Občan Don Quijote a jiné prózy

Krčín

Roku 1561, za vlády Ferdinandovy, stála blízko dvora Laptáče krásná hospoda. Měla v průčelí sedm oken, v boku sad s kolničkou pro povozy panstva a na druhé straně pěknou, čistou stáj. Ta hospoda se nazývala Smolnice, ale proč a zač, to nikdo nevěděl. Podle mínění pocestných lidí a chasníků, kteří se tam zastavovali, mohla se vhodněji a lépe jmenovati třeba Ráj nebo Útěcha nebo Sladký spánek. Hospodařila tam totiž šenkýřka tak mladá, tak hezká, tak přívětivá a mravů tak podivuhodně líbezných, že po ní kdekdo toužil. Mladíci v nohavicích na prasknutí a břicháči s černou bradou, chlapiska s mečem, kupci, šejdíři a krátce každý, kdo ji zhlédl, byl do ní poblázněn. Jednomu se líbily prý její dolíčky ve tvářích, druhému oči, třetímu lokty zužující se k zápěstí, čtvrtému ňadra, pátému její hlas a dvacátému pružný, lehký krok. To všechno byly ovšem pouhé výmluvy, neboť lidé jsou povinni mluviti o svých láskách a o svých zálibách se zdrženlivostí. Kdyby ti chlapíci zamilovaní kápli božskou, mohli se s velkou snadností shodnout na tom, co je přitahuje. Jestliže o tom mlčeli, bylo to jen proto, že se nesluší mluvit o těch krásných věcech, které skrývala jejich šenkýřka pod sukněmi. Někteří z těch halamů si ji aspoň představovali v posteli, jak leží s copem pohozeným na polštáři, jak zvedá bradu, jak přivírá oči a jak se usmívá, tisknouc si na hruď košili.

Paní, která hospodařila na řečené Smolnici, byla vdova. Táhlo jí na dvacátý rok a její manžel zemřel asi po čtyřech měsících soužití, o němž se nedá říci, že bylo šťastné, neboť hospodský byl neduživec, skrblík a bázlivá zaječí duše. Po celý svůj život si naříkal na bolesti v krajině jaterní, měl namodralou tvář a vzdutý život. Stával před prahem s dlaní přiloženou na bolestivé místo nebo si opékal bok u krbu nebo shrben nad truhlíkem nořil prsty do sedmi kop stříbrňáků. Někdy je obracel v dlani, někdy si jimi cinkal a jindy ho jímala strašná úzkost, že v těch sedmi kopách chybí jeden penízek. Tu změnil barvu, jako tu a tam vídáme u krocana, na čele mu vyrazil pot. Pane můj, strůjce všehomíra, kdo mi ukradl ten nejkrásnější, nejlesklejší, nejznamenitější penízek stříbrňáček? Který vrah to míří na mé srdce, na můj opasek, na mou kapsičku? „A to se podívejme! Ukaž, starouši,“ pravila jednou při podobné příležitosti mladá šenkýřka, „ty tady v té truhlici máš peněz jako pan biskup ze Zlaté Koruny.“ Řkouc to, přitočila se k němu a vrtíc zadkem snažila se nahlédnouti do šenkýřovy pokladnice.

Tu starý přirazil svým břichem zásuvku, a položiv ruce na desku stolku, lehl si na ni. Bradu na roztažených prstech, zíral potom na svou mladou ženu a dýchal přitom jako kovářský měch. „Ty čertice a lehkomyslná ženo,“ řekl, „copak myslíš, že tady mám? Pár mizerných grošů, pár utrhaných knoflíků, pár nanicovatých střípků a vedle toho křídu na dluhy.“ Tuto lakotu, tuto svou zatrolenou vlastnost šibalskou získal pan Eustach dědictvím po svých předcích. Sál ji s mlékem mateřským, vdechoval ji v jirchářské dílně …