Konec starých časů

Vladislav Vančura
(Hodnocení: 1)

69 

Elektronická kniha: Vladislav Vančura – Konec starých časů (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: vancura25 Kategorie:

Popis

Vladislav Vančura: Konec starých časů

Anotace

Vladislav Vančura – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Konec starých časů

  1. Bořek Látal

    Děj této knihy se odehrává těsně po první světové válce na statku se zámečkem Kratochvíle. Mezi novodobou agrární smetánku přijíždí ruský emigrant Megalrogov, který v prostředí poválečných zbohatlíků vystupuje v roli moderního barona Prášila. Základním tématem příběhu je svár mezi starým a novým světem, äle na jeho pozadí se rozehrává celá řada komických situací, podaných velmi pestrým a kouzelným Vančurovým jazykem.
    Po téhle knize sáhnu vždy, když na mne jde smutek, a zatím mě nikdy nezklamala. Poklidný děj s vtipnými momenty, přiměřená dávka nostalgie, nádherná čeština. Hotový balzám na duši.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přípravy na cestu

Po utkání Jana s knížetem běžela Kitty se svými přáteli rovnou do kuchyně.

Hrnou se po schodech, piští, výskají a Cornelie je napomíná, naznačujíc, že jde i o ni. Chce se dostat do středu příběhu a dělá, seč je. Ještě jeden pohled na Susanne, ještě jeden vítězný pohled a potom sukně do hrsti! – Žel, cesta nás vede k starému oprašováku, ale snad je to dnes naposled.

Konečně dámy a pánové málem bez dechu dobíhají, Veronika hledá židli a ostatní se vracejí po stopách své práce k dřezům, k rendlíkům a k mísám. Je však příliš nesnadné smočiti si teď ruce, je příliš nesnadné chopit se pometla a přejiti mlčením tak znamenité události. A pak, je tu Cornelie, jež neudrží jazyk za zuby.

„Můj bože, měla jsem strach, že se mu něco stane!“

„Komu?“

„Alexejovi!“

Tu se počal rozhovor, jejž Cornelie poslouchá s pobouřenými ňadry. Vzpínají se jako zvířata poznávající hlas svého pána.

Kéž bych ji v té chvíli viděl!

Vstoupila do kruhu, kde má hlavní slovo Marcel s Kitty a kde jeden přes druhého vypravuje o průběhu utkání.

„Ah, to já znám, to si dovedu představit!“

„Kdežpak,“ namítá mladší slečna Stoklasová, „kdo to neviděl a kdo se s knížetem nestýká aspoň tak jako já nebo Marcel, ten neví dočista nic!“

„To ne,“ brání se Cornelie, „já jsem s ním měla taky co dělat, a nejednou, panečku! Já moc dobře vím, co je to za člověka. Já bych teprve mohla povídat!“

„Prosím vás, dejte pokoj s vaším vyprávěním!“

„Můj ty světe, ta ženská je drzá! Ještě že neřekne něco horšího!“

„Počkáme, počkáme, však vono vyjde nakonec všechno najevo.“

„Tak ať vyjde, já se stydět nemusím…“

Kitty přichází za této přestřelky do ohně, ale právě teď přinesl čert Angličanku a slečna volky nevolky ji musí následovat.

Veronika počká, až zapadnou dveře, a již pokračuje: „Vždyť my víme, co je to zač, vždyť my víme, jak za tím pánem leze.“

„Kdo? Já?“

„To se ví, že ty!“

„Ale nehádejte se s takovou…“

„Snad ještě řekne, že s ní spal. Na mou duši, to mi věřte, že si to může vymyslit. Nastrčí knížete místo Spery.“

„Pánbůh mi hříchy vodpusť, taková koza!“

„Jaká koza?“

„No, no, no; snad není tak zle, povídám, že ses mohla už kolikrát vdávat.“

„Což vo to!“

„Takovejch by se nasbíralo, jenže, jenže…“

„Co jenže?“

„Jenže kde vzít ženicha.“

„A jakýho, to bys koukala!“

Jak se naše krásky začnou vadit, neví žádná, kdy přestat. Nakonec nás musil vytrhnout Váňa. Začal slečny šmahem objímat, říkal jim lichotky a nepřestal žertovat, až se daly do smíchu. Chvála bohu, že měl ten dobrý nápad.

Když se trochu usadily, spustil Váňa znovu o knížeti a chválil ho, až přecházel sluch.

Během té rozmluvy se však k němu přitočil Marcel a pošeptal mu do ucha, že je kníže již připraven a že odjede. Jak to Váňa uslyšel, opustil ho naráz dobrý rozmar.

„Jakže,“ řekl si, „což ho to nepřešlo? Trval by na svém i po takovém úspěchu?“ – Uváživ, že je rozloučení málo pravděpodobné, rozjasnil Váňa tvář, ale zmínka o odchodu mu přece jen nedala dobře dělat. „Což o to,“ děl po chvíli Marcelovi, odpovídaje spíše svým vlastním myšlenkám než na sdělení, které slyšel, „což o to, zbrklý a bláznivý je na to můj pán dost a dost! Když se to vezme, je vlastně hlupák, kterýho pálí dobrý bydlo. Ten chlap nikde nevydrží…“

„A kam zas chce?“

„Do Paříže.“

„Do Paříže!“ opakoval Váňa. – „Tam jsme už byli! Spal jsem v předsíni hotelu D’Orient. – Krmili jsme se tam zeleninou a rybami. Ty ryby páchly…“

Marcel si kladl prst na ústa, prose, aby seržant mluvil aspoň potichu… Byl všecek zmaten. Myslil si, že Váňa uvítá tu zprávu s radostí, a nenadál se nějakých námitek.

„Cože?“ pravila Cornelie, „Alexej nepojede do Prahy?“

Za této otázky všichni zmlkli a bylo slyšeti odkapávající vodu.

„Ne, do Paříže.“

„To je nápad, teď v zimě do Paříže! Co tam?“ pokračovala po chvíli klíčnice.

„Ty tomu rozumíš,“ odpověděla nato Veronika, a obracejíc se k Váňovi, dodala: „Ale má ten kníže sluhu, co? To jsou vejmluvy, když má něco udělat! Člověče, já bych vás prohnala, být vaším pánem…“

 

– Ach, to je řečí! To se to vleče! Jsem již netrpěliv jako španělský sudí a raději obrátím kormidlo tam, kde vane čileji vítr a kde je větší vlnění.

Jdu za knížetem!

V ten čas, v tu chvíli a v ten okamžik vstal Alexandr Nikolajevič Megalrogov v jídelně se svého místa, a maje na hlavě prášilovský klobouk, jal se děkovat Stoklasovi a všem přítomným pánům (slečny se zatím odklidily) za přátelství, jemuž se po tři měsíce těšil.

Naslouchali jsme jeho řeči s úžasem.

„Hrom do těch květů staré zdvořilosti,“ pravil, „hrom do nich! Pletou se do mých úvah právě teď, když mám lhát.“

Řka to, kousl se kníže do jazyku a oslovil mého pána: „Pro pět ran do čepice, sbohem! Sbohem, regente, sbohem, můj moudivláčku, můj strakoši, má pokladničko! Buďte zdráv a vzal čert ohledy!“

„Co to říkáte?“ otázal se pan Stoklasa.

„Co? Nic! Všechno, jak by smet,“ křičel kníže. „Šlechtic nešlechtic, každého svědí někdy dlaň, vsolte Charouskovi jednu za ucho a potom si zazvoňte v kapse zlaťáky. Vezměte doslova, co praví váš vnitřní hlas a básník:

 

Když zásluha je ve psí dána,
pak utrhači sedí rána.

Jen na ně! Jen do toho! Kopanec pro advokáta, herdu Rychterovi a ještě jednu do brslenek jen tak pro chuť! Příteli, příteli, přeji vám dobré pořízení, klid, pevnost, mír a pádnou ruku. Půjčujte jen na vysoký úrok, chovejte v teple svá játra a bílé víno šmahem u ledu. Kupujte za všechny čerty půdu a přitom se držte pana Jakuba. Dále, abych nezapomněl: Pohoňte se dvakrát do roka po lesích a ať vám slouží větry!

Ha, cítím živě, že bych se teď měl rozplakat a pronésti věštbu, co bude s advokátem:

Vidím, že se ten chlapík neožení. Vidím, že ztloustne a že bude pít pivovarskou břečku. – Jednou provždy, pánové! Kdopak mu půjčíte od dneška za rok findu? – Vy ne, já ne, a Bernard?“

„Nerozumím vám,“ pravil doktor Pustina,

„Říkám,“ odtušil plukovník, „že ostrouháte, říkám, že vám sklapne, říkám, že se Stoklasovi mění povaha, říkám, že vás tady mají dost.“

„Mlčte!“ vykřikl advokát, napodobuje (právě tak jak js…