Pole orná a válečná

HLAVA JEDENÁCTÁ

Nemocnice svatého Lazara, zoufalé souostroví v severozá­padní končině Krakova, místo převozu, přístav acherónský, ponurá nemocnice svatého Lazara, za této války stala se bílou. Po běsnících bitvách křik operační síně, jenž se záhy ztiší, zdál se povzdechem.

Co je to za nerozum, býti netrpěliv, tato bolest znamená šest měsíců v suchu. Nuže, nejsi rád, že jsi uhnal právě dobrou ránu?

Den co den z hranolu pohodlí vyvlékli mrtvého a zdvihli jej na vůz. Několik vojáků šlo za mrtvolou až k nároží, kde se obracela cesta ke hřbitovu. Zde bylo prvé zastavení prů­vodu. Hudba dohrála a vojáci se rozprchli, neboť pohřby se konaly příliš zhusta a dny byly krátké. Setnina naposledy pozdravila mrtvého ohněm karabin. Sbohem, vojáku! Vše je vykonáno, pospíchej, skákej ve své rakvi. Věcí živých jest měřiti čas prací a kvapiti k prázdni.

Široký pruh sadu odděloval budovu chirurgických ne­mocí od baráku, kde byl Ervín Danowitz.

Táhlo k ránu. Světnice, v níž leželo zároveň s Ervínem dvé důstojníků stejně nemocných, páchla co nejhůře a nej­hanebněji. Byla hrozná, a přece tato tři nebo čtyři dřevěná stavení byla zařízena a vybavena vším, čeho se nedostávalo v ostatních ohradách sdělných chorob. Dyzentéričtí ne­mocní, kteří zajisté nepatřili do městských končin a v blíz­kost raněných, přicházeli do zahrady svatého Lazara jen výjimečně. Bylo třeba baronství a nejméně plukovnictví, aby nemocný tohoto druhu mohl býti přijat. Pověst ne­mocnice neměla býti ztracena pro smrdutý a zlý kout.

Ervín se probudil rázem šesté. Vstával, či spíše lezl, cítě proklaté nutkání nemoci a nechtěje přece volati jeptišky. Byl téměř sám, neboť ostatní nemocní spali. Ach, nepodobal se již ani jedinému dni svého husarství! Byl zklamán a zničen. Byl učiněn pokorným a malým v náručí nemoci. Krev, kdysi bouřná a horlivá v službě zbraní, zhoustlá a hnijící válela se v srdci, jež stěží zdvíhalo její ručej. Jediné oči podržely lesk v této tváři, lesk horeček, jenž nakonec vystřídává všechno horlení. Smrt stála mu v hlavách, jako vozka stává u hlav svého spřežení.

Tohoto rána starý baron dorazil do Krakova, a spěšně se umyv v hotelu, jenž se mu namanul, a zůstavuje zavazadla navzdor svým zvykům pokojské, spěchal k bráně svatého Lazara.

„Nemohu vás vpustiti, pane,“ řekl voják, jemuž bylo konati službu vrátného.

„Vím to,“ odpověděl Danowitz, „avšak vejdu proti tvé vůli. Řekni důstojníkovi, že jsem si vynutil průchod.“

Znamenaje, že voják je odhodlán mluviti dále, Danowitz vrátného odstrčil, jako by mu zbraňoval vejíti do Ouhrova.

„Jsem Maxmilián Danowitz,“ řekl jeptišce, jež podřimo­vala v předpokoji nemocných, „přišel jsem viděti svého syna. Vejděte k němu a zeptejte se, jak se mu daří.“

V síňce, jež naznačovala dosti výmluvně strázně nemoci, Danowitz ztrácel odvahu nikoliv pro nebezpečenství, je­hož se odvažoval bez váhání a jehož zhola nedbal.

„Baron spí,“ pravila jeptiška, „avšak jsem nucena vám připomenouti přísný zákaz lékařův. Do těchto místností nelze vstupova…