Útěk do Budína

Závěr

Smrt dechla na Tomáše a nyní obkročí svou brůnu. Na každé straně sedla se kývá buben a je slyšeti slaboučké bubnování, jež připomíná tikot hodinek.

Barányova rakev leží na márách veliká jako dubový kmen a nádhernější, než bývá vhod netečným divákům. Několik lidí, s nimiž se Tomáš kdysi seznámil, několik zevlounů, kteří se namanuli před ústřední kaplí, živnostnice zármutku a nosiči pochodní stáli kolem Tomášova těla. Všichni již prozrazují spěch, neboť se chýlí k večeru a svíce dlouho hoří.

K dílu! K dílu! K dílu! Zní zvon tak jasně, jako znívá na návsích v horní zemi.

Tu vchází kněz a Štěpán s Janou vstává. Teď vpadly varhany a je slyšeti zpěv.

Prvý ze smutečních hostí si myslí na svůj ošumělý plášť. Však se jej nanosil, až pánbůh brání. Co s ním má udělat?

Jiný návštěvník je vyučený švec a slouží za domovníka v domě Stodorovy příbuzné.

Helena má prudkou bolest hlavy a je jí zhola nemožno jít Tomášovi na pohřeb. Prosila sestřenku a zapřísáhla ji, aby se zúčastnila obřadu. Takovou službu nelze odepřít. Slečna poslechla a teď se rozhlíží a střílí očima.

„K ďasu!“ povídá domovník, „kdyby mě spatřila! To by mi přišlo draho!“ A sotva si to pomyslí, hledá, kde nechal tesař díru. Co však má říci doma? A co má vypravovat služkám?

Že je to chudičké, pokud jde o lidi, však rakev! panečku, ta stála tisíců! – Kněží je víc než dost a vdova? Na mou čest, slečinka Stodorová je sotva stín té krásné paní.

Kněží odepřeli jíti za rakví a průvod pospíchá. Jana a Štěpán kráčejí vedle sebe. Vdova zadržuje pláč, ale před otevřeným hrobem padá na kolena. Štěpán k ní přikleká a za vzlykání pronáší drahé jméno. Jeho hlava se níží víc a víc. Je stár, je přemožen a válí se v hrobové hlíně. Jana kvílí. Jana si osušila slzy a odvádí otce ze hřbitova. Jdou, vycházejí poslední a netrpělivý vrátný chřestí klíči.

Všechna dějství, průplety příhod, náhody a libovůle vypravěčská ustává.

Smrt, toť arcikonec lásky i slabosti. Toť protijed při opojení, jež vás z jara zachvacuje.

Nechť však nikoho nezděsí polibek, …