Konec starých časů

Políček

Na druhý den jsem se vypravil na schůzku, kterou jsem určil Holanďanu Huylidennovi. Přišel jsem na označené místo o chvíli dříve, a tu jsem se jal s pokojnou myslí měřiti cestu od dubu k dubu. Krátil jsem si přitom čas odříkáváním všelijakých nesmyslů, jež sice neměly pražádnou spojitost, ale zachovávaly délky a spád alexandrinu. Vplétal jsem do svých pošetilých veršů bez ladu a skladu všechno, co mně přišlo na jazyk, a byl jsem šťasten, když mi klapala nota. Bavil jsem se jako břežanský kardinál, jenž prý na svých procházkách činí totéž.

Místo, které jsem zvolil k dostaveníčku, bylo tajné, odlehlé, kryté, nepřístupné… krátce bylo takové, že mi skýtalo jistotu tak říkajíc sirotčí: mluvil jsem tedy hlasitěji a hlasitěji.

Asi při padesátém či sedmdesátém řádku mých tlachanin ozval se za mnou znenadání smích. – Můj bože! Zůstal jsem všecek ohromen, mé srdce se zastavovalo a za jeho zpomalených úderů jsem slyšel, jak jedna hemisféra mého mozku odpovídá druhé: „Je chycen! Je chycen! Hle, konec jeho lehkomyslného počínání!“

Ve vteřině, jež zajisté uplynula dříve, než obrátíte stránku, pocítil jsem bezpočet myšlenek, které zazněly jako strašný akord děsu. Hrom do toho! Od těch dob vím, co je to strach. Od těch dob vím, co je to zlodějská bázeň plazící se s roztřesenými prsty podél zdí. – Když se mi vrátily smysly, spatřil jsem pana Huylidenna s Marcelem.

„Promiňte,“ řekl mi malý nezbeda, „nemohl jsem se udržet, slyše vás odříkávat tak směšné divadlo…“

„Vedl jsem toho pána,“ pokračoval, nedočkav se odpovědi, „říká, že jste mu psal, aby přišel sem do dubiny, a neznal cestu.“

Obdaroval jsem Marcela jako nikdy předtím, neboť jsem vskutku ztratil sám nad sebou vládu. Má mysl a mé tělo mě neposlouchaly. Teprve když jsem viděl, jak se hoch vzdaluje, podařilo se mi uvolniti loket, jenž sám od sebe tiskl pod kabátem desky JIHOČESKÉ KRONIKY.

Potom jsem sebral pár německých slovíček, abych panu Huylidennovi vyčinil za neopatrnost. „Provádíte-li své šmejdy tak neomalsně, nechci s vámi nic mít!“ pravil jsem nakonec. Řka to, chtěl jsem odejít, abych vrátil desky na staré místo.

Pan Huylidenn, jak se mi zdálo, byl zvyklý na větší zlodějny a mluvil o nich jen tak po domácku. „Vaše rozechvění,“ děl, „může zvýšit cenu o sto korun, ale věřte mi, za víc nestojí ani výstup, který jste mi sehrál, ani vaše vazba.“ Nato odpočítal osm stovek, zapřísahaje se, že bude amsterodamským starožitníkem vypeskován.

Přisámbohu, třásl jsem se jako osika, přijímaje onen mrzký peníz, ale jakkoli jsem se snažil ze všech sil, nemohl jsem z paličáka dostat ani o haléř víc. Předal jsem mu tedy vazbu, a rychle se s ním rozloučiv, spěchal jsem domů.

Ach, toho návratu! Ohlížel jsem se na všechny strany a prchal jsem jako kapucín, jenž zabloudil do nevěstčí uličky.

Konečně jsem byl na nádvoří Kratochvíle, konečně jsem si mohl oddychnout jako poctivý člověk! „Ještě dám Marcelovi deset korun,“ řekl jsem si, „ještě se ohlédnu a věc bude navždy zapomenuta.“ V tom okamžiku byl však nasnadě jen pohled zpátky. Věnoval jsem na to jedno oko – a co jsem spatřil? U východního podjezdu stál pan Stoklasa a díval se jako profous.

Zdálo se mi, že vzduch pozbyl průzračnosti. Neslyšel jsem, neviděl jsem a vše, co se přede mnou dálo, bylo mimo dosah mých smyslů.

Zato uvnitř mé bytosti, potrubím hnátů, tepen a žil, v mezibuněčných prostorách a všude tam, kde řídká tkáň je s to propustit částečku síly, proudu, hlasu či jenom chvění, rozléhal se křik: Na stráž! Na stráž, nebo jsme ztraceni!

Pravil jsem, že jsem byl ohromen, když se za mými zády objevil Marcel – nuže, teď mi přispěly ku pomoci všechny tělesné šťávy a všechny schopnosti ducha. Odpovídal jsem svému pánu sice zpovzdálí, ale tak výmluvně, že jsem ho polekal.

„Necítíte se dobře?“ řekl Stoklasa a zvedl obočí.

„Ach,“ odtušil jsem, „mám teď v knihovně trochu napilno a nerad bych se omeškal.“

Tento neotesaný závěr se mi však, jak vidíte, nepovedl.

Vběhnuv do své světnice, nalezl jsem na stolku dopisy, jež mi toho dne došly poštou. Mezi dvěma upomínkami a lístkem jakéhosi brněnského jazykozpytce leželo psaní mé sestry Anděly.

Četl jsem je s rozpaky a s nevolí. Má drahá sestra mě žádala o peníze.

„Bernarde,“ psala rukopisem, v němž jsem poznával tahy a povahu své matky, „Bernarde, jen si vzpomeň, co jsi nás stál, když jsi chodil do těch škol! To bylo nějakých sešitů a knížek! Já jsem tehdá byla mladá holka a co jsem z toho měla? Kdybys nás byl poslechl a šel na něco pořádnýho, tak jsme mohli bejt všichni v blahobytu a já jsem se mohla jináč vdát. Nemusela jsem mít takový starosti jako teď. Když už se ale hloupost stala a když už nám Eliška vyvedla takovou věc, tak Tě prosím, abys byl aspoň teď uznalej. Co má chudák dělat? To tě může taky napadnout, že jí žádný povídání nepomůže, když je to již tři měsíce. Holka potřebuje pár zlatejch, to nejsou žádný peníze, co na Tobě chceme! Tak si vzpomeň, co jsem pro Tebe všechno udělala, a snad Ti taky přijde nějakej vděk. Vona už nebožka matka říkala, že se na Tobě nic dobrýho nedočkáme, ale snad není tak zle, vždyť jsi vzdělanej člověk a taky víš, co je to neteř v takovým neštěstí.“

Na nové stránce mě má sestra žádala, abych jí poslal 1000 korun.

Pohrávaje si v zamyšlení tímto dopisem, hledal jsem nějakou slušnou vytáčku. Vedle peněz, které jsem přijal od Huylidenna, měl jsem ještě 70 korun, jež jsem vytěžil z karet, ale to bylo málo. Můj plat u pana Stoklasy byl obstaven krumlovskými věřiteli. Něco připadalo na záložnu, něco na hospody a zbytek patřil jiným živnostníkům. Kladl jsem si otázku, jak bych mohl pomoci slečně Susanne a vedle toho ještě uspokojit svou sestru. „Vyvaruji se drobných vydání,“ řekl jsem si, „za ty úspory koupím nové desky a ještě budu sestře posílat po stovkách.“ Potom jsem si slíbil, že se zdržím pití, a prohlížel jsem své kabáty. Zdály se mi ještě velmi úhledné. Stál jsem před otevřenou skříní, zvedaje do výše svůj kožíšek, a tu se ozvalo zaklepání.

Byla to klíčnice Cornelie.

Vešla s vyčítavou tváří…