Pole orná a válečná

HLAVA OSMÁ

Na všem pomezí lehla širá vojska a vlčí psi hleděli ze skal a z pahorků Karpat. Dunaj byl poset tonoucím vojskem, Belgie řvala své nářky a u Mazurských jezer chropot zdu­šených armád stoupal zprostředka bažin. Svist prchlivosti a hrozný vír, jenž vyvrací z kořene města, zlořečená síla a udatnost jednorožcova, okuté sochory, rokliny a příkopy naplněné dráty ostnatými, oheň, připlouvající letadla bijící k smrti, jedy a palba, útoky stínů, útoky věčně opakované až do konce! Blbnutí vojáků odolávající hrůzám lépe než slovu. Blbnutí dobytčí a sprosté, krev, jež se vrátí k zma­tenému mozku ještě ze žump a z hnojišť bitev!

Na dvakrát sto tisíc padlo na pláních této hrůzy a deset­krát stotisíců pospíchá k válečným polím. Pluky Nikolajo­vy, vojska rakouská, vojska německá mění svá místa a okrvaveny hrůzami kvapí si vstříc.

Vlak plný strachu rachotí přes pohoří a opět nížinami a oblak výdechu tohoto stroje se rozplývá nad stenající kra­jinou.

Červeň a modř husarská potemněla, ještě se smějí a mohou rozmlouvati o malých příhodách dne, a zatímco plukovní kuchyně se kdesi ztratila, čekají na svůj oběd s dílci chleba. Doposud nezapomněli svých děvek a lásky, jež se jich dotkla. Doposud se smáli po svém způsobu, unášeni vlaky a trčíce v nádražích. V této smečce vychvá­cené z nejrůznějších vesnic důstojník dosud vládl.

Sedm německých armád, sedm strašných bouří od Cách až k Mylhúzám, nastoupilo žhářskou a vražednickou cestu.

Kdo nezná skutky této sekery, kdo nezná skutky těchto pacholků císařových?

Stali se polnicí zkázy. Posedlí jakousi lží viděli sedm mečů v kostlivé pravici Schlieffenově. Jezdec na plavém koni, pozvedaje prapor, vstal v třmenech a mužové, jichž počet byl větší než dvacetkrát sto tisíců, volali slávu válce.

Vejdi! Vejdi, to jest ta země francouzská!

Úmluvy se rozbíjejí jako nádoby hrnčířské a právo je pouhé slovo.

Lovaň shořela a Brusel byl vzat.

Hurá, hurá na Paříž!

Strašné lučiště bylo napjato. Lidé vydali v zajetí svou sílu a stali se pochopy vlád, stali se pijáky krve, jež je roz­běsňovala, stali se zlými anděly, ďábly, kteří vylévají krev jako vodu. Krkavec, na jehož drápech se zadržely cáry mrtvol, přilétal po bitvách, usedal jim na rameno, a přece nevěděli nic a nerozuměli nic. Povely četníků byly jejich rozumem a strašná strkanice vlastí, z nichž každá padala s rukama probodenýma, měla je k střelbě. Smrt byla učině­na dnem, jenž nezapadá, a hrůzy staly se zvykem armád.

Míjelo léto a strašná zima se přibližovala. Vojska na zá­padě stála v hrobech až po hřebeny helmic a jejich cloumání se utišovalo.

Paříž zůstala Paříží.

Bylo dosti bezpečno v městských hampejzích, v chrá­mech o děkovných službách božích a na náměstí Svornosti před dobytými prapory. Paříž zmetala po starém způsobu, ledaže krejčové v napodobení smrti a vojska měnili střih a barvu svých suknic. Bary a dancingy se naplňovaly o jedenácté a v kterési tančíme počínala se tragika Nevin­ných.

V této vzdálené době vězelo něco slizkého kouzla, jež…