Vláda
V září roku 1173 nastoupil Soběslav na knížecí trůn. Bylo mu čtyřicet pět let, ale dlouhý žalář, vyhnanství a strázně učinily jej starším. Jeho vlas zešedivěl a jeho srdce bylo pokorné. Nicméně se nepodobal starci, který na všechno přitakává. Nebyl zajatcem své dobroty. Nesložil ruce v klín, nechtěl se vymknouti z bojů a z celé duše vyznával pevnost, která mává mečem a která se brání proti křivdám.
Když byl Soběslav podle starého zvyku slavnostně nastolen a když se ujal vlády a když přišly na pořad i věci běžné, ukázalo se, že pokladnice pražského hradu zejí prázdnotou. Tehdy zavolal kníže komorníky a správce peněz. Ti pak spustili nářek a stěžovali si do bídy.
„Pane,“ řekl jeden z nich, „nemáme z čeho platiti a na dně truhlic zbývá leda pár stříbrňáků. Vypiš tedy daň! Obrať se k ochotnému lidu, který tě tak dobře přivítal. Zatřep sedláky a sejde se peněz dost a dost!“
„Buďte ticho!“ odpověděl kníže, „a nechte sedláky na pokoji! Nepřišel jsem, abych jim bral poslední ovci.“
Potom nařídil zastaviti některá zboží knížecí; a aby později rozmnožil svůj důchod, poslal množství lidu na pomezí země a propůjčil jim půdu. I nalezli ti lidé obživu v lesích a vzdělávali úhor a zakládali osady. Panovník jim pomáhal a oni mu odváděli desátek s ochotou a podle práva.
Jak selské kníže dbalo spravedlivosti, ukázalo se i při smrti krále Vladislava. Ten veliký nepřítel Soběslavův dokonal záhy po sněmu hermsdorfském, v Durynsku, na statcích své choti Judity. Smrt zastihla jej v poníženosti a všichni věřili, že bude pochován v cizí zemi jako král poražený a jako člověk, který všechno ztratil.
Když byla o tom řeč před knížetem, odpověděl Soběslav takto:
„Smrt je utěšitelkou všech záští. Co platí nyní můj spor s králem? Nic! Pranic! Věznil mě velmi dlouho, ale já jsem ho po celou tu dobu nenáviděl: a kdyby má zloba byla jako jsou žaláře, ležel by více než patnáct let v hlubině a byl by spoután na rukou i nohou. – Ach, nemohu říci, že jsem si vedl ve svých myšlenkách milosrdněji než král ve svých skutcích. Odpouštím mu a prosím jej za odpuštění.“
Šlechticové, kteří slyšeli tu řeč, pohlédli na sebe za zády Soběslavovými a dorozumívali se navzájem stiskem prstů. V těch pohledech a v těch stiscích byla pak ztajena otázka: jaký je panovník, který ustupuje a který se bojí ještě mrtvého protivníka?
Soběslav dobře porozuměl znamením, která si šlechticové vyměňovali, ale nedbal jich. Poručil vystrojit nádherný průvod a pohřbil krále s největšími poctami v klášteře na Strahově.
U královy rakve sešli se velmožové z celé země. Když dozněl zpěv, když skončil obřad a když biskup zhasil pohřební svíci, bylo jim ukázati se na hradě. Snad nešla podobná povinnost některým velmožům pod vousy a snad z příčiny ještě smělejší zůstalo pět nebo deset nejpyšnějších bojovníků na nádvoří. Stáli tam v hloučku, plísnili sluhy, rozmlouvali mezi sebou a vyptávali se Konráda Šturma, který býval purkrabím hradu Přimdy, na Soběslavovo vězení. Ubožák odpovídal zprvu trochu zaraženě. Byl nesvůj, měl živý pocit, že by bylo daleko rozumnější, kdyby seděl někde v koutku, ale vznešení lidé, kteří jej přivedli před královský palác, kladli mu ruku na ramena a vdmychli mu tolik odvahy, že se vposled rozhlížel jako orel.
„Co se mi může stát?“ myslil si. „Velmožové, kteří jsou dohromady mocnější než vládce, mě chrání. Ostatně, panovník mi slíbil beztrestnost; je tedy divné, že užívám svobody, která mi byla dána?“
Podobné úvahy rozvázaly Konrádovi jazyk. Mluvil i o Soběslavově trápení, vypravoval o zoufalosti, jež ho tu a tam uchvacovala, a šlechticové se…
Vladislav Vančura
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.