Pekař Jan Marhoul

HLAVA TŘETÍ

Durdilova komora měla jediné okno; tudy vcházela strašná noc souchotinářova a ráno, jež se ozývá zpěvem kohouta. Nemocný zlomen ve hřbetě zdvíhal se z cucků lůžka, zevluje na ně celé hodiny. Bývalo temné a bývalo hvězdnaté. Oheň horečky dýmal z chorého těla a sršel světlem obrazů, teprve jitro zvedalo úděsného spáče ze sna.

Vstal, chopil mlýnskou lopatu a držel se jí, jako se ten, kdo tone, drží stébla.

Naděje ftiziků jej míjela, zoufal si slyše svištěti vteřiny podobné smrtelným šípům. Láhev kořalky má něco síly a něco síly je i v Janově řeči, když mluví o daleké budoucnosti. Durdil přijímal tyto hostie, ale rozplynuly se jako milosti. Lze věřiti mnohým nesrovnalostem a krásám, avšak tělo jest tělo.

Vstaň, vezmi lože své a choď, kdo vyřkl toto strašné rouhání? Opakoval jsem všechny příkazy svému duchu, ale nevzlétl, nejsa víc než dech mých plic. Ach! Lože mě unáší a plyne se mnou do říše mrtvých.

Marhoul přicházel k nemocnému a říkal: "Františku, rozpomeň se na některé jaro, což nejsi tím, čím jsi býval?"

Jan byl knězem Františkovým a Josefína byla jeho lékařem, srovnala stárkovy krámy očistivši je z desítileté špíny, sušila jeho pot a prala chrchle, jež metal do kapesních šátků. S ní přicházelo ráno a úleva, kdežto Jan přivodil leda chviličku rozjítření.

Jaká přátelství mohl uzavírati muž již odsouzený? Děkoval Janovi i Josefíně, mysle na odkazy zemřelých, jakkoliv neměl nic mimo hadry, jež nashromáždil, dýmky, součásti jakýchsi strojů, lihové vařiče, pasti, provazy, krabice bez víka, staré svítilny, něco rozbitého porculánu a mincí ražených na paměť svěcení mostu, těch bylo deset. Opatroval toto haraburdí vláčeje je z mlýna do mlýna a nebyl by připustil, že nemá ceny. Snad se na něm třpytily odlesky šťastných let.

Galej, otročí loď, je děsná, avšak její zrcadlení na hlubokém moři a tvar, jejž vidíš stoje na břehu, když odplouvá, jeví se ti velkolepým. A pohled umírajícího je dlouhý třicet let! Robotárny, kde se dřel, spal a jedl, byly krásné z této dálky a koruna slunce zářila nad nimi.

Tato zima jest nejzazší břeh. Nic, jež se plazilo za Františkem Durdilem čtyřicet let, se konečně v Nadelhotách utváří a sevře v ticho a hranol rakve.

Jednoho dne nemocný nemohl vstáti. Marhoulovi již posnídali, a hrneček Františkův přikryt pokličkou doposud stál na plotně. Když nepřicházel ani o šesté, paní Marhoulová řekla Janovi: "Podívej se do komory, stárek snad stůně."

"Pah," odpověděl, "včera byl veselejší než jindy; donesu mu snídani."

Vešel rozvíraje široce dveře a dupaje, jako by nesl na svatební hostinu džber vína. Ale bylo mu brzy umlknouti. Vyšel po špičkách a přivedl ženu k Františkovu loži. "Umírá," řekl klada ruku na její paži, "nech peřiny peřinami, nepřekážej mu, odchází již."

Lůžko umírajícího, úděsný kočár bez pohnutí ujížděl k bránám smrti. Viděli stékati roztavený pohled Františkův, jenž neměl dosti sil, aby se vznesl. Jan usedl na pelest a vzal ruku umírajícího do své dlaně. Avšak nenapadala ho pražádná ve…