Útěk do Budína

Útěk

Barány miloval Janu po způsobu mladých milenců, již jsou oddáni své lásce z plného srdce. Jejich oči nevidí, jejich uši neslyší, jejich jazyk nevysloví jiného jména než jméno milenčino. Jejich vzrušená a tetelící se duše jako střelka ukazuje stále na stranu milenčinu. Miloval Janu bez míry a jeho vroucnost si zasluhuje jména bláznovství, jsouc bezdůvodná, zběsilá a lítá.

Janina spanilost je uznávána, její oči zářívají, avšak jakou pohnutkou je tato krása, aby si milenec rozdíral ruce, aby se obracel na dně lože způsobuje si škrábance a plakal, nenalézaje nic, co je krutějšího než pláč?

Pokojní lidé, kteří mohou sníti o své nevěstě zabořeni v lenoškách a co chvíli si poopravující přikrývku na kolenou, stěží pochopí míru podobného rozběsnění. Nedostává se mu ani jména, neboť všechna pojmenování, jež mu byla dána, neobsahují podstatu tohoto hoření a jádro plamene.

Ach, hluboké žádosti srdce! Propasti, jež se otvírají tak znenadání! Jsou strašné, ale kdyby byly ještě strašnější, tyto vášně, tyto uragany z prostorů nebes jsou znamením, že žádná klenba vesmíru se nezřítila. Ta útěcha nám zbývá. Nechť tedy jsou lidé žalostní či směšní, nechť přepočítávají z dlaně do dlaně své peníze, život nepozbyl jediné ze svých barev!

Růže jsou nádhernější, než bývaly, slzy víc pálí, zlost je pernější, závist více štípe, nevinnost má blankytnější zrak, v tepnách plyne a stoupá bystřeji krev, neboť vášně lomcují dušemi mocněji než dříve! Svět se zdokonaluje po tisíciletích. To jest lék proti havěti vrzající na svých nástrojích, že hlasovací lístek vystrnadí každé vzkypění mysli. Doposud trvá láska! Ještě jsou Barányové a především Jany.

Sobotu na poslední listopadový den odjížděli dba milenci východním rychlovlakem. Nastávala zvolna půlnoc. Mračno a měsíčná krajina se otáčela zasypávána sršícími jiskrami. Déšť plískal do oken a po chvilce opět svítil měsíc. Trysk vozů se podobal pospěchu zkázy, ale neporovnatelná síla lásky oddalovala od Jany a od Tomáše všechny myšlenky, jež se neodnášely k milostným věcem. Ani slovem si nevzpomněli, co se v tuto hodinu děje v matčině domě.

„Vyvolil jsem si tě,“ řekl Tomáš, „od prvního spatření. Láska mě přemáhala a špatně jsem mluvil při našich setkáních. Tehdy po prvé v mé mysli vznikala váhavost. Předtím jsem se nikdy nerozmýšlel ani nestrachoval, avšak ty jsi mi vnukla bázeň. Vrhla jsi stín do mé duše a současně jsi vzbudila odvahu, jež opakuje: Jednej! Vezmi za ruku nejkrásnější děvče, neboť čekati znamená býti stár. Odtud vím, že láska vyvolává protivy a je soudcem protiv a vyrovnavatelkou protiv.“

„Neměli jsme se navzájem před sebou dost na pozoru,“ odpověděla vyprošťujíc milencovu ruku, která zvolna zdřevěněla na jejím pasu. „Žel, krása, kterou mi přisuzuješ, skýtá neveliký úděl, avšak ty jsi řekl, že jsi pln vůle jednati. Co si počnu, až budeš mít plné ruce práce, jak se tě dočkám? Jaké úspěchy tě očekávají? Jaké počínáš dílo?“

„Žádné, žádné,“ řekl Barány, „nenalezl jsem nic, co je veliké, nic, co je kr…