Obrazy z dějin národa českého I

OBNOVITEL

Boleslav II. měl mimo Václava, který zemřel v mladém věku, tři syny a nejstarší z nich, Boleslav III., se po jeho smrti stal knížetem. Byl to člověk zlý a nelítostný. Měl spanilou tvář, krásnou postavu, vlasy nádherně barvy a planoucí zrak, ale jeho duše byla škaredá a bázlivá a slabá. Kdož ví, kde se v něm vzal strach? Kdož ví, jak se dostala bázeň k okraji jeho kolébky?

Říká se, že na některých lidech spočívá již od mladosti tíha a že je tlačí k zemi. Snad. Ale nám jest věřiti, že konání každého muže (nechť je již obludné nebo zdárné) bývá unášeno mohutným proudem skutků lidí ostatních a že na ty skutky naráží a že je proměňuje samo doznávajíc změn. Tak či podobně dochází k společenství činů. Tak v slavné střídě opravuje člověk člověka. A dokud je duch v prsou národa a dokud život hýbe jeho údy, bude jeden každý kráčet v tom společenství dál a dál. Bude kráčeti vpřed. Bude se navraceti k věcem starým, aby jim propůjčil nebývalý a vyšší smysl. Bude je ztrácet, bude je zrazovat, bude je tvořit vždy znovu a lépe, neboť to jest poslání.

Když tedy zúženo jest řečiště života, a když bída a prahy bídy zavalily jeho proud, stalo se, že síla rozptýlená padala směrem jediným a převracela balvan, který jí stál v cestě. Byla to doba úpadku, ale v něm snad právě spočívají počátkové společného povědomí. Vypravuje se, že se tehdy zdálo, jako by český stát i rod jeho knížat měl zaniknouti. Cizí vládcové rozhodovali o částech české říše. Lid se hrozil jejich správy a velmožové se jí děsili. Tíseň vnukla všem Čechům cit, že jejich země bude dána v lup a v plen a v zajetí a v posměch všelikému tělu po ní chodícímu. Vladař, jakož bylo již řečeno, neměl ani odvahy ani věrnosti. Bázeň činila z něho ukrutníka, a tak po způsobu všech slabochů zabíjel lidi a nenáviděl je. Nebyl bojovníkem, který zápasí a přemáhá, ale jako vlk se vrhal ze zálohy na každého, kdo mu naháněl strach.

Již v prvých letech své vlády dal tedy Boleslav III. vykleštit svého bratra Jaromíra a toho, který byl nejmladší a který slul Oldřich, chystal se zavražditi. Kněžic unikl jenom o vlásek. Unikl se svou matkou, neboť ani ona nebyla jista životem před zběsilostí Boleslava Ukrutného.

Potom syn i matka pobývali v Bavořích. Pobývali ve vyhnanství, a jakož se často přihází, stalo se, že tíseň a pronásledování daly v jeho srdci vyrůsti všemu, co v něm bylo špatné, a potlačily to, co jest veliké a ryzí. Tak dorostl i Oldřich v muže úskočného a lstivého a věrolomného.

Po zkáze Boleslavově a potom, když ze země ustoupila moc polská, ujal se vlády třetí syn Boleslava II., Jaromír. Mladšímu Oldřichovi bylo se spokojit údělem na Žatecku. Co tam měl činit? Čím se měl zabývat? Jak mohl vyplniti svou prázdeň? Chodil po lesích a lovil zvěř.

Jednou, jak se vypravuje, setkal se na podobné toulce se ženou jakéhosi Křesiny, jejíž krása jej uchvátila tak příliš, že se na nic neohlížel a odvedl ji do svého domu. Je ovšem dlužno věřiti, že se věc nestala proti vůli té paní a že jí nebyla protivná. Z toho spojení narodil se knížeti syn, který byl nazván jménem Břetislav. Vyrostl v krásného jinocha. Jeho mysl byla jasná a plná odvahy a plná toužení. Nejen to. Duch, který neumírá, vanutí nezřetelné myšlenky, jež snad rozechvívala Boleslava Prvého, tucha a síla, které daly vzrůsti říši Mojmírově, a vposled poroba polská a německá oznívaly v jeho toužení. Vedly Břetislava k odvetě. Vedly ho na východ i sever. Skytly mu cíl. Ukazovaly cestu jeho práci.

Prvý čin Břetislavův udál se sedmnáct let potom, když jeho otec Oldřich zapudil Jaromíra a sám se zmocnil vlády.

Roku 1029 podnikl totiž císař Konrád válečné tažení proti knížeti polskému Měškovi II. Břetislav připojiv se k němu (snad podle své povinnosti vasalské) počínal si tak, že Morava byla navrácena ve starý svazek s panstvím českým. I dobyl hradišť moravských, zmocnil se nesmírného počtu zajatců a sám se uvázal v držení té země.

Záhy potom se císař zapletl do války se Štěpánem Maďarským. Břetislav poslušen patrně hlasu, který mu zazníval v mysli, následoval císaře a pronikl se svým vojskem až k Ostřihomi.

Na té cestě přišel k hradu děvínskému a pro zvláštnost místa a pro stará vypravování chtěl se tam pozdržet.

I spatřujeme jej, jak chodí po dunajském břehu a jak k němu připlouvá jakýsi rybář. Měl síť obtíženou kaménky, to jest takovou, která zabírá až ke dnu, a lovil. Zdálo se, že marně maří čas, neboť sotva se v síti zatřepetala nějaká rybka, sáhl po ní a vhodil ji zpět do řeky. Počínaje si takto, doplul ten rybář málem až k místu, kde stál Břetislav.

„Jakápak je to práce? Co děláš?“ řekl mu kníže.

Rybář pokynul v odpověď a jal se zvedat sítě. Potom přirazil a trhnuv provazem, vylovil kříž. Byl celý – z bronzu. Měl dvě ramena a nápis od strany levé ke straně pravé a dále nápis druhý, který byl vyryt od shora dolů. I dal rybář knížeti to, co vylovil. Po chvíli, když lodici odnesl proud a když se vladař zhostil údivu, poznal prý písmo Konstantinovo a četl dvě věty:

Jsem východ i západ. Jsem čas míjející i ten, který přichází.

Odtud měl kníže za to, že se mu dostalo božího pokynutí, a věřil, že rybář sklánějící se nad řekou byl poslán svatým apoštolem.

Podobné myšlenky nemají místa ve vážném vypravování, a jestliže se tu a tam přece vyskytnou, je to jen proto, aby ukazovaly k zadumání Břetislavovu a k jeho touze. Jsou plané, není o nich zmínky v zápisech.

Naproti tomu dochoval se záznam, který praví, že kníže, pokročiv od Děvína něco málo po proudu, stanul na výšince, s níž je krásná podívaná k hřebenu Bílých Karpat a po širé rovině a po Dunaji, který tam stoupá až na obzor. Háječky a stromoví skloněné silou proudu sledují jeho břeh a ptáci letí jeho směrem. V těch místech ukončuje povídkář opuštěného příběhu své vypravování a dokládá, že se tam kníže setkal po druhé s řečeným rybářem. Záznam kronikářský zmiňuje se však pouze o knížeti a praví: Břetislav rozbil ležení na pahorku vedle Dunaje.

Později byla výšina, kde Břetislav prodléval, nazývána Bratislava a Brecisburg …