Rozmarné léto

Úvaha o kouzelnících

Není pochyby, že měchatá veřejnost a boby obojího po­hlaví lají podivuhodným kouzelníkům, kteří chodí v pus­tinách a na křižovatce točí kloboukem. Není pochyby, že těmto lidem jest utíkati, kdykoliv je někdo honí, že se neobracejí a že jsou mdlí, když dojde na pěsti.

Kdo jste je viděl, jak ve veselém zápolení vytnou políček obecnímu starostovi? Kdo jste je viděl, jak jedí z hluboké misky primátorovy?

Jsou na útěku po lesích hledajíce dobrodružství ve sku­pinách ženců, kteří odpočívají u pramene vody. Jsou na útěku pustou vsí provádějíce v chůzi a v běhu dvě nebo tři kouzla před ženami, jež o žni hlídají hejna a nepřestá­vají počítati svých kuřat. Jsou na útěku až do dne, kdy jejich nevinná ztřeštěnost se skončí pěknou krádeží, vědec­kou prací, odbojem nebo vládou.

A tu, majore, a tu, abbé, kouzelník, jenž zmoudřel, si obuje rukavice a vsadě si vydutý a tuhý klobouk na hlavu, konečně učesanou, stává se, čím se mu zachtělo být“Vaše šlechtictví, majore, bylo vynalezeno jakýmsi po­trhlým šejdířem, jenž byl bit více než zasluhoval a více než by snesl obyčejný člověk. Praotec vašeho stavu byl silniční kouzelník, jenž si pomohl vhodnou zlodějnou a později se rozmnožil legální cestou.

Žel, majore, vy nejste již dosti vynalézavý, abyste mohl býti baronem. Žel! vaše statečnost opakuje leda několik po­stojů ze starých kousků těch darebů, pro které mluvím. Majore, nejste přesvědčen, že vše, co vzniká, jest z hra­vosti a z odvahy těchto lidí těkajících v poli, kteří nero­bíce ani knih ani věcí užitkových mají dosti pokdy, aby blábolili jako bůh a řadili věci v překvapující sled? Abbé, nevidíte, že Arnoštek jež rodu Publia Ovidia Na­sona, jehož jste zhnětl svým ukazovákem?“

„Proklatě,“ odpověděl kněz,“cožpak si, mistře, myslíte, že podstata básnictví je krádež?“

„Kdo mluví o krádeži,“ řekl opět Antonín,“ takových věcí jsem si nevšiml, ani když se udály v mé přítomnosti. Chtěl jsem však říci toto:

Míra dálky je toulka, míra hojnosti je hlad a hra před­chází před činy. Je rovněž pravda, že čas, který se měří­vá vězením, lze měřiti stopou - a hrome! Ať je to stopa daktylská, při níž se vesele kráčí!“

„Hle,“ řekl abbé utíraje si čelo šátkem, „vám se, Anto­níne, mění povaha, neboť pozoruji, že mluvíte pro bás­nictví.“

„Snad ne! Snad ne!“ vykřikl Antonín postrašeně“Ne­měl jsem nic podobného na mysli. Zapomeňte, abbé, jest­liže jsem přece něco takového řekl.“