Tři řeky

Kapitola desátá

Sibiřská řeka Om se stáčí v jednom místě přímo k severu a v tom místě leží vesnice Syropjatka. Je to vesnice s březovými háji, se širokými cestami, které se protínají vždy křížem, je to dřevěná vesnice bez stodol a stohů. V té vesnici pak přebývá sedlák Fedor Ivanyč Aksenov.

Je měsíc březen. Píše se rok 1918 a na Sibiři leží sníh. Om zmizel pod sněhem a jeho proudy hučí v hloubi koryta.

Tím třpytným sněhem, tím sněhem, jenž se třpytí, jedou saně. Zvonečky cinkají a koně letí jako ďáblové.

Hon cesty od vesnice Syropjatky, když jdeme od jihu, leží pak jiná dědinka. Je to maloruská ves jménem Polovinka. Její domečky stojí nakřivo. Bývá zde nepořádek a nouze o chleba.

Mezi mužiky z vesnice prvé a druhé vládne pak od let neshoda, neboť jedni mívají jídla dost a dost a druhým kručívá v břiše.

Saně, o nichž byla zmínka, jedou z jihu. Již jsou u prvých chalup Polovinky, již zatáčejí křivou uličkou, již zatáčejí k chatě mužika Jemilojaminkova.

Před domkem toho mužika je plno lidí. Jsou na svatbě. Jemilojaminkov vdává dceru Natalii za Ivana Fedoroviče Aksenova, který přebývá v Syropjatce.

Při té slavné svatbě jsou mladice a baby a mužici polovinští rozjařeni. Pějí, vesele si výskají a lámou bílé koláče i černé placky. Někteří skotačí ve sněhu, někteří mají dlaně v rukávech a zpívají, někteří vypravují veselou příhodu a strkají loktem do své sousedky.

Když přijely saně dočista blizounko, přitáhl vozka koním otěže a křičí:

„Z cesty, chaso, z cesty, vy baby rozveselené, ať vám koně neublíží!“

Ale mužici se stavějí přes cestu a házejí sněhem a výskají. Tu vystoupí Jemilojaminkov a praví:

„Nic naplat, odveď koně do stáje, dej jim obroku a sedni s námi za stůl. Ty pak, černý pocestný, se pusť s babami do kola a jez bílé koláče a černé placky.“

A Jan Kostka musí poslechnout. Vystoupí ze saní a jde na koláče.

*

Když Kostka pojedl, řekl mužikům:

„Jedu k Fedoru Ivanyči Aksenovu do vsi Syropjatky. Mám pro jeho syna Ivana list od dělnické vlády a budu u něho bydlit.“

„A co vzkazuje vláda?“ ptají se mužici.

„Až se otevře jaro,“ odpovídá Kostka, „přijdou sem lidé a vystaví na řece Omu mlýn. Ivan Fedorovič Aksenov se jim má postarat o jídlo a byt.“

A mužici se smějí a táží se:

„Což když Ivan k ničemu není? Což když je hlupák a lepí se na baby?"

Tu za velikého křiku přivedou ženicha a praví:

„Vždyť to je sám Ivan Fedorovič Aksenov! Vždyť sedíš na jeho svatbě!“

Potom pili horký čaj. Ze sklenic se kouřilo, sklenice cinkaly, mužici si utírali brady a ženské lámaly černé placky. Ale když přijde některá na koláč, přivře oči a povídá: „Ti mužici ze Syropjatky dovedou péci koláče! To jsou pekaři!“

A na to zas odsekne ženich a haní polovinskou kuchyni.

Na druhý den se Fedor Ivanyč vyptával Kostky, odkud pochází. Jan vypravoval o skaličském kraji, a zatím co vypravoval, přiblížil se k němu mužikův nejmladší syn, který se jmenoval Petr, a přejížděl mu prsty po ramenech. Byl slepý. Přišel na lovu o zrak.

„Ty,“ řekl slepý chlapec, …