Konec starých časů

Kuře na rožni

Představte si krásnou kuchyni s pěkným krbem a s plotnou na dva lokty zšíři. Na stěnách visí háky na zvěřinu, police s rendlíky, měděné pánve a pekáče; jeden hezčí než druhý. V koutě stojí krb. Krb jako hora. Pěkně učouzený, pěkně táhnoucí, pěkně mastný, s pěknými průduchy a s pěkným pohrabáčem. Jsou tu dva stoly, dvě police, pánve na ryby, pánve na klobásy, pánvičky na vejce a vše, co srdce ráčí, až po můj nůž s vidličkou a talířem.

Blízko u krbu se uvelebil Váňa. Je o dvě hlavy větší než já, má vykasané rukávy a jedna z kuchtiček mu půjčila svou zástěru. Sedí na stoličce a vystrčil pravou nohu doprostřed kuchyně. A jak tak nízko sedí, sahá mu druhé koleno až ku bradě. Opře si loket o stehno a s hlavou ve dlani se dívá na ten shon, jenž vládne u plotny. Za zády mu praská ohniště a před ním slečinky chystají večeři.

Můžete si přát něco lepšího?

„Ta krůta,“ povídá Františka, „je měkká. Holky, netopte tak moc, ať se to nespálí!“ – „Co?“ odpovídá nejmladší pomocnice, „tak co mám teda dělat? Jedna mi říká, že mám přiložit, a druhá zas, že ne. To by se člověk zbláznil! Koho mám poslouchat?“ – „Prosím vás, člověče,“ ozve se zase jiná, „co jste se zrovna tady usadil? Že vás to nemrzí nám tady překážet! Kliďte se, jářku, táhněte zas dál! Ne, kdyby si aspoň svlékl ten svůj kožich!“ – „Ze se mu chce v takovým vedru sedět v kabátě!“ – „Hej, povídám, tady vám chytnou šosy!“ – „Já jsem celá říčná, jen jak se na chlapisko podívám.“

A Váňa nic, jenom se usmívá a jen si tahá vousy. Pak vstane, protáhne se v kříži a stojí rozkročen, jak stává jeho pán. Slečny se smějí; Františka ho švihne utěrkou a křičí: „Hušky, huš, huš, huš! medvěde do chlívka!“

A to je podívaná, když Váňa popadne jednu z těch slečinek a chce ji obejmout, když jí tak vlepí pěknou hubičku a když mu slečna jednu přišije! Ví bůh, že přitom musí zvedat ruku, jako by věšela svůj kabát na hřebík. Marcel jí povídá, že by si měla vzít na tohle stoličku.

Za takovýchto žertů je s boží pomocí hotova večeře a teď jde do tuhého. Chvilku je příměří a Váňa musí mlčet. Slečinky zvážněly. Běda, rozváže-li jim v té chvíli zástěru!

Na štěstí Marcel nemá právě napilno a přisedne si k Váňovi. Včera byl s knížetem u staré nádrže; lovili ryby. „Ty kluku,“ povídá Váňa, „ses brzy seznámil s knížetem. A který čert vás nosil na ryby?“ Potom je chvíli ticho. „Ba, vidím, že můj pán se dočista už zbláznil,“ zlobí se zase Váňa a ukazuje na ohromné boty, v nichž vězí Marcelovy nožičky, „vždyť je to můj vlastní majetek!“

Toť se ví, že při tom pohledu ho chytne zlost a že chce milé boty stáhnout Marcelovi s nohy. A Marcel utíká, a ten druhý ho honí, a do toho ty slečny s pečení! No, to je zvěřinec!

Chudinka Marcel v těch hrozných škrpálech nemůže právě létat jako pták a je hned na zemi. „Vždyť mu to padá s nohy,“ povídá Františka a ze zlosti se dává do smíchu. Zatím už Váňa drží v prackách Marcela. Kluk lítá jako pírko a řičí radostí. A Váňa? Jak by smet!

Když se ten pekelný křik utiší a holky zmizí do přípravny jídel, slídívá Váňa po nějakém soustu. Potom se opře o náš teplý krb a spustí písničku. K tomu se doprovází.

Ptáte se na hudební nástroj? Hádáte na dudy, na hudbu válečníků? Chyba! Hraje na starou a rozvrzanou harmoniku a zpívá jako psice, když ji vískají v pohodnici. Ale přece jen to je zpěv. A jaký! Jak zní, jak se rozléhá pod křížovou chodbou naší kuchyně!

Rád bych tak chtěl vědět, kolikrát já nebo Marcel jsme ho chytili za rukáv a kolikrát jsme ho prosili, aby nehulákal a aby nestlačoval měch svého nástroje s takovou silou, ale to bylo marné.

Pravil jsem, že můj pán měl dvě dcery: starší Michaelu a mladší Kitty. Tomuto děvčátku táhlo právě na čtrnáctý rok, ale byla drobná a útlá, takže byste jí hádali o dvě léta méně. Měl jsem Kitty ze všech nejraději, ale působila mi často zármutek. Neodrostla ještě dětským hrám a pranic nedbala na učení. Bylo jí nejmilejší seděti v kuchyni a vylizovat rendlíky. Starého čerta se starala, co jí radí slečna Susanne a slečna Ellen. Držela se Marcela a od těch dob, kdy se u nás zahnízdil kníže se svým sluhou, přijala na milost ještě ty dva.

Proč?

Protože byli odlišní od ostatních lidí. Protože jejich odřené pláště vlály, protože na nich lpěl prach a sněhy pohádek, protože je miloval Marcel, protože se okolo nich všechno točilo, protože se nebáli koní, protože měl kníže na prsou kříž a na čele jizvu, protože lezl po žebřících a protože obkročil zábradlí nad velkým schodištěm a za veselého křiku sjel jednou po zadnici dolů. – Mohl bych vypočítávat ještě dobrou hodinku podobné důvody, ale přestanu na tom, co jsem řekl. Neboť Kitty není Michaela a na jejích zálibách tak mnoho nesejde. Krátce, milovala ze srdce knížete a málokdo jí přišel tak do noty jako Váňa.

Sotva odložila po večeři lžíci, již hledala nějakou záminku, aby se vytratila z dohledu. A hajdy do kuchyně. Pokud jde o mé vlastní záliby, sdílel jsem s Kitty vkus. Dopil jsem kávu a omluvil jsem se Michaele, řka, že se poohlédnu, co Kitty tropí. Tak jsem se dostal ven. Již na první podestě jsem slyšel dunění a pohřímávající hlas, který zpíval:

až urodí se hojnost jehňátek –

Škoda, že nemám tak dlouhé paže, abych se mohl rozpřáhnout do šíře té písničky. Za tohoto prozpěvování jsem došel do kuchyně a shledal jsem se se svými miláčky.

Seděli pěkně pospolu, ohryzujíce kosti. Poslouchali a pobroukávali si do taktu. Byla na ně milá podívaná. Nejblíže u Váni seděla Kitty a vedle ní Marcel. Jenže se ten ušák posadil tak, aby viděl zpěvákovi do úst, a obracel po něm hlavu, jako by to byl nějaký svátý. „Nu,“ povídám svou povedenou ruštinou, „Ivane Iljiči, nechtěl bys spustit nějakou kratší, veselejší a méně hlasitou? A nechtěl bys raději pít rosolku?“ – „Děkuji,“ odpověděl Váňa, ukazuje zuby, „ale kníže mi zakázal pít před desátou.“ Slečna Františka chtěla něco poznamenat na účet toho zákazu, ale Váňa odložil harmoniku, a rozpřáhnuv ruce, přitáhl ji k sobě. Potom se jal zpívat O PLUKU POD PEVNOSTÍ. Připojili jsme se, a když jsme se dosyt…