Konec starých časů

Záměna

Ach advokát! Spustili jsme toho chlapíka s očí, když jsme nasedali k vyjížďce. Jak se vyrážel, zatím co my jsme křižovali les?

Můj pán, Josef Stoklasa, s ním chtěl účtovat a odvedl ho do své kanceláře. Schylovalo se mezi nimi k bouři. Byli zasmušilí a po dlouhé době spolu mluvili tak, jak měli spustit již na začátku.

Regent činil svému právnímu zástupci výčitky, řka, že mu nejdou pod vousy zápletky a kličky, v nichž si advokát libuje. „Naše věc,“ řekl, „pokračuje od deseti k pěti. Před půl rokem jsem byl málem u cíle. A co teď? – Odhad za odhadem, komise za komisí! – Ministerstvo. Pozemkový úřad, průtahy! – Ďas ví, komu ten statek padne nakonec do klína.“

„Před šesti měsíci,“ odpověděl advokát, „jsem měl volnou ruku. Tehdy ještě nezasáhl Lhota!“ Řka to, podíval se na mého pána zpod brýlí.

„Bylo to nutné,“ pravil mu v odpověď regent, „musil jsem požádat Jakuba o přispění, vždyť jsme byli již v koncích.“

Oba pánové chvíli mlčeli, Stoklasa se trochu styděl za nepravdu, kterou říká, a v rozpacích lámal mezi prsty sirku.

„Domnívám se, že jste si nesprávně vybral přímluvčího,“ pokračoval advokát. „Lhotovy zájmy jsou jiné než vaše. A i kdyby chtěl, co zmůže? Má na zádech smlouvu s cukrovarníky a řepaři po něm pasou jako čert po hříšné duši. Musí se před nimi zapírat a jezdí po zdravotních dovolených.“

„Mýlíte se,“ namítal opět regent, „Lhota má vliv a je to můj starý přítel. Co ale mohu čekat od domkářů? Zapomněl jste, jaké mám potíže s Charouskem? – Vidíte, a to je člověk, s nímž jsem chtěl pracovat, když jsem myslil na družstvo…“

„Jakže?“ vpadne advokát, „vy byste přistoupil na to, aby se Kratochvíle stala družstevním statkem?“

„O Charouskovi již nemůže být řeči.“

„Naopak! Naopak!“ křičí advokát a na jeho čele vyvstává pot. „Charousek udělá, oč ho požádám. Jsem si jím jist.“

„Pozdě!“ odpovídá můj pán a vkládá do toho slova všechnu umíněnost lidí bez vůle.

Doktor vstane a jazyk mu vypovídá službu. Cítí, že je všechno v sázce, cítí, že miluje Michaelu a že jeho místo je po boku Stoklasově. Chce mluvit, ale v hlavě se mu honí myšlenky na moc v politické straně, na Kratochvíli, na svatbu a na jedinou chybičku, které se dopustil s Charouskem. Můj bože! Proto se všechno rozplyne? Proto má věčně klábosit v nicotných sporech u krumlovského soudu? – Ne, ujímá se řeči a vyloží, proč Charousek psal onen zlořečený dopis a proč mluví na schůzích proti Stoklasovi. „Tomu je dlužno rozumět,“ praví, „jen jako výstraze, abyste se nevzdaloval svých starých spojenců. My všichni jsme byli znepokojeni pro Jakuba Lhotu…“

To jméno přivádí advokáta k rozumu, poznává, že právě v něm je ohnisko sporů, poznává, proč se Jan vrátil na Kratochvíli, a v duchu se již loučí s Michaelou i se statkem. „Zkřížili ti cestu. Okradli tě!“ myslí si, ale ještě se nevzdá. Mluví, mluví čím dál tím lépe. Vymáchal Lhotu, jako by měl zítra při jiti na buben, a naznačuje, že je to darebák. Rozhodl se vésti útok přímo na Jakubovu hlavu a změří se s Janem; ve vhodné chvíli požádá pak o Michaelu.

Uhaduji a jasně si dovedu představit, jak se náš advokát za této řeči uklidnil, jak si opět sedá, jak drží ruku v dlani a jak si čistí brýle. Vypadá jako neviňátko.

Můj pán odpovídal na hanu a zlehčování pana Jakuba Lhoty zdráhavé. Krčil rameny, a když šlo do tuhého, vzmohl se jen na chabou poznámku: „Pravíte, že pro mě neudělal ani jedinou maličkost? Vždyť jsem ho nikdy o nic nežádal – ostatně, míti vliv znamená hospodařiti vlivem.“

Toto místo je nejslabší z celé obhajoby. Advokát se dívá na popel svého doutníku a myslí si, že přišel čas, aby obrátil řeč na Michaelu. Připravuje si půdu a urovnává záhyby svých spodků. Pojednou vyhrkne a ze záplavy ruměnců praví utlumeným hlasem: „Miluji Michaelu!“

Ať se propadnu, ať nedosáhnu nikdy akademického gradu (jakkoli mám zadat jen práci a vše je hotovo), ať víckrát nepromluvím, jestliže si Stoklasa někdy pomyslil na to, co advokát právě řekl. Neměl o tom ani zdání, ani zdání, ani zdání!

V tu chvíli byla na Stoklasu žalostná podívaná. Stál jako bez ducha a opakoval si Michaelino jméno. Rád bych znal hloubku jeho studu a uzardění, rád bych znal sled myšlenek, které mu proběhly hlavou. Zastavil se u necudných anekdot, které za chvilek oddechu sdílel se svým advokátem? Myslil na výši jeho palmare? Či na malé nezbednosti, kterých se dopouštějí mužové zralého věku? Proč neukázal Pustinovi dveře, proč mlčel? Vázala mu jazyk společná tajemství?

Jsem si tím jist, neboť, přisámbohu, ten člověk viděl v Pustinovi to nejhorší a považoval jej za pramazaného chlapíka. Kdyby mu v tom okamžiku nebránily vlastní hříchy, zatočil by s milým doktorem dočista jinak. Poprosil by ho, aby mu víckrát nechodil na oči, a zhurta by mu zavřel právě před nosem. Jářku, dovedu si velmi dobře představit, jak by ho vyprovázel, ale jakživ to neuvidím, neboť můj pán vězí až po krk ve všelijakých závazcích a nikdy nebude jednat podle vlastní hlavy…

Se mi zdá, že mi dáváte znamení, abych přestal. Tane vám na mysli nějaká otázka? Dobrá, poslouchám.

– Měl Stoklasa Michaelu rád?

To bych řekl, pánové, měl ji nesmírně rád!

– Chtěl ji provdat za mladšího Lhotu?

Ovšem, snažil se o to ze všech sil.

– A co tedy odpověděl Pustinovi?

Nic určitého. Mohu říci, že mu ji neodepřel.

– Tak, a teď si, vy mluvko, sáhněte na tepnu!

Lidé dobří, slyším nerad podobné poznámky. Sper to das! Nemohu učiniti z černého bílé a z ničeho něco. Pan Stoklasa byl právě takový a ani o chloupek lepší. Honil vždycky dva zajíce najednou. Ať se vám líbí či nic, já zpívám podle not a držím se svého klíče. – Krátce a dobře, Stoklasa zapřel mladého Lhotu a neučinil pro lásku k své dceři ani tolik, co by se za nehet vešlo.

„Já,“ pravil advokátovi, postrádaje pravého výrazu, „nebudu Michaele říkat o vašich záměrech. Zeptejte se jí sám. Nebudu ji ani přemlouvat, ani jí bránit. Jestliže vám přisvědčí, máte mé slovo.“

„Dobrá,“ odpověděl nato doktor Pustina, „nechtěl jsem slyšet nic víc. – Pokud však jde o vaši poznámku, abych mluvil ve vhodnou chví…