Tři řeky

Kapitola osmá

Když odešli Kostkovi synové k vojsku, chopil se starý sedlák práce a dřel od rána do večera.

„Ondřeji,“ řekl svému čeledínu, „jez a pij, co hrdlo ráčí, ale nezapomeň robit, jsme dva a bývalo nás pět.“

„Tak, tak,“ odpovídal Černohus, „však my se neztratíme.“

A tak pracovali, sklidili obilí a drželi se v těch hanebných časech nad vodou. Pokud jde o peníze, nebyl na tom Kostka právě nejhůře, neboť v ten čas vyšlo nařízení, aby dlužníkům bylo poshověno a aby na nich nebyly vymáhány částky, které dluhují. Sedlák mohl tedy platit až po válce, a když mu tu věc oznámili, řekl:

„Všelijací mluvkové a utrhačné huby o mně rozšiřují, že jsem na štíru se zákony, ale jakživ jsem nic nekonal s větší radostí, jakživ jsem si nepřál nic živěji, než učiniti zadost podobným nařízením. Ať žije náš vznešený mocnář a ať mu pánbůh vnukne na sto tisíc podobných myšlenek.“

To řekl Kostka v hospodě, kde bylo plno lidí. Jedni poslouchali tu řeč s úsměvem, ale druzí se ohlíželi po dveřích a dávali mu znamení, aby přestal.

„K šlaku,“ pravil jeden ze sousedů, „co je s Kostkou? Býval takový nemluva a hleďme, jak rozvázal!“

„Eh,“ odvětil Kostka, „to ještě nic není, ještě mne uslyšíte! Lituji, že jsem tak dlouho mlčel.“

„A co tě to najednou osvítilo?“ ptali se sedláci. „Pojďte se projít,“ odpověděl Kostka, „řeknu vám to jednomu po druhém.“

Zatím co Jan Kostka jel se svým plukem k východu, seděl chirurg nad sešitkem not a mnul si čelo. Bylo pozdě k ránu. Jakýsi neodbyta vytáhl lékaře z postele. Když se pak chuďas vrátil, byl spánek ten tam.

Doktor Mann si tedy navlékl kabát a přemýšlí. Přemýšlí o příhodách, které ho potkaly, a je mu hanebná zima. Otřásá se, chvěje se, a tu se mu zdá, že onemocněl.

„Což je vskutku taková zima?“ praví sám k sobě. Potom otvírá sešitek not a hledá a převrací stránky, až přijde ke stránce prvé. Tu čte Kostkovo jméno. Čte to jméno a zaplavuje jej stud. Podpírá si hlavu a potom vzhlédne do světla. Zdá se mu, že slyší kroky. Vstane, pohodí sešitek a zatím se otvírají dveře a vchází chirurgova žena. Když minula chvilička ticha, usedla paní na jednu z nízkých stoliček a pravila: „Nemůžeš spat?“

„Ne,“ praví doktor a stydí se za své pobouření. Potom jme se mluviti o tom, kde právě byl, a zatím co mluví, stoupá mu ruměnec do tváře. Je mu proklatá zima, cítí, že křiví ústa, slyší, že mluví cizím hlasem, cítí, že se usmívá.

Tu paní odvrátí pohled a praví: „Je čas, abychom skončili. Co mám dělat? Jestliže souhlasíš, odjedu do jiného města.“

„Souhlasím,“ odpovídá doktor, ale sotva řekne to slovo, dá se do smíchu a opakuje: „Hlupačko, hlupačko, hlupačko!“ Opakuje to slovo a popadne sešitek, a roztrhnuv jej v půli, pohodí jej na zem.

Když to vykoná, jde k ženě, jde blíž a blíž a jeho tvář je bílá. Potom ji udeří, rve jí krásné vlasy a paní pláče.

Nic naplat, mezi paroháči vládne mrav, o němž se dobrákům, kteří mají svůj špek pojištěn, ani nezdá. Lidé je posílají ke krejčím, aby si dali ušít kabátce z kostky červené a zelené, a m…