Bůh a boží soud bude rozhodovati mezi námi a králem!“

„Srazíte hlavu!“ řekl věrný šlechtic.

„Nikoliv vlastní,“ řekl Záviše.

„Vidím, že je s vámi konec.“

„Dříve klopýtne měsíček ve své pouti,“ řekl pán z Hradce a zavolal kněze a stráž. Prvého poprosil, aby vyslechl zpověď křesťanského pána, druhým přikázal šlechtice udáviti.

„Ta smrt,“ řekl, „pečetí úmluvy a tajemství.“