Útěk do Budína

Návrat

Brehmova rodina pocházela odkudsi z Němec nebo z Holandska. Byli to kupci, jež revoluce hnaly ze země do země. Kupovali obilí, když se urodilo, a prodávali je v období tísně, jež mnohdy následovalo jedno za druhým. Plenili pokladnice armád napoleonských, a když se změnily časy, činili se až do krve na bursách. Vratislav Brehm znal výhody klidu a vyčkávání, byl jist sám sebou a spojenectvím peněz. Neukvapoval se.

V onom roce, kdy vykonal cestu do Budína, byl stár právě třicet osm let. Tehdy již velmi dlouho řídil věci svého obchodu a rozhodoval o penězích. Mír přicházející po čtvrtém roce války ho zastihl na straně Dohody. Od druhé poloviny vojny se již netajil svým smýšlením a jeho jméno ve Vídni bylo vykřičeno. Strýc, který v rodině Brehmů měl největší váhu, onemocněl právě v období, když rakouská koruna klesala.

Této době uzavřely již státy těsně své hranice a styk s Londýnem a s prastrýci, kteří žili ve Francii, se stal nadmíru obtížným. Jakýsi Vratislavův příbuzný žil ve Vídeňském Novém Městě, ale jako se přiházívá v rodinách, nepodobal se tento Brehm ostatním. Stal se vášnivým vyznavačem Německa a všechno své počínání obracel k tomu, aby došlo vítězství. Byl to zuřivec. Vrhal se na válečné papíry, hotov ztratiti jakýkoliv peníz. Hotov ztratiti a přece důvěřivý, že mu konečné vítězství všechno vrátí.

Vratislav měl v ošklivosti podobnou vášnivost, vedl si prostě, a protože bylo přirozené a spravedlivé ztotožňovati se s věcmi svého národa, činil to. Velmi mnoho příhod z té doby svědčilo o jeho odvaze, ale Brehm je nevyjmenovával, spokojuje se s výtěžky peněžními. Vskutku, v té době se pětkrát znásobilo jeho jmění a desateronásob vzrostlo po převratě.

Sotva utuchla vojna, sotva bylo sjednáno příměří, jel Brehm za hranice. Sešel se s příbuznými, nakoupil zboží, maje v cizích zemích úvěr stejně veliký jako doma. Oba prastrýcové a polichocený ujec mu připili neskrblíce chválami. Londýnská společnost tajila údiv, že se tento mladistvý Čech podobá mladistvým Angličanům a že mluví obstojně francouzsky tak jako oni. Nicméně Brehmův bankovní rekord byl znamenitý a tak Anglie objevovala zemi na východ od dvanáctého poledníku východní délky. Viděla se zalíbením, že jsou její spojenci vesměs pleti bílé, že jedí s podivuhodnou nenuceností a že se nezardívají, když na ně jeho lordstvo promluví.

Dosti zhusta se stává, že přicházející skutečnosti jsou přetvořovány k obrazu, který byl předjat v zájmu dějinné pravdy. Brehm však neměl na mysli než mrav, k němuž jej kdysi zavázala mladost strávená na letenských hřištích, prvá přátelství a především mateřština, neboť do jinošských let nemluvil jiným jazykem.

Vraceje se z Budína do Čech, Brehm podřimoval. Krajina tak kouzelná, cestujeme-li koňmo či procházíme-li jí, nemá půvabu pro ty, kdo ji přehlížejí z okénka rychlovlaku. Soumraky, polední okouzlení a volnost doslova bouřlivá nezjevuje své krásy leč tomu, kdo nekvapí.

Brehm v polosnu a v polobdění vzpomínal na Budín. Byl spokojen. Sedmihrad…