Tři řeky

Kapitola pátá

V domě doktora Manna byla veliká světnice a v té světnici nebylo jiného nábytku leč ten, který slouží k provozování hudby. Stál tu klavír, pulty s notami a otáčecí stoličky. Na zdi pak visely housle a v rohu stálo cello zahalené do pokrývky jako dáma, která se chystá vyjíti na dostaveníčko. Sem chodíval Jan. Vstupoval zaražen a nevěděl z počátku, kam dát ruce.

Doktorova žena měla bílou tvář. Byla černooká, byla rusá, měla malé zoubky a pod brvami jakýsi stín. Bála se vzít něco do ruky, měla strach před zvířaty a ze všeho nejvíc se bála hadů. Ta paní co živa nepřeložila stébla a myslila si, že těm, kdo pracují, byla odepřena moudrost. Paní se často smála, ale v její veselosti se leskla křivda. Dívala se s nevolí na manžela, který se hrnul do roboty jako velká voda. Bylo jí na něm všechno protivné. Ze všeho nejvíce se jí pak protivil doktorův nos. Viděla s nelibostí, jak jej strká ráno do dveří a jak kvapí k snídani s jedním ramenem výš a s druhým níže. Viděla s nelibostí, jak stále pospíchá a jak se chápe mezi jídlem novin. Bylo jí na výsost protivné, když mezi dvěma návštěvami ve své nemocnici zasedl k hudebním nástrojům a hrál a hrál.

Milý doktor čpěl tím zatroleným pachem nemocnic. Jeho ruce neměly nehtů, byly skvrnité a vyprané v čertovských louzích. Fi na to! Paní bylo do pláče, když sedlal Beethovena a tloukl do zubů nádhernému nástroji. Tu brala za ruku svou dceru řkouc, že je právě čas, aby se učila francouzskému jazyku.

„Přestaň!“ pravila potom svému manželu. Ale on jí odpovídal: „Až naprší! Dnes přijde Jan.“

A selský student na sebe nedal dlouho čekat. Rázem osmé bylo slyšeti jeho nesmělý krok. Doktor, jemuž věčně vrzaly boty, vyběhl mu v ústrety a Jan, skrývaje hubená zápěstí v rukávech, klaněl se a sekal poklony.

Jakživ nevěděl, na kterou stranu se má dívat. Jakživ nevěděl, kde jsou dveře a na které straně má hledat věšák.

Potom si sedli ke klavíru. Doktor se rozpřáhl a klavír zněl jako všichni zemští větrové a duněl a stenal jako lidské bolesti a otřásal se jako zvířata, jež zvedají u vod táhlý krk a volají na své laně a klisny.

Když byl čistý vzduch, dal se selský student do zpěvu a tu se jeho hlas připojil ke zvukům klavíru a zněl tak krásně jako vypravování o širém světě.

Za zvuků této hudby a za tohoto zpěvu zapomněla někdy paní, že je Jan hlupák a její muž že má ohavné obyčeje. Zdálo se jí, že se dívá do neznámých tváří a že letí se zvířaty, která se sotva dotýkají lehkým kopytem země. Zdálo se jí, že do světnice proudí zvuk světa.

Když pak přestali, řekl chirurg, že není nad Jana, a pleskaje ho po zádech, hned se opravil:

„Ach, ty packale, ty zatrolený budižkničemu, vždyť jsi se opět zmýlil. Vždyť jsi byl o dva takty napřed!“

Jednou v zimě přišel Jan v ustanovený čas, ale chirurg se chystal právě na cestu. Jakýsi chlapík dostal někde zavírákem do zad a milý Hugo chtěj nechtěj pospíchal, aby ho ošetřil.

„Počkej na mě,“ pravil lékař, „nebude to dlouho trvat a vrátím se.“

Jan naznačil doktorovi, …