Obrazy z dějin národa českého III

Latina

Byl den a král se probudil.

Sotva se rozneslo, že Přemysl bdí, přišli k němu čeští pánové a dále jáhen Razek a dále důvěrník olomouckého biskupa, kněz rodem ze Saska. Biskup právě postonával, byl utrmácen, seděl u ohně a nemohl jíti vstříc poutníkům, kteří toho rána dorazili ke královu vojsku. Důvěrník přivítal tedy pocestné za biskupa a (jako se sluší) šel oznámit nejdříve králi, kteří kněží přibyli v jeho stan.

Když bylo dáno důvěrníku dovolení k řeči, pravil takto:

„Králi, je zde několik kněžských průvodů. Jeden nese korouhev, druhý přináší krásné dary, ale třetí je prostý. Jsou v něm mnichové řádu Německých rytířů, jsou v něm mnichové zedraných rouch a mají prázdné ruce. Nejedli, nepili, tři dny se trmáceli hlubokými lesy a jen proto, aby před tebou sklonili kolena, a aby mohli s našimi bratry – to jest s kněžstvem, které jsi přivedl – prosit Boha za přímluvu pro tvoji duši. Křižácká modlitba, králi, proniká nebem a je proti modlitbám mazovských řeholníků tak velmi vážena jako řeč starého šlechtice proti řeči nováčka, který se nevyzná v rytířských mravech a teprve včera byl pasován. Svatost těch křižáků, kteří přicházejí, nevzešla dne posledního, ale je stará a vysmolená jako Bečka vinárníkova, v níž se udržuje víno neporušené a příjemné.“

Král odpověděl biskupovu důvěrníku a vykázal mu místo po své levici. Potom poručil jáhnovi, který byl Razek, aby uvedl křižáky do kněžského shromáždění.

„Biskup stůně,“ řekl. „Jeho důvěrník setrvá po mém boku. Chci tedy, aby křižáci rozmlouvali s ostatními kněžími. A nechť jim řeknou vše, co je tíží, a vše, co lze světskou mocí změniti v jejich prospěch.“

Sotva král domluvil, rozběhl se jáhen Razek ke křižákům a jal se je prositi, aby neodkládali svých ušmouraných kuten a vešli v kytlicích, v opáncích, s rozpleteným cingulem a s potrhanou kápí, to jest tak, jak je zřídila cesta.

Nejstarší křižácký mnich odpověděl jáhnovi latinou, kterou pozměnila dlouhá odloučenost od škol a od klášterů. Razek mu nerozuměl ani slova a nachýliv ucho ptal se třikrát, co si svatý muž přeje a jakou řečí to mluví.

„Eh,“ řekl na to křižák, „mluvím jazykem svatého Augustina a ta moje řeč zní jako zvony! Jestliže jsi nic nepochytil, pak věru nevím, s jakým užitkem nasloucháš svaté mši. Krátce: nedám za tvou latinu ani zbla!“

Jáhen Razek skrčil ramena, uklonil se starci (který byl lantmistrem) a vysílaje tu a tam trochu posměšné pohledy vedl milého latináře s jeho čtyřmi soudruhy k domu, kde dleli kněží z králov…