Pole orná a válečná

HLAVA PÁTÁ

Poslouchejte čas a pozorujte jej, abyste se stali moudrými. Naslouchejte dlouhověké noci, jež kráčí po propastech až do kuropění, a všechny lehkosti budou vám obráceny v trá­pení. Vichřice zašly a nic nezní ze zvuků venkova. Dvůr usnul zvečera a ještě se neprobudil. Skála zámku je nepo­hnuta, konírny utichly a služebníci v svých komorách spí.

Bila třetí a Josef pozdvihl oči z knihy. Nenašel denice, a stáhnuv hlavu okénkem v okně, vrátil se k přemýšlení.

„Nebuď bázlivý, vstaň na svoji cestu,“ řekl, a toto rozhodnutí bylo již desáté.

Konečně vzal hůl, svázal ranec, jenž přísluší poutníku, a sešed k zámeckým vratům, vrátil se zpátky.

Otevříti tuto veřej bylo příliš těžké, neboť při prvním zaskřípění byl by přispěchal zámecký vrátný zavěsiti se na ni, aby ji pohnul, a otevra, uklonil by se pánu, jenž vychází, kdy se mu zachce.

Kněz Danowitz nemohl vyjíti na pouť jeruzalémskou bez směšnosti.

Starý baron spal, avšak jeho služebník vztyčil se na prahu jako střepy, jež nelze než přeskočiti, až se sutana zvedne k nahému koleni.

Boje se uctivosti i výsměchu Josef sestoupil, aby prohlédl vchody sluhů, a našed i tyto zavřeny, postál několik chvil před bytem dveřníkovým.

Konečně se rozhodl a zaklepal.

„Dej mi klíč, chci vyjíti,“ řekl sluhovi, jenž sypal svá pozdravování dosti nedbale.

Bylo nutno vrátit se pro hůl a ranec již přichystaný, a Josef šel jako muž, jenž pospíchá, avšak před okénkem vrátného bral se po špičkách.

Onoho jitra Ouhrov nevstával příliš časně. Josef prošel vsí, aniž koho potkal mimo slouhu a dítě. Uprostřed polí se zastavil již beze strachu. Baron spal a zámek byl zavřen. Josef si mohl připomenouti všechnu odvahu. Své noci a dálku Jeruzaléma.

Již na pokraji ouhrovské vsi podobal se poutníku, neboť mimo hůl pominul vše cestovní pohodlí. Ovšem byl obut, avšak jeho křápy byly dosti špatné, aby jej zchromily za jediný den. Zpola prázdný vak třásl se na knězových zádech, avšak zbývalo dosti naděje, že po celé délce se zvednou okraje řemení a že zpopruhovatí, aby dřely jako poutnické provazy minulých věků.

Prvního dne bývají naděje nejzelenější a strasti počínávají trochou zpěvu. Nuže, kněz, jenž si podupával v jistotách, že ouhrovská silnice je dosti cestou ve smyslu přísloví, aby vedla do Říma, mohl přehlédnouti některá zdravotnic­ká opatření. Byl by klusal podél milníků, avšak poutničky krok od věků jest dlouhý a vážný. Bylo mu tedy kráčeti spíše pádně než zčerstva.

Kokrhající vesnici měl doposud v patách a všechny poutnické znaky nebyly méně než vrtácké. Kráčel podél břehu rozšiřující se řeky, podél vrboví, jež se střídá s ka­mennou hrází a opět sítinou, avšak tato krása neoživila vznětů knězových. Brzy zesmutněl vleká svou hůl a skláněje hlavu příliš se podobal kajícníkovi, jenž má zapotřebí spěchati se svým pokáním. Konečně Vltava zůstala v hloubi a cesta jala se stoupati na jakousi výšinku. Rostlo zde něco buků a uprostřed hájku mezi kamením stál kříž. Od tohoto znamení Josef se mohl vrátiti domů, neboť …