Pole orná a válečná

HLAVA DRUHÁ

Ouhrovský zámek, zděšená stavba plná křivosti a svévole ba­rokní, zvedal se na západním svahu pahorku řečeného Pole­dnice. Dvakrát třicatero oken prázdných a ponurých na straně, jíž po celý den slunce se nedotklo, činilo ustavičným opakováním svých krabatých a špatných poměrů plochu průčelí nudnou. Zámecké vchody byly obráceny na stranu východní, jež vzhledem k rovině řeky byla vyšší; sem civěl baronský znak, jako slepé oko civí z vrásčitého obličeje.

V čas rychlého rána, vzcházejícího s kvapem a spěcháním koní, oživoval v dolních prostorách příbytek sluhů plytkým slovem. Na stanovištích zahálky nebývá mužů a Ouhrov byl jich prázden. Od základu až po rudnoucí střechy scípal a sprostí tento dům; v dřímajících komnatách vládlo ticho, zvenčí nepronikal žádný zvuk a za druhými dveřmi bylo ještě slyšeti šelestění listů knihy, již četl starý baron. Zá­mečtí služebníci o sedmé dávno již byli hotovi se svým smejčením a odtud mohli žvýkati vojenský suchar až do poledne či spáti až do oběda. V střevících naslouchačů mohli zotvírati světnici za světnicí a stanouti za baronem. Znali Danowitzovu úzkost i jeho prasectva. Ušlechtilost i mravy baronství, zámek a tři sta roků, po něž Danowitzo­vé drželi Ouhrov, patřilo i jim.

Baron Maxmilián, stařec, jemuž vně zámku nemohla býti nikterak dávána přednost před ostatními šedesátníky, za svým stolem vedl si dosti obratně. Měl dar dobrých způsobů a hladce, s něžnou mírností zhltl hostinu sám a sám jako maršálek Radecký, který koupiv si litr piva, činil totéž. Baron podobal se věchtu, jenž se pozvedl na vysoké nohy a mohl choditi. Jeho tvář počínala uzlem vysunuté brady; středem, čině prudké pohyby zezadu vpřed a shora dolů, spěl šlechticův nos, plný dechu. Baronství Danowitzovo bylo pravé, neboť jeho potrava bývala vždy hojná a jeho pokladny se naplňovaly dosti snadno. Ouhrov, Sloup a Stráně nebyly jediným jeho majetkem, měl lesy v Haliči a statek s hřebčincem nikoliv menším než Ouhrov, a přece nevydával svých peněz s nedbalou a nepomíjející vzneše­ností. Hrdlil se o svůj důchod důrazně; vedle něho krsala Leiova židovina jako houba u paty stromu.

Bojácný a ukoptěný svit ostrve hasl. Ouhrov měl míti ve znaku trepky tichošlápkovy a zlodějský paklíč, aby slou­žily ve znamení událostí, jež se zběhly léta 1914.

Vrátiv se z Pešti, Maxmilián odstonal jakýsi děsný flám šlechtické míry, a poplakav nad chlupem, jejž pustil, hotovil se k odpočinku. Tři tisíce uvízly v punčoše jakési herečky, jež na jevištním pokraji vykřikuje a omdlévá a pláče a opět se směje; tři tisíce zůstaly v hotelu, jenž jako kanál vsákl nápoje a blinky. Zpili se až po baby dřepící na záchodcích. Tři dny barevné alkoholy crčely chřtány a tři dny řvaly jazyky opilců.

Baron přinesl hlavu mezi koleny, avšak dojel šťastně. Korouhev vznesla se na vysokou žerď a sluhové, činíce poslední pořízení, připravili koupel a lože.

Vešel a vnesl do Ouhrova bohatýrskou bolest, jež mu připalovala hlavu. Snad v tomto tichu opět vzplane pohasí­najíc…