Útěk do Budína

Hoře a lítost

Na druhý den po útěku vstala paní Myslbeková velmi záhy. Práce stále stejná, věci stojící od nepaměti na týchž místech, pozdravení mlékařčino, hlomozný hlas paní, jež přicházela den co den, aby jí pomohla při úklidu, tato setkání dávno známá a věci dávno známé ji uklidňovaly. Nepřikládala již valného významu studentčině nepřítomnosti. Byla přesvědčena, že se Jana co nevidět vrátí se starší sestrou. Slyšela již, jak se budou omlouvat, neboť není nesnadné uhodnouti, co si ty lehkomyslnice ujednaly. Zdržely se v některé z kaváren, kde se tančí, myslila si paní, a bylo jí trochu líto, že dcery přikládají přísnosti větší význam, než se pro lásku sluší.

Proč mě nevzbudily třeba o půlnoci, třeba k ránu? Tázajíc se takto zakoušela hoře z výčitek.

Zatím byla snídaně již připravena, Janino lože ustláno a zavřena okna. Paní Myslbeková prostřela stůl a přenášela konvice s kávou do světnice, kde se nikdy předtím nesnídalo.

V Emauzích odbila devátá, ale nikdo nepřicházel.

Proud času se zúžil, stékaje po vteřinách v údolí, v němž vaše hoře záhy rozezná kříže a obrácenou hlínu nových hrobů.

Nyní bylo slyšeti úder domovních dveří a paní, jež se tolikrát zařekla, že nepůjde ani k oknu ani před práh, znovu naslouchá. Znovu je jata nadějí a znovu zklamána.

Venku se dalo do deště a vdova vyňala svůj plášť, rozhodnuta, že půjde Janu hledat, ale opět váhá, neboť je příliš pravděpodobno, že se děvčátko vrátí každou chvíli. Kdyby nalezla zavřené dveře! Kdyby se jen o chvíli oddálilo shledání! Nemůže snésti tuto myšlenku a opět odkládá rukavice a snímá klobouk.

Bylo již poledne. Paní přemožena úzkostí a čekáním propukla v pláč. Záhy však osuší slzy. V chvatu se obléká a přirazivši dveře vrhá se ke schodišti.

Ale ještě jednou je třeba, aby se vrátila. Rozpomíná se na dopis, který již zrána napsala. Hledá jej rozechvěnou rukou, ale po chvíli již nespěchá a váhavě vpisuje hodinu svého odchodu.

Rozhodnuvši se pocítila úlevu a mohla se usmívat nad strachy, které ji přepadaly ještě před chvílí.

Kde by byla jinde než u své nejstarší sestry! Snad k nim přišel na návštěvu zajímavý vypravěč, snad tlachají a zapomněly na hodiny. Brehm velmi často zdržuje své hosty, děla k svým úzkostem.

Brehmův dům stál na pokraji města, v končinách, kde ještě před deseti lety dávaly lišky dobrou noc. Nebyl krásný, ale nebyl zcela bez půvabu, podobaje se škaredé dívce, která se velmi dobře obléká a jíž navzdory nosíku vystupujícímu přehnaně židovsky sluší drahocenná sobolina. Stál uprostřed rozsáhlé zahrady, jež vzrůstajíc zakrývala stopy předměstí.

Dosud nebylo přemoženo bodláčí a vrbice starého úvalu, doposud prokukovala šárecká divočina skrze péči zahradníkovu a rýč, jenž se vpeřil do zahradní země, ještě přečasto zaskřípal o plech či rozbitý džbán. Bývalo zde pastvisko hus a místo dostaveníček, na nichž nejde o polibky. Tato pustina se kdysi nazývala pole Na kose a Brehm koupiv ji přisvojil si i její jméno. Neužíval ho ovšem tak, jak znělo, ale změnil a vynecha…