Tři řeky

Kapitola druhá

Kolem Skaličky se vine kruh výšin. Jsou to pahorky pokryté lesy, po nichž se honí zvěř a severák. V tom kraji se nedaří réva ani meruňky a sladké broskve. V tom kraji pěstují sedláci len a lán spaseného ovsa často tam zapadne sněhem.

A v tom kraji přebývají lidé, abys je pohledal; nepotrpí si na pohodlí a byli, jak se říká, uděláni sekerou. Pánbůh prý uchopil ten nástroj do obou rukou, a oháněje se tím nástrojem, zrobil jim nos a vyhloubil jim oči. Stvořil je hrubé a nesličné, ale vdechl jim čtveráckého ducha. Potom jim ukázal lány v rovinách a řekl:

„Učiňte, aby ty lány přešly pahorkatinu, a pracujte tak dlouho, až se setkají s polem na druhé straně hor.“ Potom prý sepjal ruce, a rozpojiv je, pustil ze svých dlaní říčku. Od těch dob ta říčka běží mezi skalami a padá shůry dolů a pění se a šumí.

Když bylo vše vykonáno, ukázal prý stvořitel na pána, který přejížděl krajem v kočáře, a řekl:

„To je pán kraje. Nedal jsem mu nic, ale lidé mu propůjčili jméno.“

Potom stvořitel ukázal na četníka a řekl:

„To je hlídač kraje, nedal jsem mu nic, ale lidé mu udělali zbraň.“ Řka to, usmál se a opět se otázal:

„Co je silnější? Co více platí? Můj duch, či jméno lidské? Můj duch, či zbraň?“

Když to řekl, jal se vystupovati po křivolakých cestách vzhůru, až zmizel mezi oblaky.

A podle této pohádky se řídí skaličský svět. Oranice kráčejí vždy výš a výš a mezi těmi oranicemi se projíždějí pánové a chodí četníci. Ale kdykoliv uvidí někdo ze skaličských sedláků pána či četníka, ukáže za ním prstem a opakuje tu boží otázku. A tak sám stvořitel položil nepřátelství mezi pány a prostý lid.

Jednou za velikého vedra napadlo třem Kostkovým synům, že se půjdou zchladit do řeky. Vzali si kus chleba a džbán, aby měli nádobu, kdyby snad zabrousili do lesa na jahody. Potom odvázali fenku jménem Lasička a šli. Slunce pálilo, utírali si pot z čela a fenka jim skákala po kapsách, kde měli chléb. Když přišli k řece, vyhledali si stinné místo, shodili ze svých tělíček kaťata a režnou košili, poznamenali se křížem a již byli ve vodě.

Asi za hodinu poléhávali na sluníčku. Václav se díval do říční tůně, a protože byla voda čistá, viděl plovati u dna ryby. Bělice, parmy a pstruzi se nořili ke dnu a stáli a hýbali se jako prstíčky neposedného proudu. Tu Václava napadlo, že se dá do rybaření. Vstoupil do řeky a chodil od kamene ke kameni a přibližoval se tak zlehounka a vedl si tak obezřetně, že se mu podařilo ulovit dvě krásné rybičky.

A po Václavovi se dal do práce Josef a Jan. Činili, co činil starší bratr, ale štěstí jim nepřálo a neulovili nic. Tak je věc záhy omrzela. Jan se posadil do stínu, vzal džbán mezi kolena a přiléval do džbánku těm krásným rybičkám čepicí vodu. Seděl přitom na kameni a měl chodidla ve vodě.

Chléb byl dávno sněden a Lasička dorážela teď na řečený džbán. Tu přišel k řece strážmistr jménem Záruba. Zastavil se u džbánu a řekl:

„Co to děláte?“

„Nic,“ odpověděl Václav, „chytám ryby.“

Strážmistr sňal helmici a utíral si zpo…