Obrazy z dějin národa českého III

Latina

Byl den a král se probudil.

Sotva se rozneslo, že Přemysl bdí, přišli k němu čeští pánové a dále jáhen Razek a dále důvěrník olomouckého biskupa, kněz rodem ze Saska. Biskup právě postonával, byl utrmácen, seděl u ohně a nemohl jíti vstříc poutníkům, kteří toho rána dorazili ke královu vojsku. Důvěrník přivítal tedy pocestné za biskupa a (jako se sluší) šel oznámit nejdříve králi, kteří kněží přibyli v jeho stan.

Když bylo dáno důvěrníku dovolení k řeči, pravil takto:

„Králi, je zde několik kněžských průvodů. Jeden nese korouhev, druhý přináší krásné dary, ale třetí je prostý. Jsou v něm mnichové řádu Německých rytířů, jsou v něm mnichové zedraných rouch a mají prázdné ruce. Nejedli, nepili, tři dny se trmáceli hlubokými lesy a jen proto, aby před tebou sklonili kolena, a aby mohli s našimi bratry – to jest s kněžstvem, které jsi přivedl – prosit Boha za přímluvu pro tvoji duši. Křižácká modlitba, králi, proniká nebem a je proti modlitbám mazovských řeholníků tak velmi vážena jako řeč starého šlechtice proti řeči nováčka, který se nevyzná v rytířských mravech a teprve včera byl pasován. Svatost těch křižáků, kteří přicházejí, nevzešla dne posledního, ale je stará a vysmolená jako Bečka vinárníkova, v níž se udržuje víno neporušené a příjemné.“

Král odpověděl biskupovu důvěrníku a vykázal mu místo po své levici. Potom poručil jáhnovi, který byl Razek, aby uvedl křižáky do kněžského shromáždění.

„Biskup stůně,“ řekl. „Jeho důvěrník setrvá po mém boku. Chci tedy, aby křižáci rozmlouvali s ostatními kněžími. A nechť jim řeknou vše, co je tíží, a vše, co lze světskou mocí změniti v jejich prospěch.“

Sotva král domluvil, rozběhl se jáhen Razek ke křižákům a jal se je prositi, aby neodkládali svých ušmouraných kuten a vešli v kytlicích, v opáncích, s rozpleteným cingulem a s potrhanou kápí, to jest tak, jak je zřídila cesta.

Nejstarší křižácký mnich odpověděl jáhnovi latinou, kterou pozměnila dlouhá odloučenost od škol a od klášterů. Razek mu nerozuměl ani slova a nachýliv ucho ptal se třikrát, co si svatý muž přeje a jakou řečí to mluví.

„Eh,“ řekl na to křižák, „mluvím jazykem svatého Augustina a ta moje řeč zní jako zvony! Jestliže jsi nic nepochytil, pak věru nevím, s jakým užitkem nasloucháš svaté mši. Krátce: nedám za tvou latinu ani zbla!“

Jáhen Razek skrčil ramena, uklonil se starci (který byl lantmistrem) a vysílaje tu a tam trochu posměšné pohledy vedl milého latináře s jeho čtyřmi soudruhy k domu, kde dleli kněží z královské družiny. Tam přivítal křižáky jakýsi kanovník. Ale hovory opět vázly. Nikdo ani z polských ani z českých kněží se nemohl s hosty dorozumět. – Těžká rada!

„Co si, bratři, počneme? Jak máme vyslovit své myšlenky? Biskup stůně, jeho důvěrník dlí po králově boku a bez nich? Marná řeč!“

„Biskup není tak sláb, aby nemohl mluviti. Neleží na lůžku, sedí u ohně. Zaveďte křižáky do jeho světnic!“

Olomoucký biskup Bruno (právě tak jako jeho důvěrník) byl Němec. Když hosté vešli, pronesl pár slov a křižáci byli doma. Spustili svou mateřštinou, zapomněli na latinský jazyk, přenesli se do německých hradů, které se navzájem podobají jak vejce vejci. Biskup mluvil o Magdeburku a lantmistr znal Magdeburk lépe než svou dlaň. Bylo jim příjemno vzpomínati.

I zněla jejich řeč a za té řeči oživoval háj na německé stráni a znělo volání a hlasy: Hlas zpívaný i něžná loutna. V té řeči se ozval řinkot zbraní, v té řeči se kmitla ženština s váčkem u pasu; lantmistr, biskup, všichni křižáci viděli její šibalský úsměv.

Zatím Razek, dobrý jáhen z mazovského kláštera a dobrý křtitel pohanů, stál opuštěn u dveří. – Co dělat? Má do božího poledne točit palci?

Věc trvala příliš dlouho. Razek se rozhněval. Vychází. Přirazil zprudka dveře a s kým se to setkává?

V síni, kde čertovsky táhlo, stál český mnich. Rozrážela ho zima, byl rovněž nakvašen.

„Jáhne, čekám zde na vznešeného lantmistra. Čekám již dlouho. Prsty mi ozábly v opáncích a věru, kdybych neměl vyříditi křesťanské pozdravení od svého převora, dávno bych byl odešel. – Pobyl jsi s křižáky déle než hodinu. Zdržel jsi lantmistra – ale proč mi aspoň teď nepokyne, abych vešel?“

„Já,“ odpověděl Razek, „jsem lantmistra pranic nezdržoval! Stál jsem mlčky u dveří, nikdo mě neoslovil a tebe také nikdo nepřivítal Vrať se tedy, dobrý mnichu! Křižák ti nepřitáhne lavici ani se k tobě neobrátí.

A kdyby – nakrásně, vždyť čeští a polští kněži nemohou porozumět jejich latině! – Křižácká řeč,“ dodal znamenaje na tváři druhého mnicha pousmání, „se tak málo podobá mluvě svatých textů jako zbědovaný soumar dobrému koni.“

Čekající kněz křižáky také nechválil. I rozvázaly se kněžím jazyky. Čech přdsvědčoval Razkovi a Razek svému druhu. Potom odešli jako přátelé, které poutá společná křivda. Jeden se dotýkal ramene druhého, oba měli na čele kolmé vrásky, oběma škubal hněv ústním koutkem.