Pekař Jan Marhoul

HLAVA DRUHÁ

Sodovkář Rudda hryzl si pěsti. Špína, jež se válela na podlaze jeho příbytku, stékala stružkou pod temná kamna, čpěl zde dým a jakási žebrácká krmě zpola vařená a rozlitá v hrncích. Pavouk křižák se belhal nad trojbokým prostorem koutu a u Ruddových nohou ležela fena, kňourajíc ze sna. Venku kolovrátkář zdvíhal ze své znějící skříně odrhovačku jako pacholek, jenž váží vodu ze studně. Písnička se drala mnohou škvírou do světnice.

My jsme kluci od fontány,
máme rádi muziku,
my si peněz naděláme
z olovených knoflíků.

Ruddova bosá noha udeřila v souhlas, klesajíc jako měkká huba opilcova.

Tomuto židovi bez vyznání bylo asi čtyřicet let. Snad byl synem nějakého kupce a děvky, již počali jeho bídný život kdesi v průjezde, dříve než smilníkova žena nalezla troníček, aby jej dala běhně u svých vrat. Snad byl synem brusiče nožů a nůžek, který přisel právě tehdy, když starý žid scípal na manželském loži, tu paní, dosud svinská, zdvihla své smradlavé a mastné sukně, opírajíc se o dveře, za nimiž chroptěl její muž.

Ruddovo neplnokrevné židovství znamenalo ho přece nosem sdostatek velikým a mocnými chlupy. Matka, jež zůstala neznámá, dala jej poloblbé bábě, dříve než mu bylo deset dní.

Kdo tedy byl? Děťátko věčně naříkající, chlapec pokrytý boláky, kynický muž, čtenář a neznaboh, jenž věří na jakési světlo jako člověk slepý od narození.

Teď tu seděl, dupaje nohou a mysle na Marhoula, neboť Ján byl jeho přítel.

Kdyby si vymohl příročí a začal obchodovati obilím a znovu péci, mohl by platiti aspoň úroky a opět by se vzmohl.

Pekařova ztráta zdála se mu těžkou. Počítal tisíce, jež se rozplynuly pod jeho rukama, dvacet, třicet! Kdyby byl učinil to a to, kdyby se byl staral o obchody!

Všechny rady sodovkářovy vztahovaly se k podmínkám již ztraceným. Avšak co by měl Marhoul činiti právě nyní, Rudda nevěděl, jeho plány měly přednost snění a nebyly k ničemu. Sedával v soudě s chudáky, kteří se honí za pitomým "kdyby". Ach, touto řečí zajisté lze snadno přivésti chudého ke cti, ačkoliv je zbit a prolévá krev.

Rudda podupával nohou a snil o pochybných způsobech štěstí; tu se otevřely dveře a vešel starý muzikant Leták.

"Jak se máš, Ruddo?" řekl na pozdrav.

"Dobře," odpověděl.

"Nuže," děl Leták, "budeš se míti mnohem lépe. Viděl jsem Marhoula, jak vchází k židu Koterákovi; Jan odchází z města, Ruddo, a vzpomněl jsem si, že by se slušelo ztropiti v kořalně správné rozloučení. Vezmi křídlovku a pojď se mnou."

"Nechci," odpověděl Rudda, "jsem syt vašich pitek a věčného flámování."

Nicméně, když Leták nepřestával naléhati, vstal, aby šel za ním. Skrze tyto dva vzcházelo ve městě mnohé pohoršeni. Ruddova křídlovka a harmonika Letáková často se ozývaly v hospodách, avšak nikoliv samy; Hůla s basbombardónem a Borovička, jenž foukal lesní roh, bývali s nimi. Tito čtyři se obořovali do všech písniček a táhli je šenkovnami jako řezník dobytče na porážku.

"Jsme sami dva," řekl Rudda, "máme-li hráti, zastavme se pro ostatní."

"Viděl jsem…