Tři řeky

Vladislav Vančura

69 

Elektronická kniha: Vladislav Vančura – Tři řeky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: vancura26 Kategorie:

Popis

Vladislav Vančura: Tři řeky

Anotace

Vladislav Vančura – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Tři řeky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola třetí

Nedlouho potom udeřily mrazy a napadl sníh. Byl teprve listopad, ale v polích již ležely závěje a fičel ledový vítr. Za toho nečasu vozil Černohus z lesa dříví. Jednou, když sjížděl úvozem k pile, uvázl v té bílé spoustě a nemohl z místa. Co dělat? Štěpán se chopil lopaty a prohazoval si cestu. Brouzdal se asi hodinu ve sněhu, a když se vrátil domů, viděl, že na něho přichází staré soužení: měl nohy bílé jako šátek. Tu si vzpomínal, jak chodíval světem, vzpomněl si na haličskou ves jménem Sirotka i na laskavého závodčího, a proklínal svůj život.

Druhý den se Černohusovy omrzliny rozlezly po všech starých místech a obnovily se tak škaredě, že se milý Štěpán nemohl postavit na nohy. Chtěl podojit krávy, chtěl nanosit sedlákovi vody do vědra, které stávalo v síňce, ale nemohl učiniti nic z toho, co si přál.

Ale sotva sedlák spatřil, že je v kamnech tma, již se dal do křiku: „Černohuse, co je s tebou? Proč se válíš? Povídám, je čas rozdělat oheň.“

„Pantáto,“ odpovídá Černohus, „nemohu se ani postavit a mám nohy celé dřevěné. Skoro se mi zdá, že jsem včera namrzl při svážení dřeva.“

„Tak,“ praví opět Kostka, „to je zatrolená věc, ale potřebuji vodu do štoudve. Krávy bučí hlady a v kamnech je tma. Jářku, Černohuse, do práce!“

Tu milý Černohus vstal a navážil vody, dal koním seno, zasypal drůbeži, ale když byl čas, aby zapřahal, hodil ohlávku Ondřejovi. Potom si vylezl na bednu, kam zavíral Kostka oves, a jal se hnísti jakousi mast.

„Co to děláš?“ zeptal se sedlák. „Mast? Bylo by věru lépe, kdybys dovedl péci pečeni a vystrojit oběd. Je nás, brachu, příliš mnoho k míse.“ Řka to, praštil sedlák dveřmi, až se otřásla stáj, a vyšel.

„Tomu rozumím,“ řekl si Černohus, „sedlák si přeje, abych pekl, a přitom mi pranic nedává do kuchyně. Chce jísti maso a nemůže loktem do kapsy. Ale byl by v tom ďas, abych si neporadil! Zažili jsme podobné patálie, a třebaže nemáme nic, zbývá nám přece ždibec chytrosti.“

Řka to, vstal, a pomáhaje si svou poutnickou holí, jal se belhati do kouta stáje, kde se válel jeho drátenický koš. Byl skoro prázdný, ale přece jen v něm ještě zbyla dvě kola drátu. Černohus vzal tedy drát a vyrobil z něho sedm srnčích ok.

Když byl večer, poručil Černohus svému synu Ondřejovi a Janu Kostkovi, aby šli na okraj lesa a upevnili řečená oka na místa, kudy chodívá vysoká zvěř.

Druhého dne kráčela jedna z koz svou starou cestou a vsunula hlavu do smyčky. Chytla se a teď je třeba, abyste sledovali, jak si počíná: jak pobekává, jak cloumá tělem, jak zadrhuje úže a úže drát.

Ach běda, již se jí nedostává dechu, již klesá na kolena, již se válí ve sněhu a útlá hlava jí visí půl stopy nad sněhem.

Myslivci, ti čertovští chlapíci, chodí po lese sem a tam a nic jim neujde.

Na druhý den stál nad chycenou kozou hajný Kosárek, a nos až u země, prohlížel otisky střevíců.

Ondřej Černohus nebyl ovšem tak hloupý, aby sníh neuhrabal. On a Jan Kostka vlekli za sebou ulomenou větev až na pěšinku, kde se jejich stopa ztrácela v šlá…