Hrdelní pře anebo přísloví

Kapitola jedenáctá směřující ke konci

Druhý den asi o desáté jsme šli k Vyplampánovi na návštěvu. Byl pěkně vymydlen a chodil od okna k oknu. Jeho světnice, kdysi plná papírů, podobala se nyní krajině, v níž roztály sněhy. Bylo tu zeleno od naděje.

„Vyplampáne, příteli,“ pravil Skočdopole, odkládaje klobouk, kabát a hůl po starém zvyku na knihovnu. „Jdeme vám říci, že jste vrácen Nezkušenému pískleti, své literatuře a nám, kteří jsme stálejší než nevěsta. Již se neoženíte. Vaše děvče chodí s jiným!“

Vyplampán vzal jednu z knih a jal se odstraňovati popel, který uvízl mezi jejími listy. „Vy kujóne,“ odpověděl po chvíli, „chcete mne postrašiti? Přišli jste se mi vysmát. Chcete vidět, jak budu nabírat do pláče. Ale kdež, to jste nadarmo pospíchali. Kdyby bylo pravda to, co říkáte, odpověděl bych vám, že jsem to předvídal. Ale Leonie mne za chviličku navštíví. Můžete se s ní setkati, jestliže se zdržíte, vy poslíčkové.“

„Leonie je pěkná kozička,“ řekl Skočdopole, „a nemám nic proti tomu, aby zůstala ve vaší ohradě, ale jestliže si věc rozmyslí, nepřijdete přece o rozum?“

„Kdo zůstal do padesáti let chůd a bez ženy, ať si již později nezoufá,“ odpověděl Vyplampán, ale viděli jsme, že nevěří svému štěstí. Potom jsme se posadili pěkně ke kamnům a rozmlouvali o nemocných doktora Zazabouchy a o pošetilostech, které se mu přihodily. Vyplampán s lhostejnou tváří dovedl obratně využiti několika okamžiků, když jsme byli obráceni, aby zhlédl běh ručičky, jež se blížila k jedenácté. Nepospíchali jsme valně s odchodem, ale zároveň se nám nechtělo trápiti starého milence a přiváděti ho do rozpaků ještě větších. Jeho neklid vzrůstal a byl patrnější a patrnější. Když odbily hodiny, vstali jsme k odchodu.

„Sbohem,“ řekl Skočdopole, jemuž sebezapření dodalo jisté ušlechtilosti, „vzpomněl jsem si, že mám vykonati jakési pochůzky.“

Vyplampán nepohnul ani brvou. Již jsme brali za kliku, tu náš starý přítel přirazil dveře a povídá: „Nechtěl byste odložit svoje nákupy na zítřek? Hrome, snad neváháte se mnou stráviti hodinku či dvě. Což jsem takový hlupák, abych si zasloužil šetrnosti, jež s vás odkapává? To je toho, nepřijde-li slečinka na snídani! Mám naději, že toho zhltnete dvakrát tolik a že budete pít stejně dobře.“

Posadil se, nádherný jako krocan, ke stolu v jídelně. Zůstal jsem po jeho levici a Skočdopole byl vpravo. Pili jsme a jedli a opět jsme pili. Vyplampánův lalok zrůžověl a jeho oči nabyly starého lesku. „A co,“ řekl, přiklepávaje držátkem vidličky na stůl, „ze starého kožichu nebude dobrá podšívka. Co bych si počal s tou Leonií? Chválil bych ji jako svaté kosti, a malá hašteřilka by obracela všechno naruby. Člověk mého stáří nemá již vkládati příliš srdce do svých nadějí. Hle, jedna z nich mě právě míjí. Ale ať visím, nerozeznávám-li parohy nad jejím čelem. Můžete mi dosvědčiti, že se ještě nosí ta čelenka? Ovšem, že ano! Jaká čest, mohu-li si nasaditi doposud klobouk!“

„Někdy za těžkých chvil,“ řekl Skočdopole, „slýchával jsem vás táza…