Hrdelní pře anebo přísloví

Kapitola třetí v níž se mluví o Půlpytlově návštěvě u paní Lucie

U všech všudy, jaké je to vypravování! Vždyť nám ty pestré příběhy zkakraholtěly, že v nich není místa pro slušnou větu, vždyť se nám v tom Vyplampán nevyzná! Ďas ví, v jaké vodě mě baba koupala, ale jakkoliv se říká, že pes neštěká pro ves, ale pro sebe, dám si pozor a koupím pod pachole slušného koně. Jen zvesela, chasníku! Nic nezklektej ani nezkačkuj, a pokud stačí tvá hubená mysl, buď obšírný a jasný! Pokus se lépe pokračovati.

Když přišel Skočdopole domů, zahrabal se do přikrývky a spal zakaboněn až do rána. Dozvěděl jsem se, že křičívá při oblékání a že si po tu dobu prozpěvuje jako na lesy, ale toho dne byl hezky zticha. Vyhledal jsem ho kolem desáté. Pozdravili jsme se a tu, aniž bych meškal drahý čas, jsem ho povzbuzoval, aby na nic nedbal a jedl a pil. „Nezkoušejte,“ povídám, „toho, co má černý ocas, a varujte se tovaryšstva špatně končícího. Pošlete na toho propuštěného vězně své dva kaplany s liščími ocasy, pošlete na něho Zazabouchu a Vyplampána, ti mu poškubou peroutku. Zapomeňte, kokeši, na soud a vězte, že kdo nechce vypustiti z mysli starou lásku, ten jí nikdy nebude syt. Ostatně, vy špatně placený státní úředníku, dopustil jste se vskutku té zaostalosti a milujete svůj úřad? Vždyť jste vyhlížel tak pokrokově a hajdalácky.“

„Již je tomu tak,“ řekl bez úsměvu, „lidé propadají hrám a moje hra, toť soud. Neuvěřil jsem Půlpytlovi, ale snad je opravdu okouzlován krví. Je prý stižen padoucí nemocí. Snad není ani přestupníkem, ale je z těsta, z něhož se hnětou vrahové.“

„Chtěl bych se vám vyznati,“ pokračoval, skláněje hlavu, „že já sám pociťuji jakési puzení k zločinu. Snad jsem se stal soudcem jen proto, abych se dotýkal těchto řežavých skutků. Snad proto pobíhám, snad proto přespříliš piji a lovím a běhám za děvčaty. Hraji v karty a hádám se jen proto, abych zaneprázdnil ducha, který je přitahován k záhadě této vraždy.“

Chtěl mi vypravovati obšírněji o své strázni, ale blížila se k nám paní Skočdopolová. Rozeznal jsem výčitku na její tváři a raději dříve, než by sama mohla tvrditi něco jiného, jsem poznamenal, že jsme se včera u Nezkušeného pranic nezdrželi. Byla uštěpačná více než jindy a my jsme se jí vydali jako na masné krámy.

„Ještě vám nezůstalo ucho džbánu v ruce, ještě nemáte dost vína ve svém měchu? Ach, já nebožička, což budu věčně ošetřovati opilce? Vsadím se, že máte opět žízeň a že byste jedli.“

„Piti víno,“ děl Skočdopole, „proč ne? Ach, milá paní, kdybyste věděla, kolika strázním je člověk vydán a nic neříká a všecko snáší, má-li přívětivou ženu a stůl o pevných nohách. Jaké štěstí, že jsem vás nalezl v tak velikém zástupu ženských.“

Když jsme snídali, přišla k nám do světnice Skočdopolova nevěsta, žena mladého Vavřince. Byla bledá a snadno jsme poznali, že před nedávnem plakala. Skočdopole je věru špatný otec a špatně svého chlapce vychoval. Byl jsem zcela na straně sličné paní a živě jsem litoval, že se provdala za větroplacha, který by…