Konec starých časů

Advokát a můj pán

Zdař bůh! Zdař bůh! Zdař bůh!

Hospodářské soustavy osevné jsou dvojího druhu: nepravidelná či svobodná a pravidelná. Prvou provádí hospodář, neřidí-li se určitým postupem osevným… atd.

Buď práci čest! Buď práci čest!

V málo pokročilých zemích zachovává se doposud dvojhonný postup… atd.

Aby nás pánbůh při rozumu zachovati ráčil! Vidím dlouhou světnici a v ní je plno listin. Můj pán, Josef Stoklasa, sedí v lenošce a jeho tvář vyjadřuje úsilí. Studuje. Před ním leží svazek Hospodářského slovníku, tužka a papír. Opírá si skráň a jeho duch sleduje text, jejž jsem uvedl. Je pln péče, pln žádostivosti zvěděti něco nového a s ušlechtilou snahou se pídí po vzdělání. Zdar jeho studiu! Zdar! Zdar! Zdar!

Na 39. stránce ustává. Je neklidný, jeho pozornost přitahuje dopis, který dnes došel poštou. Bere jej do ruky, a pohlédnuv na kostrbaté písmo, opět jej odhazuje. Jakýsi hákovač abecedy mu dává na vědomost, aby se měl na pozoru, neboť ještě není konec účtování.

„Vy chlape nenajedená,“ stojí černé na bílém hned v první řádce, „to eště nemáte dost na těch svejch pohaněčích a bachařích? To musíte shánět tajný? Taková souš nemá žádnou cenu, my jsme jich za starýho vévody vodnesli! Nikdo se jakživ nevopovážil říct ani slovo a za republiky mi ten váš slouha zláme trakař a vodnese sekeru! No, já vám to jednou spočítám na schůzi…“ Pan Stoklasa si opakuje pisatelovo jméno. „Charousek, Charousek, Charousek,“ dí několikrát za sebou a vstává. Chce se podívat, co se děje na dvoře, ale sotva udělá první krok, ozve se zaklepání.

Náš regent se vrací. Uchopil pero a čmárá po papíře. „Vstupte,“ praví, nezvedaje hlavy. Lokaj (jménem Lojzík) stiskne kliku a zastavuje se u dveří. Čeká na otázku.

„Co chcete?“ zeptá se po chvíli ticha můj pán. Cítí přitom, jak Lojzík slídí očima po stole, a stěží zadržuje ošklivost.

„Slečna prosí, abyste sešel do jídelny.“

Pan Stoklasa odpovídá, a zatím letí jeho pero po papíře a samo od sebe drápe: Charousek, Charousek.

Potom si regent utře pot s čela. Je mu stydno, že předstíral práci před ničemou, který právě zmizel. Tone v rozpacích – namáčí – a všem navzdory napíše po třetí jméno, jež mu zní v hlavě.

Je hotov, mohl by vstát a jít, ale nechvátá. Sáhne po dýmce, a zatím co jsou jeho ruce zaměstnány, vyvstává před jeho duševním zrakem protivný lokaj. Vidí ho, jak dřepí v předsíni s nohou přehozenou přes nohu, a zastavuje se u jeho rozplesklého stehna. Představuje si, jak vyletí, až půjde mimo něj, a jak se na něho podívá svým nepohnutým pohledem připomínajícím vodní havěť. – Za střídy těchto obrazů pocítí Stoklasa příval nudy a trápení.

Co chce? Po čem touží? Čeho se mu nedostává?

Všeho! Ničeho! – Krindapána, někdy by si přál žíti po vévodsku, ale vzápětí mu lezou podobné opičárny z krku. Kdyby bylo v ten okamžik po jeho, vstrčil by loket do talíře a opřel by si hubu o pěst. Má zdravý selský kořen a dvojí vůli, s níž se setkáváme u současných filosofů. Jeho duch je jako plynové světlo, jež za času SLAMĚNÉHO KLOBOUKU hořívalo v průjezdech. Má dvě ramena, dvě křídla, dvojí vznět. Na počátku svého vypravování jsem řekl, že je šetrný – a jak dlouho jsem s tím vystačil? Hned vzápětí mi vypálil rybník: Plýtval zabijačkami jako blázen, a toho vína!

Na dně jeho zásuvky je svazek účtů, které zaplatil, nemrknuv okem, ale nejmenší z nich mu nedá spát. Vím, jak se vztekal, když jej otevřel. Svazeček chřestu za 160 korun! Kdo to jakživ slyšel! Chtěl bych se vsadit, že požene věc k soudu… Chuďas, myslím, že se mu daří špatně, sklání se nad slovník a hledí do prázdna. Ještě okamžik, pak sáhne po krabičce sirek a jme se uvažovat. Provedl zkoušky naší půdy, sestavil jakž takž plány osevu za posledních pět let a nyní sleduje střídavou osnovu. Zkoumá, badá, počítá.

Ozim, okopaniny, jař, jetel, ozim, pícnina…

Hrome, někdo jde!

Pan Stoklasa odkládá tužku, chápe se starých novin, opře se o lenoch a předstírá, že čte. Ceká advokáta. Vskutku, je to on. Můj pán urovnává na stole papíry a sleduje svého hosta. Hovor se tak tak tluče. Není to zajímavé a advokát stáčí řeč na svého soupeře. „Zahráváte si s ohněm,“ praví, „pan Jakub Lhota se zde sotva ukázal, a již je plno řečí…

„Co na tom?“

„Nic?“ opakuje právní zástupce. „Snad máte pravdu – ale Lhota je starý hráč. Starý vypočítavý chlapík a jde vždycky za vlastním prospěchem.“

„Eh,“ odpovídá můj pán, „slyšel jsem cosi podobného o všech lidech, kteří se zabývají politikou.“

Advokát pokrčí rameny a usedá. Chtěl by dodat, že je někdy třeba přijímat obecné mínění, ale rozhodne se přisvědčit. Vzpomíná si, co pan Jakub krásného udělal, dokud byl ještě v delegacích, a je šťasten, že ho může od plic pochválit. Teď vypravuje příhodu, která se zběhla v Pešti. Jeho rozhodný hlas se sklání, stává se mírnější a končí uznalým smíchem: Pan Jakub je přece jen kopa! – „Ale, můj bože,“ dí uprostřed veselého kdákání, „udělal by mi věru radost, kdyby se zdržel svých neomalených poznámek. Víte přece, že si nepotrpím na kořeněné výrazy a že se nerad blýskám. Nicméně musil jsem mu odpovědět. Víte, příteli, kdyby ho někdo vzal za slovo…! Sapristi, sapristi! Měl by být opatrnější! Mám za to, že se leckterá z jeho výpovědí roznesla…

„To byste neřekl,“ odtuší nato můj pán, „jaké má ten chlap štěstí v koních a se ženskými. – Ale, abych nezapomněl, doktore, přečtěte si toto.“

„Tu to máme!“ praví advokát a čte: Vy chlape nenajedená… Jeho tvář vážní. Hledá podpis, dočítá. „Ták,“ míní advokát naříkavým hlasem, „to je pěkné nadělení! Víte, kdo je ten Charousek?“

„Velmi dobře to vím,“ odpovídá regent, „je to váš přítel.“ Praví to bez útočnosti a s jakýmsi smutkem. Láme za těch slov zápalku a cítí se opuštěn. Tato nová křivda se mísí s bezprávím, jehož zakouší po dvě léta. Vnukla mu jakou…