Obrazy z dějin národa českého II

Hlad a vzpoura

Když se mezi Filipem Švábským a Otou Brunšvickým schylovalo k srážce, bylo českému králi sebrati vojsko. Přemysl se zavázal k podobné službě v Mohuči; složil tam do rukou Filipových slib, že mu bude k podpoře a zdaru ve sněmích i na válečném poli. Pamětliv těchto přísah, překročil český král s velikým vojskem hranici a bral se na západní stranu.

Bylo to na počátku Přemyslovy vlády a pořádek, který je složen někdy ze strachu a jindy z oddanosti, nezasahoval celé vojsko. Táhli v něm staří sekáči se zjizvenou kůží: jejich štít byl zvrubován strašnými srážkami a jejich meč se ztenčil věčným broušením. Těm lidem vdmychlo tažení starého ducha: jilec pálil je do hrsti a tíha oštěpu rozběsňovala. Zřeli se zvrácenou hlavou na hroty lesknoucích se kopí a divokost a chmurné veselí cloumaly uzdou jejich hřebečků. Jízda, cval a trysk jen jítřily tu jejich prudkou mysl a za nějaký čas se vojsko podobalo skále, jež letí v roklinu. Jeho běh byl čím dále rychlejší a jeho šik se roztahoval a drobil v šíř a šíř.

Přemysl rozkázal utratiti deset žhářů a zvěšel trojnásobný počet chamtivců, kteří se vrhli na selské komory a kteří hledali slaninu za komínem či v teplých ložích malé ženušky. Říká se, že oprátka – nechť už je ze řeménků nebo z konopného provazu, či nechť je upletena jenom ze slámy – bývá nejlepším poutem, na němž lze vésti vojska. Věc se možná shoduje s pravdou, ale lze na té převýtečné oprátce voditi hlad? – Ach nikoliv! O tom nevypravuje pražádné svědectví! O tom se nezachoval žádný pergamen! Ba naopak! kam lidská pamět sahá, vždy platilo, že hlad chňape i po rukou králů a že vposled přehryže i katovskou oprátku.

Když tedy Přemyslovo vojsko proniklo do kraje, kde dobytek v posledním tažení visel u prázdného žlabu, když vojsko přišlo v končinu, odkud vyhnala sedláčky bída a kde na smetišti dodělával poslední kohout a kde džber spadl do zanesené studně, vrhlo se vojsko na vozy svých pánů a jedlo z jejich mís. Potom se místo buřičů houpali na větvích katové. Vznesli se půl lokte od země a to (jak se říká) je výška skoku, za něhož člověk s velkou jistotou opustí zem a dosahuje nebe.

Vida hanbu toho tažení udeřil Přemysl s věrnými pány a s věrnými zbrojenci na hladovící vojsko. Chtěl vraziti s jízdou do pěšího houfu a rozděliti jej a zjímat. Ale proradní bídníci se stáhli do lesů a chtěli se snad bránit. Král znamenal, že by se věc protáhla, odložil tedy tresty a se zbytkem vojska spěchal k Filipovi (a ovšem také z končiny tak málo hostinné). Šel pět dní. Jeho vozy byly tytam, a protože vesnice zely stále prázdnotou a protože nikde nepotkali ani človíčka, dolehl na Přemyslův sbor hlad tak krutě, že ani král neměl, co by pojedl. Minula noc a den, a když pak rozbili po páté tábor, slídil kdekdo po nějaké zvěři. Jedni procházeli rákosím podle rybníků, aby ulovili vodní slípku či kachnu, jiní šli k lukám, jež se dotýkají lesa, a čekali na srnce nebo na zajíčky.

V králově vojště byl pak jakýsi Flanderčan jménem Hans, řečený Kaan. Patřil mezi poslední služebníky, neměl pražádné důstojenství a jeho služba byla nízká.

Poslouchal každého, kdo uměl rozkazovat, a byl tak chtivý chvály a uznání, že by byl bubeníku běžel pro komáří sádlo.

Úslužný dobrák Hans se tedy dozví, že král neměl od rána v ústech, a ta věc jej nesmíme skličuje. Sám byl v těle a mohl trávit ze staré zásoby tuku – ale král? Pouhé pomyšlení, že si snad utahuje opasek, vhání Flanderčanu slzy do očí. Hans vezme tedy luk i šípy a vytratí se z tábora. Proběhne lesem a jde k pusté vesnici.

Osada ležela pod úbočím vrchu a zdálo se, že pamatuje lepší časy. Byl tam dvorec. Flanderčana napadlo, že se třeba po smetišti toho dvorce prochází nějaká slípka. Zamířil tam, a když vstoupil vyvrácenými vrátky na dvůr, prosmejčil každý kout. Nos vzhůru, hubu nakřivo, okouněl po střechách, kde by snad mohl se…