Obrazy z dějin národa českého III

Prosba o přispění

Kupec Markvart sedí za stolem ve své chýši. Jeho pravá ruka spočívá na stole a levice mu visí podle těla. Je schýlen, skrývá svou popleněnou bradu a zármutek a hněv mu škube rtem. Kruh jeho přátel obklopuje stůl, přitahují si pláště, pokašlávají. Jeden si přejede dlaní kolmé vrásky, druhý si stáhne čapku až na obočí. Když uplyne chvíle ticha, zdvihne kupec pěst se stolu, zvrátí se na opěradlo své stoličky a promluví, nedívaje se na své návštěvníky:

„Buď proklet ten, kdo uráží člověka bezbranného a ať se mu nedostane žádného zdaru. Ať ho papež zbaví křesťanství, ať mu král odepře vody, ať nesmění chléb za své bohatství a ať se to jeho zlato rozptýlí do všedi konců světa. Ať se mu posmívají jeho nepřátelé, ať plamen zžírá jeho zboží, a nechť má devět truhlic pěkných úpisů, ať je všechny zvedne nějaká vichřice. Ať se rozletí. To nechť platí o tom, kdo uráží, ale ten člověk, který byl potupen a který vzal špatnou odplatu a který by strpěl tu pohanu a nevstal k odvetě, ten nechť platí mezi přáteli za kapouna, špatného samce a mezi nepřáteli nechť je nazýván jmény, kteráž jsou pro slámu a vymlácené obilí. Choť jeho nabývá práva vzpouzeti se jeho úradkům, dítky se mohou vysmívat, syn nepovstane před ním, když vkročí do domu z daleké cesty, místo za stolem mu zaujme nějaký dlužník, na misku vah nechť mu nasadí zespodu přílepek, a až bude měřit sukno, nechť je jeho loket kratší o dva palce. Nechť je tupen, nechť nesedá na kostelní lavici, nechť neslyší mše svaté, nechť zpovědník jej mine v hodince smrti.“

„Dosti, nespílej, nesvolávej pohromu na svůj dům! Nevkládej na svou hlavu tolik prokletí, vždyť mluvíš o sobě, kupče. Právě tvá brada byla potupena.“

„Kdybych byl mlád, kdyby po mém boku stál nějaký syn, kdyby moji přátelé nedleli v cizích zemích, stanul bych před hnízdem pana zbojníka. V mé pravici by ležel meč a ruce mých přátel by svíraly dobré zbraně. Bůh chce jinak, oslabil mou paži stářím a únavou, nedal mi syna, rozptýlil můj rod po šírém světě. Ach, nevyženu drzého nepřítele z jeho hrádku, nerozvalím jeho zídky, pod mou ranou nepukne jeho zhyzděný štít. Nikoli, slyšte dobře můj pláč, nebudu pomstěn, můj nepřítel ztuční mou křivdou, přisvojí si všechny majetky, které mají přejíti v mé držení, upevní svou moc v končině, která je plna dobré sklizně, zatím co v jeho stodolách se honí vítr. To vše se stane, jestliže se někdo z vás nenajde, kdo by se ozval.“

Když kupec dospěl až k tomu místu své řeči a když ostatní kramáři neměli co říci a když je opouštěla statečnost a slova útěchy jim špatně přicházela na jazyk, ozvalo se nějaké zapraskání před dveřmi té světnice. Tu přistoupil ke kupci dobrý pán Alonzzo z Pavie a položil dlaň na jeho loket a jal se jej těšiti.

I…